Poznámka o jazyce detektivních románů

Josef Petrtyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O letošní dovolené se mi dostalo do rukou nové vydání známé detektivky Edgara Wallace Zelený lučištník. Přeložil ji Frant. Heller, vydal Karel Voleský v Praze v červenci 1946, tiskla Studentská tiskárna v Praze jako 4. vydání této knihy v počtu 10.000 výtisků po 50 Kčs.

Je to snad groteskní případ, číst t. zv. odpočinkovou četbu a při tom si trochu zakantorovat, vzít tužku, papír a z vlastního zájmu si poznamenávat spoustu tiskových chyb, jaká se hned tak v naší tiskové produkci neobjevila a snad už — doufáme — ani neobjeví. A hlavně dalo práci takovou „odpočinkovou“ četbu vydržet až k poslední stránce. [176]Nikdy jsem snad neviděl tolik přehlédnutí a tiskových chyb ani ve vlhkých kartáčových otiscích, které přicházejí teprve k první autorově korektuře, kolik se jich zjevilo v této knize, rozšířené — prosím, ještě jednou! — hned v deseti tisících kusech mezi českými čtenáři.

Jsou tam celé desítky chyb, jež můžeme nazvat docela obyčejnými tiskárenskými šotky; jde o přesuny hlásek, spoje bez proložení, omyly v hlásce při sazbě atd.: auto čeká na plici (místo na ulici, str. 185), tek (m. tak, 199), nalubu (m. na palubu, 192), namysli (m. na mysli, 35), pokolena (m. po kolena, 252), kterák (m. kterak, 192), člivěk (m. člověk, 48), podvuhodná (m. podivuhodná, 49), nenbyl (m. nebyl, 113), za akamžik (115), mějte se napozoru (123), naneštěstí (133), z krimnálu (22), sjem (m. jsem 20), váše klíče (112), neštěsí (m. neštěstí, 125), byd (m. byl, 20), mluvil jen pradu (21), bozmocný (227), udělel (87), zlytek (m. zbytek, 66), osazování kařů (61), náno (m. ráno, 67) atd. Když snad v některém řádku tiskárna nakladatele ošidila tím, že vytiskla sojící (m. stojící, 159), osatní (m. ostatní, 263), pro někeré zločiny (264), kaptán (m. kapitán, 159), zaměsnáváte (112) nebo že spořila snad trošku při sazbě (ať se jmenujete jakoli, 108), vynahradila to štědře v jiných řádcích, kde zase vesele hlásky přidávala (natěračtství, 204, s upspokojením, 253, rozzruřen, 121 a j.).

Se jmény vlastními se zacházelo také dost nešetrně. A přitom jsme si už dávno vědomi, že každý čtenář detektivky musí nutně očichávat vlhkou vůni mlhavého Hydeparku nebo se potulovat kolem londýnských doků, aby dostal pořádnou detektivní náladu. Pražský Žižkov nebo Chuchle nebo Krč je pořád ještě v detektivkách hodně slabá, aby konsumenta této četby upoutala. A takový vzácný účinek je v této knize zle znevažován tiskovými chybami a rozmanitými variantami téhož jména. Sympatický hrdina, myslím, detektivní kapitán ze Scotland Yardu Featherston, je chvilku nazýván také Feathorstonem nebo Featehrestonem nebo Featherestonem atd. Představte si poctivého čtenáře, který to podivné slovo — jak obvykle — vyslovuje tak, jak je vidí! Jak obtížně musí po každé luštit nový tiskárenský výtvor, který neprošel upravující korekturou! Hrdinka Valerie dostane občas jméno Valirie (241), strašlivý netvor Bellamy se změní časem v Bellanyho nebo v Belamyho (184). To jsou ovšem jen maličkosti! Jméno venkovské anglické usedlosti s tajnou podzemní chodbou do středověkého hradu, kudy přichází strašidelný Zelený lučištník, zní docela dobře Lady’s Manor, ale někdy se pocuchalo v Ladyt’s Manor a jednou dokonce v Lady’s Marmor (222).

V té knížce však čteme i věci, které asi nejsou tiskovými chybami, na př.: úřady americké armády byly přesné a pečlivě zjišťovali (207), do těchto smíšených manželstev (69). Nevím jistě, je-li cviknutí tesáků tisková chyba nebo nový přiléhavý onomatopoický výraz.

[177]Interpunkce je vůbec maličkost, přes niž se zřejmě překladatel, sazeč i korektor přenesli docela lehce. Že se netiskne čárka občas před a když, to konečně chápeme, protože je to jistá interpunkční finesa, a každý není tak citlivý k čárkám. Avšak pátý pád oddělit čárkou se učí už žáci obecné školy, podobně už tehdy přemýšlejí o dělení částí souvětí čárkami a před spojkou že píší čárku docela bezpečně. V této knize se tedy často vynechávají čárky; nemusíme však mít o ně strach, neboť se zase objeví jinde, kam nepatří, na př. oddělí se docela zbytečně ve větě slova ač ovšem čárkami (58). Pravidla o užití čárky před spojkami jako, než jsou podle této knížky patrně docela zbytečná. Atd. A to ještě bůhvíkolik chyb jsem přehlédl, protože hledat v knihách chyby a chybná slova je opravdu práce unavující a otupující.

Nenapadlo by mě všímat si těchto tiskových nedostatků, kdybych nevěděl, jak hluboko do čtenářského vědomí, podvědomí a zážitku zasahuje t. zv. odpočinková a lidová četba. A zvláště u čtenářů, jimž je jediným pramenem čtenářského prožití a kterým schází možnost, aby si svůj zážitek z jednoho díla kritisovali a upravovali zážitkem jiné knihy. Pravda, některý čtenář, hltající děj se stránky na stránku, lehce přeskočí nějakou tu chybičku; to však nesmí být omluvou. Proč právě on má být krmen odpadkovým zbožím, které se zahalí do starého hadru se spoustou děr a pošpinění? Těžko se smiřujeme s možností, že se některý takový čtenář podívá do Pravidel, aby si ověřil, jak které slovo vypadá. Svědčí to jenom o ledabylosti části naší knižní produkce, o ledabylosti, jíž byla ostatně naše dobrodružná a detektivní četba zatížena již dříve.

K ilustraci ještě malou ukázku překladatelského neumění z podobné četby, z knihy J. M. Walshe Záhadný dům (Praha [bez letopočtu], nakl. Orel, překlad M. Dolejšího, či M. Dolejší?). Tam je opravdu nesmyslná a nesrozumitelná stavba vět a dialogů, na nichž zjevně lpí překladatelův pot a na jejichž topornosti a tvrdosti je vidět, jak často hledal v anglicko-českém slovníčku. Celá ta kniha je povedeným pásmem nejasnosti a nesrozumitelnosti. Všechny osoby tam mluví jako pythické věštkyně, záhadně, složitě a toporně, jako by se právě byly naučily nějakému jazyku cizímu z příručky „Sto slovy konversaci snadno a rychle“.

Náramně jasný a přesvědčivý výklad celé situace podává detektiv ze Scotland Yardu podezřelé dívce, již našel u vraždy a s kterou se přesto na 108 str. bez dlouhých řečí zasnoubil (román má celkem 279 stran): „Uznal jsem, že nevíte o jedné nebo dvou věcech, které byste byla věděla, kdybyste nebyla spadla do té věci. Alternativa, proti které nyní stojím, jest, jak říkám, že jste spadla do té věci, patrně nevědomě jste spletla nějaký plán a pokračujeme-li dále, uvedla jste v sázku ještě několik hrdel. Možné, že jste narazila na více, než můžeme nyní stanoviti, možná, že je to méně, než si představují lidé na druhé straně…“ [178]A dívka se nad tím zamyslí a vece: „Vylíčil jste to jako nepříjemnou možnost. Zároveň jsem si jista, že ve vašem úsudku je chyba, třebaže na ni nemohu ukázati. Může-li vám moje poslušnost pomoci, bude jen správné, když vám řeknu, že se můžete spolehnouti, že vykonám vaše rozkazy. To je hlavní, ne?“

Fráze se překládají doslovně, jak se jich v cizím jazyce užívá, na př. „Žahadlo se zdá být v ocasu…“ (165). Když hrdince shoří vůz, zapálený vrahy a lupiči, kousne se jen do rtů a řekne mimochodem: „To je hloupá historie.“ A na dotaz to ještě blíže objasní: „Užívala jsem ho hodně. Budu bez něj ztracená“ (59). Jinde zase mluví policejní seržant: „Tak je to, pane Adderleyi. Ale mezi námi, budu postupovati opatrně. Nechci mít nepříjemnosti s lidmi, kteří by mne nemohli uraziti.“ Nebo zase milenec mluví se svou dívkou: „Můžete vésti příčinnost (sic!) poněkud příliš daleko…“

Kdybych ten román, celkem bez chuti a bez zajímavosti, četl třikrát za sebou, mluvil bych za chvíli sám takovou hatmatilkou, jakou tam mluví oni starobylí papouškové, o nichž si překladatel nebo překladatelka myslila, že to jsou živí lidé, a jimž vecpala do úst takovou prapodivnou mluvu. Kosinovým debatérům z Hovorů olympských lze docela dobře rozumět proti této překladatelské nemohoucnosti. Vzpomínám si přitom na humoristu Jerome Klapku J., který svým groteskním vtipem jednou vystihl, jak vypadá komicky, když se někdo pokouší konversovat podle staré a šosácké konversační příručky třebas v kloboučnickém krámě.

Řeknete, patří mi to, proč se o takové knihy zajímám! Chci k tomu jen podotknout, že bychom se měli o takové knihy zajímat jak filologicky, tak i morálně a sociálně všichni. Nedovolit, aby některá vyšla bez důkladné a přísné censury obsahové, mluvnické a stylistické. Je docela možné, že právě dosavadním nezájmem vzrůstá na políčku „odpočinkové“ četby více býlí, plevele, kopřiv než hodnotného spotřebního zboží, jakým snad tato četba má být. Nesmíme trpět, aby spotřebitel-čtenář byl otravován nedokonalou, nesociální a nicotnou fabulí; tím méně smíme snášet, aby povrchnost a ledabylost, již projevuje autor nebo překladatel, nakladatel nebo tiskař, přenesla se i na užití mateřského jazyka, aby se jeho hodnoty znevažovaly a aby se s nimi nakládalo neodpovědně a ledabyle.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 9-10, s. 175-178

Předchozí Antonín Špale (Bechyně): Biblická dějeprava Starého i Nového Zákona pro školy obecné

Následující Z našich časopisů