Svatopluku Čechovi

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Svatopluku Čechovi. Památník Jednoty Svatopluka Čecha k uctění 100. narozenin básníkových. Uspořádal Jaromír Borecký, Albert Pražák, Antonín Procházka, Ferdinand Strejček. Vydala Jednota Svatopluka Čecha a Topičova edice v Praze r. 1946. Stran 880.

„Má Svatopluk Čech dnešku ještě co říci?“ ptá se Jaromír Borecký v čele tohoto úctyhodného sborníku a po obšírném rozboru stránky myšlenkové i formální dochází k přesvědčení, že dílo Svatopluka Čecha má základní význam pro českou literaturu, „a to nejen svou vnitřní poetickou krásou, nýbrž i vznešenými ideami, a že to dílo je stále aktuální“. Tato obranná úvaha byla věru vhodně postavena v čele celého sborníku, neboť otázka, je-li Čechovo dílo dnes stále ještě časové a živé, vrací se tu v rozličných obměnách co chvíli. Odpovědi na ni jsou vesměs kladné. Tak historik František Roubík uzavírá výklad o době, v níž Sv. Čech rostl a tvořil: „A tak ve výročí stých básníkových narozenin hlásí se k němu celý český národ jako k stále časovému národnímu umělci a proroku, reviduje a znovu spravedlivěji oceňuje jeho význam ve vývoji českého života národního.“ Jan Čeněk v článku Prorocké básně Svatopluka Čecha, příspěvku to k psychologii básníkovy inspirace, dochází k tomuto závěru: „Bylo mnoho kritického již napsáno o Čechovi, bylo zjištěno hojně slabin v jeho díle, leccos již asi málo poví mladší generaci, leccos se dá vytýkati jeho akademicky chladně vyciselované formě, která nevyrůstá z díla, nýbrž je něčím předem daným a pravý výraz brzdícím, přesto zůstane jedním z největších a nejvyšších darů národu jeho hluboké prožití češství a slovanství, a to s takovou intensitou, že dovedl ukázati celému národu jeho budoucnost jako nikdo před ním. A je naší povinností tím hlouběji se skloniti před tímto prorokem našich osudů, čím pohrdavěji doba současná a doba pozdější tyto nejhlouběji a nejtragičtěji prožité složky jeho díla pohrdavě házela »v koš frází«.“ Albert Pražák v článku věnovaném Písním otroka a jejich předchůdcům říká: „Naléhavě časovými staly se (Písně otroka) ve chvílích velkých otřesů a přelomů, zejména v první a v druhé světové válce. Je to patrno na legionářské poesii i na domácí a zahraniční poesii v našem zabrání Němci. Sám jsem slýchal za okupace, jak se naši lidé Písněmi otroka těšili a jak se jimi popouzeli proti úkladům nejhoršího nepřítele, proti němuž Rakousko připadalo idylou. Okupace zmocnila pojem otroka hlavně tím, že jej srážela v rozběsněné propadliště přímého i nepřímého vyvražďování národa. Svatopluk Čech ožil tu plným životem a stal se zase plně časovým, jako se stal časovým i vyznáním své víry ve Východ. Bude vždy časovým, kdykoliv by kdo chtěl sáhnout na naši národní nebo sociální svobodu. Jeho slova přemění se tu vždy v pevný kov zaměřený proti každému, kdokoliv by chtěl naši nezávislost jakkoliv [63]umenšiti nebo ohroziti. Utajená Čechova bojová síla vynoří se tu vždycky a bude volat na poplach zrovna tak, jako volala na poplach v kritických právě prožitých dobách. Zrozena v době obecného národního odporu proti cizímu, obnoví se vždycky v budoucnosti, kdykoli by tohoto odporu bylo zase potřebí.“ Antonín Grund v článku K politické lyrice Svatopluka Čecha i dnes ještě vysoce hodnotí mravní příklad díla Čechova: „Lyrikou Svatopluka Čecha se dovršuje obrozenské období naší politické lyriky, u jejíž kolébky stál slavjanofil Jan Kollár. Vývoj počechovské politické lyriky u Machara, Bezruče, Dyka spěl ke zkonkretnění politických požadavků, k dravé útočnosti ve věci národní, k oproštění výrazu a k slovní úsečnosti, u Neumanna, Wolkra, Hory k zpřesnění pojmu socialistické výstavby a k ražení revolučně sociálních hesel. Ale starý rétor Čech myšlenkově a umělecky mrtev není. Čechova svobodymilovnost a demokracie, víra v socialismus a národní revoluci zůstávaly stále živé, nevadil ani pathos a zdobný, umělý verš, jímž byly tyto myšlenky, často mlhavě a neurčitě formulované, pronášeny. Básník Čech ožívá, nikoli když je čten, ale když je přednášen, nahlas recitován. Pak revoluční jádro jeho veršů žhne a svítí. Tuto funkci plnily verše Čechovy za Rakouska, za první světové války, a tak jsme jim rozuměli také — a ještě naléhavěji — za německé poroby, poslouchajíce jejich výzvy ze zahraničního rozhlasu. — Žijeme v době, jež touze básníkově, jeho věšteckému podvědomí, dala podivuhodně za pravdu. Naplnil se Čechův sen o naší samostatnosti, jež se zrodila z revoluce a z boje proti Němcům, prožíváme znovu opojivý pocit svobody, tvoříme sociálně spravedlivý stát na širokém základě lidovém, stojíme jako nikdy blízko uvědomělému slovanství s jeho praktickými důsledky politickými i kulturními. Při této nové, družné výstavbě společenské je zapotřebí zajisté mnoha věcných znalostí a bohatých státnických zkušeností. Ale dbejme též, aby při ní nechyběly ono mravní zanícení a onen pracovní zápal, kterými plál a zrál Svatopluk Čech a jimiž promlouvá také každá sloka jeho lyriky! Splníme-li i tento odkaz, dojde politická lyrika Svatopluka Čecha v lidu i národě pravého naplnění.“

Mohli bychom citovat dál, neboť valná část článků v tomto sborníku je pojata v podstatě jako alegorie básníkova významu. Ale nevím, je-li opravdu nutné ptát se, zdali je Svatopluk Čech i dnes ještě básník časový, a dokazovat, že ano. V tom snad není odpověď na to, co bychom chtěli vědět daleko naléhavěji: co z díla Sv. Čecha má cenu trvalou, nepomíjející, neměnící se s proměnlivými poměry politickými, sociálními i kulturními. Nebylo by přece rozumné zapírat si, že vývoj událostí, myšlení a vyjadřování předstihl i básníka tak velikého, jako je Svatopluk Čech. To je přirozený běh věcí a nevyhne se mu nikdo z lidského pokolení; kdyby tomu tak nebylo, život by se zastavil. Proto se domnívám, že pravdě nejblíže stojí názor, který jakoby v rozvedení ná[64]zoru Pražákova vyslovil Karel Krejčí v bystré studii Svatopluk Čech jako typ básníka věštce: „Přišly doby, které dílo Čechovo pokládaly ne-li za reakční, tedy aspoň za silně konservativní a zastaralé; Čech byl v čítankách, ale veřejnost se k němu neznala. Dnes naopak jsou v jeho díle zjišťovány prvky předbíhající jeho dobu a předvídající dobu dnešní. Obojí názor je mylný. V díle Čechově není nic konservativního ani reakčního, ale ani nic předbíhajícího jeho dobu. Význam Čechův je právě v tom, že je nejdokonalejším výrazem kolektivního smýšlení své doby. Nebyl to jen Čech jako individuální básník, který nenáviděl strojovou civilisaci, razící k nám cestu cizáckému živlu, a s pohrdavým úsměvem parodoval symbolickou poesii a nemelodickou hudbu, nýbrž byla to jeho doba a prostředí, avšak stejně i jeho vise budoucnosti národa, Slovanstva a vítězství dělnického hnutí v té formě, jak je nalézáme v jeho díle, byly výrazem víry a touhy širokých vrstev jeho doby. Vracíme-li se dnes v mnohém k Čechovi, vracíme se tím zároveň k jeho době. Jestliže Čechovo dílo ožívá, což není jen výsledkem umělé propagandy (kolik veršů Čechových bylo na př. vyryto na dveřích cel a miskách pankrácké trestnice!) — je to zároveň dokladem, že dnešní doba směřuje, zdá se, k vytvoření podobného typu básníka - věštce, mluvčího a vůdce národa, jaký tak dokonale Sv. Čech ztělesňuje.“

Podle toho je hlavní význam Čechův v tom, že přišel se svým geniálním dílem v pravý čas; je jedním z těch velkých národních duchů, které nám osud posílá právě ve chvíli nejvhodnější, kdy jich nejvíc potřebujeme. Vědecký pohled na vývoj českého slovesného umění před Čechem a po něm nám ukazuje zcela nepochybně, že básnické dílo Čechovo je nutným článkem řetězu anebo, ještě názorněji, jedním z hlavních stupňů, po nichž naše vyjadřovací umění vystupuje k ideálu své dokonalosti. I to, ba právě to, co někteří Čechovi kritikové hlavně odsuzují, ta verbalistní nádhera Čechova básnického vyjadřování, i to musilo přijít, aby se mohl český jazyk básnický všestranně a zdravě vyvíjet. Vidíme to už dnes z velkorysých studií J. Mukařovského, ale podrobná a co možná úplná práce o tom ještě čeká na své badatele. A totéž platí také o duchovní, ideové stránce Čechova díla. Jisté je i to, že Sv. Čech má a dlouho ještě bude mít své čtenáře, nikoli snad široké vrstvy, nýbrž jednotlivce, kterým může Čechovo umění poskytnout chvíle krásného povznesení (viz k tomu zajímavá čísla J. Brambory na 629. str. tohoto sborníku), a bude tedy Sv. Čech i přímo působit svým dílem dál.

Také mnohé ze článků tohoto sborníku jsou důležitým příspěvkem k poznání a hodnocení Čechova díla s onoho „hlediska věčnosti“. Je to kromě úvah už jmenovaných především obsáhlá, hluboce založená a také po stránce stylistické dokonalá studie Julia Dolanského Svatopluk Čech a Slovanstvo; v ní se říká doslova: „Z odstupu necelých čtyřiceti let, s hlediska dneška oceňujeme ovšem Čechovo slovanství [65]jinak. Pěvec »Slavie« představuje nám společně s Josefem Holečkem, Eliškou Krásnohorskou a několika jinými druhy nezbytný vývojový článek, spojující logicky naši přítomnost s duchovním odkazem buditelů. On stál na stráži myšlenek, které nás přivedly k novému životu po staletích národního úpadku. On vyjadřoval city a smýšlení národa, když jiní vzali na sebe čestný úkol doplnit moderní češství oplodňujícím stykem s ostatní Evropou a nejvzdálenějšími světy. A náleží především jemu zásluha, že setrval věrně u kormidla lodi a neztrácel se zřetele původní kurs, s nímž jsme se vydali na cestu a vepluli post tot discrimina rerum do bezpečných přístavů nového pořádku.“ Konečnou platnost má patrně i zařadění Sv. Čecha do vývoje slovanského myšlení u nás. „Dva letopočty dvou revolucí,“ říká Dolanský, „tyčí se jako krajní majáky na skalnatých výspách dvou protilehlých břehů životní dráhy Čechovy“ (t. j. r. 1848 a r. 1905, rok první ruské revoluce), a uzavírá: „Z národní revoluce konstitučního liberalismu věrný syn českého osmačtyřicátníka vyšel a sám kráčel téměř po půl století v plné zbroji bdělého ducha a úderného básnického slova tváří v tvář vstříc proměnlivým a strastným osudům slovanských národů až k roku 1905, k první ohnivé zkoušce před branami nové doby. — Jako pevný svorník mezi dvěma velikými epochami — mezi uskutečňováním liberalistického odkazu revoluce 1848 a nástupem sociálních přerodů r. 1905 — se klene v mohutném oblouku slovanské myšlení Čechovo. K oběma protikladným pólům svého života měl básník »Slavie« a »Stepi« stejně blízko. Právě proto je v něm tolik dialektických zvratů, pochybností a nadějí. Usiloval o synthesu, kde byla jakákoliv synthesa předčasná. Nemá však svůj smysl i v koloběhu každého dne hvězda-jitřenka, dcera noci a zvěstovatelka nového úsvitu nad jitřním východem?“

Lituji, že se nemohu aspoň dotknout i studií látkoslovných, které jsou obsaženy v tomto objemném sborníku, na př. výkladů Ant. Procházky o thematické stránce Čechovy básně Dagmar, o Čechově šotkovi a Vrchlického rarachovi, studie Miloše Boreckého o orientálních motivech v díle Čechově, glossy J. Š. Kvapila o vztahu Julia Zeyera k Svatopluku Čechovi, idylického vypravování Emanuela Svobody o osobních i písemných stycích Sv. Čecha s M. Alšem, charakteristiky Vítězslava Tichého Svatopluk Čech a Jaroslav Vrchlický, srovnávací studie K. Poláka „Atta Troll“ a „Hanuman“, článku M. Szyjkowského o ohlasech „Pana Tadeáše“ v tvorbě Čechově, rozboru Čechovy politické lyriky, otištěného zde z pozůstalosti Arna Nováka, výkladu J. B. Čapka „Václav z Michalovic s hlediska celostného a dějinně ideového“ a dalších článků. Také pietní oddíl vzpomínek by zasluhoval zvláštní pozornosti, ale musím to všechno bohužel pominout, chci-li [66]ještě aspoň zhruba zachytit výklady, které se přímo týkají vyjadřování, hlavně básnického jazyka Čechova.

„Je spolutvůrcem našeho moderního básnického jazyka,“ říká J. Borecký o Sv. Čechovi, když připomíná Čechův článek v Národních listech, napsaný r. 1893 ke 40. narozeninám Jaroslava Vrchlického. Čech tam sám o sobě vypravuje, jak si v mládí zošklivil vnucovanou mu němčinu, jak záviděl francouzštině elegantní svižnost, vlaštině lahodnou zpěvnost. Zdálo se mu, že i ruština ve verších Puškinových zní pěkněji, a když v originále četl Mickiewiczova Pana Tadeáše, byl všecek okouzlen libozvučností polštiny a povzdechl si: „Ó milá češtino, tímhle slavičím tlukotem nebudeš zpívat nikdy!“ Přes to však se pustil v zápas. Řekl si: „Pokusíš se vybrousiti naši řeč básnickou do jemnějších a třpytnějších hran, dodat jí větší elegance a skvělosti, vyloudit z ní delikátnější odstíny barev.“ A dále vypravuje Sv. Čech: „Dal jsem se s vášnivostí a pílí do té práce. Byla doba, kdy brousil, hladil, piloval jsem o jediné sloce celé hodiny, kdy jsem ji dvacetkráte zničil a začal psáti znova, než konečně jsem se domníval, že má alespoň trochu té uhlazenosti a skvostnosti, které mi tanuly na mysli. Co jsem i myšlenek obětoval této snaze! Nenáleží mně, abych posuzoval skutečné výsledky svého tehdejšího úsilí. Aniž chci říci, že básnický náš jazyk dříve již neměl značné vybroušenosti i mnohých krás, neb dokonce, že snad mně náleží nějaká zvláštní zásluha o jeho další pokrok; vedle mne pracovali stejně jiní, a čím kdo k povznesení české mluvy poetické přispěl, ocení bohdá nejlépe nějaký nestranný a pilný literární historik budoucnosti. Ale nemají-li moje slova buditi dojem neupřímnosti, musel jsem se dotknouti i této věci, kterou pokládám, ať právem či neprávem, za jakousi svou zásluhu.“

Tento Čechův feuilleton připomíná také J. Š. Kvapil, když vypravuje o poměru Sv. Čecha k Juliu Zeyerovi. Čech se totiž tenkrát vyslovil proti jednostrannému uctívání jediného básníka, t. j. Jaroslava Vrchlického, a důrazně upozornil na velký význam díla Zeyerova; sebe při tom skromně stavěl do pozadí, když vzpomínal „na zářivý vzlet naší poetické řeči za posledních dvou desítiletí“. V témž článku pak J. Š. Kvapil podle vzpomínek Serváce Hellera vypráví, jak musili redaktoři Lumíra, Heller a Čech, upravovat jazykovou stránku Zeyerových příspěvků: „Museli mnoho zasahovat do textu stylisticky sice skvělého, ale gramaticky hodně primitivního. Většinu jazykových úprav vykonával Heller, ale i Sv. Čech prý nejednou nahlédl do Zeyerova rukopisu.“ Nebylo to naprosto na škodu Zeyera umělce, říká Kvapil, neboť se Zeyerovi takto dostalo pozoruhodného jazykového tříbení. Zeyer sám o tom píše Sv. Čechovi: „Děkuji Vám za Vaše upozornění, přehlédl jsem ten falešný rým docela, nemám tak jemný sluch jako Vy. Je to následek mého německo-francouzského vychování v mládí, že není smysl pro českou for[67]mu u mne náležitě vyvinut, jak bych si přál. Mou neobratností častěji bylo postiženo ‚naše české obecenstvo‘, ale už se stalo. Těším se sice tím, že jsem vnikl úplně do ducha českého jazyka, protože česky cítím, ale jeho mechanika nepřestane mi už asi nikdy dělati těžkosti.“

Z ostatních příspěvků tohoto sborníku je formální stránce Čechovy poesie věnován jemný a láskyplný rozbor Klementy Rektorisové Slohová gracie Čechova verše v cyklu „Ve stínu lípy“. Autorka se táže, v čem záleží ona osobitá uhlazenost a graciosnost Čechova verše, a hned odpovídá, že záleží hlavně v rytmisování slovní náplně verše a veršových skupin, ve spojování a stavbě rytmických variací uvnitř verše i na přechodech z verše do verše. Na mnoha názorných příkladech pak ukazuje, jak bohatě a citlivě je rozlišováno, obměňováno a odstiňováno Čechovo vyjadřování. Slohové rozdíly postihuje Rektorisová i v jednotlivých oddílech cyklu Ve stínu lípy, neboť básník se zřejmě snažil odlišit osoby svých vypravěčů i jazykem. Z podrobností pečlivého rozboru autorčina je zvláště významné osvětlení úlohy, kterou ve stavbě Čechova verše má inverse, postavení přívlastku a slovesa, přesah a přívlastek shodný v rýmu. Od jednotlivých veršů dochází Rektorisová až k výkladu o formální stránce odstavců a shledává, že i ony mají vnitřní ustálenou soustavu skladebnou, stylistickou, rytmickou, melodickou i rýmovou a že jsou utvářeny vyšším komposičním smyslem a myšlenkovým řádem. Na závěr své studie klade autorka přehledný výčet prvků, kterými se vyznačuje Čechovo vyjadřování po stránce významové; je to jakoby program pro další práci.

Formy se týká i článek Julie Novákové o hexametru v Čechovu eposu Václav Živsa. Autorka statistickou methodou určila, že Časoměrná stavba Čechových hexametrů bývá velmi často ve shodě se stavbou přízvukovou a že procento této shody veršového iktu se slovním přízvukem roste s postupem básně. Čech se tedy patrně spokojil jen takovým „rozbitím“ přízvučného řádu, které si vynutil zvolený časoměrný rozměr, takže během práce, jak rostla básníkova metrická technika, činil co největší ústupky vžité už prosodii přízvučné.

Velmi vděčně přijmou čtenáři sborníku jistě i podrobnou bibliografii literatury o životě a díle Sv. Čecha, kterou sestavil Vilém Bitnar. Bezmála sto stran zabírá tento pracný soupis, rozdělený podle let do sedmi období od r. 1869 až do r. 1946.

Lze říci, že se Jednotě Svatopluka Čecha plně podařilo, co tímto bohatým sborníkem zamýšlela: připomenout národu význam spisovatele kdysi tak populárního, oživit zájem soudobých badatelů o podrobnější výzkum jeho díla, zachytit, pokud je to ještě možné, tříšť vzpomínek žijících vrstevníků a pamětníků skromného poety samotáře a vůbec věcně i věrně přispěti ke zhodnocení Sv. Čecha v přítomnosti i v dobách příštích.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 2-4, s. 62-67

Předchozí Věra Mazlová: Jazyk Karoliny Světlé

Následující Jaroslav Přikryl: Čeština lékařů