Dodatek o názvech jídel

Václav Machek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Několik čtenářů NŘ. mi poslalo dopisy, v nichž podávají rozličné dodatky, poznámky i námitky k mým výkladům v NŘ. XXIX, 149 n.; někteří dodávají i jiná jména, než o kterých jsem psal. Z dopisů těch, někdy velmi podrobných, svědčících o velké lásce k věci, vyjímám zatím jen to, co se vztahuje přímo k mému článku; jejich autorům pak za obsažné ty zprávy srdečně děkuji.

1. bába, bábovka. Potvrzuje se i z nynější doby, že „bábovka“ (mor. babúfka) je především název pro hliněnou formu, pak i pro příslušné pečivo. Někde však ten výraz lidu není znám anebo samo jídlo je nelidové; tak na Boskovicku „bábufka je zřetelně jídlo cizí, panské, dělá se z piškotového těsta ve zvláštní plechové formě“ (zpráva p. prof. dr. F. Svěráka). Původ názvu bába je i přes četné ty domněnky nadále nejistý. Pan prof. dr. K. Ohnesorg soudí, že tento název pochází z dětské řeči a že to může býti výraz domácí, rozdílu znělosti a neznělosti (b/p) nepřikládá velkou váhu, neboť, jak píše, má doklady toho, že „děti hlásky znělé a neznělé těžko rozlišují a velmi často je zaměňují; a této záměně mohou dospělí přikládat určitý význam a dát vznik dubletu.“ Pan dr. Svěrák se přiklání k tomu, co jsem napsal já; praví, že „bábovka je slovo od původu cizí, [97]které zdomácnělo na velké části území našeho jazyka; se slovem baba je asi spojovati nelze.“ K tomu dodávám, že jsem ve svých záznamech dodatečně našel lístek s místem z Mattiolova herbáře vydání Veleslavínova 340 A v pápě aneb kaši; z něho vyplývá nejen starší podoba a význam, ale i to, že autor uznal za dobré je vykládati českým výrazem domácím, že tedy se vskutku tehdy ještě cítilo jako cizí. V okolí Havlíčkova Brodu si lid slovo bábovka vykládal takto: „Při křtinách bývá obyčejně zvykem, že „bábě“ (= porodní asistentce), která novorozeně opatrovala, se dává nějaká výslužka; a protože to většinou byla právě takováto, jak my již říkáme, bábovka, začalo se této „buchtě“ říkati právě podle jejího určení bábovka“ (p. Karel Novák z H. B.).

2. bacan. Pan dr. Svěrák dostal zprávy o pečivu zvaném osúch i ze Slovácka, především od Hodonína. Z Kyjovska pak zná podobu pacúch = beleš. „Je to střední člen mezi slovenským posúch a hanáckým bacúch. Na Boskovicku je podoba bacóch a značí vdolek s hanlivým odstínem významovým. Myslí se tím hlavně překysané, vysoké vdolky, na nichž těsto vytvořilo všelijaké vypukliny, často rozpuklé a pečením vysušené.“ Staré slovo osúch žije dosud v Merklíně u Přeštic (píše p. odb. uč. V. Vacek) jakožto vošouch = malá bramborová placka. Jinak je tam běžné jen slovo bác (velmi zřídka báč) = „hanlivé označení pro jídlo nepovedené, těžké, ulehlé, nevykynuté.“ Nepodařený chléb je báclík (zřídka). „Přídavné jméno nabácanej, ubácanej označuje vlastnosti, které má bác; příliš vysoké pečivo je nabácané, chléb příliš nadělaný nebo nevykynutý; nabácat, ubácat = upleskat (hospodyně pečivo moc ubácala). Zřídka se nepovedenému těstu říká bácanec.“ Pan Ing. C. D. Nič zná ze Slánska bác jako „nepodařené pečivo, špatně vykynuté, sražené, s brouskem, tuhé, těžké.“ Z významu usuzuje p. Vacek, že by bác mohlo býti spíše z něm. Batzen = Klumpen, sloveso batzen je = slepiti, spéci. Má jistě pravdu, v tom je třeba můj výklad opraviti, i stran slova bacan. V bavorské němčině je jednak Batzen, klk, chumáč měkké hmoty, jednak Báz, ovoce rozvařené na kaši.

4. huspenina. „Užívá se tohoto výrazu na Spálovsku vedle častějšího označení zulc. S humoristickým přízvukem se užívá tvarů drkota, drkotina, třepetávka: „přinés sem vám zbuo (= zblo) té drkoty“. (P. odb. uč. F. Šustek ze Spálova u Hranic.)

6. omachel. Dosud žije na Slánsku jako „hanlivý název neoblíbené husté omáčky“ (p. Nič).

8. trdlovka. Pan dr. Svěrák souhlasí s mým odvozením od podhrdlí, ale soudí, že neprávem odmítám jakékoliv spojení slova trdelnica se slovem trdlo. Píše: „Já sám jsem přesvědčen, že slovo trdlo tu mělo vliv nemalý. Na Boskovicku totiž trdelnica (trdelná polifka) značí polévku, jež vznikla vařením jitrnic a jelit a do níž se přidá hodně pepře, maděránkových (= majoránkovýoh) plev a jiného koření, roztlučeného trdlem v moždíři. Šetrné hospodyně pak moždíř vymývají polévkou, a tu ovšem lijí zpět do [98]kotle. Rovněž tak čistí trdlo od zbytků koření naspodu nalepeného. Odtud je pak lidové spojování této polévky s představou trdla. Něco jiného je vobaruvá polifka. V té se vaří vobar a drobe. Vobaruvá se vaří při zabijačce ráno k obědu, trdelnica odpoledne a rozdává se sousedům a chudým lidem. Žertovně se trdelnici říká též prdelnica. Avšak původ toho pojmenování je jiný, než myslí M. Tento název pochází z toho, že se v trdelnici vaří prdelovi jelita = klosti jelita, t. j. jelita z tlustého střeva, kterým se říká též kača.“ Pan F. Šustek píše: „Polévce ze zabijačky se na Spálovsku slušně (ale zřídka) říká jelitnica, jelitová polévka, běžně na celém Hranicku s humoristickým přízvukem prdelačka. Na Spálovsku tento tvar získává půdu jednak pro svou humornost, jednak i proto, že jelitnica znamená též ječnou, krví obarvenou kaši, kterou se jelita plní, t. j. pražský prejt. Tento prejt má v okolí několik názvů: obchazenica, utikanica. Jaternice se za stara plnívaly též „pohanskú kašú“ (= z pohanky). V zabijačkové polévce se vaří jelita, jitrnice a tlačenka a přilévá se do ni též odvar z „podhrdku“ a „záušku“, jimž se po uvaření říká běžně běu (= běl). Prdelačka za stara znamenala špínu v „trokách“ (neckách), která vznikla opařováním, oškrabováním a otíráním zabitého prasete. Dám ti prdelačky, nesu vám zbuo prdelačky a podobná rčení byla tedy původně míněna jen škádlivě, protože ve skutečnosti byla dávána „jelitnica“.

9. Koláč. Především je třeba uvésti, že rčení jíti s koláčem (= ze služby) je dobře doloženo i na Moravě. Jde s koláčem: Táborský, Rusava 44. »Služebníci vandrovali na Spálovsku na sv. Jana vždycky s kouáčem. „Vysúžiua si si kouáč?“ byla běžná otázka, „dy přišeu nehdo ze sužby“, a znamenalo to, zda dobře sloužil. Míků stařík ve Spálově vyprávěl: „Pachóci nosili kouáče navlečené na húce (= húlce),“ a to potvrzuje, že koláč míval uprostřed kruhový otvor. Když se koláč jedl, odrobjinky se uschovaly na nové místo, a tam je služebník rozdělil dobytku a ohni, aby se mu tam nepřihodilo nějaké neštěstí. Rčení už přišua s kouáčem znamenalo původně „již se vrátila ze služby“, ale mnohem častěji, »vrátila-li se „dívka“ (= děvečka) mezi rokem, že přišla v jiném stavu« (p. Šustek). Augusta Šebestová, Lidské dokumenty (Olomouc 1900) 158, píše (týká se to jižní Moravy): „Na doslúženú dostávajú (děvečky) velikej pecen chleba, lebo koláč, lebo huzený maso. Koláč spletly indá na chlebovej lopatě z uzúlaných pramenů z pšeničnýho těsta. Do kolečka dali hrnek, aby se koláč nestekl, a až byl upečenej, vystrojily se kvítím.“ A na str. 161 čteme též, že někdy si děvečky ze služby v městě donesly „živej koláč“. Ze zprávy p. dr. Svěráka vyjímám toto: „Na Kyjovsku je koláč i v dětském rčení ty si žalovný koláč. Koláč, odměna dítěte za žalování, připomíná staročeské odměny v podobě koláče.“

V západních Čechách se jisté věncovité pečivo nazývá koleneč. „K. znamená na lounském Podlesí a na přilehlém Rakovnicku pečivo spletené jako vánočka a stočené do kruhu (přesněji do prstence). U Slaného mu říkáme [99]pletenec, dělává se někdy i o svatbách“ (p. Nič). Z dopisu p. Vacka: „Podobu, jakou jste dovodil pro původní koláč, má u nás koleneč, nověji také nazývaný kolenec. To se mi zdá znamenitým potvrzením Vašich závěrů. Dnes je však koleneč už skoro na vyhynutí a jen starší hospodyně jej ještě pekou. Je to pečivo sváteční, většinou se dělá o velikonocích, méně často o vánocích. Vznikne spletením dvou pramenů těsta a spojením jich do věncové podoby. I velikostí připomíná koleneč věnec asi tak na hlavu. Pamatuji se, že ho pekávala babička jako něco zvláštního. Pekla jej pro děti, zpravidla pro každého jeden. Na kolenec jsme se dívali jako na něco výjimečného, neobyčejného. Považovali jsme jej za dar nebo za odměnu za nějakou zásluhu, třeba jen domnělou. Deminutivum od něho je koleneček. Ty se tu dělají častěji, mají rovněž věncovitou podobu, ale průměr jen asi decimetr. Vídám je tu jako nedělní pečivo místo preclíků dost často. Za původní tvar slova považuji kolenec. Jak došlo ke změně kolenec > koleneč, lze vyložit vlivem slova koláč nebo smíšením s ním. To mohlo být docela snadné, když kolenec i koláč jsou po původu věcně skoro totéž. Pozoruhodné je, že u starších lidí žije podoba koleneč, u mladších už převládl kolenec. Mladší lidé to slovo slýchají už jen velmi pořídku, a proto v něm časem (jako v slově jen mělce tkvícím v paměti) nahradí nezvyklou příponu -eč velmi produktivní příponou -ec.“

Na konec dodávám, že způsob léčiti jisté nemoci, zvláště dětské, provlékáním nemocného skrze pečivo v podobě prstence, obruče, je doložen i na jiných místech Moravy a Slovenska, viz nyní Jos. Čižmář, Lidové lékařství v Čsl. I (Brno 1946), 251 n.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 4-5, s. 96-99

Předchozí Jiří Haller: Předtucha

Následující Josef Brambora: Lamor a lamoral