Časopis Naše řeč
en cz

Sloh v knihách pro mládež

Jan Hostáň

[Články]

(pdf)

-

V klidných dobách u nás vychází ročně přes dvě stě knih pro mládež. Z tohoto počtu se asi čtyři pětiny nedočkají ani druhého vydání, některé knihy nepřežijí ani druhou vánoční sezónu. Chceme-li najít příčiny jejich jepičího života, musíme si povšimnout především slohu, jakým jsou psány. Jde nám všem zajisté o to, abychom měli více dobrých knih. Proto si musíme zvláště všímat těchto čtyř pětin veškeré pro[152]dukce. Je to v zájmu nakladatelů — neboť kniha trvalé hodnoty má pro ně větší cenu; je to v zájmu spisovatelů — neboť někteří marně píší knihu špatné úrovně, za knihou, protože nevědí, v čem záleží slabost jejich práce; je to konečně v zájmu dětských čtenářů — neboť oni jsou spotřebiteli všech vydaných knih, dobrých i špatných. Prohlašuji proto, že veškerá bída dosavadní většiny dětské četby pro mládež vězí ve slohu autorů, a stručně odůvodňuji, proč tomu tak je.

Dokonalou knihu může vytvořit jen básník-umělec, který k takové práci má dostatek tvůrčí síly, nadání. Tato tvůrčí síla není u každého autora stejně mohutná. Máme mnoho „sepisovatelů“ knih, ale málo nadaných básníků. Byly ovšem případy, že se úspěšným autorem stalo třeba třináctileté dítě. Ale takovému spisovateli se podaří vytvořit dobré dílo jen náhodou, protože nepracuje vědomě podle určitých zákonů tvořivosti, neumí záměrně vybírat ze svých prožitků to, čím se zvyšuje „skutečnost“ vysněného světa, neví, kde má děj zpomalit, kde zrychlit, osvěžit, zkrátit, nezná pravou účinnost slov a určitých představ — a zkrátka všech slohových prostředků. Někteří spisovatelé tvoří také tak jako dítě: popisují papír stránku za stránkou, vypravují a vypravují, ale je to šití na panenku bez mistrovského střihu.

Chceme-li poznat hodnotu, tvořivou sílu spisovatelovu, stačí nám někdy i to, že se jen necháme jako čtenáři unášet silou jeho fantasie, že hluboce prožíváme to, co nám sugestivně podává. Přitom však učiníme dobře, když si povšimneme, co při psaní zastírá. Každý spisovatel totiž dobře ví o síle a mezích své duševní mohutnosti, zná své chyby, a třeba podvědomě je zakrývá. Ale v slohu žádného literáta se takové komplexy utajit nedají. Jen silný a poctivý člověk dovede být upřímný. A umělci je zvláště zapotřebí upřímnosti a veliké poctivosti. Každá faleš, lež, každé předstírání se mu vymstí. Jakmile se umělec tváří, jako kdyby v něm bylo, co v něm není, tvoří kýč. Jakmile v sobě začne zakrývat nedostatek síly, začne přepínat, aby ten nedostatek zakryl, a tím už maří účinek díla. Všimněme si několika takových projevů spisovatelských slabostí, které bývají příčinou méněcennosti v oboru literatury pro mládež.

Nacionalismus byl mnohým umělcům silnou vzpruhou, protože rozněcoval jejich lásku k lidu, k umění, k vlastnímu jazyku, k práci, byl tedy vlastně kompasem, střelkou jejich života, která správně ukazovala k cíli. Láska k vlasti a k jejímu lidu dávala křídla slovům a myšlenkám Boženy Němcové nebo Karla Havlíčka. Láska k vlasti u nich byla spjata s životem milionů spoluobčanů, jimž chtěli pomáhat, pro něž byli schopni se obětovat. U slabého umělce, který by nebyl schopen takové velké lásky a oběti, zvrhá se nacionalismus v plané, povrchní a přepjaté vlastenectví, v šovinismus. My pak vlastenectví ctíme, ale šovinismus nás odpuzuje, tomu nevěříme, je nám podezřelý. A právem!

[153]Náboženství bylo také pro mnohé umělce silnou vzpruhou. Také to je vedlo k obětovné lásce k bližnímu, k práci, k dobrému, ctnostnému životu. Náboženství však ukládá člověku životní povinnosti, které se dají splňovat jen s obětmi. Kdo není v svém srdci schopen takové oběti a dělá ze sebe věřícího, u toho se náboženství zvrhá v bigotnost a v knize se projevuje v přemrštěném a povrchním náboženském horlitelství, v hájení rozličných pověr, které by skutečný věřící odmítl jako urážku pravého citu, jako kazy. Nábožensky žijícího člověka můžeme ctít, ale bigotnost je odporná a podezřelá. Odpuzuje.

Socialismus byl velmi mnohým spisovatelům vzpruhou při tvoření. Vedl k lásce k člověku pracujícímu, trpícímu; spisovatel měl v srdci touhu po sociální spravedlnosti, a dovedl proto psát díla, jež působila mohutně a burcovala svědomí. U slabých autorů se socialismus zvrhl v sentimentalitu. Burcování svědomí tu končilo v sentimentální lásce boháče k chudému dítěti, které zabloudilo o Štědrém večeru v závěji — a podobně. A my dnes víme, že sentimentalita v sobě tají slabost a faleš, že nemá s pravou morálkou co dělat. Fňukalové, kteří se rozplakávali nad fialinkou, kterou necita člověk utrhl nebo zašlápl, patřili právě k těmto slabochům, kteří neúčinnou formou jen zdánlivě bojovali za lepší řád světa.

A to je tedy jedna příčina, proč si některé knihy nemohly vybojovat trvalé místo v srdcích čtenářské obce: byly falešné, neupřímné, nesloužily silné ideji, předstíraly jen ideový ráz a boj. A každé předstírání v umělecké práci je už samo o sobě nemravné.

Toto zastírání slabostí vidíme i ve slovníku spisovatelů. Pravý umělec je posedlý myšlenkou, kterou chce vyjádřit, zvěčnit, je mučen tím, že se snaží určit ji přesně, jasně, velmi účinně, je svrchovaným vládcem nad celým bohatstvím řeči; nebojí se ani nejsilnějších slov a dovede je vsadit na správné místo jako slova nejpoetičtější, z jeho vět šlehá krása a síla života. Básník může napsat báseň bez jediného poetického slova. Ale nepravý básník, jemuž se nedostává vtipu, myšlenek a citu, nahrazuje nedostatky tím, že své dílo šperkuje velikým množstvím „básnických“ slov. U něho nemůže napadnout rosa, ale „třpytné perly rosy kanou k siré zemi“, jeho nebe není jen modré, ale „azurné“, tráva je „smaragdová“, nebudí ji k životu jaro, ale „vesna“, neroste na louce, ale na „luhu“. Básnická slova pak jen zastírají slabost výrazovou, představovou, je jich nadbytek jen proto, že mají zakrývat pravý vztah k věci. Právě když něco zastíráme, přepínáme. Opravdu umělecký duch se nebojí rozcitlivit čtenáře až k pláči, ale nebojí se také drsného výjevu, je-li toho pro dílo zapotřebí. U slabého autora je všechno přemrštěno, lyrické scény jsou falešné, plačtivé, hned vedle nich však najdeme scény, které odpuzují svou krutostí a drsností. Právě jejich nepoměr pak ukazuje pravé nitro jejich autora.

[154]Homérsky, rabelaisovsky, gogolovsky se smát dovede jen veliký autor. Chce-li však humorný být člověk, který vpravdě veselý není, je jeho humor jen trapný. Nezachrání ho, že se do veselé nálady nutí, nepomáhá mu občasné „kakraholte, inu, jářku“ nepomáhá mu, že se v jeho pohádce král „za břicho popadá“, zatím co dvořané mohou „smíchy popukat“, když děj není k smíchu, když jej vypravuje autor mrzutý a nevrlý a když se malý čtenář kaboní. A když se v knize někdo z vděčnosti rozpláče nebo děkuje se slzami v očích a čtenáři je to jedno, je to také velmi zlá věc.

Mnohý spisovatel pro mládež propadne u svých čtenářů proto, že píše o dětech a předstírá k nim lásku, ale ve skutečnosti je nemá rád. Jak se to projeví v jeho práci? Nezná prostředí dětského světa, je proto nepřesný, mlhavý, nezná opravdu dítě; nelíčí správně pohnutky jednání, protože je mu dítě cizí, nezná opravdovou dětskou řeč, a jeho děti proto hovoří nedětsky. Předstírá-li ještě básnický talent, který v něm není, i jeho děti se ovšem vyjadřují „poeticky“. Veliká láska k dítěti se jeví v knize docela jinak, a nedá se na malém čtenáři vyloudit opětování lásky ani předstíráním, ani přísahami, ani šaškovským postojem.

Sloužit umění není nějaká legrace! Tvořit dobré dílo, to není jen věcí úmyslu a chtění! Tvořit dobré dílo znamená také překonat legie mrtvých, kteří byli před námi, překonat soutěž současníků, vytvářet si vlastní normy, očišťovat otřelá slova, obyčejným slovům pomáhat k slávě a kráse, zapomenuté výrazy s láskou vracet do úst lidu, — ah, co je tu všelijakých snah, úmyslů, potýkání s látkou, co kolikrát síly, jež se zdá marně vyplýtvána, co nejistoty, ba nespokojenosti, když dílo je hotovo, a přece se nezdařilo tak, jak jeho tvůrce očekával! Povrchní spisovatel je těchto bojů a krisí ušetřen, nehledá, ale napodobí, chce dojít vítězství příliš snadno — a proto mu vítězství nadobro uniká.

Umělec má při vší své trampotě své dílo rád, nikdo tak nezbožňuje slovo, rodnou řeč, nikdo není tak vděčen za každé vtipné slovíčko, za každou dobrou průpovídku, za překvapující podobenství, nikdo nemá tolik potěšení z jazyka jako on.

Námi slovo tělem učiněno jest, aby přebývalo v řeči národa na věky! Dovedeme-li ho vhodně užít, můžeme smutné rozesmát, můžeme hloupé přinutit, aby mudrovali, můžeme zvěčnit všechny své nálady a vnukat je svým čtenářům.

Dobrému ševci smůla voní, dobrý truhlář dřevo s láskou hladí a kameník i kámen má rád. Dobrému lékaři nesmrdí špitál. A dobrému spisovateli není obtíží studovat mluvnici a pravidla, protože v nich teprve poznává podstatu rodné řeči.

Když spisovatel nemá tento poměr k své práci a k jazyku, jehož užívá za nástroj, necítí odpor k otřelým výrazům, k banální řeči, používá bez [155]ostychu frází, schematisuje větu, osoby, stavbu celého díla, všechno je v jeho řeči a ve vší jeho práci odvozeno. Nestydí se za chyby a jeho slovník je chudý. Píše pro děti jen proto, že je povrchní primitiv, a to je zlá věc!

Mnozí autoři dětských knih chtějí žít idylu, milují ve všem miniaturu, mají místo citů jen citečky. U nich je děvče Ďáďa, Ňaňa, Taťána, u nich jsou místo rukou ručičky, místo nohou nožičky; tvoří-li pro mládež, je v jejich knihách plno titěrností, idyličnosti, přepjaté rozněžnělosti, líčení. Ale dítě je člověk činu, chce vzruch, skutky, události, chce létat na houpačce až vzhůru k nebi anebo až dolů do propasti. Dítě chce číst o zápase, o hrdinech, kteří se obětovali pro ideu, chce v duchu žít pro velkou myšlenku, proto má rádo dobře podané životopisy. Úpadková literatura mu pak místo chleba nabízí nadýchnuté cukrářské pečivo, krásné, příjemné, ale bez vitaminů.

Ze střední vrstvy národa nejčastěji vycházejí spisovatelé, kteří nejsou umělci, ale jsou zamořeni literátštinou a píší kancelářským slohem. Kdo chce poznat, co je literátština, nechť se podívá do románů starých ženských časopisů. A kdo chce poznat úřední sloh, nechť studuje vyhlášky, oběžníky a úřední přípisy. Nic tak neznešvařuje náš jazyk jako tento sloh lidí s nedostatečným jazykovým vzděláním. U takového spisovatele, píše-li pro mládež, nečteme, že „Ivan nesměl ven“, ale že mu „bylo bráněno jíti si hráti“. Takovým slohem jsou psány často výbory krajových pověstí a články dětských časopisů. Literátštinu najdeme zvláště v pohádkách.

Mohli bychom dovést velmi daleko rozbor špatné literatury pro mládež, kdybychom takto rozbírali jednotlivé druhy. Všimněme si jen stručně tohoto: autor, který jen předstírá lásku k přírodě, nezná přírodu dobře, a proto nepodává správně ani charakteristiku zvířat, je mu jedno, zda liška žere kuře nebo čočku, nepíše proto, aby dítě naučil také milovat svět, který nás obklopuje. Autor dějepisné četby, který nemá opravdu rád minulost národa, nestuduje ji, a protože ji nezná, dopouští se nehorázností nejrozmanitějšího druhu. Autor naučné četby, který nechce opravdově vyvést dítě ze zmatků dneška a vysvětlovat život, nezná také míru dětských vědomostí, znalostí a představ, proto je v jeho knihách mnoho vad. Že ve špatné dívčí četbě je tolik titěrností, šablon, schematičnosti, banálních řečí, otřelých výrazů, že tu je všecko odvozeno, nic původního, vyplývá z podstaty spisovatelů této četby. Že jsou v špatných básnických sbírkách poklesky proti základním pravidlům — ne prosodie, ale prosté řeči, je právě způsobeno tím, že tito pseudobásníci nejsou umělci, nemilují svou řeč, ani toho, pro koho píší.

Vycházejí ještě dnes knihy pro mládež, které jsou plny pravopisných i jazykových chyb. Nakladatelé přijímají i slabé práce. Často je ovšem [156]sami dávají zkušenějšímu autoru upravit, často dají chyby opravit korektorem v tiskárně. Stěží si však dovede veřejnost představit, jak tedy vypadají ty stohy prací, které ani nemohou být posvěceny tiskařskou černí, protože jsou jejich nedostatky až příliš veliké. Co je tu marné práce, co ztroskotaných nadějí! A autorům těchto rukopisů je velmi často možno pomoci. Musíme mezi nimi rozšířit poznání, že je může zachránit jen veliká poctivost a láska k dítěti i k vlastní práci, trpělivost v studiu a píle, kterou zase ovšem může mít jenom ten, kdo má nadšení a lásku v svém srdci. Jen u takových lidí může vznikat dobré dílo, které překoná dobu.

Nade vším vysoko září láska, láska ke knize, láska k rodné řeči, láska k dítěti, láska k silnému, zdravému a dobrému životu!

Chceme-li mít lepší literaturu pro mládež, musíme léčit srdeční vadu jejích autorů.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 8, s. 151-156

Předchozí Věra Mazlová: Jak se projevuje zvuková stránka češtiny v hláskových statistikách

Následující František Svěrák: Další činnost jazykové poradny ve Zlíně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1