Časopis Naše řeč
en cz

Jak se projevuje zvuková stránka češtiny v hláskových statistikách

Věra Mazlová

[Články]

(pdf)

-

Prosloveno ve Společnosti pro slovanský jazykozpyt 6. VI. 1946.

Zvukové stránce jazyka věnovala odborná literatura vědecká dosud menší pozornost, než si tato otázka zasluhovala. Rozhlédneme-li se po českých vědeckých pracích zabývajících se studiem jazyka, zjistíme, že převážná většina jich je věnována rozboru jazyka psaného, vnímaného očima, nikoli jazyka mluveného, vnímaného sluchem. Měli jsme sice vynikající znalce a pečlivé pozorovatele mluvené české řeči (jmenuji z nich jen namátkou Husa, Blahoslava, Kollára, Durdíka), ale ti jsou spíš jen výjimkou.

Od doby našeho politického osvobození stoupá význam mluveného a slyšeného slova čím dál víc. Rozhlas, film, divadlo, přednášky odborné i politické zaplavují náš dnešní život a upozorňují nás na nutnost všímat si pečlivě zvukové stránky češtiny a usilovat o její prozkoumání.

Rozbor zvukové stránky jazyka má dva cíle:

1. odborně vědecký

2. praktický

Po stránce vědecké třeba zjistit zvukovou jakost našeho jazyka a stanovit jeho poměr k ostatním jazykům s tohoto hlediska, tedy zařadit jej podle libozvučnosti.

Z tohoto zjištění vyplynou i jisté praktické důsledky. Je nám ovšem jasno, a vyslovil to už Weingart (Zvuk. kultura, str. 174), že libozvučnost jazyka je v své podstatě dána jazykovým systémem a že je nemožno do jazykové soustavy libovolně nebo násilně zasahovat, jak to na př. s dobrým jistě úmyslem, ale poněkud naivně radil Kollár. (Myšlenky o libozvučnosti, Krok 1823, 32—47.) Poznáním zvukových kvalit ja[102]zyka umožníme jejich správné využití a tak přispějeme k zušlechtění zvukové stránky českého mluveného slova. Mnoho konkretních pokynů tohoto druhu obsahuje podnětná práce Weingartova z r. 1932.

Za tímto poznáním zvukových kvalit jazykových se šlo rozmanitými cestami. Značná proměnlivost mluvené řeči zvyšovala nesnáze. Proto do nedávna byly v tomto oboru vyslovovány jen subjektivní dohady, hypothesy, založené na nespolehlivém sluchovém vjemu. Fonetika přináší do tohoto odvětví jazykozpytu přísné methody objektivní. Kromě ní se zabývá rozborem jazykové struktury hláskové fonologie, která má ovšem zcela jiné cíle, přihlížejíc k funkci hlásek, nikoli k jejich zvukové kvalitě, a také estetika, všímající si ovšem jen jazyka s posláním estetickým.

Na čem tedy záleží zvuková jakost jazyka? Složek, které tu spolu působí, je několik a jejich výslednicí jsou akustické vlastnosti jazyka.

1. Zvuková jakost jazyka je dána jeho hláskovou soustavou, jakostí jednotlivých hlásek, jež se v něm vyskytují.

2. Záleží však nejen na jakosti jednotlivých hlásek, nýbrž také na jejich počtu, na jejich výskytu, frekvenci.

3. Základní důležitost má pro zvukové kvality jazyka poměr počtu jeho samohlásek a souhlásek. Čím větší je procento samohlásek neboli čím větší je samohláskovitost (termín, vytvořený a užívaný prof. Hálou), tím lepší je zvuková jakost onoho jazyka.

4. Na zvukovou stránku jazyka má vliv též jakost slabik. Čím větší je procento slabik otevřených, tím větší je libozvučnost.

5. Nezáleží ovšem jen na procentuálním výskytu jednotlivých hlásek, nýbrž i na jejich řadění, hlavně na typech souhláskových skupin a na jejich výskytu.

6. Libozvučnost jazyka je závislá též na typech slov oblíbených v onom jazyce a na jejich délce.

7. Libozvučnost záleží také na stavbě vět a řadění slov, tedy na stylisaci textu.

Podívejme se nyní blíže na poměry v češtině s těchto hledisek! V svých dalších vývodech vycházím jednak z přístupné tištěné literatury, jednak z vlastních výzkumů a statistik. Na zcela novém materiálu jsou založeny výklady týkající se složky druhé a třetí, frekvence hlásek a samohláskovitosti. Proto jsou také nejobsáhlejší.

1. Jakost jednotlivých českých hlásek

Hlásková soustava česká je s hlediska akustického celkem výhodná. Samohláskových typů je v ní však značně méně než na př. ve franštině [103]nebo v angličtině. Z toho podle Mathesia plyne malá pestrost a menší možnost střídání samohlásek v češtině. (La structure phonologique du lexique du tchèque moderne, Travaux I, 67—84.) Tento nedostatek je však vyvážen akustickou jakostí českých samohlásek. Konstatování prof. Frinty, že všechny české samohlásky jsou jasné a že úzké samohlásky v češtině vůbec neexistují (Frinta, Novočeská výslovnost 154), je však značně nadsazené.

Na první místo podle zvučnosti bychom zařadili a a o pro jejich plné vyznění, pro jejich zvučnou resonanci, pro jejich nepříliš vysoký, lahodný formant. Příjemně zní i české u s hlubokým charakteristickým formantem. Zvukově méně lahodné je české e, a to pro menší resonanční prostor, pro svůj dost vysoký formant. A nejméně libozvučné je i svým vysokým tónem, způsobeným velkým počtem kmitů (až 2000 za vteřinu). Jediná česká dvojhláska ou patří k nejpříjemnějším českým zvukům vůbec.

Ze souhláskového systému je pro libozvučnost největším kamenem úrazu s svým vysokým tónem (9000 kmitů za vteřinu), svou ostrou sykavostí. Menší nelibozvučností se vyznačují ostatní sykavky, u kterých je sykavost jednak tlumena doprovodem hlasu (z), jednak prohloubena zvětšením resonanční dutiny před jazykem (š, ž). Nepříjemně zní též česká souhláska ř. Tyto zvukové nevýhody však vyrovnávají četné české souhlásky akusticky velmi lahodné, jako l, r, m, nebo aspoň příjemné, jako n, ň, j, v. Neprávem za libé pokládá prof. Frinta též c, č (str. 154); podle nepříjemného akustického účinu je řadíme hned vedle sykavek. Akusticky celkem neutrální jsou oklusivy. Při oceňování hlásek s hlediska libozvučnosti jsem se řídila zásadami stanovenými prof. Hálou; budou podrobně vysvětleny v knize, která je právě v tisku.

2. Frekvence jednotlivých českých hlásek

3. Samohláskovitost v češtině

V českém systému hláskovém, kde se vyskytují vedle sebe zvuky velmi příjemné, neutrální i nepříjemné, rozhodující pro zvukovou jakost jazyka je tedy procento výskytu těchto jednotlivých hlásek. Ke zjištění tohoto stavu vede jediná cesta — statistika hlásek. Je to cesta zdlouhavá a klopotná, ale bezpečná a spolehlivá.

Není to methoda nová. Podle bratří Zwirnerů (Lauthäufigkeit und Zufallgesetz, F. u. F., 1935, 43) prováděl první jazykové statistiky za vědeckým cílem Förstemann r. 1846. Hojně takové výpočty dělají v Americe. Pro americkou angličtinu vypracoval tuto statistiku G. Dewey, jak uvádí prof. Trnka v Příspěvcích k dějinám řeči a literatury anglické, sv. 5, str. 47. Pro charvátštinu vypočetl tyto statistiky Maretić (Gramatika i stilistika…).

U nás byly takovéto hláskové statistiky podnikány hojně, ale větši[104]nou za jinými cíli, než jaké mám na mysli. Dělali je nejvíc těsnopisci, usilujíce o zjednodušení svého písma. Zabývali se jimi i odborníci v šifrování a v telegrafování. Nově se výskytem jednotlivých hlásek obírají fonologové. Prostudovala jsem si tyto statistiky, pokud mi byly přístupné. Pro náš cíl — zjištění zvukových kvalit češtiny — jsou dobrým doplňkem a hodí se ke srovnání, jako pramen jediný však nevyhovují a mohli bychom na jejich základě dojít k výsledkům značně skresleným. Těsnopisci a odborníci v šifrování totiž nevycházejí z řeči mluvené, nýbrž psané, nepočítají zvuky, nýbrž písmena. A mezi písmem a živým slovem je i při našem dosti fonetickém pravopise rozdíl značný. Fonologové zas analysují většinou isolovaná slova podle slovníku, aniž se starají o řeč plynulou. Hláskových statistik s hlediska akustických vlastností jazyka bylo u nás sestaveno velmi málo, a to vždy v nepatrném rozsahu a jen z jediného textu, takže výsledky jsou pro celou soustavu českého jazyka naprosto nespolehlivé. Takovéto nahodilé pokusy dělal na př. Kollár a nově Frinta. Po soustavných statistikách tohoto druhu volá naléhavě Weingart: „Bohužel, objektivních poznatků, ke kterým by se došlo statistickým rozborem, o hojnosti vyskytování jednotlivých prvků jazyka, máme dosud pořídku“ (str. 234). K hláskovým statistikám nabádá i Naše řeč 1941, bohužel jen k statistikám písmen, nikoli zvuků.

Asi roku 1941 jsem se tedy pustila na pokyn prof. Hály do statistiky hlásek v souvislých českých textech. Analysovala jsem tehdy 12 úryvků prózy naukové, krásné i poesie, přepsaných ovšem foneticky; každý z nich obsahoval přesně 1000 vyslovených hlásek, celkem tedy 12.000 českých hlásek. Poněvadž mi šlo o zjištění zvukových kvalit spisovné češtiny, přepisovala jsem texty orthoepicky správně, pokud ovšem je orthoepická výslovnost už stanovena. V případech sporných jsem se řídila radou profesora Hály.

Výsledky byly zajímavé. I na tomto celkem malém počtu hlásek jsem zjistila srovnáním jednotlivých textů, že výskyt jednotlivých hlásek je v hrubých obrysech stabilní a že jsou celkem jen menší výkyvy, způsobené druhem textu nebo individualitou autorovou.

Asi stejně se dívá na takovéto statistiky a jejich možnosti prof. Trnka. Říká: „Jest samozřejmé, že výsledky sčítání fonémat se musí vždy poněkud lišiti podle rozsahu a druhu textů, ale zdá se, že by se i při zkoumání co nejrozsáhlejších a nejrozmanitějších textů celkové výsledky poměrné iterace od sebe tuze nelišily.“ (Pokus o vědeckou theorii a praktickou reformu těsnopisu 31.)

Vliv rozsahu textu na změnu výsledků jsem vyřadila tím, že jsem analysovala vždy přesně stejně dlouhé texty. Pak jsem mohla právem vidět příčiny rozdílů mezi jednotlivými výsledky jen v jakosti textů.

[105]Zjištění určité zákonitosti ve výskytu českých hlásek mě přimělo pokračovati v této práci. Byla jsem si dobře vědoma, žě je třeba zpracovat mnohem rozsáhlejší materiál, než se budu moci odvážit formulovat všeobecnější závěry o zvukové jakosti češtiny vůbec. Tohoto materiálu se mi dostalo vzácnou laskavostí prof. Šmilauera, který dal fonetický rozbor textu o 1000 hláskách posluchačům za seminární práci a všechny tyto statistiky mi dal ochotně k disposici. Po vyřadění textů stejných a chybných a po začlenění textů, jež jsem kdysi rozebrala sama, měla jsem k disposici 360 statistik, analysujících 360.000 českých hlásek, tedy materiál značně rozsáhlý, jaký, pokud vím, nerozebral pro češtinu dosud nikdo.

Práce posluchačů jsem dostala od prof. Šmilauera asi v polovině ledna 1946. Od té doby až dodnes jsem věnovala jejich zpracování každou volnou chvíli. Utřídila jsem je podle autorů a rozdělila na poesii a prózu. Prózy je 210.000 hlásek, poesie 150.000. Pečlivě jsem zkontrolovala všechny fonetické přepisy a omyly opravila ve statistikách. Všechny jednotlivé výsledky jsem vypisovala. Nakonec jsem jednotlivé skupiny sečtla, převedla v procenta a vypočetla průměrný výskyt hlásek. Pomohli mi při tom laskavě pan Jiří Bernard, pan Karel Beneš a Dr. Ladislav Plíčka.

Tak jsem zjistila několik důležitých fakt, jež jsou vodítkem nebo aspoň významnou složkou pro určení zvukových kvalit češtiny vůbec. Shrnula bych je stručně v tyto odstavce:

A) Bezpečně jsem zjistila průměrný výskyt jednotlivých hlásek v češtině.

B) Stanovila jsem poměr souhlásek hlasných (t. j. znělých) a nehlasných, párových a jedinečných.

C) Určila jsem samohláskovitost češtiny, t. j. poměr samohlásek a souhlásek v češtině, rovněž vzájemný poměr jednotlivých samohláskových typů a výskyt samohlásek dlouhých a krátkých.

D) Přesvědčila jsem se, že je značný rozdíl mezi hláskovým systémem v próze a v poesii.

E) Zjistila jsem zákonitost ve výskytu jednotlivých hlásek, ovšem s jistými výkyvy. Stanovila jsem zatím aspoň pro některé české hlásky nejnižší a nejvyšší meze výskytu.

Kromě těchto základních výsledků platnosti všeobecné je možno ze zpracovaného materiálu vytěžit mnoho zajímavých poznatků individuálních pro zvukovou charakteristiku jednotlivých spisovatelů i některé závěry rázu estetického a psychologického. Doufám, že rozbor daného materiálu s tohoto hlediska uskutečním při jiné příležitosti.

Zde si všímám jen celkově zvukové stránky češtiny vůbec. Abych neunavovala záplavou čísel, uvádím jen závěrečné výsledky.

[106]A) Průměrný výskyt českých hlásek v 1000, seřaděný sestupně, je tento:

Přehlédneme-li tato čísla a zamyslíme-li se nad nimi, můžeme z nich vyvodit tyto důsledky:

Počtem výskytu naprosto vedou v českém hláskovém systému samohlásky, a to vesměs samohlásky krátké. Z nich největší frekvenci má samohláska e, tedy samohláska ne zvukově nejvýhodnější. Hned za ní však následují velmi příjemné samohlásky a, o, které, sečtou-li se dohromady, jsou o polovinu četnější než e, takže její menší libozvučnost dobře vyvažují. Kamenem úrazu je samohláska i (61), která je počtem jen o 40/00 méně hojná než o a která akusticky značně zatěžuje český hláskový systém. Pozoroval to dobře už Kollár. Důrazně upozorňoval na tento „kvílící, kvičící a pištící“ zvuk, který „celou řeč českou jiným národům hnusnou činí.“ (Cestopis do Italie, 244.)

Za těmito 4 krátkými samohláskami frekvencí následuje skupina 4 českých souhlásek. Z nich nejhojnější je nešťastné s. Hned za ním však následuje souhláska l s výskytem jen o 10/00 menším. Setkávají se tu tedy podle frekvence v přímém sousedství souhláska nejnepříjemnější a nejlibozvučnější. Svědčí to o jakémsi podivuhodném úsilí jazyka o rovnováhu a úměrnost. Ta je však bohužel poněkud porušena tím, že výslovnost souhlásky s je delší, a tedy nápadnější, takže vyrovnaný poměr v počtu výskytu není přesným zrcadlem zvukové skutečnosti. Neblahý akustický vliv sykavky s zmirňuje a značně oslabuje rovněž následující souhláska n, která je příjemná. Souhláska t, která má úplně stejný počet výskytu jako n, je zvukově neutrální, nepůsobí ani příjemně, ani nepříjemně. — Hned za touto souhláskovou čtveřicí následuje dlouhé í; u něho se jeho zavřenost a vysoký formant, tedy jeho zvuková nepříjemnost, ještě stupňuje délkou.

Další skupina obsahuje souhlásky v, k, m, r, j, p, d, jejichž výskyt postupně klesá od 39 do 28. Tato skupina obsahuje velmi libé m, r, příjemné v, j a neutrální p, d, k, takže ji můžeme charakterisovat jako celkem zvukově výhodnou. Za ně se řadí dlouhé á a samohláska u, ze všech českých samohlásek krátkých nejméně četná, obě zvukově velmi příjemné.

[107]Teprve za nimi následují hlásky s počtem výskytu menším než 20, a tyto hlásky tedy na jakost českého hláskového systému mají poměrně malý vliv, neboť všechny dohromady v počtu 20 zaujímají z 1000 hlásek jen 197, kdežto předcházejících 18 hlásek celých 803, t. j. víc než čtyři pětiny celého hláskového počtu. K těmto nepříliš četným českým hláskám patří z příjemných samohláska ú, dvojhláska ou a souhláska ň, z neutrálních b, t, ď a g, z nepříjemných dlouhé é, spiranty h, ch, při nichž je velká spotřeba vzduchu, a f, souhlásky sykavé z, š, c, č, ž, ʒ, ǯ.

Průměrný počet souhlásek akusticky příjemných je tedy celkem v 1000 hláskách 252 (likvidy: l, r, m, n, ň, a souhl.: v, j), souhlásek neutrálních 175 (oklusivy: p, b, t, d, ť, ď, k, g) a souhlásek nepříjemných (spiranty: f, ch, h a sykavky: ř, c, č, š, ž, s, z) 166.

B) Důležitý pro zvukovou stránku jazyka je též poměr souhlásek hlasných a nehlasných. Hlasné mají v české souhláskové soustavě naprostou převahu nad nehlasnými, a to je pro akustický dojem výhodné. Z 593 souhlásek, vyskytujících se průměrně v 1000 hláskách, je 354 hlasných a jen 239 nehlasných, je tedy hlasných 60 a nehlasných jen 40 procent.

Převahu hlasných ovšem způsobují souhlásky hlasné jedinečné, nepárové, jichž je v 1000 průměrně 252. Jinak je poměr mezi párovými souhláskami výhodný pro nehlasné, které jsou kromě zcela ojedinělých výjimek vždy četnější než jejich párové hlasné. Poměr párových nehlasných k hlasným je zhruba 3 : 2.

Shrneme-li tedy, je čeština podle výskytu jednotlivých hlásek řeč celkem libozvučná a příjemná. Akusticky nevýhodné je ze samohlásek hlavně í, i, ze souhlásek s, a ty se bohužel všechny vyskytují v češtině v hojném počtu. Tyto nepříjemnosti však plně vyvažují, ba překonávají četné samohlásky i souhlásky libozvučné.

Zajímavé je srovnání výsledků mých se statistikami ostatních badatelů (z nich hlavní jsou těsnopisec Sedláček — 88.422 hlásek, Hradilík — 10.000 slov, Holas, Lichtner, pak statistika telegrafické abecedy, již mi zapůjčil pan rada Albrecht — 100.937 písmen).

Ve všech statistikách, stejně jako v mé, zaujímají první 4 místa frekvence samohlásky krátké e, a, o, i, a to vždy v úplně stejném pořadí. Zařadění hlásek dalších však už shodné není. U všech těsnopisců následují souhlásky n, t a teprve za nimi s, l. Lze to lehce vysvětlit počítáním písmen, nikoli zvuků, neboť v slovech se slabikou tě, ně počítám já ť, ň + e, kdežto těsnopisci t, n + ě, které řadí samostatně jako zvláštní písmeno. Tak se dají dobře vysvětlit i ostatní rozdíly mezi výsledky mými a výsledky těsnopisců, na př. výhodnější pořadí d u těsnopisců, neboť je v něm započteno jistě nejen d, ale i dosti časté ď, a zas naopak menší frekvence j v těsnopisných statistikách je způsobena tím, že ě [108]počítají jako samostatné písmeno, ač ve většině poloh je to ve výslovnosti j+e.

U statistik telegrafických jsou rozdíly ještě hojnější, protože tam se vůbec nepřihlíží k háčkům a čárkám, takže tu splývají s š, z ž, a á. Těmito vnějšími příčinami je náležitě odůvodněn rozdíl výsledků, a tak můžeme celkem říci, že se všechny hláskové statistiky češtiny shodují, a že tedy je jimi frekvence hlásek v češtině spolehlivě stanovena.

C) Dalším důležitým výsledkem mých statistik je zjištění samohláskovitosti v češtině. Že poměr počtu souhlásek a samohlásek má pro určení zvukové jakosti jazyka základní důležitost, o tom není nejmenší pochybnosti. Cítil to dobře už Kollár, když v pojednání o libozvučnosti (Krok, 1823, 33) napsal: „Hmota řeči jsou spoluzvučky a samohlásky. Z obou těchto povahy, rozměru a rozmanitosti libozvučnost povstává. Spoluzvučky v řečech jsou tma, která světlem samohlásek osvícena býti může. Řeč samohlasnatá (mnoho vokálů mající) je libozvučná.“ Nutnost spolehlivě zjistit tento poměr vyslovil naléhavě i Weingart: „Poměr samohlásek a souhlásek v jazyce má nesporně základní důležitost pro libozvuk nebo eufonii. Přitom je třeba posuzovati nejen počet a rozmanitost, nýbrž zejména hojnost vyskytování jednotlivých zvuků, t. j. nejen, je-li ku př. v systému e, i, ale také v jakém statistickém procentu je průměrné jeho vyskytování v poměru k širokým hláskám a, o“ (str. 234). Podle statistik je nyní možno odpovědět na všechny tyto otázky Weingartovy.

Průměrný poměr výskytu samohlásek a souhlásek v 1000 hláskách je 407 k 593, samohlásek je tedy v češtině celkem 40,7 procent. Ideální poměr souhlásek a samohlásek pro libozvučnost jazyka by byl 50 procent, tedy rovnoměrné střídání samohlásek a souhlásek. Takového stavu však nedosahuje, pokud vím, žádný jazyk. V češtině značně převládají souhlásky nad samohláskami, jak konstatuje též prof. Mathesius (Travaux I, 69).

Srovnávám-li svoje výsledky s ostatními přístupnými statistikami, zjišťuji, že všichni ostatní mají výsledky pro samohlásky poněkud příznivější. Podle statistiky neznámého autora v Kroku 1831 (str. 624) je prý v češtině z 1000 hlásek samohlásek 480, tedy plných 48 procent. Poněvadž však není uveřejněn ani analysovaný text ani není udáno, jakým způsobem se statistika prováděla, nelze na ni spoléhat. Ostatní novější statistiky jsou mým výsledkům bližší. Podle Maretiće (str. 14) je v češtině samohlásek 43,09 procent, podle prof. Frinty 42,7 (str. 172), podle nepodepsaného autora ve Věcných naukách (r. 1934, str. 47) 42 procent, podle Sedláčka (Těsnop. listy 1924, 29) 41,61 procent, podle statistik telegrafických 41,60 procent. Rozdíl celkem nepatrný mezi výsledky těsnopisců a telegrafistů a mezi výpočty mými dá se dobře vysvětlit odchylkami řeči mluvené od psané, neboť na př. slabiky bě, [109]pě, mě, vě podle písma mají poměr souhlásek a samohlásek 4:4, kdežto ve výslovnosti 8:4, tedy pro samohlásky mnohem nevýhodnější. Statistika Frintova, rozbírající celkem jen 808 hlásek, je pro svůj malý rozsah málo průkazná. Jedině statistika Maretićova by tedy stála za úvahu, neboť Maretić výslovně uvádí, že počítal zvuky, nikoli písmena. Neudává však ani množství spočítaných hlásek ani druh textů ani pravidla přepisu. A protože pro charvátštinu, která ho jistě zajímala nejvíce, rozebral celkem 10.000 hlásek, dá se skoro najisto předpokládat, že pro češtinu rozebral hlásek méně, a že tedy jeho výsledky, založené na příliš malém materiálu, mohou značně skreslovat skutečnost. Výkyvy způsobené druhem textu možné jsou a jsou značné; o tom se ještě zmíním.

K otázce samohláskovitosti českého jazyka patří též výskyt souhlásek slabikotvorných, r, l. Maretić na př. počítal tyto sonantické souhlásky za samohlásky, ovšem jen v polohách, kde skutečně vykonávaly funkci samohlásky. V svých statistikách jsem řadila i tato r, l mezi souhlásky, poněvadž se svou libozvučností ani v těchto polohách samohláskám přece úplně nevyrovnají. Počet těchto slabikotvorných r, l jsem si však zvlášť poznamenávala a přesvědčila jsem se o jejich celkovém malém výskytu. V 360.000 hláskách jsem našla celkem 550 slabikotvorných l a 1133 slabikotvorných r. V 1000 hláskách je průměrně zastoupeno l slabikotvorné 1,52 promille, r 3,14 promille. Ke 407 slabikám, jež tvoří samohláska, přistupují tedy 1—2 slabiky tvořené slabikotvorným Z a 3—4 slabiky, jejichž jádrem je slabikotvorné r. Připadá tedy v češtině na 1000 hlásek průměrně 411—413 slabik.

Libozvučnost však nezáleží jen na počtu samohlásek, nýbrž i na jejich jakosti. Dobře to postihl již Kollár: „Avšak i čistota samohlásek ještě řeč libozvučnou nečiní, jestli k ní i náležitá týchž rozmanitost i v celotě řeči i v jednotlivých slovích nepřistoupí. Přistoupí-li k rozmanitosti i vybranost hlasitějších, sonornějších samohlásek, tedy řeč krásu s důstojností, libozvučnost s plnozvučností spojí“ (str. 35).

O vnitřní rozmanitosti samohláskového systému rozhoduje barva hlásky a její délka.

Pořadí výskytu českých samohlásek je e, a, o, i, u. Z nich jsou a, o, u příjemné, e méně příjemné, i nepříjemné. Sečteme-li krátké samohlásky a, o, u, tedy samohlásky akusticky výhodné, a e, i, samohlásky spíš nepříjemné, zjistíme s podivem, že jejich součet je přesně týž — 158, takže je v češtině v poměru jednotlivých samohlásek úplná rovnováha.

Poněkud méně příznivě dopadne náš součet pro samohlásky dlouhé. É, í se v 1000 hláskách vyskytne 53, á, ú, ou (ó se v češtině nevyskytuje skoro vůbec) jen 38.

A sečteme-li samohlásky dlouhé a krátké téhož typu, výsledky nás [110]rovněž příliš neuspokojí. E, é si udrží své první místo, hned na druhé místo se však dostává neblahé i, í, takže příjemné hlásky á, o, u zatlačuje až na místa následující, t. j. 3., 4. a 5. Právem se tedy vyslovil Kollár: „O české řeči to však tajiti nelze, že se i a í po ní příliš rozhnízdilo.“ A dál si Kollár stěžuje, opět právem, že „obzvláště ubohému o, nejzvučnější samohlásce, někteří věčnou nenávist přísahali“ (str. 38-40).

D) Zajímavé je též sledovat výskyt jednotlivých hlásek podle druhu textu.

Statistiky mě přesvědčily, že hlásková struktura české prózy je značně jiná než hlásková soustava české poesie. Nejnápadnější rozdíl je v poměru samohlásek a souhlásek. Skoro najisto jsem očekávala, že samohláskovitost poesie bude větší než prózy. Statistiky mě plně přesvědčily o opaku. Sčítala jsem zvlášť samohlásky v próze a zvlášť v poesii a došla jsem k těmto závěrům: Průměrný výskyt samohlásek v próze je 414,7 na 1000 hlásek, kdežto v poesii jen 396,7, takže převaha souhlásek nad samohláskami je v poesii větší než v próze.

Tyto výsledky překvapují a na první pohled jsou v rozporu s našimi názory na libozvučnost řeči básnické. I takový Mácha, jeden z nejproslulejších českých eufoniků, nemá nijak pozoruhodnou samohláskovitost. Podle analysovaných úryvků je v jeho poesii průměrně 392 samohlásek na 1000 hlásek, v jeho próze 404.

Z toho je jasně vidět, že samohláskovitost sama o sobě není naprosto spolehlivým dokladem o nejvyšším stupni libozvučnosti. Je sice pro určení libozvučnosti složkou významnou, již nelze přehlížet, ale je nezbytně nutné dbát i ostatních složek, jež určují zvukovou jakost. V poesii nemůže arci rozhodovat jen celkový počet té oné hlásky, nýbrž hlavně jejich vzájemný vztah, jejich řadění, neboť teprve ono plně rozhoduje o jejich kvalitě. Vždyť i hlásky objektivně vnímané jako nepříjemné mohou působit libě a jsou v určité souvislosti nejvýš vhodné pro vzbuzení určité nálady a působí v oné poloze často jako velmi libozvučné. Vzpomeňme jen kouzelných rýmů Máchových s dlouhými í, jako na př. klín — stín.

Je tedy při hláskových statistikách nutno uvědomit si jejich přednosti a výhody, ale i meze. Hodí se výborně k určení celkové struktury jazyka a jeho hláskových a zvukových poměrů. Tam však, kde jde o hodnoty estetické, je nezbytné postupovat velmi opatrně a nestavět na statistických výsledcích hned definitivní závěry. Hlásková statistika může mít při tom jen platnost hlasu poradního, nikoli rozhodčího. Dá se z ní i tu vytěžit velmi mnoho, je k tomu však nutno statisticky analysovat mnoho textů téhož autora. Teprve srovnáním průměrného výskytu jednotlivých hlásek v češtině vůbec s výskytem hlásek u jed[111]notlivého básníka, teprve po zralé úvaze a přihlédnutí k jakosti a obsahu textu, teprve po podrobném rozboru zkoumaného úryvku v jednotlivostech a po prozkoumání zvláštního řadění hlásek mohli bychom se odvážit celkové charakteristiky zvukových kvalit onoho básníka.

(Příště ostatek)

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 6-7, s. 101-111

Předchozí František Kopečný: Nářeční výrazy u F. Horečky

Následující Josef V. Bečka: Komika a humor v jazyce