Komika a humor v jazyce

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Už byla napsána pěkná řádka knih i pojednání o podstatě komiky a humoru vůbec i o jejich využití v jazyce, ale přes to myslím, že nebude tak zcela zbytečné znovu se k tomuto thematu vrátit a znovu si leccos osvětlit. Tím spíše to nebude zbytečné, že v češtině máme knih a rozprav o komice a humoru dosud málo, zvláště pak o úloze, kterou má při vyjadřování komiky a humoru jazyk. A o komiku a humor v jazyce nám tu — jak je zcela přirozené — jde především. V češtině máme sice o tom dosti obsáhlý a podrobný spis Broukův Jazyková komika (vyšel u V. Petra r. 1941), ale ten nevyčerpává látku úplně, ačkoli přináší velmi mnoho materiálu. Všímá si spíše vnější formy jazykové komiky, a přestává proto hlavně na komice čistě slovní; zvláště mnoho příkladů uvádí na využití dvojsmyslnosti slov, homonymity, kterou třídí podrobně na několik druhů. Náš úkol bude v podstatě jiný: chceme se zamyslit nad rozdílem mezi komikou a humorem, nad způsobem jejich využití i nad účelem, který komika a humor v jazykovém podání může míti.

Přenecháme filosofům, aby řešili problém, co vlastně komika je. Bylo o tom ostatně psáno už mnoho, jak jsme řekli na začátku, a zejména Bergsonův spis Le rire rozbírá tuto otázku s náležitou šíří i hloubkou. Ale přes to si musíme některé základní věci aspoň stručně zopakovat, abychom z nich mohli vyjít. Ukažme si je pro větší stručnost a názornost na několika příkladech.

Ulicí pospíchá nastrojený mladík, jistě že spěchá na dostaveníčko. Z nepozornosti klopýtne a upadne. Když všecek zaprášen vstává a zoufale se snaží uvésti svůj úbor do pořádku, neubráníme se dojmu komiky. Nepřáli jsme sice onomu mladíkovi nic zlého, ale přes to se jeho nehodě smějeme. Ostatně se mu nepřihodilo nic tragického, co by nebylo lze napravit. A když už si dal tak záležet na svém zevnějšku, měl si dát také trochu větší pozor na cestu. Něco jiného však je, vidíme-li upadnout starého člověka na náledí. Vznikající dojem komiky je vzápětí zaplašen obavou, zda si stařec neublížil, vždyť si tak snadno mohl [72]zlámat ruku nebo nohu. Proto raději přiskočíme, abychom mu pomohli vstát.

Jiný případ: Rozverní studenti nakřídují v přestávce židli za katedrou a mají náramnou radost z toho, když se jim jejich lest podaří. Profesor, který je trápí samým zkoušením a napomínáním, chodí po třídě s nabílenými kalhotami a kabátem a ani netuší, že žáci jen stěží mohou před ním utajiti smích nad jeho komickým vzezřením. Žáci se radují přitom z toho, že se mu aspoň trochu mohli pomstíti. Ze svého kousku by však měli mnohem menší radost, kdyby na hodinu neočekávaně přišel jiný profesor, dobrý pedagog, jehož mají upřímně rádi a k němuž cítí úctu. Jeho zamazaný kabát by na velkou většinu třídy nepůsobil komicky, naopak by v nich budil spíše pocit studu a zahanbení. Člověku, kterého si vážíme a máme rádi, nepřejeme ani takovou pomíjivou úhonu, býti náhodnou obětí komické situace.

Ještě jeden případ: Jsme v přednáškové síni, abychom si poslechli přednášku, jejíž thema slibuje být pro nás zajímavé. Na podium vstupuje přednášející a začíná mluvit. Stojí dřevěně, potrhává ramenem a bez důvodu stále opakuje slova „abych tak řekl“. Není pochyby o tom, že první dojem z přednášejícího je komický. Ale pocit komiky rychle mizí. Brzy nás tyto nepěkné zvyky začnou rušit, jsme zklamáni přednáškou, na kterou jsme se těšili, a přednášející se nám stává nesnesitelným. Může se však stát, že výklady přednášejícího jsou tak cenné a poutavé, že i při naprosto nevhodném přednesu plně zaujmou naši pozornost. Pak si přestaneme všímat komické formy, zvykneme jí a sledujeme jen hodnotný obsah přednášky.

Mohli bychom uváděti další příklady, ale tyto nám zatím stačí. Ukazují nám, tuším, dosti jasně základní podmínku komiky: komický dojem nemusí nastat, když máme o komický objekt citový zájem. Ten rušící cit bývá rozmanitý: soucit, láska, úcta, pocit vlastní škody, strach, hněv, závist, smutek. Záleží na druhu a na síle těchto rušících citů, zda dojem komiky vůbec nevznikne, ač by vzniknouti mohl, nebo zda je zastaven hned v počátcích nebo je rušícím citem značně ztlumen, anebo sice trvá, ale nemůže se navenek projevit. Komika je tedy cit, který velmi snadno může býti jiným citem buď úplně neutralisován, nebo aspoň zeslaben a potlačen.

Některé city však komiku naopak podporují. Hlavním takovým citem je škodolibost nebo, lépe, vědomí vlastní nadřaděnosti a uspokojení z toho, že komická situace postihuje někoho jiného, a ne nás. Škodolibost jako podporovatelku komického dojmu pozorujeme hlavně u dětí a u lidí primitivních a málo kultivovaných. U lidí civilisovaněj-ších podporují komický dojem spíše city jiné. Podle Bergsona výsměchem stíháme ty, kteří se nějak — ať už vědomě nebo nevědomky — odlišují od celku, od průměru, aniž v nás tím vzbuzují pocit úcty nebo [73]obdivu. Mnohdy je v tom účasten pocit závisti, hlavně však tu působí cit pospolný, neboť ten budí v lidech nedůvěru ke všem, kdo se od společenské uniformity nějak nápadně oddělují. Tyto city jsou tedy stálými katalysátory komiky, podporují ji a zesilují.

Vlastní příčinou komiky však tyto city nejsou, neboť tkví v pozorovatelích komické situace, nikoli v jejích objektech. Vlastní příčinu komiky lze jen těžko stanovit. Bergson ji důmyslně hledá v nepružnosti těla a ducha. Když někdo klopýtne, působí komicky, protože projevuje nepružnost těla. Když si profesor sedne na zašpiněnou židli, dává tím najevo nedostatek pozornosti, tedy opět nepružnost při vnímání. Když někdo při hovoru užívá nevhodných gest a nevhodné mimiky, je komický, protože dobře neovládá své tělo. Ješitný člověk je svým neskromným chováním i vychloubačnými řečmi lidem protivný, uráží je a podněcuje v nich závist bez úcty, tedy jeden z účinných katalysátorů komiky. Je však i komický, poněvadž prozrazuje nedostatek duševní pohotovosti a pružnosti, aby své chování a svá slova dobře kontroloval. Neobratné pohyby jsou ve společnosti komické pro nepružnost těla, hloupé řeči nebo nemístné rozpaky jsou směšné pro nepružnost ducha. Z týchž důvodů směšný je lidem člověk roztržitý, protože nedovede své chování a myšlení uvésti v soulad s vnější skutečností. Směšný je člověk, který se rozčiluje nad věcí nevýznamnou, protože jeho duch je nepružný, aby odhadl správnou míru svého rozladění.

Jisté je, že všechny komické případy nepružnosti tělesné a duševní nejsou projevem skutečné nepružnosti, nýbrž jen se tak pozorovatelům jeví. Některé z nich nevznikají ze skutečné viny komického objektu. Ostatně je vůbec těžké vinit koho z většiny nepružností, neboť mnohé z nich jsou vrozené a jen těžko je lze překonávat. Často se při-házejí komické omyly, které zůstávají komickými, i když dobře chápeme jejich příčiny a víme, že mohou postihnout i člověka nejbystřejšího. Nejednou toto vědomí právě naopak zesiluje komický účinek situace. Komika je neúprosná a nikterak neposuzuje nepružnost těla a ducha podle skutečné viny postižené osoby, a proto tak snadno přímo hraničí s tragikou. Jiné případy, dobře známé z historie, vznikají zase z toho, že naopak společnost je duševně méně pružná než člověk, jemuž se lidé vysmívají; teprve v budoucnosti se leckdy ukáže, že člověk vysmívaný byl duševně mnohem pokročilejší než jeho okolí. Cit pospolný nebývá vždy spravedlivým rozhodčím komiky.

Všechny tyto případy duševní a tělesné nepružnosti, ať již jsou zaviněny nebo nezaviněny, ať jsou skutečné nebo jen domnělé, jeví se navenek jako nesrovnalost mezi tím, co je, a tím, co by podle mínění a zvyklostí lidí mělo být, jako nesrovnalost skutečnosti s jednáním, chováním a řečí jednotlivců. Komické by bylo vzíti si na výlet frak, poněvadž není zvykem nositi frak na výlety. Komický se nám zdá kou[74]pací úbor žen ze začátku tohoto století, protože dnešní dámské plavky vypadají docela jinak. Tato nesrovnalost se jeví tak podstatnou složkou komického účinku, že ji mnozí badatelé pokládali přímo za podstatu komiky. Ale, jak vidíme z toho, co jsme pověděli, je tato nesrovnalost sama výsledkem oné nepružnosti, o níž mluví Bergson. To ovšem nevylučuje výklad, že teprve tato nesrovnalost je přímou příčinou komického účinku.

Doposud jsme probírali případy komiky nechtěné, t. j. takové komiky, kterou komický objekt nechtěl způsobit. Komická osoba je tu skutečným objektem komiky, její obětí. Smích takovou komikou vzbuzený je pro objekt značným ponížením, úhonou jeho postavení ve společnosti. Není divu, že se všichni máme velmi na pozoru, abychom se nestali takovým vysmívaným objektem nechtěné komiky.

Komika však může být i chtěná, úmyslná. V takovém případě komická osoba předstírá, hraje komické situace. Tak je tomu na divadle, ve filmu, v cirkuse a také v životě. Člověk takto hrající není objektem komiky, nýbrž jejím subjektem. Smích komikou vzbuzený není komickému subjektu pohanou, nýbrž naopak jeho odměnou. Smích zde totiž nepostihuje toho, kdo komiku hraje, ale to, co komik hraje. Je výsměchem nikoliv osobě, nýbrž komickým vadám a slabostem lidským, komickým typům lidí. Poslechněme, co říká Bergson (str. 174—175):

„Vizme nyní, jak je třeba postupovat, abychom vytvořili souhrn povahy ideálně komické, která by byla komická sama sebou, komická ve svých příčinách i ve všech svých projevech. Musí býti hluboká, aby poskytovala komedii trvalou stravu, přitom ovšem povrchní, aby nevybočila z tónu komedie. Ten, kdo tuto povahu má, nesmí si ji uvědomovat, protože komika je neuvědomělá, ale jiní lidé si ji musí uvědomovat, aby vzbudila všeobecný smích. Musí být plná shovívavosti k sobě, aby se mohla projevovat bez ostychu, ale přitom obtížná ostatním, aby ji potlačovali bez lítosti, musí býti schopná rychlé nápravy, aby nebylo neužitečné se jí smáti, ale přitom se musí znovu objevovat v nových podobách, aby bylo stále se čemu smát. Musí býti neoddělitelná od společenského života a přitom býti společnosti nesnesitelná. Konečně, aby mohla bráti na sebe co možná nejpestřejší podoby, musí býti schopná spojovati se se všemi nectnostmi a dokonce i s některými ctnostmi. Je tedy třeba sloučiti dohromady hodně prvků.“ K tomu Bergson dodává, že tento těžký úkol pro skladatele komedií — Bergson má totiž na mysli především úmyslnou komiku na scéně — je značně ulehčen tím, že život sám poskytuje velmi mnoho vděčné látky v přerozmanitých komických typech lidí. Stačí jen dobře je pozorovat a vidět.

Mezi komikou nechtěnou a úmyslnou není ani takový rozdíl v podobě (ačkoliv i ten tu je), jako spíše ve způsobu, jak ji přijímáme. Zdánli[75]vou výhodou komiky nechtěné je to, že je nečekaná, kdežto na komiku úmyslnou býváme zpravidla předem připraveni. Překvapení sice může komiku značně zesílit, ale jen za příznivých okolností. Většinou je však pro účinnost komiky lepší, když už předem máme mysl připravenu k smíchu. Známý komik často vzbudí smích, jakmile se objeví na scéně. Při komice nechtěné míváme velice často nepříjemný pocit, že se smějeme ke škodě jiného. U mladých lidí a u lidí primitivních, jak jsme již řekli, není tento pocit ještě plně vyvinut, ale rozvíjí se s věkem i se stoupajícím vzděláním a společenskou vyspělostí. V našich poměrech je už málo příležitostí, kdy se můžeme s plnou chutí smát komice nechtěné; oněch brzdících a rušících citů je totiž tolik a jsou tak silné, že málokdy propustí pravé veselí nad nechtěnou komikou. Zvláště škodolibost, jeden z hlavních katalysátorů komiky, společenská vyspělost značně potlačuje. Vzrůstá však cit pospolný, druhý z katalysátorů komiky, ale ten se lépe uplatňuje právě u komiky úmyslné. U ní nemáme pocit, že se smějeme na škodu jiných. Zde nejsme v účincích komiky brzděni, nýbrž naopak podporováni, posilováni. Rádi se zasmějeme všeobecným lidským vadám, slabostem, nectnostem, směšnostem. Proto čím vyspělejší je společnost, tím více se stěhuje komika z ulic do divadel a do filmu. Tato komika hraná má přemnohé možnosti, které nemá komika nechtěná. Některé směšné jevy nám totiž nejsou nápadné jen proto, že jsou všeobecné a že jsme jim úplně přivykli. Jsou to hlavně některé znaky společenského života, na př. dobový ústroj, některé společenské zvyklosti, které již pozbyly smyslu a drží se jen ze setrvačnosti. Na scéně však, jsou-li předvedeny ve vhodných situacích nebo jsou-li zveličeny (neboli, jak říkáme, zkarikovány), stává se jejich komičnost nápadnou. Komika chtěná pak nám otvírá oči, abychom i ve skutečném životě viděli to, co nám pro svou všeobecnost nebylo nápadné anebo co nám zůstalo skryto pod rouškou důstojnosti, vážnosti nebo nezbytnosti. Tím se již dostáváme k výchovnému úkolu komiky, k satiře; o ní více uslyšíme při humoru.

Komika zasahuje chování, gesta i mimiku, ať už se projevují v situacích jedinečných, anebo se stále vracejí jako zvyk nebo trvalý rys povahy a samy pak komické scény způsobují. Z toho plyne, že i řeč může býti pramenem komiky, a to právě tak řeč mluvená, jako řeč psaná.

Na řeči mluvené může býti komická už její akustická podoba. Komická může býti výslovnost, melodie, síla hlasu i tempo řeči. Každá nevhodná nepravidelnost se může cítit jako směšná právě tak jako kterákoliv jiná nepružnost těla nebo ducha. Komicky zní nadměrné opakování některých slov nebo obratů a úsloví, jmenovitě opakování bezmyšlenkovité, za nevhodných okolností. Komické bývá nedorozumění, když posluchač špatně slyší to, co říká druhý, nebo špatně pochopí [76]smysl toho. Směšně zní i pokroucený tvar slova; to se zvláště stává u slov cizích.

Na tuto celkem dosti vnější komiku mluveného jazyka jsou lidé zpravidla velmi citliví. Posmívají se lidem šišlavým, šeplavým, breptavým, lidem, kteří mluví překotně nebo zase nápadně pomalu. Smějí se ochotně každému přeřeknutí, přeslechnutí, mají upřímnou švandu z každého nedorozumění a z každého možného dvojsmyslu. Ovšem vždy s tím omezením, které platí pro komiku vůbec, totiž že nesmí do dojmu smějících se lidí zasáhnout některý z oněch rušících nebo brzdících citů, hlavně nesmějí být při tom sami postiženi. Ale působení jazykové komiky nezasahuje jen jednotlivce, nýbrž i celé skupiny lidí, ba i celé národy. Tam, kde jsou větší rozdíly nářeční, posmívají se obyvatelé jedné vesnice obyvatelům vesnice druhé pro jejich dialektické zvláštnosti. Podobně se často posmívají příslušníci jednoho národa příslušníkům národa jiného pro způsob jejich mluvy, která se jim zdá směšná. Ale i vlastní jazyk spisovný se lidem zdá směšný, mluví-li jím někdo v prostém, všedním hovoru. Slova a tvary neběžné, zastaralé a vůbec obraty příliš knižní působí na lidi tu více, tu méně komicky i v mluveném jazyce vyššího společenského styku.

Vskutku nikde snad vliv citu pospolného na komiku není nápadnější a výraznější než právě v řeči mluvené. Strach z komiky uniformuje mluvený jazyk možná ještě důkladněji než snaha po srozumitelnosti. Myslím, že tento strach zrychluje ze všech činitelů nejvíce vyrovnávání nářečních rozdílů v jeden obecný jazyk. Naopak zase značnou měrou přispívá k tomu, že rozdíl mezi mluveným, akustickým jazykem obecným a psaným, převážně optickým jazykem spisovným se stále zvětšuje. Čím delší tradici má spisovný jazyk a čím bohatěji je propracován, tím více má v sobě prvků, které v obecné řeči mluvené znějí neobvykle a komicky. Proto ani vzdělanci nemohou ve všedním hovoru užívati spisovného jazyka knižního, nechtějí-li se státi směšnými. Jen málokdo by měl odvahu hráti v životě vážně úlohu profesora Kostlivého. A tak má komika značný účinek filtrační mezi jazykem spisovným a obecným.

Dosti odlišnou podobu má komika psaného jazyka spisovného. Je tu především něco, co se v mluveném jazyce vůbec nemůže uplatnit: Čistě optická komika psaní, zejména komika pravopisu. Pravopis je konvence, jež má leccos společného s konvencí společenských zvyklostí. Drobné úchylky od takové konvence buď vůbec nepostřehneme, nebo je přecházíme s jistou nevrlostí jako kazy na dobrém díle. Jsou-li však tyto úchylky nápadné nebo nehorázné, budí náš smích. Není to sice komika sama o sobě zvlášť složitá a cenná, ale v úmyslném užití lze ji vhodně zesílit a stupňovat. Komiky nehorázného pravopisu využíval účinně I. Herrmann ve svých humoristických zprávách „krytýgra“ Le[77]bedy (na př. sem 100 „jsem s to“, o 5 „opět“). Komicky vypadá čeština psaná pravopisem francouzským nebo anglickým. Komicky působí i moderní český projev psaný starým pravopisem bratrským nebo ještě starším pravopisem spřežkovým, jak to známe z rozličných humorných skladeb, zejména z humorných gratulací, v nichž tato komická grafika zpravidla má za úkol zesilovat humorný ráz úmyslných archaismů.

Protože v písemném projevu je silně zastřena konkretní situace, jež dovede v projevu mluveném vytvářet velmi často komický účinek, není psaný jazyk tak citlivý k oné komice, která je charakteristická pro jazyk mluvený a o níž jsme právě mluvili. Strach z nechtěné komiky tvarů neobvyklých a zastaralých nebo odumírajících je ve psaném jazyce mnohem slabší než v jazyce mluveném. Zato se však silněji ve psaných projevech jeví komický účinek rozličných nechtěných nelogičností, neboť v proudu mluveného jazyka se tyto nelogičnosti snáze a častěji ztratí než v projevu psaném, který po této stránce posuzujeme vždy pečlivěji a přísněji. Krom toho lze v mluveném projevu nechtěný komický účinek nelogičnosti zeslabit nějakou vtipnou reakcí, kdežto v projevu vytištěném to možné už není.

Takovou nechtěnou komiku nejednou způsobuje nesprávná elipsa podmětu. Na př. Marně se snažil lékař nemocnému zachrániti život. Nazítří vydechl naposledy (kdo? lékař?). — Až bude lékařem, nebude nosit vousy jako jeho otec. Snad je to důstojnější, ale když otec vyšetřuje nemocné děti, obyčejně křičí. Táta se diví, ale já mu vždycky říkám, že jeho vousy děti píchají. — Je zajímavé, že v mluvených projevech nelogičnosti tohoto druhu postřehneme jen málokdy.

Jiným častým pramenem nechtěné komiky jsou pomíchané metafory, katachrese. Objevují se sice hlavně u řečníků, ale nejvíce si jich všímáme v projevech tištěných, zejména v novinách, kde se vyskytují také často. Na př.: Hledal chloupky, z nichž by se dala vykřesat nějaká aférka. — Když byl ještě mlád a nezkušený, hlavou chtěl proraziti zeď, ale spálil se. — Nutno přistřihnouti křidélka některým příliš horkým, hlavám.

Ve psaném projevu konstruujeme věty složitější, s bohatším, uměleji členěným obsahem. Při tom se občas dostanou k sobě větné členy tak, že si jich vzájemnou závislost čtenář vykládá jinak, než autor projevu zamýšlel. Zajímavý příklad takového stylistického nedopatření byl uveden v jednom z úterních sloupků „Pražský film“ ve Svobodných novinách:

V dívčí studentské koleji v Hradební ulici je vyhláška, podle níž je dovoleno v budově přespati pouze rodičům, příbuzným a přátelům ženského pohlaví. Třebaže vyhlášky obvykle nejsou čtením zvláště příjemným, z této budou mít jistě všichni přátelé ženského pohlaví radost. [78]Komické nedorozumění může při nevhodné stylisaci nastati i mezi větami, jak ukazuje tento příklad:

Jakmile byly osvobozeny první slovenské kraje, dal se lid hned obětavě do práce. Železniční síť byla zpřetrhána, mosty byly vyhozeny do povětří, tunely zničeny a mnoho domů pobořeno.

Typickým příkladem komiky v tištěných projevech jsou tiskové chyby způsobující dvojsmysl. Jsou to případy dostatečně známé. Jen pro názornost uveďme příklad citovaný Svobodnými novinami i s jeho humorným doprovodem:

Syndikát spisovatelů jedná v těchto dnech se Svazem nakladatelů o kolektivní smlouvu, která by stanovila výši autorských honorářů. A jak už to při takových jednáních bývá, zástupci Syndikátu žádají zlepšení podmínek pro spisovatele a zástupci nakladatelů se tomu brání. Nakonec byla výše honoráře po oboustranné dohodě stanovena, ale přesto se názory na ni různily: spisovatelé ji považovali za minimální, a nakladatelé jí říkali „směrná“ a připouštěli úchylky nahoru i dolů. Tento názor vyjádřili v písemné zprávě, do níž se vloudila roztomilá chyba: Nesouhlasíme s tím, že honorář ujednaný kolektivní smlouvou je nejmenší; považujeme jej spíše za směšný. Spisovatelé bouřlivě souhlasili.

(Příště ostatek.)

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 4-5, s. 71-78

Předchozí Josef Janko: O českých slovech počínajících se skupinami hlásek smal-, šmal-, šmál-, šmel-, šmol-

Následující Josef Beneš: Jaké české příjmení si vybrati?