Voničky za okny v Kateřinicích

Vladimír Šmilauer

[Articles]

(pdf)

-

Valentin Pospíšil, známý našim čtenářům z článku „Lidové názvy rostlinných částí a společenstev ze Vsetínska“ (NŘ 28 [1944], 43-44, 66-68), uveřejnil v Našem Valašsku 10 (1947) 57—58 článek o rostlinách pěstovaných za okny v Kateřinicích na Vsetínsku. V předjaří 1942 sepsal ve 74 obydlích 436 exemplářů a zjistil, že patří k 34 druhům. Nejrozšířenějších pět druhů je: pelargonie (171 exemplářů v 37 číslech; rozmnožuje se velmi lehko), asparagus, rozmarýn, fuchsie, snědek („mořská cibule“); těch je 280, prvních pak deset druhů má 352 exemplářů. Autor zajímavě zjišťuje měnící se módu: do obliby přicházejí primulky, zato z ní vycházejí kosmatce (Mesembryanthemum) a kdysi tak slavné myrty (jen po jedné v pěti domácnostech) i balzaminy (po jedné ve třech); z „aničky“ (zvonek Campanula isophylla Mor. var. alba) zůstalo už jenom jméno. Všude se udávají lidová jména. Mají velmi různou míru ustálenosti: „rozmarýn, fuksia, mořská cibula“ jsou jedinými názvy a i pelargonie je vždy jenom „muškát“, třeba s různými přívlastky (voňavý, smradlavý, růžový, břečťanový); ale rozchodník Sieboldův a balzamina mají v každé domácnosti jiné jméno (terézka, andulička, slzičky, Panny Marie slzičky; vodnáč, nevesta, kopřiva). Názvy se přenášejí s rostliny na rostlinu: rozmarýnem se v jedenácti domácnostech jmenuje také asparagus; vodnáč je jednak tradeskancie, jednak balzamina. Názvy se kříží: kamália, kapália pro zantedeschii vzniklo zjevně spojením jmen kala a kamelia. Nejoblíbenějším zdrojem názvů jsou jména dívčí (neboť pěstění voniček bylo především práce dívek): andulička, anička, kateřinky, terézka.

Zastavili jsme se u tohoto článku obšírněji zvláště z jednoho důvodu: chtěli jsme na něm znovu ukázat, jaké badatelské možnosti jsou i pro pracovníky v zapadlých obcích, vzdálených od kulturních středisek, jen umějí-li si najíti vhodný námět a dovedou-li jej přesně zpracovat. Neboť to je naše velká a stálá bolest: mysliví a pilní lidé chodí se zavřenýma očima kolem života kypícího a proudícího a zahloubávají se raději do problémů málo životných a vzdáleností zmlhavělých. Za[167]bývají se výkladem Ptolemaiovy mapy, sociálním vývojem Praslovanů, výkladem nejstarších jmen místních, stopami keltštiny v nich, jazykovými vztahy mezi Indoevropany a Ugrofiny a jinými zavilými a záludnými problémy, na nichž si v celých seriích lámou nohy a vazy i velmi školení odborníci. Je bolestné, když lidem, kteří se po léta trápili takovým problémem a dospěli konečně k svému řešení, musíte bráti jejich ilusi, ukazovat jim, že jejich názory nejsou ani nové, ani možné. Odcházejí od vás rozčarováni, roztrpčeni, často s podezřením, že z vás mluví jen žárlivost a závist profesionála, který nepřeje amatérovi slávu objevu. — A zatím mizí nezaznamenáno, nezapsáno, zapomenutí určeno tolik zajímavých jevů nářečních, národopisných i přírodních, jevů, které soustavně pozorovat a svědomitě popsat může jenom ten, kdo trvale žije uprostřed nich.

Naše řeč, volume 31 (1947), issue 9-10, pp. 166-167

Previous Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Next Vladimír Šmilauer: Dívčí křestní jména v Libni