Časopis Naše řeč
en cz

Jak se projevuje zvuková stránka češtiny v hláskových statistikách

Věra Mazlová

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

E) Statistiky, jež jsem provedla, mě kromě již uvedených výsledků naprosto přesvědčily o zákonitosti hláskové struktury. Výskyt jednotlivých hlásek je v podstatě stabilní. Výkyvy ovšem jsou. [147]Způsobuje je jakost textu. Snažila jsem se aspoň pro některé hlásky a jejich skupiny určit nejnižší a nejvyšší mez výskytu i hranice výskytu nejhojnějšího. Podrobně jsem to učinila pro samohlásky.

U nich kolísá frekvence mezi krajními čísly 355—443, tedy rozpětí výkyvu je 88. Zajímavý je tu značný rozdíl mezi prózou a poesií. Nejnižší počet samohlásek má poesie — 355 (Březina), nejvyšší próza — 443 (Řezáč). Sledujeme-li dál výskyt samohlásek zvlášť v poesii a v próze, zjistíme, že v poesii počet výskytu samohlásek v jednotlivých textech stoupá od 355 nejprve pomalu, pak rychle, až se dosahuje největšího výskytu mezi čísly 393—405, odtud pak opět velmi rychle výskyt klesá; nejvyšší počet samohlásek v poesii vůbec je 422.

Zcela jinak je tomu u prózy. Nejnižší počet samohlásek vůbec je tu 391. Od tohoto čísla nastává rychlé stoupání, největší výskyt je při čísle 412, pak opět výskyt početně pomalu klesá, až v jediném textu je samohlásek dokonce 443. Rozsah kolísání frekvence je tedy u poesie větší než u prózy (67, 52).

Ze souhlásek jsem si s tohoto hlediska soustavně všimla skupiny souhlásek zvukově příjemných — likvid a skupiny souhlásek zvukově nepříjemných — sykavek.

Výsledky jsou poněkud méně výrazné, třebaže též zajímavé. Součet sykavek v jednotlivých textech o 1000 hláskách se pohybuje mezi čísly 94—159, je tedy celkové rozpětí výkyvu 65. Z autorů nejméně sykavek má Schulz (94), Němcová (99), K. Čapek (100), Zeyer a Svobodová (102), vesměs texty prozaické. Nejnižší výskyt sykavek v poesii je 106, i zde tedy, měřeno absolutními měřítky, by poesie libozvučností vlastně pokulhávala za prózou, podobně jako svou nižší samohláskovitostí. Nejčastější počet sykavek v próze je 113—142, v poesii 124—145, počet sykavek 146—159 se vyskytuje řídce jak v próze, tak i v poesii.

Počet likvid kolísá mezi čísly 148—223, celkové rozpětí výkyvu je tedy 75. V těchto mezích se pohybuje celkem stejně výskyt jak v poesii, tak i v próze. Jen nepatrně větší rozpětí výkyvu má poesie (148—223), kdežto próza jen 149—220. Nejčastější počet likvid, který se v próze i v poesii vyskytuje, je 162—204. Od počtu 205 do 223 je výskyt celkem řídký. Nejvíc likvid vůbec má Biebl (223), Březina (222), Svobodová (220), Hlaváček (216), vesměs poesie, kromě Svobodové.

Tím jsem vyčerpala výsledky svých statistik, pokud se týkají zvukové struktury českého jazyka vůbec, a stanovila jsem podle nového materiálu jednak frekvenci jednotlivých hlásek v češtině, jednak její samohláskovitost, tedy 2. a 3. složku, určující akustickou jakost jazyka.

K ostatním složkám, uvedeným na počátku pod čísly 4—7, připojím jen několik poznámek, k nimž jsem dospěla většinou studiem přístupných pramenů a jen zčásti vlastními výzkumy.

[148]4. Jakost slabik je důležitá složka, spolu určující akustické vlastnosti jazyka. Libozvučnost jazyka se zvyšuje úměrně s procentem slabik otevřených. Touto otázkou se zabýval kdysi Durdík, podrobněji Vachek. V češtině je zřejmá převaha slabik otevřených nad zavřenými. V Námluvách Pelopových jich Vachek napočetl 68 procent, v Šrámkovi 77, v Erbenově Záhoři zjistil prof. Hála dokonce 91 procent slabik otevřených. V textu, který analysoval prof. Frinta, bylo slabik otevřených 360, zavřených 81, tedy zhruba jen dvě jedenáctiny (str. 173). Těsnopisec Sedláček zjistil slabik s 1 souhláskou 64 procent, s dvěma souhláskami 24, s 3 souhl. necelá 3 procenta, se 4 souhl. sotva půl procenta. Průměrně tedy podle Sedláčka připadá na jednu slabiku 2,27 hlásek. Podle mých výpočtů obsahuje průměrná česká slabika 2,42 hlásek. Jakost českých slabik je tedy libozvučnosti jazyka celkem příznivá.

5. Velmi důležitý je způsob řadění hlásek, hlavně souhláskových skupin. Celkem konstatuje Weingart (str. 235), že „si čeština nelibuje příliš v hromadění souhláskových skupin“. To dokazuje i poměr výskytu souhlásek a samohlásek, v němž mají souhlásky sice jasnou, ale ne drtivou převahu. V češtině je vyhraněná averse zvlášť proti hromadění souhláskových skupin na konci slabiky. Mathesius (Travaux IV, 149) vypočetl, že na př. v němčině je z 68 souhláskových skupin 47 na konci slabik a jen 21 na počátku. V češtině je na př. ze 176 souhl. skupin 160 na počátku slabiky a jen 16, tedy jen 1 jedenáctina, na konci slabiky.

Dvoučlenné souhl. skupiny jsou v češtině nejhojnější. V 18.000 slovech napočetl Sedláček celkem 51.709 souhl.; z toho 28.364 stojí samostatně, jednotlivě, 23.345 souhl. je seřaděno ve shluky, jichž je celkem 10.954. Z toho je jasně vidět, že v převaze jsou souhlásky jednotlivé a v souhl. skupinách že v naprosté převaze jsou skupiny dvoučlenné. Hradilík zjistil v textech o 10.000 slovech celkem 6118 souhl. skupin, z nichž dvoučlenných bylo přes 86 procent. Z nich 95,5 procent stálo na počátku slabiky a jen 4,5 procenta na jejím konci.

Přihlížíme-li k druhu souhlásek, jež se v souhl. skupinách vyskytují, nejhojnější jsou podle těsnopisce Sedláčka skupiny st, pr, př, sk, dn, sl, sť, hl, sv, pohybující se výskytem od 652 do 203 (v 88.000 hl.). Z tříčlenných souhl. skupin je nejhojnější str (122 výskytů) a stř (62), ostatní, mnohem méně četné, se výskytem pohybují všechny okolo 30—20. S hlediska libozvučnosti nás tyto souhl. skupiny většinou příliš neuspokojují, protože se v nich hojně vyskytují souhl. s, ř, tedy souhl. nepříjemné. Ale i libozvučná l, r, n jsou dosti hojná, takže tuto nevýhodu vyrovnávají.

Zajímavý statistický rozbor 10.000 českých slov o 5 fonématech podnikl Vachek a zjistil, že nejoblíbenější v češtině jsou typy babab (na př. [149]potok) a babba (na př. potká). I to dokazuje jasně, že čeština dává přednost střídání samohlásky a souhlásky a že dobře snáší souhl. skupinu dvoučlennou mezi samohláskami.

6. Na libozvučnost jazyka má vliv i jakost slov, jednak jejich délka, jednak jejich vyznění.

Čeština má v oblibě slova dvouslabičná a tříslabičná. Slova jednoslabičná a víceslabičná jsou v menšině. Statistikou, kromě práce Vachkovy, pokud vím, nebyly tyto poměry hojněji zjištěny. Tento stav českého slovníku je pro akustiku jazyka celkem výhodný. Věty s méněslabičnými slovy se snadněji člení i vyslovují. V převaze dvouslabičných slov tkví pro libozvuk ovšem i jisté nebezpečí. Kdybychom, svedeni jsouce délkou slov, členili podle jejich rozhraní svou řeč, zněla by jednotvárně a únavně. Toto nebezpečí se zvětšuje ve verši, neboť v něm je pravidelné členění ještě podporováno rytmem. Odtud úsilí Zd. Poláka o vytváření delších slov, odtud i hojné jednoslabičné novotvary u Vrchlického a jiných básníků. Řeč libozvučná musí být rozmanitá i po této stránce. Dosáhnouti toho je snadné zvláště v řeči nevázané. Vždyť členění ve výdechové skupiny se nemusí úplně krýt s předěly slovními. Je jen třeba věnovat tomu trochu péče.

Zvukově příjemnější a českému hláskovému systému příhodnější jsou slova vyznívající samohláskou. Je jich v češtině také značná převaha. Podle Sedláčka je v češtině 66,52 procent slov otevřených a jen 33,48 procent slov zavřených; slov končících samohláskou je tedy dvakrát tolik jako slov končících souhláskou.

7. Libozvučnost jazyka záleží též na stylisaci textu. V této věci se mohou už plně uplatnit schopnosti autorovy. Často stačí přehodit slova, volit jiné synonymum, abychom opravili nelibou kakofonii nebo dokonce dosáhli krásného zvukového ladění věty. Jazyk, jehož podstatné zvukové kvality jsou v hlavních rysech určeny jeho hláskovou soustavou a typem obvyklých slov, stává se tu tvárnou hmotou, již mluvčí nebo spisovatel hněte podle svých vlastních schopností. Zde ustává práce jazykozpytce a začíná pole působnosti pro umělce.

Rozborem češtiny s hlediska libozvučnosti jsem se pokusila určit její zvukové kvality. Přesvědčili jsme se o jejích velkých přednostech i o některých jejích nevýhodách.

Správné ocenění češtiny by však vyplynulo teprve ze srovnání s ostatními jazyky. Určit definitivně tento poměr se však dosud neodvažuji pro nedostatek zpracovaného materiálu. Hláskových statistik pro jednotlivé jazyky jsem našla celkem málo. Pokusil se o ně v Kroku 1831 (str. 623) neznámý autor. Mnohem spolehlivější, ač též ne zcela přesné, zdají se mi výpočty Maretićovy. Za kontrolu mi sloužily podrobné statistiky hlásek anglických, německých, italských, francouzských a španělských od Valeria, francouzského znalce šifrování; jsou to ovšem [150]statistiky podle písma, nikoli podle mluvené řeči. Někteří posluchači prof. Hály vypočetli statistiky foneticky přepsaných textů ruských, francouzských, italských a anglických. Ty jsou pro mne nejspolehlivější, protože je autoři pracovali stejnou methodou. Je jich však příliš málo, abych na nich mohla budovat pevné závěry. Srovnání češtiny s ostatními jazyky je tedy jen přibližné a další výzkumy je možná v lecčems opraví.

Srovnáním těchto přístupných pramenů dojdeme k tomuto výsledku: Z evropských jazyků nejlibozvučnější jsou řeči románské. Svědčí o tom spolehlivě jejich značná samohláskovitost, méně už systém souhláskový, v němž mají i hlásky velmi nelibozvučné, jako na př. s, hojně zastoupeny (fr. 45, it. 35, šp. 70). Za jazyky románskými následují jazyky slovanské. Z nich podle Maretićových statistik by vedla staroslověnština, která by o něco předčila dokonce i italštinu. Ostatní slovanské jazyky však mají zřetelně nižší samohláskovitost. Daleko za románskými i slovanskými jazyky zůstávají svou libozvučností řeči germánské. Celkové pořadí jednotlivých jazyků podle jejich samohláskovitosti by bylo:

Stsl. a italština

charvátština a špaň.

francouzština

latina

ruština

48 procent

46        „

45        „

43        „

42        „

čeština a polština    41   procent

angličtina               38       „

němčina 36, podle Kaedinga dokonce jen 32,77 procent.

Celkem tedy zaujímá čeština podle libozvučnosti mezi slovanskými jazyky jedno z posledních míst, mezi evropskými jazyky vůbec místo asi střední. Přes jisté akustické nevýhody však skýtá dost možností, abychom soustavnou a záměrnou péčí její krásu a libozvučnost zvýšili. Přála bych si, aby tento můj pokus o rozbor zvukové stránky naší mateřštiny byl aspoň malým příspěvkem k dosažení tohoto cíle.

Prameny:

1. Hála: Zvuková krása naší mateřštiny. Přednáška proslovená v Kruhu přátel čes. jazyka r. 1945.

2. Hála: Mluva ve zvukovém filmu. Praha 1944.

3. Hála: Dosud nevytištěná práce.

4. Weingart: Zvuková kultura českého jazyka. Sborník Spisovná čeština a jazyková kultura. Melantrich 1932, str. 157—244.

5. Kollár: Myšlenky o libozvučností řeči vůbec, obzvláště českoslovanské. Krok 1823, I, 3, str. 32—47.

6. Frinta: Novočeská výslovnost. Praha 1909.

7. Mathesius: La structure phonologique du lexique du tchèque moderne. Travaux du Cercle ling. de Prague, 1929, I, str. 67—84.

8. Mathesius: Belastungs- und Kombinationsfähigkeit der Phoneme. Travaux du C. 1., 1931, IV, str. 148—152.

[151]9. Autor neuveden: Srovnání spoluhlásek a samohlásek v češtině, vlaštině a němčině. Krok II, 1831, str. 623.

10. Trnka: Pokus o vědeckou theorii a praktickou reformu těsnopisu. Praha 1937.

11. Trnka: Fonologická analysa angličtiny. V Příspěvcích k dějinám řeči a literatury anglické. Praha 1935.

12. Autor neuveden: Rozbor hlásek ze Sulova Človíčka. Věcné nauky 1934, IX, str. 47.

13. Sedláček: Základní studie k českému těsnopisu. Rukopis.

14. Sochor: Příspěvek k reformě českého těsnopisu. Komenský 1941, LXVIII, str. 359.

15. Autor neuveden: Frekvence hlásek v češtině. Naše řeč 1941, XXV, str. 251.

16. Lichtner: Frekvence hlásek v češtině. Těsnopisné rozhledy XVII, str. 46.

17. Hradilík: Přehled těsnopisné soustavy české.

18. Holas: Naskýtání a shlukování hlásek, jejich iterace a kombinace. Těsnopisné rozhledy 1926, LI, str. 43.

19. Valerio: De la cryptographie. Paris 1893.

20. Horák: Prof. Dr. Jos. Sedláček. Vzpomínka k úmrtí. Těsnopisné rozhledy I, 1923, str. 133.

21. Bubník: Vyšetření frekvenčních poměrů v těsnopise. Těsnopisné rozhledy II, 1924.

22. Autor neuveden: Frekvence písmen v české telegrafické abecedě. Rukopis. Zapůjčeno p. radou Albrechtem.

23. Maretić: Gramatika i stilistika srpskoga ili hrvatskog jezika. Záhřeb 1931, str. 14.

24. Kaeding: Häufigkeitswörterbuch der deutschen Sprache. Berlín 1897.

25. E. a K. Zwirner: Lauthäufigkeit und Zufallgesetz. Forschungen und Fortschritte 1935, XI, str. 43.

Vlastní nový materiál, jehož dosud nebylo použito:

360 rozborů textů prozaických i básnických, každý o 1000 hláskách.

4 rozbory textů francouzských, celkem 3500 hlásek

2 „ „ italských, „ 2000 „

2 „ „ anglických, „ 2000 „

1 rozbor textu ruského, „ 1000 „

1 „ „ slovenského, „ 1000 „

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 8, s. 146-151

Předchozí Václav Machek: Výklady slov

Následující Jan Hostáň: Sloh v knihách pro mládež

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1