Bohatství češtiny

Václav Flajšhans

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek)

A právě počet těch věcí je omezen. Čím odborněji se nějakým předmětem zabýváme, tím více poznáváme nových jmen (anebo je sami tvoříme), ostatek tvoříme volně podle starých vzorů. Tu jsou ovšem možnosti neomezené. Mám-li v hlavě vůbec známou nauku, že téměř od každého kmene mohu tvořiti příd. jméno další příponou -ný nebo podst. jméno příponou -ost anebo příslovce příponou -o nebo -ě, záleží jen na mně, kolik takových slov vytvořím: k milý tedy mohu vytvořit milost, milo, mile; k milost dále milostný, milostnost, milostně atd.; zrovna tak k rád, radost, odtud radostný, radostně, radostnost atd. Takovými slovy tedy nemusím zatěžovat svou paměť, těch mohu bez obtíží vytvořit tisíce a tisíce. Takový možnostní slovník nazýval Zubatý fakultativním, potenciálním; čím větší je literatura, tím více vyrůstá takových slov nových.

Ale žádný slovník nikdy nemůže všechna ta slova obsáhnouti; jak vidíme, není toho ani potřebí, poněvadž je každý z nás dovede vytvořit kdykoliv sám. Nemá-li na př. PS slova dnes tak běžná jako kolaborant, kolaborantský, kolaborantství, není to ovšem chyba tak veliká, ježto má aspoň slovo kolaborace; nebude-li snad míti slova snadnost, snadno, snadně, nebude to vaditi, bude-li aspoň snad a snadný. Chyba by byla, teprve když by [26]vynechal snad, ježto se toho slova čtenář žádným způsobem nemůže domyslit.

Pro taková slova, jako je snad, strom, čáp, rubín, je slovník nezbytný; ta tedy vynechati nesmí a nemůže. Ale taková „fakultativní“ nemusí míti slovník všecka, nemusí míti ani hesla, mohou býti připojena k základním (tedy snadno, snadně k snadný), jako činí zcela moudře skoro všecky slovníky praktické.

Ale ani základní slova nemůže slovník živého jazyka obsahovati všechna. Jsouť jména jednotlivých částí odborných strojů, letadel, aut, pušek atd. známa jenom odborníkům — a ti se jim sami teprve musí učit. Každé zaměstnání má krom toho svou mluvu odbornou, studentskou, vojenskou atd., ani tu není možno žádati úplnosti. Jsou dále mnohá slova nářeční, čistě místní — ani ta nemůže slovník obsáhnouti všechna, zejména vůbec má vyloučiti nářeční výrazy jenom hláskově odlišné, na př. hanácké ‚pešné‘ místo spisovného ‚pyšný‘ atd.

Všechna slova, také slova dávno již z jazyka vymizelá i chybné návrhy sebrat je úkolem thesauru, jaký byl pořízen pro jazyky klasické oběma francouzskými Stephany. Tohoto se ovšem tak brzy ani my, ani naši potomci nedočkáme. Ale přípravy k němu můžeme konati vydáváním textů starých a sbíráním slov z hynoucích dnes nářečí.

Příkladem, jak těžké je úplně sebrat materiál jazykový z knih i z lidu, podávám zde napřed ukázku názvů ptačích, známých i neznámých. Ukázal jsem v NŘ 1940 ve dvou článcích, jak málo známa jsou jména ptáků — a jaké množství je možno jich nasbírati. (Tam uvádím literaturu zde dále jmenovanou.)

Poslední odborný soupis našeho ptactva (mluvím zde jen o ptactvu českém a moravském; slovenské názvy sebral Ferianc velmi úplně, k tomu odkazuji) sestavil 1943 Zd. Klúz: „Ornithologické tabulky“ (česky a německy podle tehdejší nutnosti): je tam vypočteno celkem 370 ptáků u nás pozorovaných; lidu je jich ovšem známo mnohem méně. Vybírám jenom ptáky, jejichž jména počínají písmenou c.

Slovanština neznala vůbec žádného ptáka takového jména. Klúz, jako naši všichni dnešní ornithologové, zná jenom jednoho: cvrčalu (cvrčala obecná eurasijská = Rotdrossel = Turdus musicus Linné). Pták ten se tak nazývá již v nejstarších dokladech za Karla IV, v slovníku Klaretově (u něho slove lat. ‚garruncula‘, ten název Klúz vůbec nezná). Ale původní tvar toho slova nebyl ‚cvrčala‘ nýbrž svrčala, z pův. kořene *sverk- z něhož vznikla jména stč. svrček (nyní cvrček) a straka (z pův. svork-a, svraka, sraka, nč. straka). Toto jediné jméno přijaté [27]vědou však nepřijaly i dosti veliké slovníky, hned na př. Adam-Jaroš ve svém půlmilionovém souboru na ně zapomněli, ač je má Komenský, Jungmann i Kott. Nemá toto slovo ani nejnovější (z r. 1944) vydání Hulíkova Slovníku českoněm. živé mluvy, ač toto jméno má v lidu i formu lichotnou cvrčálka, švrčálka, kterou uvádějí Jirsík a Chelčický (v Časop. vlast. spolku Musea olom. III, 116). Poněvadž starému českému pravopisu psáti c a č bylo nesnadno, bývají v opisech chyby; u Klareta omylem psáno ‚crvčala‘, v Nomenclatoru dalším omylem ‚crčatka‘, což Hanka chybně četl ‚crčarka‘. Ježto není tento pták všem neodborníkům znám, bývá chybně ztotožňován s ptáky jinými: zcela chybně překládá Tham „Schnepfe“ (sluka) atd. Snad také jména cvečala nebo cvičala (u Feriance) jsou jenom dialektické varianty; též forma crčala může býti variantou, ne jen omylem.

Druhý a poslední pták, jejž PS akademický (pod c) zná, je cacorka (nebo cácorka). Toto jméno však již nezná úřední názvosloví, neboť toho ptáka nazývá konipasem (Motacilla, Bachstelze, Schafstelze atd.). Lid jej také zve konipáskem i třasořitkou a nedbá menších rozdílů mezi jednotlivými rody. Ve vých. Čechách samo jméno cácorka má rozmanitá znění hlásková: cancorka, čačorka atd. (uvedena jsou v Nár. sborníku okresu hořického). PS uvádí i další formu zdrobnělou cácorečka, ale bez dokladů. Slovo to nemá vůbec starých dokladů (konipas však jich má již od Klareta dost); po prvé je uvádí Presl v Kroku, z něho Jungmann, názvosloví tedy správně přijalo název obecný a starý. Etymologie ‚cácorky‘ nebyla dosud podána; patrně je to slovo původu onomatopoického.

Ale kromě těchto dvou názvů má lid a literatura ještě 20 jiných, které ve velikých našich slovnících buď nenalezneme vůbec (v PS a u Hulíka), anebo chybně a neúplně.

Balbín podle Viktorina uvádí ptáka cepe = volavka. Je to chyba Balbínova; jak Zubatý krásně v NŘ 14, 1930 ukázal, je to pták čepě, dobře doložený; Balbín patrně neporozuměl zápisu, svého zpravodaje.

Ve svém velmi přesném popise ptactva českého uvádí Opiz ptáka ‚cerk‘ z Chotěbořska; to je však („turdus iliacus“) patrně nářeční tvar jména crk, dobře doloženého.

Název cipka = slepice dokládá Jungmann z Kollára; názvy drůbeže však (jako je kohout, kvočna, krocan atd.), jak známo, ptakoznalci neuvádějí, ani ptáky cizí, chované doma v kleci (jako je kanár, papoušek…).

Cír, Círek se uvádí mezi jmény osobními, také z Pulkavy (vyd. Gebauer, Prameny III, 298; v lat. originále t. 141 Czirgo); ale [28]Gebauer své vydání již v Slovníku stč. správně opravil na Čírek, pták „Krickente“, stč. čierka, nč. čírka, rus. čirok atd.

Záhadný svou formou je však pták cnoh, cnoch u Klareta, ale nikde jinde, doložený s lat. chybným jménem ‚kun‘ místo ‚kym‘. O tom ukázal Ryba v Listech filol. LXII, 330 velmi důvtipně, že to ‚kym‘ je zkaženo u Cantipratana z ‚kini‘ — a to zase zkrouceno z řeckého názvu Aristotelova féné, jenž označuje „orla mořského“, „kostilomce“. A rovněž tak ukázal Ryba, že cnoh, cnoch je Klaretem utvořeno podle „cnostného“ života, jejž popis ptáku připisuje. Hanka četl variantu rukopisnou mylně jako čuoh, utvořil pak jméno ‚čůh‘, gen. čoha, a to přejal Jungmann, z něho zase Kott VII, 1222 s novou chybou ‚čoh, čůh, luna‘. Při tom však na témže sloupci uvádí z nově vydaného Menčíkova otisku správné znění Klaretovo v chybném přepise čnoch. Když však vyšel 2. sešit Gebauerova Slovníku stč. se správným zněním ‚cnoch‘ a s výkladem „prý pták nějaký“, „strojené“, přejal opět Kott IX, 431 (= Druhý příspěvek atd.) s otazníkem Gebauerovo ‚cnoch(?) něj. pták‘. Všechny tyto názvy zanikly; „orel mořský“ sice k nám i dále zalétá, ale svého jména pozbyl.

O crčarce — crčatce je výklad již shora; v. cvrčala.

Jméno crček „turdus iliacus, Weindrossel“ slyšel Opiz v Ostředku. Je to zdrobnělý ‚crk‘, o němž níže; je znám také na Slovensku.

Název crh (též crch) je velmi starý, již u Klareta doložený nářeční druhotvar k cvrčala — turdus iliacus (Staněk 103) nebo k sýkorce ‚modřince‘ „parus caeruleus“, jak pěkně ukazuje Šmilauer v Lfil. LXVII, 383. K drozdovitým jej také řadí Palliardi 52, Bayer 1888, 114, Dobrovský i Jungmann (ten uvádí Dobrovského určení „turdus viscivorus“, ale dodává „melius Rotweindrossel = turdus minimus = cvrčala“). Klaretův Fysiologiář praví: „létá vždy jako sýkora v houfu a křičí, aby všichni seděli a odpočívali“. Jsou arci také osobní jména Crh, Crha, doložená již 1251 až 1283, — ale tu je těžko určiti, jsou-li odvozena ode jména tohoto ptáka, či zkrácena ze jména osobního ‚Cyrillus‘.

Jméno samo, kdysi hojné, je nyní dosti vzácné; náleží zajisté s variantami crch, crk (a crček) ke jménům napodobujícím hlas toho ptáka asi jako cvrčala.

Crch je stará varianta k crh; osobní jméno Crch z r. 1417 dokládá Menčík z Jičína (str. 72). Hojnější je další varianta crk (v nářečí zbraslavském črk, podle Opize; i varianta cerk je doložena). Kott uvádí tohoto ptáka již ze XVI. stol. (z Wintrova Obrazu měst II, 522), také první nový popis Jiraskův 1786 jej zná a z několika stran jej 1815 zná Opiz (Č. Dub, Brandýs, Plasy, Smiřice, Poděbrady) — jako ‚turdus iliacus, Weindrossel‘. [29]Z Táborska jako ‚cvrčalu‘ jej zná Šír, zná jej i Rosa, z něho Dobrovský, Jungmann atd. tito jako ‚turdus minimus‘. Jirasek jako ‚turdus canorus‘). Je doloženo také osobní jméno Crk, z něho místní Crkovice (již v XVI. stol.), odtud další osobní jméno Crkovský.

S ‚crkem‘ souvisí crkavec = nesyt, jejž uvádí Palliardi 52, jinak však doložen není.

Rovněž nejisté je jméno ptáka crl = „cvrčala“, jejž uvádí Balbín 174 (z Viktorina) a po něm Rohn (I, 107). Frič pokládá ten zápis za omyl místo ‚crk‘, což není nemožné. Ale dobře je doloženo odvozené odtud jméno osobní Crlík (zná je z dokladů starých i Gebauerův Slovník stč.), a staré jméno osady Crlíkov je dosvědčuje pro XVI. století (nyní ta osada sluje Sedlíkov). Ježto je ze zpěvu ptačího dobře doložena interjekce crli-vrli a slovo crlík mohlo podle slovesa cvrlikati v nejstarší formě zníti ‚cvrlík‘ (srovn. cvrčala a pozdější variantu crčala), není proti tvaru dnešnímu, ač řídkému, námitek.

Rovněž napodobením hlasu ptačího vzniklo moravské jméno cukruška (= hrdlička), jež dokládá Bartoš v Dial. 493. Jest arci pravda, že toto obecně dnes známé „cukrú, cukrú“ hrdliček je zapsáno dosti pozdě, a tedy i jméno samo je velmi pozdní.

Zdrobnělé jméno cviček dokládá z r. 1398 již Ryšánek v Slavii 1929, VII, 35; náleží ke kmeni hodně rozšířenému a starému, ale přejatému patrně ze vzorů německých.

Cvik je slovo stč., doložené již u Klareta. Jde tu vlastně o jméno tří ptáků, jež po Ryšánkových sbírkách po prvé jasně rozlišil a vyložil Janko v Časop. pro moderní filologii 1932, XVIII, 11—15. Jméno prvního z nich, kohouta neúplně vykapounovaného, bylo přijato do češtiny Jungmannem z polštiny, ale neudrželo se a domnělé doklady se ukazují omylem. Druhý cvik, volavec nějaký (snad stehlík), je nejnovější přejetí (u Kotta a j.), rovněž z polštiny. Konečně třetí cvik, stejně doložený již dávno v češtině a polštině, lat. verex, je dravec vyučený k lovu (jako sokol) a má u Klareta paralelu „lovník“ (pro rým, místo „lovec“). Tento druh vycvičených ptáků však nyní vyhynul; polsky slove ćwik jako druzí dva. O jeho zdrobnělé formě cviček byla již řeč. Osobní jméno Cvik dokládá Tomek již 1378, Ryšánek uvádí z Archivu českého doklady z let 1382/7; drží se podnes. Dnešní naše slovníky je arci již neuvádějí.

Jméno cvrkálek (= střízlíček) uvádí z Kolínska Šír; vzniklo patrně napodobením hlasu ptačího jako druhé, podobné jméno cvrkel (= vlašský strnad), jež zaznamenal národopisný sborník Chrudimsko 452.

[30]Rovněž zvuk napodobuje jméno: cvrlík (= vrabec), jež uvedl z Rosy Jungmann. Podobné je jméno crlík, již shora uvedené; ale na Rosovy doklady nebývá spolehnutí.

Poslední, řídký germanismus, je jméno cvunče, pták ‚zvonek‘, jež uvedl z Dobrovského Jungmann; je nejzajímavější. Vyložil o něm též Janko na uv. místě v ČMF 23/4. Již Jungmann poznal, že je vzato z německého slova Zwuntsche, — a Matzenauer ukázal, že ten německý tvar je přejat z českého názvu toho ptáka zvon(e)ček; s tím se úplně shoduje Janko. Je to tedy týž případ jako nč. slovo pistole, jež k nám přišlo z románštiny — a jež románština přejala z českého husitského jména píšťala.

Viděli jsme tak, že slovanština jmen ptáků od písmena c vůbec neměla, naše dnešní názvosloví od dob Komenského má jen jedno, cvrčala; naše nynější veliké slovníky živé mluvy přidaly druhé, nářeční slovo cácorka. Avšak v lidu a v literatuře je jich známo desetkrát tolik — a to nejsou ještě všechny staré texty vydány ani všechna nářečí probrána.

Zrovna tak má dnešní slovník dvě jména ryb od písmena c — a zase bychom jich našli desetkrát tolik, zrovna tak bychom ostatními názvy rostlin, nerostů atd. snadno mohli ten poklad zdesateronásobnit; 200 000 slov Přír. slovníku má v jazyce reservu ne milionovou, ale dvoumilionovou, aspoň podle dnešních zápisů.

A přece jsou tyto miliony jenom sebeklam. Čtenář vidí z toho malého seznamu, že nikdy a nikde žádný Čech neznal všech těch 22 jmen ptáků zde uvedených, jako také žádný Čech neodborník neznal a nezná všech těch 370 ptáků naší ornithologie. Profesor Kubín chodil po Kladsku a zpovídal osadníky z jejich znalosti ptactva; žádný z nich jich neznal ani dvacet. Čtenář viděl sám, kolik z těch dvaceti názvů v sítu propadlo; byly to buď chyby opisovačské, nebo neumělé návrhy; a mnohé z nich byly asi pouhé hláskové varianty, někdy jen pravopisné, jako na př: crh — crch.

A jména ptáků, ryb, rostlin atd. jsou jména skutečných věcí, jež nemůžeme vymyslit, jimž se musíme naučit — ale jež zase potom, nejsme-li v stálém styku s nimi, brzo zapomínáme. Byl to pedagogický omyl, když na př. Komenský nutil své žactvo, aby se naučilo 10 000 slov jeho Brány jazyků. Snad to uměl žák rok, ale pak byl konec. Nynější učitelé shledávají, jaká nehoráznost je v tom, mají-li slabikáře několik tisíc slov — žijí jen ta slova, jichž člověk potřebuje. A těch nejsou miliony, ani [31]statisíce; básník velikosti Aischylovy vystačil, jak jsme viděli, se sedmi tisíci slov…

Druhá část našeho bohatství jazykového, daleko větší, je onen potenciální jazyk Zubatého. Také to bohatství je jen sebeklam. Postačí nám velmi málo vzorů, abychom ke každému z těch 1 000 kmenů přitvořili celé desítky a stovky nových. Jazyk vskutku může vytvořiti tisíce a tisíce nových; může k dobrý vytvořit dobrost jako ke zlý zlost; a zase naopak podle dobrota může vytvořit zlota, podle dobrotivý zlotivý; ale nevytvoří, spokojuje se tím, co potřebuje. Jeho potřeby se mění; zastaralá slova hynou, nová se rodí. Naši předkové ještě neznali číslo sto; vypůjčili si je od sousedů. Pak potřebovali výraz pro 1 000; vypůjčili si od Germánů tisíc. Dlouho jim stačily tisíce; ve XIV. stol. však zprávy Marka Pola o Číně uvedly do Evropy milion. Po válce r. 1870/1 ohromná válečná náhrada Francie rozšířila miliardu. Dnes nám již nestačí, mluvíme o bilionech atd. Ale zato pomalu zastarávají staré názvy tucet, mandel, kopa… A mluvíme také již zcela odborně o číslech n, vypočítáváme x, místo tisíckrát řekneme xkrát atd.

I zde můžeme ukázati, jak snadno materiál PS rozmnožíme z textů a ovšem ještě více z volného svého tvoření. PS, díl III, 370, má 22 hesel nelidství — neloyálný; z větších slovníků (Jungmannova, Kottova, Hulíkova) můžeme snadno doplnit dalších 22:

nelidstvo, nelichevni, nelichevný, nelichý, neliknavý, nelíný (stč. neléní), nelíně, nelistovní (stč.), nelišnost, nelišný, nelítost, (již stč. neľútost), nelítostivě, nelítostivost, nelítostivý (již stč.), nelogičný, nelos, neloupný, neloužený, nelov, nelova, nelovec, nelovný.

Mezi těmi 22 v PS je také nelovný, bez dokladu; jest ovšem správně utvořeno po vzoru lovný, jež PS má v díle II. Ale tak jako utvořil slovo nelovný, mohl zcela pohodlně k svým ostatním na téže stránce dále utvořit nelikvidně, nelikvidnost, neliterárnost, neliterární, nelogičně, nelomeně, nelomenost, nelomozně, nelomoznost, neloudavě, neloudavost, nelovně, nelovnost a neloyálně; tedy 14 jen z téže stránky — a zcela pohodlně dalších 60 k vlastním heslům v díle II, 585—640 lidstvo — loyálný; a když by tato hesla doplnil z jiných velikých slovníků, dostali bychom bez hledání desateronásobný počet jeho složenin s ne-. Neboť není nic lehčího nežli vytvořit nová slova taková, tvoříme je zajisté denně po stech. K nim dokladů jazyk nepotřebuje; Jungmann se proto spokojil, že je uváděl pod hesly kladnými: liknavý — neliknavý, lítostivý — nelítostivý atd.

Je tedy vidět, že v obojím případě — i při omezeném počtu [32]názvů určitých věcí, jimž se musíme učit, i při neomezeném počtu slov tvořených zcela libovolně podle denní nebo chvilkové potřeby — naše slovníky jsou a musí být neúplné a nikdy neobsáhnou a nemohou obsáhnouti všechno, co někde a někdy jazyk utvořil nebo tvoří. Nemůžeme tedy počítati s miliony slov známých, nýbrž zcela dáti za pravdu těsnopiscům, kteří při milionových reservách vystačí dobře s tisíci.

Jak malý je skutečně počet slov potřebných, ukazuje právě ten počet věcí nám známých. A tu se čtenář může přesvědčit docela hmotně. Jak krásné skladby napíše hudební skladatel těmi málo značkami nebo co vyjádří matematik těmi několika číslicemi a písmeny! Čínské písmo je něco podobného asi jako značky notové nebo algebraické; označuje (kreslí) věci, nikoli slova, takže čínskou knihu může čísti každý a rozumí jí, i když neumí ani slova čínsky. Sazeč čínské knihy musí býti proto daleko učenější nežli sazeč náš, aby si značky (obrázky, ale ovšem značně upravené) nespletl. Ale čtenář pochopí snadno, že těch značek nemůže vůbec býti ani sto tisíc, ani deset tisíc — sazeč by se v nich nemohl vyznati, neměl by pro ně vůbec místa a sazba by mu trvala nesmírně dlouho.

Tak jako jsme již dávno opustili mínění, že jsme měli před sto lety Anakreonty a Horáce, Vergily a Homéry, musíme opustit i tvrzení o těch milionech našich slov. Průměrný čtenář vystačí s tisícem slov jako každý průměrný Evropan. Veliký národní básník Sv. Čech na vrcholu svého tvoření varoval před tím přeceňováním (v úvodu k Výletu p. Broučka do XV. století) rozumnými slovy: „Věru, že nechápu, odkud se u nás tolik slávy bere, pohlížím-li na naši přece jen skrovnou literaturu, na naši vědu v začátcích…“ atd. Ještě poslední příklad. Francouzské roční kalendáře, almanachy atd. mívají obyčej, také u nás oblíbený, že na každý den otiskují buď datum narození nebo smrti slavných osob, data rozhodných bitev, změn státních, revolucí a pod., anebo nějaké přísloví, slavný citát a j. Tak otiskují i verše klasiků, vynikající hloubkou myšlenky i dokonalou formou. Mezi takovými verši bývá jich nemalý počet z klasiků XVII. a XVIII. století. Myslím, že by ani nejlepší znalec naší literatury nedovedl z celé naší literatury až do Máchy vybrati ani tři verše tak dokonalé a že by jich 365 ani s přijetím literatury slovenské do dneška vůbec neshledal. Snadno pochopíme, že z literatury tak bohaté a z národa tak početného, jako je literatura anglická a jazyk anglický, musí slovník býti mnohokrát větší a bohatší, nežli je slovník z chudého písemnictví malého národa.

Nemusíme se proto snad hanbit, jako se nehanbí Maďaři, Fi[33]nové, Norové, Dánové a jiné ještě menší národy. Postačí, má-me-li dobrých slov tolik, kolik potřebujeme — a to jsou jenom tisíce, nikoli miliony. Z těch milionových záloh můžeme vždy čerpat a slova jako dálnice, branka, brankář atp. neztrácejí cenu proto, že jsme věc samu přejali z ciziny a slovo buď nově utvořili, anebo pozměnili významem. Podaří-li se nám zase takový robot, přijmou ho cizinci zrovna tak, jako od husitů přijali tábor, píšťalu atd.

Redakční dovětek: Rádi jsme otiskli tento výklad prof. V. Flajšhanse, třebaže sami z jeho příkladů i z vlastních zkušeností docházíme někde k závěrům poněkud jiným než autor. Proto se k tomuto thematu co nejdříve vrátíme.

Naše řeč, volume 30 (1946), issue 2-3, pp. 25-33

Previous Vladimír Šmilauer: Viděti, zříti, hleděti, dívati se, patřiti, koukati

Next Josef Brambora: Je „písemnictví“ vždycky totéž co „literatura“?