Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Pouhý

Význam tohoto slova je každému Čechovi jasný a NŘ nemusela dosud při něm (IV, 272 n.) věnovati pozornost ničemu jinému než adverbiu pouze, jehož význam se povážlivě ochudil. Ale ten nás nyní nezajímá, nýbrž jen původ slova pouhý.

Kromě češtiny žije podobný útvar jenom v srbocharvátštině, a to ve dvou podobách: jednak s l, pukao. pukla, puklo, na př. pukla ravnina = rozlehlá rovina, puklo polje = širé pole, širá rovina, puklo morje = širé moře (t. j. nic než moře, nic než voda), viz Miklosich, Et. Wb. 257 pod ponk- 1., jednak v podobě, o níž se domnívám, že je druhotná, mladší, zjednodušená, puki, puka, puko = pouhý, čirý, na př. puki siromah pravý ubožák, to je puka laž čirá, úplná lež, u Dubrovníka je též význam poněkud odstíněný on je puki otac — on je „celý“ otec, úplně se podobá otci. Tu všude se význam dá pochopiti: „pravý, skutečný ubožák“ je — nic jiného než ubožák, nelze viděti na něm nic jiného než ubohost. „To je pouhá lež“ možno říci i v češtině, chceme-li vyjádřiti, že na nějakém tvrzení není ani trošku pravdy, že ani jedna podrobnost není pravdivá, že je všecko od a do zet vymyšleno. „Pouhý otec“ bychom my o synovi neřekli, nicméně i to pochopíme, není-li na synovi jiných vlastností anebo rysů než ty, které má jeho otec. Slova ta však nejsou asi zcela běžná [5]anebo nejsou asi všude rozšířena. Soudíme tak z toho, že slovníky, od Vukova až po nejnovější, obsahují v podstatě jenom puki a jenom stejné obraty, nemajíce té rozmanitosti, jaká se u slova pouhý jeví v slovnících českých.

U nás je adj. pouhý doloženo už od staré doby. V staré češtině má spíše význam „pustý“. V Životech sv. Otců jsou — podle slovníku ve Smetánkově vydání — tyto věty nebo obraty: mníšek mějieše v púhém hvozdě svú peléšku (jeskyňku, brloh); tu bieše púšť velmi púhá, latinsky eremus vasta; túlajíce sě po púhé pustině. „Pouhý“ hvozd byl takový kraj, že v něm nebylo nic jiného než jen a jen hvozd; „pouhá poušť“, „pouhá pustina“ jsou srozumitelné beze všeho. Další příklady jsou u Jungmanna, ale s významem už blízkým dnešnímu. Kdysi se mohlo říci na př. trojí brány z mědi pouhé = ze samé mědi. My užíváme slova pouhý v obdobných případech spíše jen tehdy, je-li v obsahu nějaké věci proti očekávání něco chatrného, méněcenného, nepravého: místo drahokamů bylo v prstenu pouhé sklo, místo zlata našla žena v koši pouhé kamení, místo vědomostí je u něho pouhá domýšlivost, pouhá víra bez skutků nikoho nespasí, ta zpráva je pouhá smyšlenka, pouhý žvást, pouhá pomluva, pouhá kleveta bez základu. Ale i v nynější době se může říci, že něco je „pouhá pravda, pouhopouhá pravda“ = čistá, čirá, holá pravda, a podobně.

Vlastní význam slova pouhý, nebo lépe vlastní okruh představ, ke kterým se zpravidla družilo, byl tedy v staré době užší. Obsahoval představy „pusté, prázdné“: výše jsme citovali „pouhou pustinu“ z Otců, u Jungmanna čteme doklad v skalách a púhých jeskyních, v PS ve tmě pouhé, do pouhýnké noci. A tu jsou pro nás významné dvě věci. Za prvé to, že v starší době byla v češtině běžná též podoba s l, púhlý (hojné doklady u Jungmanna pod pauhlý), podobně jako je l v schrv. pukl-a, pukl-o, pukao. Za druhé to, že se v jistých případech může místo púhlý (púhý) užíti slova hlúpý nebo hluchý. V Životech Otců je v jednom rukopise na púšti velmi hlúpé in eremo vastissima na témž místě, kde ve třech jiných rukopisech je púhé; do hlúpých púští ad aridam regionem, v jiných rukopisech hluchých; na hluché púšti in sterili solitudine, na hluchém hvozdě vasta solitudine. Obdobné případy má Jungmann pod pauhlý.

A dále: pouhlý mohlo státi i tam, kde my bychom položili hloupý = nerozumný. Nejpauhlejší sedlák by tomu srozuměl, zákon púhlý a nerozumný, píše Tovačovský. Tu pak se dostáváme k těm novočeským a polským případům, v nichž se klade opačně slovo hloupý ve významu „pouhý“: pro hloupou korunu přece zákazníka nepustím; ač jsou bratři, rozhněvali se na smrt [6]pro hloupou hrušku na mezi; pro hloupou tužku se přece vracet nebudu: pana Ctibora vosa píchla a od té hloupé vosy on zemřel (toto má PS z Jiráska); hloupý kamínek, ale tlačil mě k nevydržení. Polsky o głupi grosz tyle hałasu atp. Slovníky takovýchto obratů zpravidla nemají, nevím proto, jsou-li obecné v češtině; v mém nářečí východočeském je to však způsob zcela běžný. Jak je vykládati? Tyto věty nelze vykládati tak, že tu byl přívlastek přenesen na jistý předmět, ač by měl náležeti celému jednání jako jeho charakteristika. Je sice hloupé z neústupnosti při smlouvání nechat si ujít obchod pro korunu, ale tak to lid nemyslí. Nelze přece věřiti, že by bylo skutečně „hloupé“ čili nerozumné od pana Ctibora nechat se píchnout vosou a zemříti od toho, neboť chudák pan Ctibor za to nemohl. Opravdu, taková interpretace by byla příliš lehkomyslná. My vystačíme s tím, že hloupý je tu synonymem slova pouhý. Na tom nic nemění ani to, že někteří lidé místo hloupý kladou třeba i výrazy silnější: od pitomé vosy nebo dokonce od blbé vosy; nebo že se ta slova přenášejí dále: pitomej kámen, pořád mi tady překáží!

Laskavý čtenář již vytušil, kam tato úvaha míří, a neušlo mu, že pouhlý je jen přesmyková podoba za hloupý a že možnost záměny obou těch slov v jistých spojeních mluví pro to, že vskutku obě ta slova jsou od původu totožná. Zajisté je pouhlý z hloupý a nikoli naopak, neboť *glupъ je zastoupeno u všech Slovanů, je tedy jistě starší, původnější. Ovšem tady je třeba objasniti významový vývoj. Glupъ je sice „nerozumný, nechytrý, nejapný“, ale vedle tohoto hlavního významu má i význam jiný, rovný jistému významu slova gluchъ, hluchý (všimněme si, že obě slova mají stejný začátek!): jako je v češtině hluchá noc a v srbštině gluho doba, gluha noć = noc pustá, tichá, tak je v ukrajinštině hlupa nič, t. j. hluboká noc, tichá, kdy vše v přírodě usnulo a nikde neslyšeti ani hlásku, hluboké ticho po půlnoci. Takto „hloupá“ čili „hluchá“ může tedy býti noc, tma, pak zajisté i poušť, kde není živé bytosti, hustý hvozd, kam se nikdo neodváží, zvláště pohádkový hvozd, kde není ptáčka-letáčka ani jiné živé bytosti. Z takovýchto případů se vyvinulo významové pojetí zdůrazňující nejprve pustotu, prázdnotu takřka absolutní, později zdůrazňující to, že při jistém pojmu je takový stav, že ta věc je prosta všeho jiného nebo že při ní není obvyklého a náležitého, očekávaného obsahu, že tu máme cosi nepravého. Jako známe „hluchý klas“ = prázdný, tak bylo možné i *hlúpé pole = ležící ladem, nerodící; soudíme tak ze slovenského rčení pole vyhlupelo = zpustlo, o kterém (a o českém hlupiti a hlušiti: mráz uhlupí trávu, zahrada je zahlušena) jsem psal v Listech filologických 69, 248. Hlúpá, hluchá púšť je tedy spojení, které se [7]tímto postupem pochopí dobře a které nemá s tohoto stanoviska na sobě nic podivného. Podivné je jenom našincům z 20. století: pro nás hloupý je = nechytrý, ale již nikoli „pustý, hluchý“. V staročeské době však už vzklíčila pronikavá změna. U slova hlúpý se ustavoval význam „nechytrý, nejapný“ jako hlavní a každodenním hovorem se dokonale utvrzoval; proto spojení jako hlúpá púšť začínalo být nezvyklé, podivné, nelogické, a tato příčina způsobila radikální změnu: hlásky hl-p u slova hlúpý s tímto vedlejším významem byly přemístěny. Popudem k tomu bylo nepochybně slovo pustý nebo jeho odvozeniny, s nimiž právě adj. hlúpý bylo spojováno. Tlak synonyma pustý způsobil tedy přesmyk v púhlý, a jakmile se to stalo, otevřela se brána pro přenášení toho slova do jiných spojení, pro další vývoj významový a pro další změnu hláskovou; tím si vysvětlíme ztrátu hlásky l. (Obdobný postup byl v srbocharvátštině, tam se kromě toho změnilo g v neznělý svůj protějšek k). Nicméně hlúpý v tomto druhém významu žilo u nás skrytě dále a živoří dodnes v uvedených obratech pro hloupou korunu atp.

(Příště ostatek)

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 1, s. 4-7

Předchozí Václav Flajšhans: Bohatství češtiny

Následující Emil Smetánka, Vladimír Šmilauer: Nové vydání Pravidel českého pravopisu 1946

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1