Výklady slov

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Tůně.

Co je tůně, ví každý: hluboké místo, hlubina v řece, v rybníce, v jezeře. Neříká se však o hlubších místech na potoce, že to jsou tůně: na potoce jsou jen hlubáně (tak ve východních Čechách v mém rodišti a u Hoška II), hlubáňky, neveliká místa s hloubkou asi od ¹/₂ metru; co je mělké pro dospělého rybáře, může být hlubání pro chlapce, šťárajícího rukou po pstruzích mezi kořeny olší.

Výraz tůně je zastoupen i jinde mezi Slovany: slovensky je toňa i tôňa (jiné je tôňa, toňava = stín!), dolnolužicky toń, polsky tonia, nyní toń, ukr. a rus. tónja, slovin. tonja, všude s týmž základním významem jako u nás, někde i s dalšími významy (o těch níže). Můžeme směle tvrditi, že tu máme slovo z doby již praslovanské: znělo tońa a téměř obecně[1] se má za to, že je odvozeno od kořene top- (žijícího v topiti = hrouziti do vody) příponou -ńa z -nja[2] Tomu věříme i my.

Jenže není jednoty o tom, jak si vyložit význam, který je nám běžný, a významy další. V „jazykovém zákampí“ Lidových novin 6. X. 1944 bylo řečeno (značkou tk), že tůně „znamenalo topení nebo tonutí a pak místo, kde někdo nebo něco tone, topí se, může utonout, utopit se“. Tato věta vypočítává všecky rozličné theoretické možnosti. Tušíme ovšem, že původním významem byl pomysl jenom jediný, a jde nám nyní o to, nalézti jej. Tu je třeba přihlédnouti i k dalším významům, pro nás důležitým. Nic nevyčteme z toho, že v dolní lužičtině toń je také bažina; to je jistě něco druhotného. Ale u východních Slovanů máme ještě jiné významy, na první pohled dosti podivné. U Rusů je tonja také zátah rybolovné sítě, u Ukrajinců je to také místo ve vodě, které se zatahuje sítí nebo sítěmi, množství ryb takto ulovené, rybolov, tah ryb.[3] Cítíme hned, že „tah ryb, rybolov, množství ryb ulovených“ není to pravé, co by nás mohlo poučit, jsou to významy zřejmě přenesené; není nám třeba k nim hleděti.

Ale všimněme si, že tonja je zátah sítě nebo místo zatažené sítí. Je [9]to samozřejmě místo hlubší, na mělčině se ryby neloví. Již Zubatý tušil správně, že t. bude odborný rybářský termín. Tak tomu vskutku je, tůně byla právě hlubina, kde se spouštějí a zatahují sítě, hlubina, která je pro rybáře samostatným lovním místem, jakousi místní jednotkou v jejich rayonu. Co se tu topí do vody? Nic jiného než sítě; tůně je místo, kde se sítě „zatápějí“ do vody.

Toto pojetí můžeme nyní dobře ilustrovat pomocí znamenité knihy, kterou napsala Marja Znamierowska-Prüfferova, Rybołówstwo jezior trockich (Vilno 1930). Na jihozápad od Vilna je u města Troki několik jezer nevelmi hlubokých, bohatých na ryby. Paní P. podrobně popsala způsob lovu, náčiní, zvyky a pověry tamějších rybářů; její kniha objasňuje dosti věcí, které by nám zůstaly jinak nesrozumitelné. Podle jejího líčení obsahují trocká jezera na jistých místech t. zv. tonie, t. j. vymezené prostory, vhodné pro spuštění a tažení velkého nevodu. Jezera ta jsou jinak mělká, jen na určitých místech jsou prostory hlubší (ač ne příliš hluboké!), tam právě se zdržují ryby. Ty hlubší prostory jsou ony tonie; rybáři je mají dobře spočítány a dobře znají jejich polohu, dali jim i jména (na př. Ladownica, Most, Droga, Graniczna, Sosenka, Dluga, Lebiodka, Kuchnia, Czertówka, Kobyłka, Wilczy kąt, Leszczowa), tedy jména „pomístní“, tradovaná s pokolení na pokolení. Vůdce družiny určí, na které tůni se bude lovit, a vybere vhodné místo, kde se spustí nevod. To je síť dlouhá až několik desítek metrů, široká asi 2 metry nebo i více; spustí-li se do vody, hoření její okraj jde při hladině vody (je v té výši udržován přivázanými plováky dřevěnými nebo korkovými), spodní jde při dně (je tažen ke dnu kousky olova). Loví-li se v řece, táhne několik mužů, stojících dosti daleko od sebe, tento nevod proti proudu a při tom pomalu hledí utvořit kruh; tak zatáhnou jistou část řeky, kruh pomalu zmenšují, a tak ženou všecky ryby do malého prostoru; na konec se nevod takto stočený a spodem uzavřený vytahuje zpravidla se slušnou kořistí. Obdobně si počínají na jezeře, kde takto zatahují onu „tůni“. Na oněch jezerech vyloví jedna družina za den asi 3—6 tůní. Také na mělkém břehu mořském rybáři znají své tůně. Podle svědectví Friedricha Lorentze (Kaszubi, Kultura ludowa i język. Toruń 1934, str. 19) mají rybářská družstva vyhrazeny svoje určité tůně a jen v těch je jim dovoleno lovit. Význam tůní je nám nyní zřejmý: jsou to bydliště ryb, místa pro rybářskou práci. A nyní se vraťme ke kořeni toho slova. Polsky lze říci, že síť se potápí (= spouští), na př. Lorentz 20 dí, že „na dużej łodzi wywozi się sieć na morze i zatapia, po powrocie czółna do brzegu wyciąga się sieć przy pomocy lin…“ Slovo tůně je tedy již jasné: *top-ńa je místo na jezeře nebo v řece, příhodné k tomu, aby se tam vtopil nevod nebo jiné větší sítě, t. j. vůbec místo příhodné k lovu, slibné pro lov. Věříme přitom, že podobně, totiž o sítích, bylo lze užíti slovesa topiti již v celé [10]praslovanštině. Ruské a ukrajinské významy lze pak dobře pochopit; to platí též o českém speciálním významu „sádka na ryby“: ten se vyvinul z té úvahy, že původní tůně byla shromaždištěm ryb. Poláci mluvívali kdysi též o zgonnej toni, o zlej toni, míníce tím poslední útočiště v zoufalství (v. Brücknerův slovník): vypuštěn-li rybník nebo jezero, nejhlubší místo bylo posledním útočištěm ryb.

 

Udice.

I toto slovo je velmi staré. Bylo zprvu *ǫdá (stsl. ǫda, r. udá, p. węda, hornoluž. wuda, dolnoluž. huda), od toho odvozeny zdrobněliny na -ъka (ukr. vudka, p. wędka, r. udka) i na -ica (stsl. ǫdica, r. udica, bulh. vădica, sch. udica, slovin. odica).

Je to tedy slovo zajisté již praslovanské. Běžný — a nepochybně správný — výklad jeho je ten, že tu máme známou předponu ǫ- a dále d-kmenový útvar od veleznámého kořene dhē- „klásti“ (žijícího dosud v našem díti z dě-ti, po-děti něco někam), a že celek tedy znamená „to, co se vkládá“. Toto pojetí je ve shodě s tím, že příbuzné slovo *ǫdidlo (č. udidlo, p. wędzidło, r. udilo) znamená dřevěnou (nyní i železnou) příčku, jež se vkládá koni do huby. Celý způsob tvoření slova ǫda je cítit dávnověkostí, nehodlám to však rozpřádati.

Ale zase objeví se tu otázka stran významu: do čeho se vkládá udice? Rybáři mi odpovědí, že „háček“ se vkládá do žmolku těstoviny, do hrášku, do dešťovky, do malé rybky, ač při tom bývá skryta vlastně jen menší část udice. Toto vše je tedy pravda, tu však jde o malé udičky, jakými se dávní rybáři zabývali sotva (menší ryby lovili jen do sítí!). Ale do čeho se vkládala veliká uda? Máme tomu rozumět tak, že se vkládá čili že vniká, že se dostává do kořisti, do ulovené ryby? To nikoli. Ve skutečnosti i veliká uda byla vkládána celá do vnadidla. Svědectví o tom jsou však řídká a netýkají se ryb.

V pojednání Tadeuše Seweryna (Łowiectwo ludowe na Wolyniu. Lud XXXI, zvl. otisku str. 5) se dočítáme, že na Volyni loví divoké kachny tím způsobem, že mezi rákosím umístí kousky telecích jater, připevněné na udicích; obrázek ukazuje zcela zřetelně, že udice je celá skryta v oné návnadě, je tedy vskutku vložena do ní. Hltavé a věčně hladové kachny neoštibrávají návnadu, ale shltnou ji naráz. V jednom okrese volyňském takto líčí větší udy na lišky a vlky. Na Slovensku se místy chytaly takto lišky na udice úplně zalité do loje; netřeba prý ani dávat při tom udice do měchýře, neboť jsou v loji výborně schovány a ani pach železa není cítit; udice se zavěsí na ohnutou větev, upravenou na způsob zpruhy tak, že chycená liška je zdvižena do výše a volně visí, nemohouc udici vyplivnout (Bednárik, Ľudové poľovníctvo na Slovensku. T. S. [11]Martin 1943, str. 70). Toto vše spolu s rozborem slova prozrazuje, že tu máme jeden ze starobylých způsobů lovu lesních zvířat, kdy lovec čili myslivec musil být opravdu „myslivý“, aby se obživil. Na rybolov to bylo přeneseno později.

---

[1] Jenom Zubatý, Archiv f. slav. Phil. VI (1894) 415, soudil jinak: myslil na kořen ten-, opíraje se o litev. tinklas = síť a j. Podrobně však svou domněnku neobjasnil.

[2] Přípona -ńa je sice řídká, ale nepochybná; spolu se -zńa (ku-zńa, č. kouzeň, kovárna, a la-zńa, lázeň) přece však jistou malou skupinku vydá.

[3] Maďaři převzali rybářské názvosloví od Slovanů, a tak i oni mají název tanya „místo k rybolovu“. V. Š.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 1, s. 8-11

Předchozí Karel Erban: O frázi

Následující Lumír Klimeš: Zmatek zkratek