Haluzna

Václav Machek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Měl bych čtenáře požádati o prominutí, že se NŘ. po tolikáté již zabývá tímto slovem. Já sám jsem o něm mluvil XXVII, 57, nyní pak se k němu vracím, abych svůj tehdejší výklad vydatně pozměnil a opravil. [212]Není člověku právě lehké opravovati své vlastní omyly, je to však vždycky lépe tak, než aby je později musil opravovat někdo jiný. Čtenář aspoň vidí, jakou práci to někdy dá, než se dojde k správnému řešení, a jakých oklik je často třeba.

Nejprve dodávám ještě dva doklady. V Č. lidu 1, 456 zaznamenal J. Jakubec podobu chaluzna z Libuně u Jičína; je ve shodě s jinými svědectvími z toho kraje; na moravském Podluží je harušňa: stará h. = dům na spadnutí, rachotina (Folprecht, Výr. zpr. 1. st. r. v Plzni 1907/8).

Slovo choluj (viz o něm v NŘ. XXVIII, 212) mě přivedlo svým ch na myšlenku, že jak chaluzna a haluzna, tak i chalǫga přece mohou býti konec konců všecky od haluz, *galǫzь. Theoretická možnost, že ch může býti expresivní náhradou nejen za k, ale i za g (h), dovoluje spojiti to vše se slovem haluz bez nesnází. Haluzna byla původně prostě chatrč, bouda z haluzí, větvoví, t. j. z pletiva dělaného tak, jako se dosud někde dělají ploty: koly vražené do země se proplétají větvovím, to se pak, stavějí-li se chatrče, ještě vymaže hlínou. To byl nejprostší, nejchudobnější způsob stavby, a odtud je každá haluzna ubohé, chatrné, zimavé stavení, i když rozměrem třeba dosti veliké. Na Slovensku se v okolí Chtelnice (u Trnavy) stavějí tak dosud stodoly: stěny jsou z proutí, nebo jsou ještě omítnuty blátem (R. Bednárik, Duch. a hmotná kultura slov. ľudu, str. 175). Ubohost takového stavení dala vznik pohrdlivé a hanlivé podobě s ch, chaluzna. Kde ta převládla, zaniklo časem povědomí o spojitosti s haluz a objevil se pak i tvar s r, charouzna. Ono povědomí bylo ztraceno i jinde, když se přestalo stavěti z větvového pletiva, odtud podlužácké harušňa.

Obdobně si nyní vykládám i slovo chalǫga, jehož mladší formy a významy viz na uvedeném dřívějším místě. I ono je patrně domácí „zhrubělý“ útvar od galǫzь, vyznačený jednak záměnou ch’ za g, jednak ztvrdnutím v konci slova. Bylo to nejprve větvoví, chrastí, pak pletivo z něho a konečně chatrč z takového pletiva.

I vzhledem k tomu, že v slově (c)haluzna je z, a ne ž, můžeme stran jeho původu vycházeti přímo od slova haluz. Staré chalǫga — také pocházející od galǫzь — jeho základem nebylo. Vracíme se tak nyní k východisku haluz, na něž myslili (viz NŘ. 18, 77) Jungmann, Kubín (tento se správným vztahem věcným), Zubatý, Procházka.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 9-10, s. 211-212

Předchozí Ústřední výbor pro pomoc Lužickým Srbům

Následující Boh. Paďour: Hlaste