Časopis Naše řeč
en cz

„Ani opona ani most“

jh. (= Jiří Haller)

[Články]

(pdf)

-

Pan Aug. Jar. Doležal, známý milovník a šiřitel přesného a formálně správného vyjadřování, upozornil nás přátelsky, že nejsme v NŘ ani jinde dost důslední ve psaní čárky mezi členy výrazů podobných vtipnému nadpisu, který dal Jan Masaryk své poslední knize. Někdy prý totiž členy rozšířeného výrazu spojené dvojí spojkou ani oddělujeme čárkou, jindy nikoli. Doležal sám se domnívá, že se v takových spojeních má čárka psát vždycky, neboť v nich není prostý poměr slučovací, nýbrž stupňovací.

Podívali jsme se tedy do příslušných pomůcek, ale nikde jsme nenašli výslovné a určité pravidlo, že by se mezi ani - ani měla psát čárka vždycky. V Pravidlech čes. pravopisu (§ 72) se při výkladě o psaní čárky ve větě jednoduché sice říká, že se čárka píše mezi stejnorodými, souřadně spojenými členy větnými zpravidla, a to i při poměru slučovacím vyjádřeném spojkou, a mezi příklady je uvedena také věta s dvojím ani („Ani Kadloušek, ani rodiče Karlini nevědí o tom psaní“), ale to ještě není obecný předpis. Na str. LVI se naopak říká, že se před slučovací spojkou ani čárka nepíše a spojení s ani - ani není z toho výslovně vyloučeno, i když se arci za příklad uvádí toliko spojení s jedním ani („Jména překladatelova ani vydavatelova neznáme“). V Gebauerově-Ertlově Mluvnici české se na příslušném místě (II, 109) dokonce vykládá: „Také před spojkami ani, či se klade čárka jen tehdy, klade-li se na jednotlivé výrazy takto spojené důraz.“ A za příklad se uvádí tato věta z Erbena: „Již nemohl bídy s krku zbýti, ani prodati, ani darovati, ani zakopati, ani utopiti.“ Toto poučení jsem přijal také do Rukověti mat. jazyka (str. 26) a stilisoval jsem je takto: „Čárka bývá před spojkou ani, když následuje celá věta nebo když chceme dáti důraz na jednotlivé členy výrazu spojeného spojkou ani; ve výslovnosti je v takovém případě před spojkou ani přestávka. Na př.: Ani nevidím, ani neslyším. Nikdo z naší rodiny tam nebyl, ani otec, ani bratr, ani já. Avšak: Neviděl jsem vás ani jeho.“ Týž smysl má i výklad v I. Hovorech o čes. jazyce (1940, str. 20; 1946, str. 25 n.). Ani Naše řeč nikdy nevymáhala psaní čárky ve výrazech s ani - ani, v XXVIII. roč. (1944) na str. 211 dokonce přijala mínění Jiřího Daňhelky, že ve spojení „Ani takovou, ani onakou zahradu nemá paní Sabina“ je čárka zbytečná.

[146]Naši praxi lze tedy snadno uvést ve shodu s dosavadními výklady. Ale naskýtá se otázka, zdali nemá Doležal pravdu v tom smyslu, že už samo opakování spojky ani v takových spojeních svědčí právě o tom, že se na jednotlivé členy klade zvláštní větný přízvuk, t. j. že se popírá s důrazem každý člen zvláště nebo že spojení má smysl stupňovací (v poměru ani - ba ani), a že tedy je čárka před druhým a každým dalším ani na místě vždycky. Podle dokladů, které mám po ruce, se zdá, že naši spisovatelé tomu vskutku rozumějí takto, neboť valnou většinou, ba skoro napořád v takových spojeních čárku píší. K. Čapek na př. píše v Obyč. životě:

Oni neměli doma truhlářskou dílnu ani ohradu z třísek, vysypanou pilinami, ani siláka France, ani pana Martínka (31).

Nebyl jsem ani nejsilnější, ani nejsmělejší ze smečky (29).

E. Hostovský (Cizinec hledá byt) rovněž píše čárku:

A víte, kde najdete Člověka, který má vládnout, když ho nebudete hledat ani mezi bohatci, ani mezi chudáky (147)?

Celý boží den ho (dr. Marka) nic nerušilo, ani člověk, ani zvíře (109).

Tak píše také Ivan Olbracht (Zamřížované zrcadlo):

Kapesní prohlídku provedl nevlídně, ale slušně a nenašel ani notýsku s tužkou, ani cigaret, ani sirek (7).

Ale ani o jejich moci, ani o jejich existencích nemíval František Galičák nikdy jasné představy (102).

A M. Pujmanová v Předtuše:

(Ivan) nepoleze ani na kůlnu, ani na modřín u hartúnu (40).

Jarmila se neohnala ani silným slovem, ani pravicí (57).

… nepoleze ani na kůlnu, ani na modřín u hartúnu, ani na tu vysokou borovici proti Floriánovi (78).

Tak i Jiří Mařánek v Petru kajícníkovi:

Nebude to asi práce ani pro tvou ruku, ani pro tvé mládí (25).

Byl to poslední pokus. Ale jistě by ses ho neodvážil ani ty, ani já (58).

Jeho syn, Rožmberk, v mnišské kutně! Nikdy! Ani týden, ani den, ani hodinu (58)!

Šmilauer v Novočes. skladbě uvádí příklady:

Pudmistr nemusil konati roboty ani pěší, ani jeté (Herben).

Nikdo nesmí trpěti komplexem méněcennosti, ani kraje, ani města, ani nejzapadlejší vesničky (Zhor).

Farář měl autoritu, jaké jsem od té doby nepoznal u žádné osoby, ani duchovní, ani světské (Váša).

Nos byl jaksi nijaký, ani tupý, ani orlí (Neff).

V PS s. v. ani se čte doklad ze Šmilovského:

Ani Kadloušek, ani rodiče Karlini nevědí ani co by za nehet padlo o tom psaní, ani o mých zamilovaných plánech.

[147]PS sám pak na př. heslo polostarý vykládá spojením ani mladý, ani starý. Zdá se tedy, že se projevuje zřejmý sklon psát čárku v každém spojení s opakovaným ani a že bychom se nikterak neodchýlili od běžné praxe, kdybychom přijali Doležalovu poučku. Usus by se tím do jisté míry zmechanisoval, a to má do sebe vždycky jistou praktickou výhodu. Při opakovaném ani by totiž nebylo třeba rozlišovat spojení nedůrazná (prostě slučovací) od spojení důrazných (s přestávkou mezi jednotlivými členy a se silnějšími větnými přízvuky na nich); zkrátka by se čárka psala automaticky vždy, když se spojka ani opakuje. Přesto však bychom nedoporučovali, aby se tento způsob přímo předpisoval jako obecné pravidlo a aby se odchylky od něho pokládaly za chyby. Dosavadní pojetí, kterého se přidržela nová Pravidla čes. pravopisu, zajisté postačí i tomu, kdo v takových spojeních dává přednost čárce.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 7-8, s. 145-147

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující František Horečka: Nové dodatky k Nářečí na Frenštátsku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1