Čárka před infinitivem ve větě jednoduché
Karel Říha
[Články]
-
Je stále hodně nejistoty o tom, kdy třeba výraz infinitivní oddělovat čárkou, kdy nikoliv. Jednou z příčin té nejistoty bývá nesprávné domnění, že infinitiv má nějaké zvláštní postavení ve větě, že je něčím podobným asi jako přechodníky. Ale infinitiv není v podstatě nic jiného než pojmenování děje a ve větě jednoduché mívá naprosto stejné postavení jako kterýkoliv výraz jiný; psaní čárek u něho se tedy řídí nebo by se aspoň mělo řídit způsobem, kterým je infinitiv do věty začleněn, jako se to děje u kteréhokoli jiného větného členu.
Druhou příčinou je patrně neurčitost a nepřesnost dosavadních pouček o psaní čárky při infinitivu. Před lety o tom psal v NŘ. (V, 6 n.) Zubatý, ale zásadu větného členění uplatnil jen při infinitivu samostatném, stojícím mimo větu, kdežto u infinitivu s platností pravidelného větného členu příliš jednostranně opíral psaní čárek o výslovnost s pausou nebo bez pausy; ale výslovnost, jak Zubatý na onom místě sám několikrát důrazně připomíná, je velmi nestálá, různá podle jednotlivců, podle tempa řeči i podle okamžité nálady mluvící osoby, a je tedy řídítkem značně nejistým. Proto také nedospěl Zubatý v tom svém výkladu k žádnému určitému závěru. Přesto však nejistá základna, jíž se přidržoval, nebyla opuštěna ještě ani čtvrt století potom, a tak i nová Pravidla českého pravopisu podávají v podstatě jen učení Zubatého. Také v nich je zřetelně odlišen toliko infinitiv „postavený mimo větu“ (na př.: Míti humor, to znamená mnoho [28]milovati; IA4c, str. LVI), kdežto o ostatních infinitivech se říká: „Někdy (čárkou oddělujeme) rozvité výrazy infinitivní, jsou-li i v řeči odděleny přestávkou“ (IA2d, str. LV), a to je tedy staré poučení Zubatého. Za příklad takového rozvitého infinitivu odděleného v řeči přestávkou uvádějí Pravidla na onom místě větu: „Neměli jsme dosud potěšení, potkat pana technického ředitele“. Zkoušel jsem na mnoha lidech, jak tuto větu vyslovují, ale ani jeden, pravím, ani jeden z nich nedělal v nenucené řeči za slovem potěšení přestávku; ta čárka je tam tedy při nejmenším velmi pochybná.
Stejně nevyjasněné poučení si odnášíme i z jiných pomůcek jazykových, na př. z Gebauerovy-Ertlovy Mluvnice české (II, 1926, 109 n.), z Gebauerovy-Trávníčkovy Příruční mluvnice (1930, 283) a z Hallerovy Rukověti (1940, 104). Pokusím se tedy ukázat, jak snadno a jasně bychom případy s čárkou a bez čárky rozlišovali, kdybychom se při tom řídili větnou platností infinitivu.
I. Infinitiv je členem věty, t. j. podmětem, předmětem, přísl. určením, přívlastkem (neshodným), doplňkem nebo (při úspoře slovesa určitého) přísudkem; mohli bychom podle toho mluvit o infinitivu podmětném, předmětném, příslovečném, přívlastkovém, doplňkovém a přísudkovém. Na př.:
Infinitiv podmětný:
Opravit celé opatství by stálo celé jmění a bylo by to zbytečné. (J. Zaorálek.) Přestala volnost, přestalo držeti se jen maminky. (Al. Jirásek.) Škoda hnít takovým střevícům. (Jos. Uher.) Byl by omyl domnívati se, že…
Infinitiv předmětný:
Tam jsem tušil ulétati její (sestřinu) duši. (Jos. Uher.) Slyším-li zpívat píseň „Kde domov můj?“ některým z našich pěveckých sdružení nebo slyším-li zahráti ji vojenskou hudbou, jsem vždy vzrušen a dojat. (Hudba a škola 2.) Babičko, já již viděla házet po dobytku kamením a tlouct ho bičištěm a okleštky. (Fr. Pravda.)
Infinitiv příslovečný:
Neměli jsme ani kdy pohovořit si o mé budoucnosti. (K. Hadrbolec.) Nerozpakovali se (sedláci) dlouho, aby se spolčili zahanbit a zkazit člověka, který vybřednuv z kalu života lehkomyslného, poctivě se snažil, by bludy svoje napravil. (K. Světlá.) V širokém močále roste dobré rákosí, tam je řežou z pivovaru ucpávat sudy. (V. Tille.) Byli jsme se podívat na „Prodanou nevěstu“ v Národním divadle.
Infinitiv přívlastkový:
Dospěje se k možnosti jazykové změny datovati. (E. Smetánka.) (Průdušnost je) schopnost propouštěti proud vzduchový. (Přír. slovník.) Tu pak nastal blázinec ztracený čas dohnat. (K. Hadrbolec.) Slovesu zbývá často jen úkol vyjadřovat pouhý děj vyabstrahovaný. (J. V. Bečka.)
Infinitiv doplňkový:
V létě, když byla vrchnost na panství, vidívaly děti mnohdy krásnou kněžnu jeti na koni a v průvodu jejím panstvo. (B. Němcová.) (Lékárník) [29]zdál se vypíjeti dlouze jed této myšlenky. (Fr. Šrámek). Vidíš, o jiné se staráš, a mne tu necháš trápit se samotného. (Fr. Kožík.) Poslouchám růsti ten divoký šum. (Ant. Sova.)
Infinitiv přísudkový (úsporou určitého slovesa):
To Baruška všechno obstará, to je její radost, a tuhle zas Málinka, ta zas jen vyšívat, všecko jako květ. (Al. Jirásek; „ta zas jen vyšívat“ = asi: ta zas by jen vyšívala.) Ten nejposlednější čeledín měl dýmku, do které třeba bramborové natě si nacpal. Ale on (Jan) nemít ničeho, ničeho, a nevědět, jak k tomu se dostat, bezpochyby že nikdy k ničemu to nepřivede. (Ž. Podlipská.) Ty vizte lotry, darebáky! Hrom prásknout do nich v ráz! (Jar. Vrchlický.)
Takovéto infinitivy se tedy čárkami od ostatní věty neoddělují, stejně jako se neoddělují čárkou větné členy vyjádřené jiným výrazem než infinitivem. Není důvodu ani k tomu, aby se rozlišovalo mezi infinitivem rozvitým a nerozvitým, neboť při jiných výrazech psaní čárek také nezáleží na tom, jsou-li rozvité čili nic. Přestávky ve výslovnosti pak tu — kromě přívlastku volného — vůbec nemají co dělat, jak už ze všeho je vidět; vyskytují-li se, mohou to být leda přestávky k nabrání dechu (při nějakém delším členu), nikoli však přestávky povahy psychologické, a jen tyto by mohly mít vliv na psaní čárek.
Jestliže je infinitiv přívlastkem volným, čárkou jej ovšem oddělujeme, na př.: Byla v tom tvrdošíjnost jakási, ukázat ochotu k vybudování nových prostředků k existenci. (Ant. Sova.) Toho prostředku možno používat k účelu velmi oprávněnému, těšit zarmoucené, pomáhat osiřelým. (Fr. Vejmelka.) Odmítl jsem ten příliš průhledný pokus odpůrcův, vylákat mě k neužitečnému sporu. — Že je infinitivní výraz přívlastkem volným, pozná se snadno z toho, že věta v podstatě zachová dobrý smysl i tenkrát, když přívlastek vypustíme. Přívlastek těsný však čárkou neoddělujeme, a proto se nemá čárkou oddělovat ani infinitiv, je-li přívlastkem těsným (příklady viz nahoře). Ve větě citované zde prve z Pravidel by výraz infinitivní mohl být přívlastkem volným jenom v tom zvláštním případě, že by měl platnost jen jakéhosi přidaného vysvětlení, t. j. kdyby výraz „Neměli jsme dosud potěšení“ obstál v dané situaci také sám o sobě; jinak však bychom jej asi vždycky pokládali daleko spíše za přívlastek těsný a čárkou bychom jej neoddělovali. V Přír. slovníku se pod heslem protidůkaz píše: „důkaz provedený s účelem, vyvrátiti důkaz jindy n. jiným položený“; čárka je tu nadbytečná a proti větné stavbě, neboť infinitivní výraz tu zcela nepochybně má platnost přívlastku těsného.
Zbytečně se čárka před výrazem infinitivním píše i v této větě: Není potřebí, při každé příležitosti a zvláště vykládati, kterak… (Gebauer-Trávníček, Přír. ml. 283). Infinitivní výraz je v té [30]větě podmětem a podmět, jak známo, čárkou se neodděluje, i když je to podmět rozvitý.
II. Infinitiv stojí mimo větu, t. j. infinitivní výraz se pro důraz nebo z jiného důvodu vyjme z věty a postaví se před ni nebo za ni anebo se vloží do věty jako samostatná vsuvka; ve větě samé pak místo infinitivu stojí příslušný tvar zájmena to, jímž se k infinitivu odkazuje. Tak se na př. z věty „Chybovati je lidské“, v níž je infinitiv podmětem, stane věta „To je lidské, chybovati“ nebo „Chybovati, to je lidské“. Třetí způsob, s infinitivem vsunutým dovnitř věty, je řídký („Nemá dost chuti začínat stále znova“: „K tomu, začínat stále znova, nemá dost chuti“). Infinitivu tohoto způsobu bychom mohli říkat infinitiv volný.
Je to tedy typ „Ta voda, to je zlý živel“ nebo „To je zlý živel, ta voda“ a je dobře vyznačován právě tím tvarem zájmena to; podle něho jej poznáme ihned.[1] Člen, který je takto postaven mimo větu, oddělujeme v písmě čárkou, jak také předpisují Pravidla (IA4c). Uvedeme pro větší názornost zas několik příkladů:
To se na hochy nesluší, držet se máminých faldů. (B. Němcová.) To by tak bylo něco bývalo, nechat Pána Boha čekat k vůli takovému jucháči. (K. Světlá.) Tenkrát to nebylo právě nic namáhavého, rychtařit. (K. Světlá.) Ač věděla naše hospodyně, že to choulostivá věc, na úřadě o lesňácích se zmiňovat, přece jí to nedalo. (K. Světlá.) Ale to je nápad, pane, sníh nebejt a jet po sáňkách! (V. Mrštík.) To je víc, umírat za jiné. (J. Kopta.) Nechati takové poklady zbůhdarma ležeti ladem, toť zhola bláznovství. (G. Janson-H. Hackenschmied.) Rozhazovati semínka poznání, to je tolik jako poodhaliti člověku dráhu naděje. (V. Donát.) To není málo, zabít. (Jos. Toman.) To bych také nevěděla, posílat mu, když už je hejtman! (M. A. Šimáček.) Přesvědčuje se každý, že mu (Příhodovi) neběží o to, v koutku mudrovat, negovat, kritisovat a snovat teorie, které by se nedaly uskutečnit, nýbrž o to, zlepšit v školství, co se zlepšit dá. (Vilém Nový ve sbor. „V. Příhoda“.) Kdo to jakživ viděl, tak přeložit loď? (T. Pansen.) Zdá se, že se spokojí tím, být do jisté míry pasivní. (Fr. Vejmelka.) Není nad to, nechat si všechno zajímavé pro sebe. (M. Fábera.) Řemeslu se učit, toho znám případů jen málo. (J. Herben.)
Svým původem sem náleží také spojení jsem, nejsem s to udělat něco. Ale už Zubatý v NŘ. V, 6n. ukázal, že se v něm často infinitiv čárkou neodděluje, a vysvětloval to tím, že infinitiv tu ztratil svou původní samostatnost. My bychom nyní spíše řekli, že zájmeno to ve výraze jsem, nejsem s to ztratilo platnost odkazovací a infinitiv se k tomu výrazu připojil těsně jako člen rozvíjecí, závislý, t. j. tak, jako je tomu na př. v souznačném [31]spojení „mohu, nemohu udělat co“. Proto se ve spojení „jsem, nejsem s to udělat něco“ čárka zpravidla nepíše.
III. Infinitiv má platnost spojkové věty, na př.: Koupil bych tu parcelu, jen mít dost hotových peněz (jen mít = jen kdybych měl). Psaní čárek se tu řídí pravidly o čárkách v souvětí a nepůsobí nesnází; nás se ovšem tento případ už netýká, neboť se zabýváme toliko infinitivem ve větě jednoduché.
To jsou asi všechny hlavní způsoby, v kterých se infinitiv ve větě vyskytuje. Vypustili jsme jen některé případy zvláštní a útvary přechodné, jako jsou na př. spojení „nemám co dělat“, „nevím, co dělat“ a pod.; o nich se vykládalo v NŘ. nedávno (XXVII, 152 n.). Jestliže nyní celý ten svůj výklad shrneme, vypadne nám asi takovéto přehledné poučení o tom, kdy se píše čárka před výrazem infinitivním:
Čárkou oddělujeme ve větě jednoduché:
1. Infinitivní výraz s platností přívlastku volného, na př.: Toho prostředku možno používat k účelu velmi oprávněnému, těšit zarmoucené, pomáhat osiřelým.
2. Infinitiv volný, t. j. infinitivní výraz stojící mimo větu a zastupovaný ve větě samé příslušným tvarem zájmena to, na př.: To se na hochy nesluší, držet se máminých faldů. To je víc, umírat za jiné. Rozhazovati semínka poznání, to je tolik jako poodhaliti člověku dráhu naděje. Řemeslu se učit, toho znám případů jen málo.
Neoddělujeme však čárkou infinitiv těsný, t. j. infinitivní výraz včleněný do věty jako těsný větný člen (infinitiv podmětný, předmětný, příslovečný, přívlastkový, doplňkový, přísudkový); v tomto případě nezáleží na tom, je-li infinitivní výraz holý či rozvitý. Na př.: Chybovati je lidské. Přestalo držeti se jen maminky. Pokouší se rozdělat oheň. Bojí se jít v noci sám hlubokým lesem. Neměli jsme ani kdy pohovořit si o mé budoucnosti. Průdušnost je schopnost propouštěti proud vzduchový. Mne tu necháš trápit se samotného. Chlapci jen odhodit lžíci po obědě a honem vyběhnout na humna!
Na konec ještě jen připomínám, že se toto poučení odlišuje od Pravidel jen v tom, že víc a důsledněji vychází z větné platnosti infinitivu. A o ni se patrně musí opřít každý, kdo chce mít v této otázce jasno.
[1] Třeba jej však odlišovati od vět, v nichž zájmeno to neodkazuje k infinitivu, nýbrž k něčemu jinému, co předchází, na př.: (V X. zkoušejí pěstovat rostliny v živném roztoku.) Je to (t. j. to pěstování) u nás první pokus pěstovati rostliny bez prsti. Takovéto případy náleží do skupiny I.
Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 2, s. 27-31
Předchozí František Šimek: Frajnařka
Následující Jiří Haller: Nazvati mateřídouškou
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1