Časopis Naše řeč
en cz

O frázi

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek.)

Zvláštní úkol má lživá fráze v propagandě. Rafinovaná fráze se snaží vsugerovat posluchači přesvědčení ještě dřív, než se sám může přesvědčit, či spíše místo toho přesvědčení. Děje se tak naléhavými frázovitými vsuvkami jako: jak víte, jak sami jistě uznáte, nebude mezi vámi jistě nikoho… Jindy se zase taková fráze snaží člověku vsugerovat, že všechno uvažování, zkoumání nebo přesvědčování je již úplně zbytečné, protože je přece všeobecně známo, celý svět ví, celý svět je přesvědčen, nikdo ani dost málo nepochybuje, že… Fráze tak na příklad se užívá tam, kde jde o případ jediný a k tomu často ještě pochybný nebo výjimečný, ale předstírá se, jako by to byl běžný, ukázkový příklad z velkého množství. Jsou to metonymické nebo synekdochické záměny slov podle toho, co se v dané chvíli propagandě hodí: pars pro toto nebo totum pro parte. Mistrovství v těchto a podobných frázích dosáhla propaganda německá, která ostatně ani neskrývala svou theorii, [37]že i lživá fráze, vtlouká-li se lidem dosti dlouho a vytrvale do hlavy, stane se nakonec frází pravdivou. Ovšem i Němci věděli, že nelze opakovat jednu frázi do nekonečna, proto propagační fráze měnili, jakmile vycítili, že jsou už opotřebovány a nepůsobí.

Po těchto frázích podezřelých z nepravdivosti všimněme si nyní frází pohybujících se na pomezí 1. a 2. stupně. I když tu bývá svěžest významu častým užíváním setřena a i když takového výrazu užíváme v poněkud zlehčeném významu, jsme si toho všichni většinou vědomi a nic při tom nepředstíráme. Sem patří všechny běžné pozdravy, zdvořilostní formule, vycpávkové vsuvky a fráze technické. Ale i tu někdy jejich opotřebovanost nesnášíme, na př. v gratulacích nebo v kondolencích. Jestliže nám na někom zvláště záleží, snažíme se i tu vyjádřit se svým vlastním, nekonvenčním způsobem, a doufám, že ze zkušenosti všichni víme, že to není vždy právě lehké.

Na Čapkovu[*] námitku, že člověka, který řekne Dobrý den, nenazveme proto ještě frazérem, můžeme odpovědět: Ovšem že ne, ale fráze to přece jen je, i když při konkretním jejím vyslovení můžeme opotřebovanost tohoto výrazu různým způsobem paralysovat. Jako každý vžitý a opotřebovaný výraz může i pozdrav Dobrý den znít z úst některých lidí frázovitě, zvláště když při tom ve skutečnosti mají třeba přání docela jiná.

Vsuvkové vycpávky jsou zlozvykové výrazy, kterými si někteří lidé pomáhají udržet plynulou řeč. Jsou velmi rozšířeny i mezi lidem a skládají se často i z jediného slova (člověče, fakt, fakticky, zaručeně, teda, jo, ne). Zvláště lidé za katedrou se jim těžko ubrání, a není také divu, když po tolik let musí třeba téměř denně učit týmž věcem, kárat tytéž poklesky, vytýkat tytéž chyby a především hodně a hodně mluvit. Není potom divu, že se některým trvale v řeči usadí vycpávkové vsuvky: tedy, jaksi, tož tedy jaksi ovšem, tedy jaksi ovšem netoliko a pod.

Jak těžký by byl provoz jazyka v některých oblastech, ukazuje fráze, kterou jsem nazval frází technickou pro její přímo odbornou ustálenost. Sem patří na př. novinářská schemata pro uvádění zpráv ne zcela zaručených (jak nám náš zpravodaj hlásí, jak se dovídáme…). Podobných frází je v novinách mnoho, a kdybychom se jich zbavili, museli bychom si vymyslit nové. Co všechno se dá na př. zahrnout do frází ze zdravotních důvodů nebo z technických důvodů! Je tu někdy těžko najít hranici mezi předstíráním a pouhým technickým obratem. Důležité jsou takové fráze v řeči úřední a kancelářské; tam mají někdy podobu už téměř zkamenělou. Není také v zájmu úředního jazyka, aby se jeho vžité fráze často měnily nebo podléhaly individuálním zálibám. To by úřadování spíše překáželo, než prospívalo. Úřední fráze mohou [38]svou kožeností a opotřebovaností vzbuzovat estetickou nelibost, ale jsou-li jasné, dlouhým užíváním vžité a ne zrovna příliš archaické, plní dobře svůj úkol. Ani těch se nelze zbavit, i tu bychom si zase museli vymýšlet nové, a to by byla zbytečná práce. Právem však lze vytýkat úřednímu jazyku fráze nefunkční, těžkopádné a zastaralé, z nichž vane ještě vrchnostenská neosobnost, na př. ono neosobní nechť, vyzýváte se, upozorňujete se, ukládá se vám, dává se vám na vědomí.

Fráze ve všech druzích, které jsme tu uvedli, má kolektivní ráz, neboť je vždy majetkem většího kolektivu. Jsou však také fráze charakterisující jen jednotlivce, který je jejich autorem a zpravidla jich také jen sám užívá. Jsou to individuální vložky a vyjadřovací a mluvní pomůcky, jimiž si zase lidé usnadňují řeč, aby se stala splavnou, aby se mohl zahájit jazykový provoz. Tato fráze bývá zase rozšířena u pedagogů a dává podnět k žertovným přezdívkám.

Osobitým druhem individuální fráze je fráze literární. Ve chvílích únavy se autor již jen opakuje, už jen sám sebe reprodukuje, sám sebe plaguje. Je to zjev celkem běžný a přirozený, zvláště u těch, kdo musí hodně psát, a ani velcí umělci se takové frázi z únavy neubrání. Tím méně se jí ovšem ubrání epigoni, kteří z literární fráze vlastně žijí. A proto už to není fráze čistě individuální, nýbrž přechodný typ mezi frází kolektivní a individuální. Šaldův a Novákův příklad kritického slohu okouzlil a povolal mnohé, ale vyvolených z nich bylo málo. Většinou proměnili slova mistrů ve frázi, při níž nás dnes už jen jímá teskná lítost při pomyšlení, co ona slova kdysi znamenala. A takovým frázím se neubrání ani literární dějiny a příručky, zvláště při charakteristikách autorů. Čteme-li na př. o básníku, že se dobral skutečnosti nové a nadčasové, zní to už poněkud frázovitě, ale pravda také je, že v takových dějinách literatury je lidsky téměř nemožné najít pro každého autora charakteristiku zcela původní.

Horší je to s frází v epigonské poesii. Jestliže ještě dnes někdo užívá v básních výrazů jako luh, sad, květy zkvetly kol nebo metafor jako zlatý terč slunce, nebes modro, je to jen opakování vyšeptalých poetických frází, a svou líbivou pauměleckostí se taková básnická fráze stýká s kýčem.

Všechny druhy frází, které jsme tu stručně přehlédli, usnadňovaly mluvní a písemný provoz jazyka. V literatuře se však setkáváme i s frází jako záměrným stylovým prostředkem. Na př. Karel Poláček netěžil jazyk svých knih z nejlepší jazykové rudy, nýbrž naopak z nejhorších odpadků, z jazykového štěrku, strusky, škváry. Všiml si, jak o něm výstižně řekl Edm. Konrád, škvíry mezi slovem a obsahem, výrazem a myšlenkou, tvarem a skutečností a — dodal bych — tuto škvíru ještě více rozšířil. Fráze byla Poláčkovi prostředkem k parodii, karikatuře, komice. V poslední své prose „Bylo nás pět“ dosáhl velkého účinku kří[39]žením fráze lidové a spisovné, školní a klukovské. Na př. děti si tam odnesou do polí krabice, zapálí je a hrají si na hořící vesnici. „Když požár nejvíce zuřil, tak Bejval Antonín pravil: Lidičky, zachovejte rozvahu, neb takovou pohromu nepamatují ani nejstarší pamětníci.“

Skončil jsem přehled různého užití i zneužití fráze, a nyní se ještě obraťme k frázistům. Jsou to opravdu šejdíři, kridatáři, lháři, jak bývají nazýváni? Podvodníkem je jen ten, kdo frází něco předstírá, nikoli ten, kdo do ní odívá myšlenky a city upřímné. Ale ať tak či onak, člověk propadne konec konců frázi jen z nedostatku vzdělání, hlavně jazykového, z nedostatku vkusu a často i z nedostatku nadání. Aby si usnadnil vyjadřování, sahá především po tom, co je obecně dostupné a přístupné, co se samo nabízí, co lze snadno recipovat a reprodukovat. Jsou to lidé typu verbálního, jazykově napodobiví, netvůrčí a zpravidla také nepoučitelní, protože svou frázovitost většinou necítí.

Fráze bývá často přirovnávána k chorobě. Nejlépe by tu snad vyhovovalo odumírání, chřadnutí jazyka zbytněním. Atrofie hypertrofií. Odumírá tu právě to, co je v jazyce již vyžilé i vyžité. Je to jazyk odložený, veteš, jazyk z počátku jen devalvovaný, ale později také zpravidla inflační. Jeho výraznost je setřena, nemá síly evokační a obrazivé. Jazyk jde jakoby naprázdno.

Každá fráze má svou dobu, kdy působí, a někdy je to život velmi tuhý. Na př. z fráze mladočeské žijeme namnoze dosud. Ale i houževnatá fráze jednou v jazyce zanikne a usadí se jako odumřelá vrstva na historii jazyka. Každá kulturní epocha právě frází projevuje to, čím se vyžívá. I minulost měla své fráze — léta devadesátá, mladočeši, staročeši, doba obrozenská, osvícenská, barokní atd. —, i když patrně žádná z těchto epoch ne v takové míře jako doba dnešní. Řekl bych, že čím více se velkým epochám minulosti vzdalujeme, čím více v nás zaniká onen prvopočáteční Logos, čím více se vzdalujeme samotě, mlčení, osobnosti, individuálnosti, tím více proniká do našeho jazyka fráze ve světě schůzí a referátů, usnášení a resolucí, akcí a manifestací, novinářské industrie a rozhlasu, hesel a propagandy, úřadování a usnadňování vyššího vzdělání.

 

Shrnutí.

Název fráze značí jednak výraz ustálený, jednak výraz hojným užíváním zlehčený nebo i nepravdivý. Opotřebovanost je však jejím hlavním a podstatným znakem, bez ní by fráze nebyla frází. Úkolem fráze je usnadňovat mluvní a písemný provoz jazyka, ale tím se zároveň usnadňuje i jeho zneužívání. Proto je fráze především zjev kolektivní. Míra opotřebovanosti závisí na konkretním vyjádření, na osobě i na situaci kontextu, proto není v praxi vždy snadné se dohodnout, co frází [40]je a co není. Jednostranným uplatňováním hlediska esteticky nebo i mravně hodnotícího se frázi někdy křivdí a zapomíná se, že fráze ve své podstatě je něco přirozeného, že nám usnadňuje řeč i život, a že bychom bez ní nezmohli onu nemírnou potřebu mluvení a psaní, jimiž se naše doba tak neskromně vyznačuje. Jde jen o to, aby tato neúměrná převaha recepce a reprodukce nad tvorbou a původností měla náležitou protiváhu v těch, kdo jazyk v jeho duchu neustále obnovují a obrozují.


[*] V citované předmluvě.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 2-3, s. 36-40

Předchozí Jiří Haller, V. Š.: O českém záporu. I

Následující František Jílek: Řeč a charakter

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1