O českých slovech počínajících se skupinami hlásek smal-, šmal-, šmál-, šmel-, šmol-

Josef Janko

[Articles]

(pdf)

-

Bádaje o záhadném výraze šmelina, přezkoumal jsem skorem všecka slova v nadpise uvedená, pokud jsou zaznamenána v slovnících. Podám jejich znění a výklad:

smalt (tak už Jgm.) „email“. Nikoli z řečt., jak udává Jungmann, ale také ne domácí náhrada za cizí, původně franc. émail. Je to středolat. smaltum, jež je přímým pramenem uvedeného franc. slova; odtud též it. smalto, s nímž se setkáme ještě níže při slově šmolka. Středolat. základ je však konec konců vzat z germ., kde smalt- náleželo jakožto odstíněný útvar na stupni o-ovém k slovesné základně e-ové smelt- „schmelzen“ s významem „rozpuštěné, snadno rozpustitelné, tavitelné sklo“. Riegrův Slovník naučný (od r. 1860) připojil k heslu Email lat. encaustum a č. smalta, tav; emailovou malbu původu podle všeho italského vykládá týž Slovník pod heslem smaltová malba. — Srv. níže šmolka.

šmál cigánsky, slovenská nadávka (Kott 3, 913a). Jistě z hantýrky s významem „podvodníku, zloději cikánský!“

šmalcéř „Metallschmelzer“ (Kott 3, 913a). Totéž co níže uvedené šmelcíř.

šmalcovati, jen u Jungmanna, ale i tam označené jako „cizí, zle tvořené“ slovo; význam „mazati“, pramen něm. schmalzen „připravovati s rozpuštěným máslem“, jež slove Schmalz (vulgárně č. šmolc), s útvarem totožným s hořejším smalt.

šmalikovat za obecné čmalikovat „špatně psáti, mazati“ (Kott 7, 859a).

šmel, -a, m. za obecné čmel, čmelák „die Hummel“, šmelík, mor. šmelka za obecné čmelík „die Hühnerlaus“. Srov. šmolík.

šmel, -e m. Butomus L., „rod rostlin šmelovitých“, zejména hojně ve střední Evropě se vyskytující šmel okoličnatý „rákosníček n. sítí květné“. Z něm. Schmele (vedle Schmiele), jež souvisí se střhněm. smelhe „úzký“ (rákosníček má úzké listy) a znělo v staré h. němčině smel(i)ha, v střední době smel(e)he, smel(e). Hořkého oddenku se kdysi užívalo v lékařství, odtud složenina Schmelhauskraut „domácí bylina rákosníčková“, což se zkracuje v dvojčlenné Schmelhaus = č. šmelhous n. šmelhouz, šmlhouz „zelina lékařská“. Odtud zase os. jméno Šmelhaus, ně[70]mecky též Schmalhaus. Jungmann podle Kollára uvádí slovenské jméno šmehlina „jistá tráva pod stromy rostoucí“; toto slovo vzniklo rovněž ze středoněm. smelhe, ale přesmyknutím. Podle Kotta, Přísp. 2, 329a, je to „anthriscus vulgaris“, t. j. kerblík obecný n. třebule.

šmelař „kdo taví rudy“ (Kott, Přísp. 2, 329a, bez udání pramene). Výklad asi nesprávný, srov. níže šmelíř.

šmelc, -e m. „rozpuštěnina, struska, zejména skelná, zhusta barvy černé (tedy také přímo černé sklo), Schmelz, Glasschmelz, Email“. Odtud také v množném čísle šmelce (u Vsetína) „černé čepce“. Zde je dále mnoho odvozenin, ale vždy se zachovaným -c-, jež je podporováno i slovesem šmelcovati „schmelzen, rozpouštěti, slévati, spustiti“: šmelchuť „Schmelzhütte“ = šmelcovní huť (Dačický) = šmelcovna, šmelcíř „kdo rudy taví“, -ský, -ství „die Schmelzkunst“, šmelcník „kdo zlatníkům chystal šmelc n. email“ (Winter) atp.

šmelíř „kdo v dolech vodu do kožených měchů čerpá, Wasserschöpfer, Schmeller“ (Jungmann, Braniš v Archivu českém 12, 462 a j.); Schmeller též příjmením. Souvisí se slovesem smellen (od smal „schmal“) „ubírati, umenšovati“. K tomu adj. šmelířský.

šmolce, pl. „cihly ze zdi vyčnívající, k nimž se později přistavuje“ (běžné u Úboče; Kott 7, 860a). Z němčiny, snad ze Schmalziegel?

šmolík¹ = čmolík, v. šmelík.

šmolík², lichotný název dítěti (u Kdyně; Kott 7,860a). Asi místo smolík „kdo natírá smolou, nečistý“, srv. čudla, šmudla, rovněž dětské lichotky. Změna s- v š- by byla nastala pro větší výraznost, byla by expresivní.

šmolka¹ „modř (druh barevného skla) na barvení škrobu, die Schmalte, blaue Stärke“. Ze středolat., nám již povědomého smaltum, z něhož pak it. smalto „rozpuštěnina, zde kobaltová, smíšená pak s křemenem a draslem“; v němčině na rozdíl od angličtiny, kde smalt značí také „email“, právě tento význam se neujal, zato s pošinutím rodu (die Schmalte, bavorské Schmolte m. der. Schmalt) význam „šmolka“. Zastoupení t českým k není neobvyklé.

šmolka² „mladá laň n. daňčice n. srna, čiplenka“. Z něm. Schmaltier „noch unbeschlagenes weibliches Stück“. Čech se spokojil prvním členem složeniny a začátkem členu druhého.

šmolka³ „modřinka, sýkora“ (Kott 7, 860a). Pojmenování obrazné.

[71]Závěr. Jak bylo vidět, jsou všecka česká slova námi probraná pokud jejich š- nezastupuje náležité č- nebo s- původu cizího. Z toho plyne, že také slovo šmelina je bezpochyby cizí.

(Pozn. red. Konečný výklad autorův „Záhada slova šmelina rozřešena“ je již v rukou redakce a bude otištěn v příštím sešitě NŘ.)

Naše řeč, volume 30 (1946), issue 4-5, pp. 69-71

Previous Václav Machek: Drobné výklady o jménech rostlin

Next Josef V. Bečka: Komika a humor v jazyce