Výklady slov

Václav Machek

[Articles]

(pdf)

-

Kocanda[1]

Čeština má několik slov takto znějících. Jejich významy jsou přerůzné, týkají se věcných oblastí zcela rozdílných. Nejde při nich o slovo jediné s několika významy (z nichž některé by byly vznikly přenesením, metaforou), ale o slov několik, o homonyma rozličného původu. Významy těchto homonym jsou podle slovníků takovéto:

1. trh na předměstí; „odtud jméno hospody předměstské“ (Jungmann), „zájezdní hospoda, obyčejně za obcí“ (PS = Příruční slovník);

[88]2. lehký vozík, bryčka;

3. šťáva při sušení švestek kapající;

4. malé hody (v slovenštině);

5. plané povídání, klábosení;

6. hubená husa.

Pro slova 2—6 nemáme dosud starých dokladů, ale to není nic divného. Pro číslo 1 máme zatím jediný starší doklad, a to z r. 1603, v táborské černé knize (vyd. Strakovo, str. 338), kde se připomíná jakási Manda, šenkýřka na kocandě (děkuji za něj V. Šmilauerovi).

Nejdůležitější slovo je arci to, které je pod číslem 1. Nežli se jím však budeme zabývati, probereme napřed slova ostatní.

Slovo kocanda „lehký vozík k jízdě osobní“ je zaznamenáno u Kotta Přísp. III, 130 a v PS s jediným dokladem z Jiráska; žije však (zdali dosud?) též v sousedním Kladsku, dobře je zná Kubín, Lidomluva Čechů kladských, 68 (pět dokladových vět!) a 188. Stran původu toho slova máme za to, že je odvozeno od slova kocábka „vozík“; expresivní zakončení -nda je zde naštěpováno místo zakončení normálního bez ohledu na to, že b patřilo ještě k základu! Takovéto slovo s takovýmto významem máme doloženo u Ant. Kotíka, Naše příjmení 165, a v jeho Řeči lidu na Novopacku a Hořicku 42. Obě jsou ze severovýchodních Čech a spojení jich je tedy dobře možné. Kocábka je zpravidla „loďka“; vedle toho však znamenalo v hornictví i „truhlu, v níž se ruda po dolové uličce vozí“ (Jg.); odtud se snadno dospělo k významu „lehký vozík“.[2] Je nápadné, že zvláštní význam „vozík“ je u slova kocábka tak málo doložen, a dále je příznačné to, že i slovo kocanda „vozík“ je doloženo až na místě poněkud odlehlém. Opět tu laskavý čtenář vidí, jaké máme ještě mezery ve výzkumu nářeční slovní zásoby. A nebýti jazykozpytné horlivosti nefilologa Kotíka (byl městským tajemníkem v N. Pace), ani bychom si s touto kocandou nevěděli dobře rady.

Slovo kocanda „šťáva při sušení švestek kapající“ je doloženo již u Jungmanna; z Kotta I, 715 se dovídáme, že to slovo je běžné u Rakovníka, a NŘ XVIII, 217 je dokládá svědectvím L. Zubra z Novostrašecka. PS za Jungmannovo „kapající“ píše „vytékající“ ale to původ slova spíše zastírá než odhaluje.

[89]Jeho výklad nečiní obtíží. Je to zajisté *kocanina, t. j. kecanina, hustá tekutina kapající = kecající, totiž pokecávající dřevěné lísky nebo plechy, na kterých se švestky suší, nebo kecající skrze lísky dolů. Všichni známe sloveso kecati: znamená kapati, stříkati, pleskati nějakou hustou tekutinou, blátem, vlhkým sněhem a pod.; užívá se ho též hanlivě, třeba i o čisté vodě, jestliže takové kecnutí nebo kecání není vítáno (pokecá-li kdo vodou třeba výkres). Sloveso to je buď předmětné (kecati bláto nebo i blátem), nebo podmětné (kapka inkoustu kecla na výkres). Má povahu zřejmě expresivní; obecně se ho užívá přeneseně pro hloupé a neužitečné tlachání, klábosení, žvanění. Slova expresivní se vyznačují tím, že jejich hlásková stavba není zcela pevná, kolísají v nich jak souhlásky, tak i samohlásky. A tak i zde: proti českému kecati je na Moravě gécať, na Slovensku kvacať, kacnúť i kycnúť, polsky je kicać. Pro nás je důležité to, že na západní Moravě pro přenesený význam „tlachati“ je kocat (Bartoš). Toto moravské kocat je zřejmě totéž sloveso co české kecati. Čtenář mi ovšem namítne, že v Čechách o v něm dosvědčeno není. To je sice pravda, ale váhu by to mělo jediné tehdy, kdyby šlo o slovo „intelektuální“, nikoli expresivní. U slova expresivního takové variace jsou snadno možné; patrně bylo kdysi *kocat i na Rakovnicku; od něho je tamější slovo kocanda. Že o tu mohlo být docela dobře, tomu svědčí Kottovo slovo kocanice (VI, 628) „žvachtanice“, prý — má je od F. Zákrejse — běžné. U této „čvachtanice“ (tak, s č, bychom řekli nyní) nebude nikdo pochybovat, že to je „kecanice“. Ale i kdybychom nepřipustili, že o tu bylo i v Čechách, máme jiné východisko: o je možná výsledek změtení se slovem kocvara (temného původu). Na toto slovo upozornil již Kott VI, 629. Bylo to jídlo podávané při tření lnu: vařené ovoce, s moukou pečené na kuthaně (Č. lid II, 562), ale J. Jakubcovi (ib. I, 546) je to již „šťáva steklá při sušení ovoce“ (to převzal PS); val. kočvaria je „zvodnělý sníh“, sloven. kočvarda je „špatný nápoj“. Není-li tedy rakovnické kocanda přímo od *kocati, je jistě od kecati a o pak má od slova kocvara.[3] Dokonce si můžeme při této příležitosti dovolit i úvahu o zakončení -nda. Je zřejmě vulgární, ale jak vzniklo? Jistě není totéž co v junda z něm. Jux. Mám za možné, že toto kocanda je z *kocanina: slovo čtyřslabičné je pro lidovou výslovnost již dosti dlouhé, zkráceno bylo tedy v *kocanna (srv. zkrácení a vývoj jiného druhu v litomyšlském nadívajna z nadívanina a pod.), tu pak nn rozlišeno — ale obráceně nežli v panna > nář. padna — v nd, byloť prvé n drženo souvislostí s n-ovým příčestím. Obdobně bych vykládal třeba výraz dupanda ze slova dupanina. Rozumí se, že slovo šeptanda bylo utvořeno už přímo ze šeptati bez jakéhokoli středního útvaru.

[90]Slovo kocanda „plané povídání“, udané u Váši-Trávníčka, 1. vyd. („klábosení“ ve 3. vyd.), je moravské a pochází od onoho kocati „tlachati“, o kterém byla řeč výše. Dokladů z literatury ani z nářečních monografií neznám.

Ojedinělé slovenské slovo kocanda je = rus. piruška (t. j. hostinka, „malé hody“) podle Mičátka (z něho je má Kálal). Jak mi sděluje prof. Eugen Jóna, redaktor matičního slovníku, není to slovo jinak doloženo. Zůstává nejasné.

A konečně kocanda „hubená husa“. Toto slovo přinesl slovník Dobrovského, z něho je má Jungmann a Kott. Zdá se, že to byl za Dobrovského jen jakýsi výtvor místní, jedna z těch efemerních kreací, jež žijí krátkou dobu v jedné vsi nebo i v několika vesnicích, jen tak dlouho, dokud je udržuje záliba jejich tvůrce a kouzlo novosti. A výklad? Vzhledem k tomu, že se tu zdůrazňuje hubenost, možno se odvážiti domněnky, že tato kocanda je totožná s kocandou č. 1, že tu nemáme než smělou metaforu: chudoba, hubenost jako v kocandách bezzemků. Nebo se tím myslila přímo husa chovaná na kocandě (= v domku chudiny), husa proti selským husám jistě ubožejší. Je-li to pravda, snížil by se počet našich homonym na pět.

*

A nyní se vraťme k slovu č. 1. Jeho význam se udává takto: Podle Jungmanna je to a) „trh, který se držívá někde před velikým trhem na větším díle na předměstí“, b) „odtud jméno hospody předměstské“ („k. p. v Litoměřicích“, dodává Jg.). PS tvrdí, že to je „zájezdní hospoda, obyčejně za obcí“, a přináší doklad z K. Čapka, ale z Čapkova dokladu ten význam nevyplývá nutně („…nezmiňujíce se o přifařených vesnicích, samotách, kocandách a hájovnách“). Pomíjím menší slovníky, které opakují údaj o „hospodě“. Ale pečlivý Kott má VI, 627 jmenovitý seznam kocand a z něho plyne, že se tak nazývají i pouhé samoty, ba i celé vsi, také jeden mlýn a jedna myslivna. Význam „hospoda (zájezdní)“ je tedy jen místní, příležitostný, nikterak původní. Jaký tu však byl význam původní?

Kolik je takovýchto kocand v našich zemích, nemůžeme pověděti s plnou určitostí. Kott jich vypočítává 21, ale úřední Statistický lexikon obcí jich má z Čech 18, z Moravy 9. Bohužel není ze Stat. lexikonu vidět, jaké jsou ty kocandy, jsou-li to hospody či něco jiného. Tu je seznam starého Kotta pro nás daleko užitečnější. Přitom počet kocand v Stat. lexikonu není ani úplný.[4] Já sám ze svého kraje znám dvě kocandy, o kterých není v lexikonu zmínky. Jedna je v Miletíně, rodišti Erbenově. [91]Je to samostatná ulice, ale domky má jen po jedné straně silnice; je to asi tucet přízemních domků, těsně vedle sebe postavených, majících za sebou nevelikou zahradu (spíše jen zahrádku); domky ty patří dělníkům a drobným zřízencům. Hospoda tam žádná není a nikdy nebyla. Každý tu uličku jmenuje kocanda, na kocandě, úředního názvu nikdo neužívá.[5] Tato kocanda byla původně od vlastního města Miletína oddělena nezastavěnou plochou, ale nyní je s ním spojena jednou ulicí. Přesto je však dosud znát, že je to jakási skupinka svérázná, odlišná. Druhá kocanda je v Třebihošti, ležící si 4 km od Miletína; ta obec má typ silniční, táhne se od úpatí Zvičiny mělkým údolím podél silnice; její kocanda je na dolním konci, je to zase asi patnáct chaloupek a domků s nevelikou výměrou pole (po ¹/₂—3 ha). Na rozhraní mezi selskou, lánovou částí obce a kocandou stojí sice dvě hospody (poněvadž je tam rozcestí silnic), ale žádné z nich se neříká a nikdy neříkalo „Kocanda“ nebo „Na Kocandě“, nýbrž kocandou každý jasně rozumí jen ony chaloupky pod nimi.

Těmito dvěma kocandami a seznamem Kottovým je mi dáno zcela průkazně, že vlastním a prvotním významem toho slova nemůže býti „hospoda“ a že ani nynější význam není obecně takový. Naopak vlastní význam kocandy vychází z těchto dvou a z ostatních samot takovýto: byla to původně nepatrná usedlost bezzemka nebo malozemědělce, stojící opodál od ostatní obce, anebo skupinka takových domků nebo chaloupek. Není to tedy od původu individuální vlastní jméno (jaká se dávají hospodám, na př. Zavadilka, Pindulka, Dupačka), ale jméno obecné. To označuje onen malý majetek; vznikla-li kde na pozemku kocandy hospoda, nemá to pro naši úvahu významu, zrovna tak jako nemusíme hleděti k tomu, nazvána-li tak myslivna nebo hájovna, vystavěná na pozemku kocandy, nebo nazván-li tak mlýn. Nemusíme hleděti ani na Jungmannův první význam „trh na předměstí“; nehledíme-li na Kotta, jenž v 1. díle prostě jen přepisuje významy Jungmannovy, je tento [92]údaj isolován; byl by to nepochybně nějaký jenom lokální usus, lokální metonymie; konal-li se trh na předměstí, t. j. při kocandě, vyabstrahoval si Jungmann nebo jeho dopisovatel ze spojení „koupit něco na kocandě“ a pod. — domnělý význam „trh na předměstí“. Napsal jsem domnělý: nemám chuti věřit, že slovo kocanda vskutku znamenalo trh, spíše snad jenom tržiště, a to nejspíše jen malé tržiště nějakého „blešího trhu“ (tento ráz napovídá Jungmann německou parafrází „eine Art Trödelmarkt“).

Je-li tomu tak, odpadají potom samy od sebe dosavadní výklady toho slova. Bartoš (v slovníku pod heslem kocat „tlachati“) napsal: „Odtud název některých hospod „kocanda“, vlastně místnost, kde se kocá“. Tato domněnka padá naším zjištěním, že to jsou i samoty jiné než jen hospody. Kromě toho by se kocanda nehodila do Čech, neboť v Čechách „tlachati“ nezní kocati, ale všude jen kecati. — Padá i domněnka (naznačená v NŘ VIII, 26 a vyslovená v XVII, 300 a XVIII, 217), že by název kocanda mohl býti od jiného kocati se, které znamená „mazliti se, laskati se (milostně)“.[6] Ale namítnouti lze toto: slovesa kocati se (je to druhotvar za kochati se, nové zakončení -cati je expresivní, nahradilo staré -chati) se užívá jen o mazlení s dětmi, aspoň v mém nářečí (užije-li ho literát jinak, cítíme to právě jako úmyslnou transposici se zvláštním cílem); z těch lidí, kteří ve svém nářečí toto kocati se mají, jakživo by nikoho nenapadlo hospodu, kde se miluje, nazvati kocandou; toho by byl schopen snad jen ten, komu je nářečí cizí. Padá na váhu i to, že na Moravě kocati se „mazliti se“ není známo, nehodí se tedy na moravské kocandy (musili bychom připustiti, že slovo kocanda bylo přeneseno z Čech!). Ale všechny tyto námitky jsou vlastně zbytečné, všechny je nahradí výše uvedené zjištění, že kocanda neznamenalo původně hospodu. — Mylné je i běžné odvozování (které slyším s několika stran), že slovo kocanda je z německého Gott sei Dank (v. i NŘ XVIII, 121) nebo z Gott sei da (tak překřtěna vskutku jedna víska u Žďáru), neboť kocandy máme i v krajích čistě českých, Němci však své kocandy takto nenazývají; rovněž tak ganz am Ende (viz NŘ XVIII, 253). Toto vše jsou zkrátka typické etymologie „bakalářské“. — A konečně — ač měl býti uveden na začátku — Jungmann myslil na slovo kotec „bouda“, jenže svou domněnku nevyložil blíže. Jungmann měl dobrý cit pro původ slov, i když nebyl jazykozpytec. I tu byl na dobré stopě. Nicméně nemůže jméno kocanda pocházeti přímo od českého slova kotec; útvar *kotcanda by totiž, kdyby byl z domácích prvků, odporoval obvyklým způsobům neexpresivního tvoření slov.

Když jsme takto dospěli k tomu, že kocanda je chaloupka domkáře nebo malozemědělce, a když jsme mohli na základě toho zamítnouti [93]dosavadní domněnky o původu toho slova, máme nyní čisté pole pro hledání původu jak toho názvu, tak i sociální instituce s tím názvem spojené. A tu se nám vnucuje přesvědčení, že slovanského původu slovo kocanda být nemůže. Slovo to žije toliko v Čechách a na Moravě, u jiných Slovanů není. To samo by ovšem nerozhodovalo, ale jsou důvody i jiné.

Normální rodinné zřízení u starých Slovanů byla t. zv. zádruha, velkorodina, t. j. rodinný nedíl, společenství, kde ženatí synové starého otce (stařešiny) zůstávali i se svými dětmi ve dvoře otcově, kde všichni pracovali v rodném hospodářství, poslouchajíce rozkazů starého otce nebo, nebyl-li otec už k tomu schopen, jeho voleného zástupce. Rodinný statek byl společným majetkem. Starý otec s manželkou bydlil v hlavní světnici, každá rodina ženatých synů však měla svou vlastní komoru nebo kleť v souhrnu statkových budov, svobodné dcery spávaly též ve zvláštních komorách a v kletích. Takový byl stav v nejstarší době zajisté i u nás; na Slovensku se zádruhy zachovaly leckde do dneška; balkánské jsou obecně známy. Zádruha se pro slovanský pravěk přijímá nyní obecně, ba má se za to, že byla kdysi u všech Indoevropanů i u mnohých jiných národů se zřízením patriarchálním. S existencí zádruhy souvisí a dokazuje ji, jak známo, jeden jev čistě jazykový, bohatství terminologie rodinné: bylo třeba přesně rozlišovati všeliké příbuzenské vztahy mezi jednotlivými členy velkorodiny; nestačí názvy otec, matka, děd, bába, syn, dcera, vnuk, vnučka, zeť, snacha jako v našich poměrech, ale byla nutná ještě další slova test, děver, šur, svьstь, zelva, stč. jatrvenicě a jiná; na př. na Slovensku označuje přivdaná žena manželovu svobodnou sestru, žijící dosud v rodném domě, „zolvou“ nebo „zolvicí“; názvu toho bylo třeba pro zřetelnost, bylyť nevěsty, t. j. mladé paní, a tyto zelvy zpravidla stejného věku a přítelkyně, bývaly zpravidla pospolu v radostech i strastech; byla tedy nadmíru častá spojení jako „nevěsta a její zelva“, „ženich a jeho test“ (tchán se strany ženiny), „nevěsta a její svokor“ (tchán se strany mužovy). Rozumí se, že i ze zádruhy se dávaly movité části dcerám vdávajícím se jinam, do cizí velkorodiny, oddělovaly se nemovité části také i ženatým synům, nechtěli-li žíti pohromadě s ostatními. Takové oddělování synů je dosud běžné při jihoslovanských zádruhách, ale ten syn nebývá vybaven pouhým domkem nebo chaloupkou, nýbrž spravedlivým dílem, dosti velikým, že proletář z něho nevzniká. Totéž se předpokládá i pro starodávné poměry u nás, takže lze prohlásiti, že staré slovanské právo kocandy neznalo, bezzemků ze svobodných lidí nevyrábělo. Když se pak — na začátku historické doby — zádruhy u nás začaly rozkládati, děliti na rodiny prosté, bylo to jistě tak — můžeme se domnívati —, že se zádruhy dělily ve stejné díly, že vznikaly usedlosti sice menší, ale mezi sebou rovnoprávné, stejně veliké, spravedlivé. [94]Ovšem vývoj spěl k tomu, že se z původní zádruhové usedlosti často vyvíjelo sídlo panské (jež se zvětšovalo o nazpět připadlé odúmrti), odešlé rodiny prosté pak zakládaly nová střediska na půdě nově vzdělané, odňaté lesům. Vedle těchto usedlostí však již od 11. století i u nás vznikají chaloupky otroků. Na rozdíl od otroků v domě pánově stále zůstávajících objevuje se i jiný druh, servi casati (= otroci opatření domkem, od lat. casa, chatrč, domek, dům). Podle J. Lipperta (Sozial-Gesch. Böhmens in vorhuss. Zeit, P. 1896) I, 206 to bylo tak, že pán domu se péči o výživu otroků vyhnul tím, že jim dal po kousku země, na němž si vystavěli domek. Jsou tedy sice i u nás doklady toho, že vznikali baráčníci už v staré době (ne však ze svobodných!), ale — příslušný český název u nás v staré době není a u jiných Slovanů není vůbec.

Naproti tomu u Němců lze nalézti jak instituci baráčníků (chalupníků), vytvořenou zvykovým právem, a to ze svobodných lidí, tak i slovo, o kterém se dá pro náš účel uvažovat. U Němců předními obyvateli vesnice byli v historických dobách plnoprávní velcí sedláci, a to buď celoláníci, nebo i pololáníci a čtvrtláníci. Rodina nebyla již zádruhová; bylo-li synů několik, jeden z nich dostával statek, ostatní zpravidla odcházeli: přiženili se jinam, odešli do nějaké vojenské družiny nebo pod., anebo konečně — dostávali jakousi chaloupku nebo domek se zahradou nebo i kouskem pole, byli Köter, Kotsatten (Kotsaszen), Kossaten. Tito chalupníci — tak budeme překládati ten německý název — nebyli plnoprávní občané své vsi, byli nižší třídou venkovského obyvatelstva. Je třeba zdůrazniti, že to byli bratři velkých sedláků, tedy nikoli snad původní otroci, kteří nabyli svobody. V tom právě je tu rozdíl mezi poměry slovanskými, kde v dělení zachovávána rovnost nebo přece jistá spravedlnost, a mezi německými, kde jeden z bratří zůstal sedlákem a ostatní byli vybaveni uboze.[7] Hospodářství německých velkých sedláků bylo trojpolní a bylo podrobeno jistým zvyklostem a právním řádům. Polnosti okolo vesnice čili „niva“ (Flur) byly sice rozděleny na vlastnické díly jednotlivých sedláků, ale nebyly ohrazeny, po žních se pak na nich pásl dobytek bez rozdílu, bez ohraničení, stádo přecházelo podle potřeby s jednoho lánu na druhý. Na polích se hospodařilo dávným způsobem trojfázovým; jisté přirozené celky (polohy vlhké proti jiným suchým, úrodné proti neúrodným atd.) byly osévány vždy týmž druhem obilí společně; tedy na př. rovinatější část obce oseli sedláci, mající na ní role, všichni stejně. Toto se dálo po společných úradách. Do těch právě oni chalupníci neměli co mluvit. Kromě volné, neohrazené nivy byly u domů ohrazené zahrady; těch se netýkal trojfázový režim, ty byly vzdělávány každý rok (na nich se neúhořilo!), těch se společné sněmování netýkalo; na nich si hospodář [95]sázel plodiny podle své vůle, na nich se nepáslo. Nuže, chalupník měl vedle svého domku takovou „zahradu“, zvanou na severu Wurt (v prusském Slezsku zváni Gärtner = zahradníci!), ohrazenou, na ní byl pánem, z ní také všemožně těžil, vzdělávaje ji každoročně a velmi pečlivě, aby mu pomáhala uživiti se. Kromě zahrady měl třeba i kousek nebo kousky pole, někdy blízko nebo vedle své zahrady, někdy však i daleko, na okrajích selských polí nebo na okraji lesa, jak kde zbylo pro něho místo, jak se kde naskytl cíp země, který nemohl býti zadělen do selských lánů. Chalupníci neměli zpravidla koňský nebo volský potah, původně prý neměli pluhu; v tom bývali odkázáni na pomoc sedláků, ale musili se jim vděčiti zase pomocí při naléhavých pracích. Někteří autoři odlišují od těchto chalupníků třídu ještě nižší, domkáře (Häusler, Büdner, Brinksitzer, Käthner), někteří nikoli, pravíce, že mohly býti majetkové rozdíly v třídě kossátů, na jedné krajnosti pouhý bezzemek, na druhé krajnosti chalupník rovnající se až skoro sedlákovi. Pro nás tento rozdíl nemá významu. Zato velký význam má to, že (podle Hansena, v. Rhamm 77) ty chalupy bývaly mimo ves. Ovšem ani to nebylo vždycky, nalézáme chalupy i uprostřed vsi (podél obecní cesty, kdežto selské domy jsou opodál, od ústřední cesty dále), t. j. byly stavěny na pozemku původně obecním. Náš laskavý čtenář, který jede někdy vlakem mezi Prahou a Brnem, může si o německých lánech a chalupách udělati dobrou představu, podívá-li se z vlaku na obec Čtyřicet Lánů u Svitav. Mohutné a rozložité dvory celoláníků se na prvý pohled odlišují od chalup a domků: statky ty leží — jeden od druhého asi na 200 m — jako hrady na vyvýšené poloze, asi 100 m vpravo i vlevo od ústřední silnice, od nich pak se táhnou daleko k hranicím katastru jejich lány. Naproti tomu domky a chalupy se krčí mezi nimi, blíže k ústřední silnici.

U nás se po desátém století poměry vyvíjely podobně jako u Němců, ale ne spontánně, nýbrž teprve vlivem západu. Podle výkladů Jos. Pohla (Typy vesnických sídel v Čechách, Národopisný věstník čs. XXVII-XXVIII, 1934/5, 1n.) trvala u nás zádruha do 10. století a tvořila „jen sídla poměrně malá“. V 10. století „začíná se uplatňovati sociální a hospodářský vliv západu, který se projevuje u nás vytvořením velkostatku a dokonalejším způsobem hospodaření“. Kolonisací se v 10.—12. století zakládají vsi ve hvozdech podle práva německého, systémem lánovým. „Na témž právu zakupují se [v 13. a 14. stol.] i obyvatelé nově zakládaných sídel venkovských, která se vyznačují pravidelným uspořádáním polí na systém lánový.“ „Ve 14. století, kdy na systém lánový mnohé obce staré byly přeměněny, osídlení našich zemí v hlavních rysech bylo provedeno.“ „Při značnějším přírůstku populačním dochází [v 16. stol.] i ke kolonisaci vnitřní, která se projevuje dělením větších statků a přibýváním chalup „na obci“, jejichž držitelům dostalo se [96]půdy buď od otcovského statku, nebo od obce. Ráz vesnice tímto vzrůstem nových usedlostí se vcelku neměnil. Ubývá jen volných prostranství na návsi, neboť se zastavují domky chalupníků a zahradníků, jichž část postupem času umisťuje se i při cestě na konci vesnice.“ (Pohl 10.)

Vidíme tedy, že způsob venkovského osídlení se u nás vlivem západu radikálně změnil z praslovanského sídlení zádruhového, jež tvořilo osamělé dvorce s polnostmi okolo nebo malé vísky, v německý systém lánový, v němž se jednotlivý lán táhne od statku dlouhým pruhem až k hranicím obce nebo k hraničnímu lesu, v systém lánových sedláků s chalupníky „na obci“ nebo na konci vesnice. Takovýto nový způsob se v hrubých rysech zachoval do dneška v mnohých našich krajích a je v dostatečné míře popsán od národopisců.

Tyto poměry německého původu nám dávají právo souditi, že název kocanda patřil právě takovýmto drobným majetkům (nikoli hospodám!), vytvořeným podle německého práva a ležícím buď na kraji vesnice, nebo zcela o samotě, a dávají nám právo nebo povinnost hledati i výklad slova kocanda na německé půdě. Možno se domnívati, že kdekoli u nás vznikla nějaká samota nebo oddělená malá kolonie nesedláků, ať už založená od kohokoli, mohla býti od lidí, kteří znali německé poměry, nazvána kocandou. Pravím mohla, tedy nemusela vždycky.

Kde je výchozí německé slovo známo? Přijímáme o německých poměrech poučení jednak od G. F. Knappa, Die Bauernbefreiung und der Ursprung der Landarbeiter in den älteren Theilen Preussens (Lipsko 1887) I, 12 n., jednak, a to hlavně, od velezasloužilého K. Rhamma (autora známého díla o slovanském domě), Die Groszhufen der Nordgermanen (Ethnogr. Beiträge zur germ.-slavischen Altertumskunde I, Brunšvik 1905). Rhamm věnoval německému stavu chalupníků dosud nejvíce pozornosti, zkoumání opravdu základní a monografické[8] (v kapitolách Die Kote, Die Kotsaszen, Die Hagestolze und der Ursprung der Kotsaszen). Shledal, že názvy Köter a Kotsate mají každý svou oblast. Název druhý, který nás právě zajímá (Kotsate, resp. Kotsasze, Kossate), je v severním Německu a v belgickém Brabantsku (kossaet), tato jeho oblast je však přerušena pruhem, kde je Köter. Název Kotsate je však velmi starobylý, byl totiž i v celé Anglii (plur. cotsetes = lat. cotarii, cotmanni, doložen i sing. cot-sâeta = casae habitator, Rh 98). Na pevnině je Kotsate a p. v jihovýchodním Dolnosasku na východ od Vesery až k hessensko-durynským hranicím (Rh. 111), dále z Knappa [97]13 vyplývá, že instituce kotsátů byla známa v Braniborsku (dodejme, že tu přejímala dolní lužičtina: kósac „chalupník“, fem. kósacka; odtud kósacńa, kósacowńa = Kossätennahrung, t. j. právě ona chaloupka, kocanda); ze Staré Marky je doloženo psaní Kotsatte. Tato německá slova jsou složena z kot- „bouda“ (což jsme my přejali též: kotec, budka kramářská, budka pro holuby a pod.) a ze -sat-j-, srv. Land-sasze, Hinter-sasze, insete > Inste, wortsate (wort = Wurt, srv. přejaté staroslověnské vrъtъ, vrъtogradъ, „zahrada“). Doklady a odvozeniny podává slovník Grimmův (D. Wb. V pod Kate, Kot, Kote, Köter, Kothsasz) a Schiller-Lübben, Mittelniederd. Wb. Středohornoněm. tvar základního slova je kote „chatrč“, středoněm. je kot. Dnešní podoby jsou Kate a Kote (Brockhaus, Janko).

Máme tedy za to, že naše jméno kocanda č. 1 je utvořeno — u nás doma — na základě německého Kot-sate, a to příponou -na; při tom vzorem byla asi jména jiných samot za vsí jako pazderna, myslivna, rasovna, ve vsi pak kovárna, pekárna a pod. Vzniklo patrně nejdřív *kocat-na, obdobně jako dolnolužické kósacńa; jenže zakončení -atna bylo nezvyklé, a proto bylo nahrazeno jiným, známějším, našemu jazyku běžnějším. Je ostatně možné představiti si i vývoj takový, že v -atna proveden přesmyk a že pak nt nahrazeno skupinou nd. Jsme tu stran koncovky odkázáni na dohady. Ukáží nám archivy (gruntovní knihy) někdy jistotu?

Jsme si vědomi toho, že mezi braniborskými kotsaty nebo kossaty (anebo i lužickými kosaci) a našimi kocandami je vzdálenost zeměpisná. Německé a české výrazy spolu nesousedí. Ale: jde o termín, jejž mohli snadno přenésti vojáci, vandrovní tovaryši, potulní obchodníci a jiní světoběžníci; ti právě pocházeli z bezzemků, nocovali na samotách a předměstích nebo se na samotách ukrývali. Kdy přenesli to dolnoněmecké slovo k nám, nemůžeme zatím říci. Také nevíme nic o tom, jak se to slovo u nás šířilo. V Němcích klade Rhamm počátky vzniku kossátů již do 10. století, rozvoj jejich však spadá až do věků pozdějších. Lze se jen dohadovat, že k nám byli „kotsáti“ přineseni někdy po třicetileté válce. I tu čekáme světlo od gruntovních knih.

Ještě třeba dodati, že u nás vznikly další odvozeniny, a to slovesné: kocandovat „bouřiti, hněvati se“ (Jg. z Turnovska) a kocandit „kázati, u všeho dlouho mluviti“ (Kott I od Jilemnice), „rozpustile se veseliti“ (Kott Přísp. I, 154). Zdá se, že to jsou výtvory asi jenom místní a netrvalé. Podkladem jejich bylo pozorování pohnutého („cikánského“) života některých kocandářů.[9]

Na Slovensku „kocandy“ nejsou. Místo nich má Slovensko své hoštáky [98]čili huštáky, o nichž nám podrobně vyložil V. Vážný v Listech filologických 67 (1940), 402 n. Tento název je rovněž z němčiny, z Hofstaat = středohornoněm. hovestat, hofstat, tedy z němčiny jižnější než ta, z které je termín českomoravský. Jejich základem je pojem chudobné dvorské čeledi, nikoli samostatné samoty. Je přirozené, že výraz Hofstaat v němčině mohl přijímati význam naší kocandy a Kotsasze zase naopak; u Rhamma 82 vskutku se ve výkladu objevuje i termín Hofstatt.

---

[1] Srv. V. Prasek, Selský archiv IV, 1905, 62; A. Profous, Národop. věstník českoslovanský XIII, 1918, 29; NŘ VIII, 26, XIV, 111, XVII, 220, 300, XVIII, 121, 217, 253.

[2] Není tedy třeba uchylovati se — jak se činí v NŘ VIII, 26 — k něm. Kötze (Kotze) „podlouhlý proutěný koš, který se zavěšoval soumarům po obou stranách hřbetu“. — [Kor. poznámka.] Že kocanda „šťáva ze švestek“ souvisí s kecati, věděl již Jungmann. Jeho názor je skryt na jiném místě. Pod heslem kynkule má i význam „šťáva v sušárně z lísek kapající, jinde kecanda“. Je tu zřetelně vytištěno kecanda, ač takového samostatného hesla Jungmann nemá! Je to obdobný případ jako sovka, o němž viz NŘ XXX, 40.

[3] Mylně byla vysvětlována kocanda „šťáva ze švestek“ v NŘ VIII, 26 a XVIII, 217.

[4] Zdá se, že byly statistikou zachyceny jen ty kocandy, které jsou od vlastní obce skutečně odděleny. Takto zachytil Statistický lexikon i takové kocandy, které mají jen jediný dům, ušly mu však kocandy, které odděleny bývaly dříve, nyní však — pokrokem stavebního ruchu — odděleny již nejsou. Vinu má asi nesprávná formulace úředních dotazníků. I v jiných jménech jsou údaje Statist. lexikonu nespolehlivé. Jako příklad uvádím jméno skupiny čtyř usedlostí Růžovka (část obce Úhlejova). Tak se to sice uvádí na mapách a v místopisech, ale lid ty samoty jmenuje odedávna vždycky jen Hrůzouka (plur.!, gen. Hrůzovek atd. jako Horka, Horek…) nebo Růzouka. Estetická podoba Růžovka vznikla patrně „lidovou“ (vlastně však jenom laickou) etymologií nějakého okresního místopisce. Uvádím tento příklad proto, aby badatelé o místních a pomístních názvech věřili jen tomu, co sami zjistí přímo od lidu.

[5] Vypravuje se o ní toto: Když na konci minulého století obec zaváděla nové názvy ulic podle slavných lidí, byla tato kocanda nazvána „Barákova ulice“. Její obyvatelé však rozhořčeně protestovali proti takové urážce, že prý jejich obydlí nejsou „baráky“, ale „domky“. Kocanda pak dostala jméno jiného slavného muže, ale nikdo si úřední jméno nepamatuje.

[6] V Příručním slovníku je obojí kocati mylně spojeno pod jedním heslem.

[7] Je pravděpodobné, že se právě z takovýchto odstavených bratří skládaly proudy německých kolonistů, směřujících na východ.

[8] Ku podivu však není citován ve standardním právnickém díle Richarda Schrödera Lehrbuch d. deutschen Rechtsgeschichte, 7. vyd. (1932). Sch. má o chalupnících-domkářích jenom několik řádků na str. 457 a poznámku pod čarou, týkající se termínu.

[9] Pan MUDr M. Remeš kdysi upozornil NŘ na doklady toho slova v Krkonošských povídkách Jos. Šíra (str. 113 a 323) s významem asi „nadávat“ („Já si svou práci zastanu, co tedy kocandíš?“) (Zpráva prof. V. Šmilauera.)

Naše řeč, volume 31 (1947), issue 5-6, pp. 87-98

Previous Josef V. Bečka: Opakování předložky v rozvitých a rozšířených členech větných

Next R. (= Redakce), Pavel Váša: Slovník M. Z. Poláka