Ponorná řeka

Jiří Daňhelka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jaroslava Reitmannová, Ponorná řeka. Román. Vyšlo roku 1944 nákladem Noviny v Praze. Str. 265.

(Ostatek.)

Máme-li úhrnem charakterisovat slohovou výstavbu tohoto prvního románu Reitmannové, rozlišíme funkci tří zásadních typů. Slohově bohaté lyrické pasáže a úvahy podporují snahu vidět vnitřní souvislost věcí a dějů, s vyššího hlediska pozorovat vše, co se zdánlivě děje bez řádu. Pomocným prostředkem jsou líčení přírody a charakteristiky osob. Jejich sloh je proto méně bohatý. Snaha po zkratce a nápovědi je staví doprostřed mezi pasáže lyricko-reflexivní a pasáže epické. Tyto dějové pasáže jsou psány slohem prostým, v jednoduchých větách paratakticky řaděných, v úsečném dialogu, eliptických větách. Líčení dějů je rozkládáno v řady charakteristických detailů. Těchto prostředků Reitmannová užila jistě proto, aby dodala svému líčení dojem bezprostřednosti. Z téhož důvodu vřadila do textu zajímavé dopisy a výňatky z betlemského časopisu, tiskem a podáním vhodně a výstižně rozlišené.

Reitmannová se nezastavila na slohovém odstínění jednotlivých druhů líčení, nýbrž snažila se využít melodické a rytmické stránky řeči, rozličného pořádku slov, dokonce přinesla několik osobitých novot lexikálních. Polysyndetickým spojením souřad[210]ných členů větných dosáhla zvláštního spádu věty, často strhla zájem na řadu členů takto spojených. Na př.:

Neviděla nic jiného než zdi. Šedivé, vysoké a kluzké zdi, přeplněné balkony a hadry na šňůrách, neřádstvo všelijaké v koutech malinkých dvorků a komíny a světlíky a saze (14). Na dvorcích bylo sotva místo pro garáže a káry a popelové nádoby (14). Zamířila pomalu do rohu hřbitova, odkud je tak krásný rozhled na Betlem a kraj i řeku (28). Neboť Betlem není jen to, co je vidět: zámek a park a svahy snižující se k řece a kostel a fara a domy s podloubími (28). Nemůže se starat o závod a zároveň o mléko a ponožky a uhlí a špinavé límce (171).

Rytmus vázané řeči dokonce dostala věta:

Zlob se a užívej a moř se a trap, ať vidím, jak tě to mrzí, ať vidím, jak mě máš rád (174).

Zvláštně, poněkud nadneseně působí postavení přívlastku za jméno, které je jím rozvíjeno:

Neviděla nic jiného než zdi. Šedivé, vysoké a kluzké zdi, přeplněné balkony a hadry na šňůrách, neřádstvo všelijaké v koutech malinkých dvorků… (14) K Balabánčinu sluchu dospěl polekaný bzukot včelí (41). Hostinská je jako kus dřeva bezcitného (42).… což je pro člověka, který je na celý den připoután na jedno místo, přednost nemalá (61). Ale paní Míla vyzraje na toho učitele namysleného (135). Tvrdošíjní tvrdohlavci se zavřeli do svého důstojného nadutého mlčení a pro důstojnost zbytečnou a namyslenost namyslenou setrvávají ve zlobě a malodušné pýše (173).

Důrazové postavení příd. jména bílé na první místo ve větě bílé poslední podzimní růže rozvily se z líbezných poupat (174) je nezvyklé; staví však do ostrého kontrastu oba krajní přívlastky: bílé — podzimní.

Z lexikálních zvláštností uvádíme užívání archaického slovesa oblibovati, příslovce jasnozřivě a z moravských nářečí příd. jména rozverný (= rozpustilý, divoký):

… nic neoblibuje Filip méně (98), nic na světě neoblibují lidé víc (111), ze všeho nejméně obliboval kominík Pertlík zamilované (143), zároveň však jasnozřivě tušili (176), živelná vlna probíhala mladým tělem, rozverná, překypující nálada šuměla (180).

Osobitý slovakismus je podst. jméno namyslenost (= pýcha, zpupnost) s příslušným jménem příd.:

tvrdohlavci… pro důstojnost zbytečnou a namyslenost namyslenou setrvávají ve zlobě a malodušné pýše (173), já ti namyslenost vyženu z hlavy (191).

Nalezli jsme u Reitmannové jemný jazykový a slohový cit, proto tím nepříjemněji na nás působí některé poklesky a nepřesnosti, namnoze zhola zbytečné. Na jedné straně využila Reitmannová s jemným citem a vkusem všech odstínů pořádku slov při důraze i mimo důraz, ale na druhé straně nedovedla sestavit několik členů prosté věty. Jeví se tu jakási necitlivost k větné melodice. Tato necitlivost způsobuje, že si autorka často [211]neví rady s příklonnými a nepřízvučnými slovy; ve větě ať raději ji děti nechválí (místo ať ji raději…) je nevhodnost postavení nepřízvučného ji zvětšována koncovým -ji předcházejícího raději, takže se tato skupina při čtení nejen špatně vyslovuje, ale přímo uráží vkus citlivého čtenáře. Nedodržování pravidla o přiřaďování nepřízvučných zájmen hned za první přízvučný člen porušuje melodickou linii mnoha a mnoha vět. Na př.:

jestliže dámy betlemské se mohly pochlubit (místo jestliže se dámy… 96), když takový pán se dotkne cti lékárny (místo když se takový… 124) atd.

Aby líčení působilo co nejbezprostředněji, užívá autorka rozličných prvků jazyka hovorového a lidového. Nelze mít proti tomu námitek, pokud ovšem toto užití nepřekročuje jistou, i když velmi jemnou mez. Tato mez je překročena v té chvíli, když se nespisovných prvků neužije záměrně k dosažení většího estetického účinu, takže se stanou pouhým klišé. V lidovém slovníku jsou jistě názvy špitál, funus a p., ale mluví-li autorka i v neutrálním textu po každé o pohřbu jako o funuse, o nemocnici jako o špitále, o lékárně jako o apatyce, ochuzuje tím nejen sebe a čtenáře, ale především postavy, jež líčí. Pan lékárník snad doma mluví o špitálu, ale na obálce dopisu jistě neoznačí zaměstnání svého synovce slovy: sekundář betlemského špitálu. Nedostatek citu a vkusu mívá v těchto případech za následek opak esteticky motivované aktualisace, totiž jazykovou vulgárnost.

Je-li doplňkem výraz rozšířený, t. j. složený z několika přídavných jmen, nebo stojí-li několik příd. jmen vedle sebe, žádáme, aby všechna byla buď v tvaru jmenném, nebo všechna v tvaru složeném:

To je tvůj úděl. Ne, být šťastna. Nešťastná — ano (spr. nešťastna, 184), Prodírá se však a rozedraná, otlučená, zbita vyplývá na světlo boží (spr. rozedrána, otlučena, zbita, 186).

V interpunkci by byla na místě větší citlivost v užívání čárek. Někdy jsou tu čárky zbytečné:

Mladý hoch tam prý leží, a břízu mu nad hlavou vsadila jeho milá (spr. leží a…, 28). Ani takovou, ani onakou zahradu nemá paní Sabina (spr. takovou ani…, 100); Ta výška a ta podívaná na lidské hemžení tam dole, probouzí v něm touhu (spr. dole probouzí…, 109). Kdo stojí tak vysoko, jako právě on, a má takový rozhled… (spr.… vysoko jako právě on a…, 111). Děti zdvihly hlavy, od svých lodic a plachetnic (spr. hlavy od…, 177); Víte jistě mnoho věcí lépe, než já (spr. lépe než já, 206).

Jindy bychom často čárku žádali. Na př.:

… říkala: Ano, pane!… Tak jak patří na slušné děvče (spr. … Tak, jak…, 10). Ať už bydlí v arkýři se třemi okny do parku anebo úřaduje v zámecké kanceláři (spr. do parku, anebo…, 111); Uká zal nejen slovy, [212]ale i skutky jak mu na panu lékárníkovi a jeho rodině záleží (spr. skutky, jak…, 123).

Některé drobné poklesky jsou opravdu zbytečné:

jako když se jednou naučíš nějakou roli (spr. nějaké roli, 110); na kostelu (lépe: na kostele, 110); těšila se tomu (v tomto případě spr. na to, 179); slevila byste tím něco ze svého cíle (spr. se svého cíle, 102), jichž hněď, jichž vůně (spr. jejichž, 27) atd.

Zbytečné jsou také chyby pravopisné, neboť o správném psaní se lze poučit v Pravidlech:

fuksie (spr. fuchsie, 94); vyhostěn (spr. vyhoštěn, 97); přispůsobují se spr. přizpůsobují se, 104); jak žena zhloubi vydechuje a zhloubi nabírá (spr. z hloubi, 150); zesýchal se a zcvrkával (spr. sesychal se a scvrkával, 203); zkomírají (spr. skomírají, 203), seběhlo se (spr. zběhlo se, 66), Betlém, betlémský (spr. Betlem, betlemský, napořád).

Ukázali jsme, že Reitmannová zaměřuje svůj pohled v epických pasážích svého románu na dějový detail. Přejeme si, aby i do podrobností procítila a propracovala své jazykové podání. Jejímu dílu to dodá harmonické krásy a pro naši prózu to bude milý přínos.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 9, s. 209-212

Předchozí Karel Svoboda: O slohu Jana Ev. Kosiny

Následující Václav Machek: Choluj