Záhada slova „šmelina“ rozřešena

Josef Janko

[Články]

(pdf)

-

Už dávno tvrdím, že bude málo slov, jejichž vznik by dnešní etymolog, třeba s napětím všech svých duševních sil, nedovedl určiti. Předpokladem tu ovšem jest, aby bylo po ruce dosti blízkého i vzdálenějšího slovního materiálu a aby pro výklad a srovnání bylo sdostatek pomůcek návodních, zejména slovníků. Důležité zejména jest, aby byly známy aspoň základní významy nebo odstíny slova, o němž se bádá, spolu s vnějšími, věcnými okolnostmi, v nichž se ho užívá.

[129]Čtenáři „Naší řeči“ vědí, že při slově šmelina se hořejší požadavky splňovaly pozvolna, namnoze teprve za vědecké rozpravy o návrzích na řešení dané otázky. A požadavek, aby byla přístupna všecka odborná literatura sem spadající, není při nehotovém dosud stavu našich vědeckých knihoven do písmena splněn ani dnes. Přesto máme nyní už tolik vědomostí speciálních o našem předmětě bádání, že můžeme směle přistoupiti ke konečnému řešení otázky.

Víme totiž především, že šmelina znamená nejen podvodné jednání při černém obchodu, nýbrž také stejně podvodné, na melouch upomínající jednání při práci, když dělník pracuje pro sebe a tím poškozuje mistra. Dále víme, že nelze při výkladu slov stanovit žádné obecné zásady předem, v kterých vrstvách národa nebo lidu se asi zkoumané slovo zrodilo anebo odkud se rozšířilo samo nebo pod cizím vlivem; každý případ je tu třeba uvážiti zvlášť. Ze sestavy českých slov, začínajících se skupinami hlásek smal-, šmal-, šmál-, šmel- však vychází najevo to, že šmelina je bezpochyby slovo cizí. Konečně víme, že žádný výklad toho slova nemůže míti vyhlídky na úspěch, kdyby nehověl oběma základním významům a kdyby — co se slovotvorné stránky týče — nedovedl vysvětlit odvození příponou -ina ze základu šmel- s obsaženým tam už -l.

Z těchto hledisk je třeba ze čtyř dosud podaných, čtenářům „Naší řeči“ povědomých výkladů vyloučit hned předem výklad z něm. příd. jména schmählich (v úsloví schmählich [viel]Geld), protože hledí jen k černému obchodu; tolikéž nutno je opustit výklad ze základu šmelc- (šmelcíř „tavič, pak prý i šmelinář“), protože by v českém slově, kdyby bylo odtud přejato, nezmizelo -c-, jak ukazuje rozdíl mezi výrazy šmelcíř „tavič“ a šmelíř „čerpač vody v dolech“; konečně je nutno zavrhnouti také výklad ze žid. šme-, šmé- „dobrý obchod, podvod, šmelina“, třeba se zdál právě ještě v druhé mé odpovědi ze všech výkladů nejpodobnější k pravdě, ovšem teprve tehdy, když jsem sám těžkou závadu jeho, onen nedostatek základního -l-, odstranil poukazem k možné pomyslně zvukové obdobě podle souznačného výrazu melouch. Tohoto východiště z nouze není arci po mém soudě už potřebí.[1]

Zbývá totiž jediný už možný výklad z hantýrky české, která podle znalce E. Rippla má vedle domácího zdroje hlavní prameny v něm. hantýrce, v žid. žargonu a cikánštině. Výklad takový, a to z něm. hantýrky (mluvy zlodějské i zločinecké), zastával jsem už svým návrhem rovnice Schmälinger „cikán“ = šmelina, zahájiv tak řadu vykladačů tohoto slova vůbec. K původní své proposici se sice vrátím ještě doleji, ale svůj nynější výklad buduji na jiném slově, běžném rovněž [130]v něm. hantýrce a zcela jinak průkazném, jež vedle všelijakých odstínů jiných zaznamenává „Schweizerisches Idiotikon“ pod heslem schmal z Curychu; je to totiž příd. jm. schmell(er) a podst. jm. Schmeller, jichž se užívá o osobách v těchto významech: „člověk skoupý, který zadarmo nic nedá“, „člověk sprosté povahy“ a — což se nám jedinečně hodí — „darebák (Spitzbube), který hledí jiné napálit, podvést (übervorteilen)“. Z toho se podává zcela nenuceně český základ šmel(a)-, z něhož vyvodíme jak sloveso šmeliti, tak podst. jména šmelina, -ář se zákl. významy „podvádět, podvod, -ník“. Přitom není na závadu, že onen záznam pochází z hantýrky švýcarské, neboť něm. hantýrka, šířená potulnými, téměř mezinárodními zloději a kočovnými kramáři, je vůbec společná všem krajům německým, jak svědčí mnou nejdříve uváděné Schmelemer „cikán“, potulný člověk“, slovo, jež nacházím u H. Fischera v díle „Schwäbisches Wörterbuch“ v úplném souhlase s doklady odjinud z Německa, zvláště také severního, kde právě na hanoverské půdě bylo zapsáno vzniklé z toho, mnou kdysi s radostí objevitele přijaté Schmälinger „cikán“.[2]

Ostatně švábština a švýcarština nejsou nářečně tak příliš sobě vzdáleny, abychom se nesměli domnívat, že výraz Schmelemer, byť nebyl náhodou zapsán ve „Švýcarském Idiotiku“, byl znám též ve zlodějských kruzích tamních. Bylo-li tomu tak, mohlo také zde a podobně v jiných oblastech němčiny oslabováním v nepřízvučných slabikách vzniknouti z toho *Schmelimer, *Schmeliner, *Schmelinger — a to by byla další, ne však nutná a dokonce ne nezbytná opora našeho konečného výkladu ze Schmeller, že se vedle českého šmel- z tohoto slova vzešlého zrodilo nebo zroditi mohlo dokonce i hotové už šmelina z předpokládaného *Schmelin(g)e(r) s významem jemu přiřčeným „cikánské jednání“, t. j. podvod a okrádání. Neboť tyto dva znaky se odedávna spojovaly s pojmem „cikán“, ba pro ně byli cikáni — kdysi velice krutě — pronásledováni (srv. naučné slovníky české i cizí). Tomu zřetelně nasvědčuje nadávka slovenská šmál cigánsky (Kott 3, 913a) s význ. „Ty podvodníku, zloději cikánský!“ Výraz šmál není ovšem zase původem domácí, nýbrž jako součást hantýrky slovenské přejat podle všeho z téhož Schmeller, z něhož jsme vyvodili české šmel-, takže tu máme dokonce nepřímý důkaz toho, že něm. zlodějské slovo bylo známo také na čs. území s hláskovým vývojem tímto: Schmeller > šmall(a) [s tím srovnej [131]Schmelzer > šmalcíř] > šmál s náhradním dloužením jako ve vulgárním bál z něm. Ball „ples“.[3]

Slovem, naše „šmelina“ kotví hluboko v temné odborné mluvě jaksi podloudnicky šířené, mluvě, která zná dva sem spadající základní prvky: švel- (srv. německé, co do původu dosud nejasné Schwelemer „cikán“) a šmel- (viz hořejší Schmeller a Schmelemer, toto obměněné z původnějšího Schwelemer buď vlivem nám známého židovského šme (šmé), nebo působením blízkého, námi nahoře zhodnoceného Schmeller). Bude zajímat, že tolikéž anglický slang zná výraz swell, jenž v domácké mluvě značí sice jen „hejska“ nebo „módní dámu“, ale v hantýrce v podobě swell-mob „spřež vybraně oděnou a vznešeně vystupující, feine Gauner“, v podobě pak swel-mobsman „podvodníka, kapesního zloděje vylhaně vznešeně vystupujícího, potulného ‚hochštaplera‘“; naproti tomu vězí v slangovém smeller jenom význam „slídil, čenichář, Schnüffler, Späher“.

Dodatek

Dosud jsme nerozebrali otázku původu základních našich slov, příd. jména schmell a podst. jména Schmeller. Bylo jen naznačeno, že je řadí k příd. jménu schmal, a není proč tomu odpírati. Neboť příslušné sloveso, utvořené přítvorkem j-ovým a jevícím proto přehlásku -e- (hodně zavřené), později -ä- (otevřené), tedy sloveso schmellen (schmälen) značilo původně „zužovat, t. j. zkracovat koho, činit jemu újmu“, a to se výborně hodí ke konečnému významu „napalovat, podvádět“. Lze však vznésti další otázku, zdali tento odtažitý význam nevyplynul — jak často bývá — ze zdroje mnohem hmotnějšího, věcného. Podle dnešních pomůcek německých po ruce jsoucích nelze sice něco podobného přímo dokázat, ale je možno uvésti poučnou českou paralelu šmejlit „odřít proutí“ > ošmejlit koho „odřít, ošidit někoho“. Paralelu tuto jsem částečně znal už dříve, ale teprve když mi Karel Fojtík skrze V. Machka udal i místo pro bližší poučení o ní (Český lid 22, 1913, str. 128—130), odvážil jsem se ji zde zhodnotit. Nuže, české sloveso šmejlit není ovšem původu domácího, nýbrž je to odraz nahoře uvedeného německého slovesa schmellen (s hodně zavřeným e), které se nářečně vyslovovalo i schmeilen a značilo v názvosloví pletařském [132]„nadrhnutou kůru s proutí docela svléknout“, a to strojkem skládajícím se ze dvou nožů, postavených ostřím proti sobě. Tento nástroj slove podle Grimma a jiných u německých pletařů a košikářů Schmaler, Schmäler nebo Rohrhobel, u českých pak prostě hoblík. Soudím, že závislost českého šmejlit ve věcném významu je zcela zřejmá, zvláště také proto, že J. K. Zbraslavský v Č. lidu (v. výše) výslovně líčí, jak vídeňský způsob přípravy proutí byl opravdu přenášen z Vídně do Prahy, na Zbraslav a jinam.

To tedy je nepochybné, nejisté však zůstává, zdali také přenesený význam ošmejlit, t. j. ošidit koho, byl přejat z německého prostředí, či vyvinul-li se v češtině samostatně. Ale ať tak neb onak, česká paralela vhodně zapadá do našich hořejších výkladů slovozpytných, na kterých trváme a které platně podporuje.

Nakonec poznamenávám, že v Kálalově slovenském slovníku není z Kotta uvedená význačná nadávka šmál cigánsky, nýbrž jen z Dobšinského významy slova šmál značně pobledlé „mluvka, vychloubač“, které vznikly patrně oslabením z významů „podvodník, a proto také lhář“.

---

[1] Mimochodem připomínám, že není jen žid. šme (šmö), nýbrž i šmú, jež přešlo podle Fr. Kluga i do něm. studentské mluvy: Schmuh machen = einen unerlaubten Profit haben.

[2] Že v slovnících, ba ani v seznamech slov z mluvy zlodějské nebývá obsaženo vše, co by tam patřilo, toho důkazem je Klugova výborná kniha „Rotwelsch I“; v nejrůznějších pramenech autorem sebraných není tam o slově Schmelemer ani zmínky; avšak v Zeitschr. für deutsche Wortforschung“ X, 152 Rud. Kapff v Dodatcích ke Klugovi uvádí pod „Zigeuner“ schmelemer z jednoho spisu o kočujících kartáčnících, spisu jinak zcela podobného těm, které citoval Kluge.

[3] Kluge zaznamenal ještě několik složenin s prvním členem šmal- významu zpravidla hanlivého, jako: Schmalkagel (ze 16. stol.; Rotwelsch I, str. 113) „kdo porušuje věrnost manželskou“, lat. „adulter“, die Schmalkachel „nactiutrhač, kdo hovoří zle o věcech“ (ze 17. st; tamže str. 130 a 157) a jiné. Pozoruhodný je také dvojí název „cikána“, totiž Geschmol a Gescheilim (z r. 1856, u Kluga str. 414, asi z Alsaska); obé je poněmčeno nebo požidovštěno, prvý výraz má základ jako hořejší (slovenské) šmál, druhý výraz vznikl z oslabeného Schmelemer > Schmelim(er). Souvislost a vzájemný poměr všech výrazů námi uvedených by bylo třeba ještě podrobněji zkoumati.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 6-7, s. 128-132

Předchozí Josef Beneš: Jaké české příjmení si vybrati?

Následující Karel Orlík: Chudoba češtiny?