Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Zerav

Zerav neboli thuje (Thuja), statný a dekorativní strom cypřišovitý, je původu mimoevropského. První thuje přišla do Evropy z Kanady r. 1545 jako dar pro francouzského krále Františka I.; to byl t. zv. zerav západní. Druhý druh, zerav východní, původu severočínského, dostal se do Evropy až r. 1752. Další dva řidší druhy, zerav obrovský a zerav japonský, jsou pak v Evropě až od polovice minulého století. K nám přišly thuje s vyspělou zahradní technikou šlechtických parků někdy v století XVIII.

Jméno thuje je původu řeckého; řecké thyia znamenalo jakýsi vonný strom, pozdějším botanikům neznámý. Jak tomu bývalo častěji, bylo tohoto jména antického použito k pojmenování stromu objeveného v Americe.[1] I u nás se užívá názvu thuje (tak na př. v Havelkově Umění lesním z r. 1823)[2]; ojediněle najdeme „strom života“ (u Thama 1788 lat. arbor vitae, něm. [278]Lebensbaum; podobně pol. drzewo życia; v ruštině — vedle obyčejného „tuja“ — nacházíme výraz „negnijučka“, neboť, jak čteme u Havelky I, 186, „praví se, že zběla červenavé lehké řídké dříví lehce nehnije, a v šírém povětří nad věk lidský déle vytrvá“). Vedle toho je však v češtině jméno „zerav“. Po prvé se objevuje v I. díle Berchtoldova-Preslova Rostlináře z r. 1820 (I, 262 a). V tomto seznamu rodů bývá udáváno u každého jména — třeba ne naprosto spolehlivě —, jakého původu je. U názvu „zerav“ není poznámky žádné; to tedy znamená, že je to jméno staré. Ale v starých herbářích, slovnících a glossách marně hledáme takové slovo. Jen v Jungmannově slovníku najdeme pod heslem „zerawy“ údaj, který nás přivede na správnou stopu.

V cestopise Mandevillově, který do češtiny přeložil Vavřinec z Březové, čte se v „rozdielu“ (kapitole) 110 pod nadpisem „o dřevu, ješto z něho uhel řeřavý do roka trvá“, výklad o jakémsi indickém stromu: „také v té zemi jest dřievie, ježto slove řeřaví; a to jest toho přirozenie, že uhel z toho dřeva vložen u popel celý rok trvá v své moci“ (podle přepisu Šimkova ve vydání Světové knihovny č. 991-993, str. 176-177). To jest zcela jasné a nepochybné; jde tu o slovo „řeřavý“ (v základním rukopise A musejní knihovny z r. 1445 psáno: vhel rzerzawy; rzerzawy). Ale písařům některých rukopisů byla běžnější starší podoba tohoto adjektiva, žeřavý (souvisí totiž se slovem „žár“ a se slovesy „hořeti“, „hřáti“); psali tedy „zerawy“. Písaři pak rukopisu B (také musejního; z druhé polovice XV. století) se zdálo celé to místo málo jasné, a proto si je vyložil: místo slova „rzerzawy“ dal podle svého domnění slovo „yalowecz“, slovo „zerawy“ pak připojil až za slovo „dřeva“. K onomu výkladu byl doveden jistě tím, že se jalovcovým dřevem vykuřovaly místnosti a že se zvláště za moru — jak čteme u Matthioliho — nosívaly po ulicích rozpálené větvičky jalovcové. I našel zde čtenář vedle sebe o témž dřevě jednou výraz „jalovec“, po druhé „zerawy“; pochopíme proto, že si Puchmajer, když rukopis četl, poznamenal „zerawy dříví, jalovcové dříví, Wacholderholz“ (tento výpisek otiskl později Jungmann v slovníku). Asi od Puchmajera se dověděl Presl, že se v staré češtině říkalo jalovci také „zerav“. Protože však pro rod Juniperus měl obecně známé jméno „jalovec“, užil Presl tohoto volného jména pro příbuzný rod Thuya, pro nějž dosud českého názvu neměl. S tímto způsobem se u Presla setkáváme častěji: české žebřice neznamená jako pol. žebrzyca, z něhož je přejato, rod Seseli (sesel), nýbrž velmi podobný rod Libanotis; ruské maun, které znamená [279]kozlík (Valeriana), přejal Presl v podobě mavuň na pojmenování blízkého rodu Centranthus; ruského jména ščavel’ užil v podobě šťavel k označení rodu Oxalis, třeba v ruštině znamená šťovík (Rumex); zde to jsou sice rody botanicky sobě dosti vzdálené, ale mají společný znak, kyselou chuť listů.

Preslem se řídí všechny botaniky další: Staňkův Přírodopis 1843 [názvu „thuja“ užívá pro africkou Callitris quadrivalvis, u něho zvanou Thuja articulata[3]], Preslův Všeobecný rostlinopis 1846, Jahn-Starý 1865, Klika 1868, Čelakovský 1879, 1887, Rosický 1880 a tak dále. Ojediněle se napodobením vědeckého názvu Thujopsis vyskytuje také jméno zeravník pro hybu. Teprve v naší době proniká slovo „zerav“ z přírodopisů do krásné literatury. Pokud je možno souditi z materiálu Slovníku jazyka českého (lístky se z nejsou ještě srovnány a jen zvláštní laskavost kanceláře mi umožnila doklady shledat), máme až r. 1919 u Durycha: „Viděla v koutě hřbitova čilimník, zerav a jalovec“ (Na horách 38) a 1920 u Vrby „Ty zeravy způsobují, že celá tato roztodivná hříčka páchne hřbitovem“ (Kniha z přírody 240).

Slovo „zerav“ má, jak vidět, rodokmen hodně popletený. Ale dnes, po sto dvaceti letech, je to již dávno promlčeno.

Slova středomořského původu

Jedním z velmi zajímavých themat dnešní jazykovědy je studium pozůstatků po jazycích zvaných středomořskými (středozemními, mediteránními). Indoevropané, kteří pronikli od severu k Středozemnímu moři (Řekové, Thrákové, Illyrové, Italikové, Keltové), našli v zemích k němu přiléhajících rozličné národy. Sídlili zde na př. Iberové (na poloostrově Pyrenejském), Ligurové (v Gallii a horní Italii), Sardové (na Sardinii), Etruskové (od IX. st. př. Kr. v Toskánsku), dále pak na východ národy egejské a maloasijské. Postupně byly tyto národy Indoevropany pohlceny a za jediný zbytek jejich se pokládají Baskové. Jazyka těchto národů neznáme; i etruština, jazyk nejvýznamnějšího a nejlépe známého z nich (máme asi 8500 nápisů etruských, ovšem velmi stručných a jednotvárných), je stále záhadou. Neznáme přesně ani jejich vzájemné vztahy, ani poměr k řečem kavkazským, k sumerštině atd. Na takových zasutých zříceninách se ovšem skvěle daří romantickým představám a fantastickým hypothesám vespolek se vylučujícím. Ale je možné i střízlivé a vážné studium, neboť rozmanitými způsoby se nám uchovala aspoň jednotlivá slova těchto jazyků. Mnohá z nich jsou [280]roztroušena u antických spisovatelů, bohatě jsou dochována v místním názvosloví středomořských zemí, leccos lze získati i z baskičtiny (třeba průběhem věků valně změněné a vlivy okolních národů prosycené). Nejcennější je však ten materiál, který získáme shledáním mediteránních slov uchovaných v jazycích klasických a v řečech novověkých, zvláště v nářečích italských, španělských a novořeckých. Kdežto jména u antických spisovatelů jsou leckdy nepřesně zapsána a v přepisech zkomolena, kdežto u vlastních jmen poznáváme jen stránku vnější, ne však význam jednotlivých slov, u slov přejatých zjišťujeme i význam i — známe-li hláskový vývoj — jejich původní podobu. Žeň není ovšem nijak zvláště bohatá, neboť se přejímala slova jen několika málo významových skupin. Jsou to především jména týkající se přírody (hlavně rostlinstva, zčásti i živočišstva a terénních částí), vedle toho je i několik jmen oděvních součástek a pod. Je zcela přirozené, že se přejímaly především názvy přírodopisné; příroda středomořská se podstatně lišila od přírody indoevropské pravlasti, a byla zde proto silná potřeba pojmenování nových jevů.

U jmen rostlin poznáváme některé charakteristické přípony středomořských jazyků, ba i některé nářeční rozdíly mezi nimi. Nejznámější je skupina řeckých rostlinných jmen na -nth- (-nthos, -nthé), na př.: terebinthos (pistacie terebintová, z jejíž pryskyřice se původně vyráběla terebinthina - terpentin, dlouho oblíbený jako léčebný prostředek); hyakinthos - hyacint; minthé, latinsky menta (z toho je naše máta); kalaminthé (Calamintha, vědecké jméno marulky z čeledi pyskatých); kolokynthé - kolokvinta, tykvovitá rostlina Citrullus colocynthis. Podobně máme -issos v kyparissos - cypřiš; narkissos - narcis atp. V latině máme skupinu rostlinných jmen na -uc-: eruca, lactuca, festuca, sambucus, užívaných dnes za vědecké názvy pro křížatou roketu, lociku (slovo locika je přejato do slovanských jazyků z latiny), trávu kostřavu a bez (chebdí); dále jsou lat. jména na -urnum: laburnum, viburnum, dnes vědecké názvy čilimníku odvislého a kaliny. Podobně nacházíme u latinských jmen, zvláště u jmen ptáků, příponu -edula: acredula (tohoto slova se užívalo za název pro mlynáříka), ficedula (bylo jménem pěnice), monedula (kavka, Coloeus monedula), querquedula (čírka modrá, Anas querquedula); dále nitedula (plch moskevský, Dyromys nitedula).

Srovnáme-li řecké minthé, kyparissos a kytisos (dnes Cytisus, čilimník) s latinským menta, cupressus a španělským codeso, zjišťujeme, že východní (egejská) nářečí měla i proti e nářečí západnějších (tyrrhenských).

[281]Stopami středomořských jazyků v dnešních nářečích, hlavně italských, zabývá se italský badatel na tomto poli, Giovanni Alessio, v Archivum romanicum XXV, 1941, 140—183. Ze jmen jím vykládaných nás mohou zajímati tato:

Alka: jméno bílého ptáka, odvozeno ze základu al-, bílý.

Apenniny: původně jen severní část horstva dnes tak nazývaného; toto jméno není z keltského *pennos, špička, horský vrcholek, jak se vykládalo dosud, nýbrž z ibersko-ligurského *penna, skála, žijícího ve španělském peña, skála, útes (Peñas de Europa mezi Oviedem a Santanderem) a v příbuzných slovech portugalských a katalánských. A- je předpona.

Carrara: italské město na východ od Janova se slavnými mramorovými lomy; základem je obecné slovo carraria, kamenné lomy, odvozené z ligurského carare, kámen; to patří k středomořskému základu *kar(r)a, kámen.

Cer: dub slovenský neboli rakouský, Quercus cerris; latinské cerrus je ze středomořského karro-.

Kaštan: řecké kastanon, armenské kaskeni je slovo středomořské, kasto-, strom, které nabylo na západě významu „javor“ (ligurské akastos s předponou a- jako v slově Apenniny), na východě významu „kaštan“.

Kloaka: stoka, kanál, hlavně římská Cloaca maxima, vedoucí z fora do Tiberu, vybudovaná za Tarquinia Prisca etruskými staviteli; původní podoba toho slova je clavaca; odvozeno je od etrusko-ligurského klava, ústí řeky a pod.; podoba latinská vznikla pod vlivem starolatinského slovesa cluere, čistiti.

Kukla: hlavně součást mnišského oděvu; odtud byly odvozeny další významy; základem je latinské cuculla, cucullus, a to pochází ze středomořského gulla- se zdvojením první slabiky.

Kuskus: arabský jáhlový pokrm, španělské alcuzcuz, francouzské couscoussou atd., je v základě slovo berberské a může souviseti se středomořským *kosko-, zrno, z něhož je i řecké kokkos, červené zrno (odtud francouzské košenila).

I jména starořímských, ev. liturgických rouch palla, pallium, tunica jsou původu středomořského.

Poučení z islandských osadních jmen

Islandská osadní jména (je to hlavně asi 8000 jmen dvorců), prozkoumaná Ólafurem Lárussonem, podávají (podle H. Kuhna ve „Forschungen und Fortschritte“ XVII, 1941, 282 n.) velmi cenné poučení rázu obecného. Osídlení Islandu, provedené od [282]konce IX. století v průběhu dvou generací z rozličných krajů Norska, je totiž pamětihodné, ba jedinečné tím, že máme jeho vývoj velmi důkladně popsán v „Landnámabók“ z doby kolem r. 1200. Jinde jsme odkázáni skoro jenom na svědectví místních jmen, zde však máme i přímé zprávy historické, takže můžeme obojí svědectví srovnávat a tím zásadně zjistit, jak spolehlivé jsou soudy získané rozborem místních jmen. Výsledek tohoto srovnání je nemilým překvapením pro ty, kdož se domnívají, že místní jména mluví řečí jasnou a nedvojsmyslnou: původ kolonistů bychom ze jmen dvorců nepoznali. V islandských jménech převládá naprosto typ jmen na -stadir (s třeným d), neobjevující se na blízkých a podobně kolonisovaných ostrovech (na př. Farských) a velmi vzácný v Norsku. Jiné typy v Norsku běžné chybějí buď vůbec, nebo skoro vůbec. — Ale poučení z Islandu jde přes tento negativní závěr. Z důkladných historických zpráv poznáváme, že se místní jména islandská v první době velmi měnila. Původní pojmenování byla skutečně hodně bližší názvům norským než dnešní; ale nezůstala. Z příčin nám neznámých zvítězil typ jmen na -stadir a zatlačil jména ostatní, hlavně důležitý typ jmen na -ból. Až více než sto let po osídlení se jména celkem ustálila a měnila se pak už jenom pomalu. Že to nebylo dříve, můžeme soudit z toho, že mezi zatlačenými jmény na -ból je nejčastější název Kirkjuból (Kirchen-), původem jistě křesťanský, a Islanďané byli pokřtěni až kolem r. 1000.

Dostáváme však dvojí poučení další, ne ovšem zcela nové. Staré typy ze středu země vytlačené se udržují na okrajích (jména na -ból jsou na krajním východě, západě a na odlehlém severozápadě); jména pak původu osobního nevznikají vždy ze jména zakladatele, nýbrž velmi často až ze jména jeho syna nebo vnuka. To souvisí s původní neustáleností místních jmen. Osada se jmenovala podle majitele jen za jeho života; s novým pánem dostala nové jméno. Ale toto, někdy však až třetí nebo i pozdější jméno se ustaluje, přežívá majetníky, stává se dědičným.

V hlavních rysech platí tyto poznatky ze života místních jmen i o jménech našich.

---

[1] Správná latinská podoba je thya, ale vedle ní se od XV. stol. vyskytuje barbarská forma thuia; u Bauhina 1671 je Thuya (tak ve francouzštině zpravidla), Linné 1737 má Thuja (tak nejčastěji v angličtině).

[2] I v krásné literatuře je jméno thuje běžné. Vyskytuje se nejprve v popisech cizího prostředí (japonského u Nerudy 1876, u Zeyera 1884, čínského u Zeyera 1892), od r. 1892 (u Jiráska, Druhý květ 225) také v popisech prostředí domácího jako název dekorativního stromu hřbitovního. Proto je hojné u básníků (nejčastěji je nacházíme u Klášterského, ale také u Machara, Vrchlického, Boreckého). Jako stromy hřbitovní se thuje jmenují často vedle cypřišů (někdy i tisů) a mají epitheta: vysoké, ztuhlé (listy jsou šupinovité a přitisklé k větévkám), temné, tmavé, černé, ponuré, truchlivé.

[3] I později se jmenuje Callitris „zerav sandarakový“.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 9-10, s. 277-282

Předchozí Karel Sezima: Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Následující Augustin Jar. Doležal: Český národní zpěvník