Časopis Naše řeč
en cz

Několik slov o Blahoslavově Mluvnici české

Jaroslav Vlček

[Články]

(pdf)

-

Jan Blahoslav, Přerovan, slavné jméno našeho vývoje slovesného, osvětového i náboženského, byl z prvních »brusičů« spisovné řeči české.

Nedlouho pobyv na universitě v Královci i v Basileji, od roku 1550, dvacetišestiletý, do r. 1552 učí na bratrské škole prostějovské, tam se sbližuje s kališným knězem Benešem Optátem, grammatikářem, a záliba i povolání od počátku snah slovesných až do konce života vede jej k zevrubnému, pronikavému a horlivému studiu jazyka našeho. Jak mistrovsky jej ovládal po stránce výkonné, to Blahoslav ukázal šamotulským Kancionálem (1561), evančickým Novým zákonem (1564), základem šestidílné bible Kralické, a Filippikou proti misomusům, nepřátelům vzdělání vyššího v Jednotě bratrské (1567). Kterak vnikl do ústrojí řeči naší, to projevil svou mluvnicí, úhrnem dvacetiletého přemýšlení o spisovném jazyce českém. V posledním roku života, l. 1571, Blahoslav ustrojil ji tak, že za základ položil dvě nebo vlastně tři tenké knížky svých předchůdců, vytištěné již r. 1533 v Náměšti a 1543 [6]v Norimberku: Beneše Optáta z Telče, Petra Gzella z Prahy a Václava Filomatesa z Jindřichova Hradce, že vývody jejich nauk, hlavně jen pravopisných, krok za krokem sledoval poznámkami, a že ke všemu tomu přidal obšírné souvislé dodatky vlastní, které rozsahem i obsahem mnohonásobně vyvažují předeslanou práci cizí.

I kdyby nebylo Blahoslavových předmluv ke knihám tří předchůdců jeho, již název, kterým Blahoslav opatřil celé dílo, ukazuje účel spisu: »Deklarací (to jest vysvětlení) na Grammatiku českou« atd., »a při tom i zprávy některé, těm, kteří českou řeč právě, totiž vlastně a ozdobně, mluviti a psáti chtějí, potřebné.« Je to vedle rukověti pravopisné a tvaroslovné hlavně fraseologie nebo, chceme-li, brus jazyka českého.

Zasluhuje pozornosti, že Blahoslav právě na prahu věku Rudolfova, tak řečené »zlaté« doby řeči a slovesnosti české, ve spisovném jazyce našem spatřuje neklamné znaky úpadku a rozkladu. Je mu toho srdečně líto, jak vyznává v první své předmluvě, »že tak ušlechtilý jazyk, hojností a rozličnými vlastnostmi jiným slavným řečem jestliže ne rovný, tedy jistě velmi podobný, tak má býti opouštín a jako oulehlí ležeti zanechán«… Máme dosti lidí, tak v podstatě Blahoslav vykládá dále, kteří pilně pěstují latinu, řečtinu, hebrejštinu; Němci usilovně se starají o vlastní jazyk. Toliko nynější čeština po zemřelých horlivých pěstovatelích svých: Řehoři Hrubém z Jelení, Oldřichu Velenském, Václavu Píseckém, Viktorinovi ze Všehrd, Mikuláši Konáčovi a br. Rohovi (kterýchž Blahoslav se dotýká slovy uznání), nemá prý důstojných pěstitelů. »Kdoby nyní srovnati chtěl knihy těchto časův česky vydané… s napřed řečených mužů psaními neb knihami, jakby velikou spatřiti mohl nerovnost? Uzřel by, ano se čeština někde po německu, někde po latinsku píše, ba již i mluví velmi nezpůsobile i nesrozumitelně.«

Tomu nedostatku, seč jest, Blahoslav hodlá pomoci. Chtivým do rukou dává novou, rozšířenou a zdokonalenou rukověť svých předchůdců, jednak rozebranou, jednak už nedostatečnou; vedle klassické vytříbenosti jazyka navádí také k ryzí jeho českosti; a [7]o dobrém a správném jazyce spisovném hodlá psáti také dobře a správně.

Látky přezajímavé, zejména k dějinnému vývoji řeči naší, Grammatika Blahoslavova podává drahně. Zde nemůže býti naším úkolem, probírati ji soustavně: všímati si na př. Blahoslavových zásad pravopisných (délku samohlásek označovati dvojením, jako ij, ee atd., má za nešvar přejatý od písařů německých, a na př. na označenou dlouhého í navrhuje »slušně ocásek dolů přidaný«, to jest j); také nám nelze stopovati, kterak Blahoslav houževnatě drží nové formy spisovného jazyka, vyrostlé z ústředního nářečí českého neboli pražského, zamítaje jednak vymizelé archaismy spisovné, jednak dialektické zvláštnosti východní oblasti mluveného jazyka českého (jako na př. tvary příponové: »krásnú ženu«, »čistú zahradu«, »libú vůni«, z úst obyvatelů strážnických, uherskobrodských nebo slezských uváděti do písma, prohlašuje za »velkou ohyzdu« spisovné řeči české, což prý by vedlo k dialektickému ú také ve kmenech: kút, búda, múdrý, súd atd.). Dotkneme se tu hlavně oněch zvláštností, kterými Blahoslav tříbil eleganci nebo ryzost jazykovou, to jest, kde se jeví býti brusičem.

Rad a pokynů takových, kladených jednak podle vlastního uznání, z vrozeného citu jazykového, jednak s doklady, v Grammatice Blahoslavově je hojnost nepřebraná.

Sem hledí jemný rozdíl mezi ho a jej, mezi mu a jemu; rozdíly slovesných forem frekventativních v čase souminulém a dávnominulém; rozdíl mezi lidovým hle a zjemnělým aj; mezi jistě a ovšem; mezi chce a bude atd., kterýmižto výklady Blahoslav provází nauky jmenovaných předchůdců svých.

A sem hledí řada poznámek a vývodů ze souvislého »Přídavku« vlastního, jejž začíná známým citátem z Husovy »Postilly«, kde betlémský mravokárce káže mrskati Pražany a jiné Čechy, kteří, mluvíce zpola česky, zpola německy, anebo nedbale a nepřesně se vyjadřujíce, řeč naši kazí a hubí.

Jazyk, podle Blahoslava, především má býti vlastní, totiž nemá přehodnocovati hodnoty pojmův ustálených. Tak na př. špatně prý se vyjadřuji, nazvu-li správce školy vrchním školníkem nebo [8]krvežíznivce krvavcem; řeknu-li místo pohřbili pohřebli; nebo označím-li školu, kde se učí léčiti zvířata, za školu hovězí: »Nějakáť jest to divná hovězí škola (vtipkuje Blahoslav); musejí v ní bejkové a krávy, volové i telata se cvičiti a učiti, i nevím čemu«…

Jazyk má býti ryzí, fraseologicky svůj, ale vedle toho rozlišovati tón obecný od slavnostního. Říkati místo »podej mi nože, rukavic« atd. »podej mi ten nůž, ty rukavice«, je prý českými slovy mluveno německy. Ale místo obratu »počet klásti« položiti prosté »počítati« lze prý jen tehdy, týká-li se řemeslníka a tovaryšů jeho, ne však krále, neboť je prý to povědění běžné, všední, »verštatní«.

A jazyk má býti přirozený, přiměřený vrozené bytosti každého, jenž píše, nezdobený cizími způsoby a nezpůsoby. Kdo jsi letory klidné, nenuť se do vzletu; kdo mluvíváš prostě a stručně, neskládej obšírných period — ne každému všecko. »Člověk má svým dělaje, cizím [toliko] omastiti a jako sukni pěknou ještě aksamitem spremovati«…

To v podstatě je první část neboli »základní artikul« samostatného přídavku ke Grammatice, hlava (nebo, jak Blahoslav praví, kniha) o vlastnosti spisovného jazyka našeho, to jest o pravidlech vzorného slohu a duchu ryzích českých obratů.

Příště dále.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 1, s. 5-8

Předchozí Josef Zubatý: Zrazovati, zrážeti, odrazovati

Následující Miloš Weingart: Slovník jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1