Časopis Naše řeč
en cz

Komika a humor v jazyce

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

Ale mnohem bohatší rejstříky než komika nechtěná má v jazyce komika chtěná. Přecházejíce ke chtěné komice jazykové, dostáváme se už do oblasti humoru. Při úmyslné komice jazykové nemluvíme totiž už o komice, nýbrž nazýváme ji humorem. Musíme si tedy nejprve říci, co je podstatou humoru.

Podle Příručního slovníku je humor dobrá nálada se sklonem k žertování, veselý rozmar. Podobný, ale výstižnější výměr najdeme ve francouzském Laroussovi: Humor je veselí, které se skrývá pod vážným vzezřením a je plno ironie, nečekanosti. Ale ani jeden, ani druhý výklad se mi nezdá plně správný. Humor, jak to všichni dobře cítíme, není veselost ani ironie a člověk humorný naprosto nemusí býti vždy v pravém slova smyslu veselý a ironický. Humor není veselí, je to duševní rozpoložení, které chce budit veselí u jiných. Často teprve veselí vzbuzené humorem u jiných působí nakažlivě na původce humoru a rozptyluje jeho chmury a nejistoty. Podstata humoru je tedy jiná: je to duševní disposice, podle povahy jednotlivých lidí buď trvalejší, nebo jen chvilková, vidět věci s jejich komické stránky nebo hledat na věcech jejich komickou stránku, nebo ještě lépe, vykládat věci s jejich komické stránky. Humor bývá sice často projevem veselí, ale méně často se pramení z překonané bolesti, z překonaného strachu nebo z překonané nejistoty.

Prostředkem humoru není tedy komika sama, nýbrž komický výklad nebo pojetí věci. Nepokládáme za projev humoru úmyslná komická gesta, komickou mimiku nebo chování; projev humoru má vždy základ v myšlence, je to úmyslná myšlenková komika. Výrazovým prostředkem je buď řeč, kresba, malba nebo výtvor hudební. Metonymicky často nazýváme takový projev humoru přímo humorem.

Poměrně nejméně možností k vyjádření humoru má hudba, výrazněji lze humor vystihnouti kresbou nebo malbou, ale nejbohatším výrazovým prostředkem humoru je řeč. Prostředky humoru se často kombinují; zvláště účinně se může sdružovati humorná kresba s hu[112]morným slovním vyjádřením. Z projevů humoru nás zde ovšem především a hlavně zajímá humor jazykový a jen jemu nyní věnujeme trochu pozonosti.

Jazykový humor je v podstatě trojí: situační, myšlenkový a slovní. Tyto druhy se sice od sebe liší i formou i účinkem, ale velmi často se spolu kombinují. Proto jsou hranice mezi nimi leckdy nezřetelné.

Humor, který nazývám situačním, není vlastně nic jiného než živě a sugestivně vylíčená komická situace. Tento humor je hlavní podstatou veseloher. Ale i v próze je častý. Jako příklad uvedeme roztomilé líčení roztržitého zahradníka-amatéra z Čapkova Zahradníkova roku:

Ještě vám povím, jak poznáte pravého zahradníka. „Musíte se přijít ke mně podívat,“ praví, „já vám musím ukázat svou zahrádku.“ Když tedy přijdete, abyste mu udělali radost, najdete, jak někde mezi perenami vyčnívá jeho zadní část. „Hned přijdu,“ povídá přes rameno, „jen co to tadyhle vysadím.“ „Jen se nevyrušujte,“ řeknete mu přívětivě. Po nějaké době to už nejspíš vysadil; zkrátka vstane, zamaže vám ruku, a záře pohostinností, praví: „Tak se pojďte podívat; je to sic malá zahrádka, ale — okamžik,“ povídá a sehne se nad rabátko, aby tam vyplel několik traviček. „Tak pojďte. Já vám ukážu Dianthus Musalae, to budete koukat. Hergot, tady jsem to zapomněl zkypřit,“ praví a začne se rýpat v půdě. Po čtvrt hodince se opět vztyčí. „Aha,“ řekne, „já jsem vám chtěl ukázat ten zvonek, Campanula Wilsonae. To je vám nejhezčí zvonek, jaký — Počkejte, tady musím přivázat to Delphinium.“ Když to přivázal, vzpomene si: „Bodejť, vy se teda chcete podívat na to Erodium. Okamžik,“ bručí, „jen co tadyhle přendám ten Aster; on tu má málo místa.“ Načež odejdete po špičkách, nechávaje mezi perenami vyčnívat jeho zadní část.

Podstatně jiný je humor, který nazývám myšlenkový. Při něm humorný účinek vzniká ze stylisace myšlenek. Myšlenky jsou stavěny tak, že vzniká mezi nimi úmyslná nelogičnost, nebo jsou vedeny ad absurrum, k závěrům zřejmě nemožným. Jako ukázka nám může posloužit tento úryvek z prózy V. Laciny, v níž autor humorně dokazuje, že není možno odsoudit muže, který zastřelil ministra letectví, poněvadž s hlediska přísně právnického není pro to bezpečného právního podkladu:

Slavný lidový soude! Obžaloba se domáhá odsouzení mého mandanta na základě retribučního dekretu presidenta republiky, kterýžto dekret však byl vydán teprve po vykonaném činu. Porušuje tedy stěžejní zásadu, už v římském právu uznávanou, že zákony nepůsobí nazpět. Avšak nedosti na tom. Tento dekret je neústavní, neboť nebyl usnesen náležitou většinou řádně voleného Národního shromáždění, což jest nedostatek, který žádný akt, tedy dodatečné odhlasování, nahraditi nemůže. Bylo by tedy mého mandanta souditi nanejvýše podle § 8, č. 1 a 2 zákona na ochranu republiky, jehož se však retribuční dekret ani žaloba nedovolává. Proč? Protože správně cítí, že ani zákon na ochranu republiky nespočívá na bezpečném ústavním zákoně. Já to zde řeknu a já se to nebojím na tomto místě říci, že žádný ze zákonů první republiky nemůžeme pokládati za platný, neboť převrat z roku 1918 přetrhl právní kontinuitu monarchie. Já jsem vděčen našim osvobo[113]ditelům, ale toho smlčeti nemohu, že udělali těžkou chybu, že svůj revoluční krok nedali aspoň dodatečně schváliti rakousko-uherským parlamentem, aby tak zbavili hluboce myslící část našich právníků pochybností o platnosti zákonů. Jejich postup byl, to si musíme přiznati, nezákonný, a nemohl býti nikdy sanován žádným dodatečně zvoleným ústavo- a zákonodárným sborem, neboť ani tento neodvodil svou právní existenci z platných norem, usnesených způsobem ústavně bezvadným.

Tímto na pohled zcela vážným tónem autor pokračuje dál a dokazuje, že obžalovaného vůbec nelze odsoudit a že jen zbývá, aby pozůstalí po zavražděném ministrovi hledali odplatu v krevní mstě. Báti se toho nemusí, neboť nemohou býti odsouzeni a vrah ministrův nemá potomků, kteří by zase mstili jeho.

Třetí typ humoru, kterému říkáme slovní, využívá k humornému účinku jen prostředků jazykových. Najdeme jej v rozmanitých žertovných slovních hříčkách, v slovních žertech a vtipech, a to buď samostatně, nebo jako doprovod humorných projevů předešlých dvou typů. Může se však objevit i v delších projevech jako samostatný typ humoru. Jako ukázku takového humoru uveďme tuto scénu z Vančurova Rozmarného léta:

Krátce z kouzelníka šel strach, a přece nepřestal! Naopak, vydávaje se ve veliké nebezpečí, dal se do kozelců a metal je (t. j. na laně) k vidlici západní a odtud k vidlici východní. Teprve když znovu dospěl k svému žebříku, sestoupil a klopýtaje téměř bez důstojenství vlezl do vozu.

Chci se vsaditi, pravil Antonín (t. j. plavčík), že tento člověk nás podvádí a že si poznamenal čarou šípovou rovinu, která probíhá podélnou osou tělesnou a že se neřídí podle svého nosu, neboť tento úd je vždy poněkud uchýlen buď vpravo nebo opět vlevo.

Cítím živě, děl major, že žvaníte, mistře, zdály se vám snad kozelce nedokonalými?

Hledáte-li dokonalost v kozelcích, odvětil Antonín krče rameny, nemám, co bych řekl.

Vidíme, že hlavním nositelem humoru je tu zvláštní způsob vyjadřování. Scéna na laně je líčena se zřejmými prvky jazyka odborného, plavčík tu hovoří vysokým stylem učeným a major mu odpovídá kombinací jazyka uhlazeného s jazykem expresivně lidovým.

O prostředcích humoru situačního není potřebí se šířit. Záleží zde na vhodném výběru motivů, které jsou samy o sobě komické, jazykové vyjádření pak musí býti velmi živé a sugestivní. O komických situacích jsme již promluvili, o jazykových prostředcích pak hovořiti nemusíme, protože jádro humoru je v thematu, nikoli v jazykovém vyjádření.

V humoru, který jsem nazval myšlenkovým, jsou humorné prvky rozloženy jednak na thema, jednak na jazykové vyjádření. Úmyslná nelogičnost nebo absurdnost myšlenek vyžaduje totiž často i zvláštní vhodné jazykové úpravy, charakteristické právě pro tento druh humoru. Této vhodné jazykové úpravy se dosahuje především úpravou věty.

[114]Jedním z takových jazykových prostředků při stavbě věty je úmyslné kontrastní postavení dvou vět vedle sebe, jež vyjadřují myšlenky vespolek sobě odporující. Na př.:

Tuze rád bych byl studoval. Po přijímací zkoušce na gymnasium usoudili, že se na střední školu nehodím, protože jsem osel k pohledání. A dnes jsem řádný profesor filosofické fakulty Karlovy university (A. Musil, Z mé cesty životem).

Jiným prostředkem je úmyslně nelogické nebo absurdní spojení vět, jmenovitě nelogické spojení příčinné, jako to vidíme v tomto úryvku humorné povídky Alarichovy:

Jeden slavný chirurg onemocněl akutním zánětem slepého střeva, kteroužto diagnosu učinili jednak čtyři internisté a nakonec i slavný chirurg sám. Operace byla nevyhnutelně nutná, neboť všichni čtyři internisté se vzdali jakékoli naděje na zdárný výsledek interní léčby, která pro tento ojediněle výjimečný případ byla slavnému chirurgovi tak sympatická. Slavný chirurg se nemusel operovati sám, protože již byl řádným profesorem, a o tak riskantní propagandu tedy pečovati nemusel. Ale kdo ho bude operovati. Komu dáti do klína takové vyznamenání?

Byla to veliká muka, než se slavný chirurg rozhodl. „Ježíši Kriste, každému pohůnkovi se to stůně; když na to má, operuji ho já, když nemá, operuje ho má klinika. Ale člověk aby umíral bez pomoci jako pes.“

Humorného účinku lze také dosáhnouti, jestliže představy naprosto nesouřadné spojí souřadně v jednom větném členu. Na př.:

Co se všecko udělalo (t. j. v těch letech) pro polepšovny, pastviny a hrací karty! Pro doly a puncovny! Co se vykonalo pro elektrisaci, exhumaci, prostituci, vice versa pro chorobince, nalezince, jakož i pro svědomité zužitkování starých pražců (J. John).

Některé prostředky myšlenkového humoru se velmi blíží humoru slovnímu. Je to na př. tato ukázka větné ironie z Haškova Švejka:

(Švejk jede s poručíkem Lukášem na frontu. Cestou se baví v uličce s průvodčím, hovoří o záchranné brzdě, a nějak se stane, že jeden z nich zatáhne za brzdu a vlak se zastaví. Vyšetřuje se, kdo za brzdu zatáhl, a uhodí také na Švejka. Švejk se brání:)

Naproti tomu Švejk mluvil neustále cosi o své poctivosti, že nemá žádného zájmu na zpoždění vlaku, poněvadž jede do války.

Podobný ráz mívá větný dvojsmysl, jako je na př. tento:

Slávkův otec, respicient finanční stráže, jezdil na revise pivovarů a vinopalen, a tato těžká služba podryla jeho zdraví. Teď má maminka strach a o místě účetního v pivovaru mluví jen proto, že Slávek pivo nerad (V. Lacina).

Sem můžeme zařadit případy, kde autor nesprávnou elipsou podmětu vytvoří spojení komické toho druhu, o kterém jsme hovořili na str. 77. Aby bylo jasné, že si je autor vědom komiky toho spojení, připojuje [115]hned výklad nebo opravu. Tento výklad nebo oprava dodává celé pasáži humorného zabarvení. Na př.:

Šestý hlavní hřích: Že jsem častokrát praštila botkama o zem a měla jsem vztek na služky, že jsou červené na špičkách a na patách (totiž botky). (Jiří Sumín).

U třetího typu humoru, u humoru slovního, je hlavním nástrojem humorného účinku slovo. Nemůže to arci býti slovo v svém běžném významu nebo užití, nýbrž slovo nějak aktualisované. Prostředků k aktualisování slova je, jak známo, víc než dost a téměř všech lze s úspěchem užíti k aktualisování humornému. Jsou to zejména tyto způsoby:

1. Humorné novotvoření slov nebo úmyslné měnění tvaru slov:

Poslanci se za chladného rána na palubě parníčku tête-à-têtelili (E. Bass). To muší bejt krása! Mistře, sou v Terstu taky gorgonzoliéři? Ty bych chtěla slyšet zpívat (V. Lacina).

2. Hyperbola:

Pozorovati pratetu při jídle nebylo právě příjemné. Její vypoulené oči hrozily spadnout do talíře (J. Havlíček).

3. Nápadné zeslabení významu slova:

Mírně ho otloukal holí, chtěje na něm mermomocí vynutit přiznání (ze studentské úlohy).

4. Užití slovní ironie:

Nebudeme už říkat „ševče, drž se svého kopyta“, nýbrž při melancholické vzpomínce na největšího genia všech dob vždycky jen „natěrači, drž se své štětky“ (z novin).

5. Rozmanité druhy homonymity, zejména dvojsmyslné užití slov:

A. Co to, že jsi tak zmlácený?

B. Ale v poslední době mně moc tluče srdce (z Dikobraza).

Jeden pan šéf musil jít v úředních hodinách na pohřeb kterémusi příbuznému. Nechal proto na stole oznámení:

„Jsem na hřbitově.“ Když se vrátil, bylo tam připsáno: „Budiž vám země lehká!“ (Z knihy Broukovy.)

Když jsem byl ještě hošík maličký,
vedli mne p. t. rodičové k ctnosti,
i házíval jsem na den spořivosti
korunu (nejmíň!) do své kasičky.
Tím od marnotratnosti jsem odvrácen,
ni lakomcem však nejsem podlým:
co večer pobožně se modlím,
ať aspoň JEDEN FRANK je utracen! (V. Lacina)

6. Úmyslná změna frazeologie:

Nedávno ke mně přišel přítel. Vzdychal. Vykonal úsměv a opět vzdychl (feuilleton ve Svob. novinách).

[116]Autobus (t. j. při oznámení konce války v Londýně) propukl ve spontánní zpěv k podivu staršího pána, který odmítl se smát a potřásl hlavou nad zkažeností dnešního světa (z novinářské reportáže).

Podobného rázu jsou i úmyslné katachrese. Úmyslnost tohoto užití je zpravidla zřejmá z humorného rázu slohu. Někdy však autor, aby takovouto katachresi úmyslnou jasně odlišil od katachrese neúmyslné, o jejímž účinku jsme hovořili už při komice, užívá rozličných oprav a poznámek a tím humorný účinek ještě zesiluje: Všimněme si, jak to udělal K. Čapek při popisu neohrabanosti štěněte Dášenky:

Když se do toho Dášenka obula (totiž ona se neobula, ale vykasala si na to rukávy) (přesněji řečeno, ani rukávy si nevykasala, ale jenom si, jak se říká, plivla do dlaní) (rozumějte mi, ona si ovšem nemohla plivnout do dlaní, protože ještě plivat neuměla a dlaně měla tak maličké, že by si do nich netrefila), zkrátka když se do toho Dášenka pořádně dala, dokutálela se za půl dne od máminy zadní nohy k mámině noze přední, při čemž se cestou třikrát nakrmila a dvakrát vyspala.

7. Humorné metafory a metonymie:

Ztratit tu krabičku! To tak! To by mi ji někdo musil amputovat (H. Barbusse).

Někteří lidé začínají klásti otázku české duchovní a kulturní orientace a počínají si při tom jaksi meteorologicky. Začínají mluvit o západu a východu (z úvodníku).

Pan ministr přišel do kanceláře. V celém ministerstvu nikdo. Jen portýr si kroutil u dveří cigaretu a sháněl assyrského boha hrnčířství. Do křížovky. (Z feuilletonu.)

Sem musíme zařaditi také t. zv. převratné metonymie:

Obchodní duch Ameriky zařídil tu aligátoří a pštrosí farmu. Sta kabelek a kufrů tu běhá po zemi (A. Hoffmeister).

8. Přirovnání:

Prchal jsem jako kapucín, jenž zabloudil do nevěstčí uličky (Vančura). „U všech kominíků!“ rozkatil se Chadim a zrudl jako převor nad tvrdou pečení (B. Klička).

9. Opis:

Klopýtl a nectně se narazil do svého čichacího orgánu.

10. Výraz rozvedený:

Příroda má tu (t. j. v Anglii) sklon k neobyčejné huňatosti, obrůstání, kosmatosti, vlnatosti, ježatosti a všeho druhu chlupu (K. Čapek).

U humoru, který jsme nazvali myšlenkovým, je jádro humorného účinku ve stavbě myšlenky a jazykové vyjádření tento humorný ráz jen dotvrzuje. U humoru slovního je tomu jinak; při něm hlavní úkol humorného působení připadá vhodnému využití slova; mnohdy jen z něho poznáme humorné zabarvení myšlenky. Ale jak nás zkušenost poučuje, všechny druhy aktualisace se k humornému využití nehodí stejně dobře. Víme, že nejlepší humoristé se úmyslně tváří vážně, aby [117]tím více své posluchače překvapili, a jen mírným úsměvem nakonec prozradí své úmysly. Podobně je tomu s humorným využitím slov. Nejlepší je to užití, kde humorné zabarvení není halasně nápadné, nýbrž je nečekané a působí až po jistém překvapení. Proto ty druhy aktualisace, které už samy od sebe jsou spojeny se silnějším citovým zabarvením, hodí se k humornému využití méně než druhy, které nejsou s takovým citovým zabarvením tak nutně spojeny. Proto silně expresivní hyperbola je pro humor méně vhodná než mnohem nenápadnější, a proto účinnější zeslabení významu slova. Také ironie je pro svou silnou citovost dosti choulostivým prostředkem humoru. Silně expresivní dysfemismus se k přímému vyjádření humoru hodí velmi málo; spíše ho lze užít jen za doprovodný, charakterisační prostředek. Proto také tyto méně účinné prostředky nacházíme ve větším množství jen v projevech slohových začátečníků. Na příklad pro humor studentů je charakteristická právě hyperbola, ironie a dysfemismus.

Za zvláštní druh humoru slovního možno považovati humor, který bych povšechně nazval funkčním. Víme, že každému druhu projevu odpovídá jistý druh jazykových výrazových prostředků. Projev odborný si žádá stylu odborného, projev slavnostní slavnostního tónu řeči. Prvky hantýrky charakterisují v přímých řečech mluvu studentů a lidové prvky všední hovor prostých lidí. Vypravování z dob minulých je zabarveno archaistickými prvky jazyka a lovecké povídky slovy z řeči myslivecké. Jazykových prvků však lze užíti disfunkčně, t. j. na nepravém místě. Takové užití zní komicky, a je-li úmyslné, humorně.

Disfunkčně lze užíti jednotlivých slov, jako je tomu v tomto příkladě:

Přes zimu vrabci zabrali špaččí budku. Když se na jaře špaček vrátil, nastal zuřivý boj na život a na smrt. Nakonec se starému špačkovi podařilo vrabce evakuovat a usadil se vítězoslavně na větvi poblíž budky.

Společnost se sešla v hospodě za příčinou vepřových hodů.

Disfunkční prvky se však většinou hromadí. Lze na př. využíti slavnostního tónu pro myšlenku zcela všední, slohových prostředků jazyka odborného pro látku beletristickou, jazyka archaisujícího pro látku zcela moderní. Mistrem v prolínání různých funkčních stylů a v jejich humorném disfunkčním užití je Vančura. Příklad z něho jsme už uvedli.

Lze také napodobiti sloh některého spisovatele se všemi jeho nápadnými zvláštnostmi. Užije-li se takto napodobeného slohu k látce nápadně nicotné nebo nápadně odchylné od naturelu napodobeného spisovatele, vznikne účinek silně humorný. To je t zv. parodie. V parodii je takový nesoulad mezi thematem a jejím jazykovým vyjádřením, že obojí trčí beze vzájemné podpory. Je to právě tak, jako když malý člověk oblékne šaty velkého, hubený člověk oblek tlusťocha a pod. Z moderních našich autorů skvěle dovede parodovat Václav Lacina.

[118]Zvláštní odrůdou humoru funkčního je humor, který by mohl býti nazván gramatickým. Je to disfunkční užití tvarů flektovaných. Na př. užívání přechodníků je v nové češtině dosti omezeno. Sáhneme-li po přechodníku tam, kde jeho užití není obvyklé, snadno můžeme dosáhnouti účinku humorného. Na př.:

Vlastně jsem dnes ani pořádně neobědval (říká si stavitel Bělas), co kdybych si zašel k Novotnejm na páreček? Budou tahat večerní várku z udírny — jak to říká pan rada: proč bych si nedal moha? (V. Lacina.)

Podobně lze snadno k humornému účinku využíti nadměrného passiva, jak ukazuje tento příklad z J. Havlíčka:

Znásobovala (t. j. Soňa, dcera Hajnova) svou veselost i svou troufalost k pramalé otcově radosti.

Hajnovi byla odstavována židle, když si sedal, byla mu sypána sůl do černé kávy, cvrkáno mu zespodu do novin, které si otevřel.

Nebo jiný příklad z A. Hoffmeistra:

Všude (t. j. v Americe) jsou plivátka, mimo něž jest pliváno.

Jiný případ gramatického humoru je groteskní femininum v této větě z Voskovcovy-Werichovy revue Caesar (cituji volně):

(Caesar praví svému společníkovi u veřejných lázní:) „Jsem osoba veřejná a jako taková byla bych zde nerada viděna.

Přešli jsme v rychlosti všechny druhy a odrůdy humoru. Ve skutečnosti se tyto druhy vyskytují jen zřídka čisté; většinou se navzájem sdružují a podporují nebo zesilují. Musíme tedy toto dělení považovat jen za schematickou pomůcku, abychom se vyznali v materiále tak složitém a bohatém, jaký nám poskytuje humor.

Humor dodává slohu zabarvení, které se v podstatě nijak neliší od zabarvení citového a podléhá zhruba týmž stylistickým zásadám. Humorně může býti zabarvena v projevu jen jedna myšlenka, ba dokonce i jen část myšlenky, ale též celá pasáž a právě tak i celý projev. To záleží na látce a na úmyslech autorových. Humorný prvek, stejně jako slovesný prvek citový, má jistou nosnost, t. j. působí v jistém, omezeném okruhu. Ten okruh je tím větší, čím výraznější a působivější je onen prvek a čím více jej celkový kontext podporuje. Účinek humorného prvku působí tedy setrvačností déle a zabarvuje i následující myšlenky, jestliže humorné pojetí přímo nevylučují. Nejednou působí i zpětně, t. j. zabarvuje humorně obraz myšlenek předcházejících. Není tedy potřeba, aby se humorné prvky na sebe zbytečně kupily, jak to někdy činí humoristé neumělí. Je však třeba, aby měly jednotné ladění, t. j. musí se navzájem přirozeně a nenásilně doplňovat. Jinak se tříští a ruší, a výsledný dojem je pak neucelený, chaotický. Příkladem takového jednotně laděného humoristického díla je Haškův Švejk.

[119]Řekli jsme, že humor odhaluje komickou stránku věcí a tím vzbuzuje veselí. Účel tohoto veselí bývá rozličný. Často je účel humoru zcela skromný: chce prostě jen vzbudit veselí, dobrý rozmar a tím vytvořit dobrou pohodu. Taková dobrá pohoda je kořením života, úlevou ve starostech a strastech. Dává nám zapomenout na nepříjemnosti života, překonává i únavnou jednotvárnost všedních jevů a tak zpestřuje život.

Mnohdy je však úkolem humoru zesměšňovat. Chtějíce potřít nějakou myšlenku, vedeme ji humorně ad absurdum nebo ji aspoň výběrem slov zlehčíme, zkarikujeme. Je to postup zpravidla mnohem účinnější a rychlejší než vážné vyvracení. Humorným užitím slova meteorologický zlehčil autor úvodníku v novinách jednostranné výklady o nutnosti naší orientace buď jen na západ, nebo jen na východ, a tím připravil půdu pro své vlastní výklady.

Takový druh humoru není ještě útokem, spíše jen jakousi útočnou obranou. Pravý útočný humor je satira. Satira odhaluje na lidech a na společenských zřízeních jejich komické stránky, aby zesměšnila a tím znemožnila lidské vady, nedokonalosti a slabosti. Účelem satiry není úlevný nebo bezstarostný smích, nýbrž nápravný výsměch. Satira velmi často postupuje tak, že osoby a zřízení vznešené, uznávané, ctěné, obdivované zbavuje této jejich glorioly a předvádí nám je jako všední, malicherné se všemi běžnými nectnostmi a vadami. Humor nesatirický často postupuje opačně: jevy prosté, běžné, všední, přízemní nám úmyslně líčí nadneseně jako neobyčejně závažné, důležité, významné, ba světoborné, aby tím více vynikla jejich směšná malost. Někteří badatelé v oblasti humoru šli dokonce tak daleko, že v tomto formálním rozdílu viděli hlavní rozdíl mezi humorem a satirou. To je však omyl. Rozdíl mezi humorem a satirou není ve formě, nýbrž v účelu. Ostatně velmi často ani humor, ani satira nepracují s tímto vnějším přehodnocováním hodnot, jež můžeme považovat jen za vnější kulisu, třebaže velmi účinnou.

Humor nesatirický předvádí jevy, jejichž směšnost je už sama o sobě zjevná, takže se výchovný účinek nápravný nemůže nijak zvlášť uplatnit. Naproti tomu satira předvádí jevy tak, že se jejich směšnost teprve odkrývá, a tím se odhaluje jejich neudržitelnost. Nápravný účinek jest jejím logickým důsledkem. Humor nechce burcovat svědomí, kdežto satira ano. Proto humor tíhne k idyle, k genru, rozpory spíše tlumí a zeslabuje; satira naopak rozpory přiostřuje a konflikty zveličuje. Ale přes tento zásadní rozdíl není mezi humorem a satirou ostrých hranic. Mnohdy i krotký humor má podklad satirický, třebas skrytý a nenápadný. Nejednou i satira (jako na př. u Sv. Čecha) je laskavá a úsměvná a hladí proti srsti jen mírně. Satira tedy není protikladem humoru, nýbrž jen jeho druhem.

[120]Satira ovšem často bývá ostře sžíravá a nemilosrdná. Pokud se však nevzdává naděje na možnou nápravu, zůstává stále v mezích humoru. Oblast humoru opouští satira teprve tam, kde už mizí výhled v možnost nápravy. Tehdy se satira mění v hořký sarkasmus, který už není humorem, nýbrž bolestným výkřikem. Satirikem se sklonem k sarkasmu byl u nás V. Dyk.

Komika i humor jsou jevy příznačně sociální. Poustevník a člověk zahleděný jen do sebe nemají smysl pro komiku a nepěstují humor. Ke komice a k humoru je potřebí společnosti. Z toho, co jsme řekli o podstatě a účincích komiky i o podstatě a účelu humoru, to vyplývá naprosto logicky. V osobě komické, jak ukázal Bergson, vidíme společenský typ, kdežto v osobě tragické především silnou individualitu. V literatuře to cítíme ještě zřetelněji než v životě. Humorné dílo je mnohem těsněji svázáno s životem společnosti své doby než dílo vážné. Tragedie Aischylovy a Euripidovy lze předvádět scénicky i dnes v jejich původní podobě. Komedie Aristofanovy a Plautovy k plnému svému účinku na scéně potřebují dnes úprav, které by je přiblížily modernímu chápání života. Jen dokonalá díla humoristická překročí hranice své domácí literatury a jen mistrná díla humoru přečkají při tom i svou dobu.

Humor je velmi citlivý na společenské a kulturní poměry národa. Jsou kulturní proudy humoru nepříznivé, kde dílo humoristické vzniká těžko, a jsou kulturní proudy humoristickému tvoření příznivé. Realismus jistě podporuje humoristickou literaturu více než romantismus, relativistický pragmatismus více než spiritualistický symbolismus. Tím více je spjata se svou dobou satira, vždyť satira na svou dobu přímo reaguje a chce ji změnit, napravit. Proto vzniká satira politická, která bojuje proti starým řádům společenským a stává se tak účinnou zbraní sociálního vývoje. Doba vyžívajícího se společenského řádu je zvláště příznivá satiře ostré, nelítosné. Naproti tomu období vyvíjejícího se nového řádu je období víry, a proto je pro vznik satiry zpravidla nepříznivé. Jestliže v něm přesto satira vznikne, zasahuje spíše jen okrajové jevy společenského řádu a je smířlivá.

V humoru národ snad nejvíce prozrazuje svůj charakter. Některé národy nemají smysl pro humor, jiné naopak tímto smyslem vynikají. Snad každý národ si vytváří svůj vlastní, charakteristický typ humoru. Proti humoru ruskému, který je živý, sytý, převážně situační, je humor anglický klidný, suchý, s výrazným sklonem k typu myšlenkovému. A jaký je humor český? To bude třeba teprve podrobně prozkoumat. Víme, že náš lid má smysl pro humor a ukázal ho i v nejtěžších dobách německé okupace. Náš lid má smysl pro humor a má humor rád. A přece je v české literatuře tak málo dobrých humoristických děl.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 6-7, s. 111-120

Předchozí Věra Mazlová: Jak se projevuje zvuková stránka češtiny v hláskových statistikách

Následující Josef Beneš: Jaké české příjmení si vybrati?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1