Časopis Naše řeč
en cz

Syn jménem Jan

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

V žádné jazykové pomůcce, píše nám jeden ze čtenářů, nenacházím výklad o tom, zdali bývá v tomto spojení shoda v pádě čili nic; zdali se má psát „měli syna jménem Jana“ či „měli syna jménem Jan“.

Pokusme se tedy tuto mezeru vyplnit. Poučení o té vazbě bychom hledali nejprve asi při instrumentálu vztahovém, ale na tom místě u Gebauera-Ertla II (1926), 189 nalézáme jen příklady v 1. pádě: „Mikuláš z Lobkovic, příjmím Chudý“ a „Byl muž jménem Vojtěch“. V Přír. mluvnici Gebauerově-Trávníčkově je výklad o tom položen do paragrafu o instr. vlastnosti. (364 n.), ale také tam je toliko příklad v nom.: „Mistr Jan, příjmím Hus.“ A také Přír. slovník má jen doklad v 1. pádě. Vysvětlení nenajdeme ani ve výkladech o nominativu jmenovacím, který „bývá po slovech významem chudých, jako jméno, slovo, příjmí, název, titul“ atd. (Gebauer-Ertl II, 164). V Gebauerově Hist. mluvnici IV, 308 čteme, že nom. jmenovací patří dílem k nominativu doplňkovému a že se mimo jiné vyskýtá také při výraze jménem: o jednom svatém Victor jménem (rkp. Krumlovský, z 1. čtvrti XV. stol.). Fr. Trávníček v Neslovesných větách II, 1931, 207 n. [180]pokládá výraz příjmím, jménem ve spojeních jako „Ctibor, múdrá hlava příjmím“ (z kroniky Pulkavovy) za instrumentál zřetelový a domnívá se, že místo instrumentálu tu původně býval nominativ; jsou i skutečné doklady takové vazby, na př. „Václav, příjmí bílá noha“ (z kolínských zápisů r. 1590), „Jankovi příjmí Vaškovi dlužen sem“ (t. 1498) a j. (viz Gebauer, Hist. ml. III, 1, str. 174). Také Zubatý ve svých čteních prý tu nominativ pokládal za starší než instrumentál. Ve shodě se svým názorem o jmenných větách pak Trávníček vykládá, že celá ta aposice bývala větou jmennou: „Čstibor, příjmie múdrá hlava“ znamenalo podle něho „Ctibor, jeho příjmí bylo múdrá hlava“. O tom však, má-li se jméno v aposici shodovat v pádě se jménem základním čili ne, neříká Trávníček nic. Ale kdyby bylo jeho pojetí těchto výrazů správné, původnější by byl zajisté tvar beze shody; větě „Jankovi příjmí Vaškovi dlužen sem“ by pak bylo třeba rozumět asi jako „Jankovi, jeho příjmí je Vašek, dlužen jsem“.

Pro náš účel je ovšem celkem jedno, zda je tu původnější nominativ či instrumentál; změna, o níž mluví Trávníček, byla by se musila vykonat už někdy v předhistorických dobách, nám však stačí vyjít z dokladů historických. A ty mívají instrumentál (typ „Ctibor, příjmím múdrá hlava“) s významem vztahovým už v době nejstarší; nominativ se najde jen ojediněle. Po stránce významové bychom tedy očekávali, že jméno v aposici bude mít spád shodný se jménem základním, neboť vazba „měli syna jménem Jana“ je obdobná vazbám „měl přítele rodem Francouze“, „potkal muže postavou obra“, „našla v něm muže tělem medvěda, srdcem beránka“ a pod. Ale od nejstarších dob až podnes nacházíme oba způsoby vedle sebe, vazby se shodou i bez ní. Uvedu několik příkladů v časovém pořadí:

dievku jménem Annu (leg. o P. Marii 17, kolem 1300); najidechme bratra našeho jménem Jana (život. Karla IV., vyd. ve Svět. knih. 37); sestru matky našie jménem Annu (t.); přivede s sebú ženu svú…, jménem Svatochnu, dceru kniežete z Borbona (t. 41); s biskupem feltrenským jménem Sicconem z Kaldinače (t. 50); dobychme hradu jménem Hory sv. Lamberta (t. 46; a tak v tomto textu vždycky); s Matějem purkrabovým přímí (= příjmí) Rajčkem (kolínské zápisy 1498, cit. Gebauer, Hist. ml. III, 1, 174); dávala vinu jedné zde jménem Junákové (z konce 15. stol., cit. Kott I. z rkp. Naučení brn.); švagra svého jménem Valchéře (t.); rozkázal jednomu svému písaři, jménem Erhardovi (z fabulí Brantových 172a, asi půle 16. stol.); poslal jednoho z služebníků svých, jménem Petrilla (t. 175a); měl syna jménem Filipa (kronika Bartoše Písaře 198b, z r. 1529—1531; cit. Šmilauer, Pol. přívlastku atd.); porodila syna jménem Maximiliána (t. 225b); jednomu kramáři, jménem Duchkovi řečenému (t. 179a); toho maléře, Ludvíka ménem, dali do šatlavy (t. 68b); panu Petrovi z Rožmberka, příjmím Kulhavému (Březanův Život Petra Voka z Rožmberka, 2. pol. 16. stol., vyd. Marešova str. 8); kněze Jiříka příjmím Netolického (t. 42); Jakuba, Krejčího příjmím (kolínské zápisy 1557, cit. Gebauer l. c.); [181]Jankovi příjmí Vaškovi dlužen sem (t. 1580); jměv strejnu svú… jednu jménem Annu v fraucimoru Její Mti (Březanův Život Viléma z Rosenberka, zač. 17. stol.; vyd. z r. 1847, str. 114); (kníže) na moře za brány castelly jménem nedaleko vyjede (Harantova cesta do země Svaté I, zač. 17. stol., vyd. Erbenova str. 35); povolav tehdáž kníže benátské jménem Ciana (t. 34); měl pak jednoho známého kmotra jménem Zachariáše, také z Credy rodilého (t. 19); tělo děťátka půl třetího léta stáří, jménem Šimona neb Simeona, mučedlníka nevinného (t. 9); synáček znamenitého měšťana té obce příjmím Mylisdorfa (1794 Rulík, Kaston. nauč. 49)[1]; Jindřicha císaře, příjmím Ptáčníka (1827 V. A. Svoboda, ČČM. 3, 105); Marsovi a Dianě s příjmením Tauropolské skvostnou nařídila obět (1827 Krok 2, 2, 232); Leona VI, příjmím Moudrého (1837 Šafařík, Slov. star. 10); krále Daria příjmím Hystaspu zvolili (1842 Tomek, Všeob. děj. 16); má bratra mladšího jménem Vincence (1843 Kollár, Cestop. I, III); za panování Dona Pedra I., příjmím Spravedlivého a ukrutného (1850 Tomsa-Lesage, Kulh. šot. 84); Ottovi Henrichovi z Vartenberka, příjmím Kulhavému (1851 Lumír 587); pro Fridricha Rakouského, příjmím Krásného (1855 Chocholoušek, Dvě král. 2, 40); dostal čtvrtého syna Karla příjmením Holého (1858 Tomek, Přír. děj. rak. 103); neznámého šlechtice, jménem Janovského (1859 Koubek, Sp. 4, 115); nějakého Jana příjmím Hejtmánka od Bílého medvěda (1862 Mácha, Valdek; Sp. 1, 237); znáš Jana, příjmím Krumpána? (1869 Janda, Pod Vyš. 297); majíce v čele… jakéhos Mikše, příjmím Zábavu (1870 Janda, Anna Měst. 17); měl s sebou (děvčátko) pětileté, Bětušku jménem (1870 Ehrenberger, Listy 5); syn Jana příjmím Kováře mohl býti Havel příjmím Písař ([1929] Gebauer, Hist. ml. IV, 145); nalezl syna jménem Marek (Milion Marka Pola 7a, 14. stol.); mezi jiným králem tatarským, jménem Alan (t. 5.); šli sme k kniežeti benátskému jménem Augustin Barbadicus (Lobk. 5a); zálusk na dva učence, jménem Lux a Fuskus (1844 Hněvkovský, Faust 15); s vesnicemi jménem Stupná, Stikov, Vidochov, Vidochovce s dílem vsí jménem Nedařice, Uhlířov a Nováves (1854 Erben, úv. k vydání Harantova cestopisu, str. VII); od nějakého rytíře jménem Kruchta (1862 J. J. Kolár, Pekla zploz. 121); zůstaviv tu důstojníka příjmí Hill za velitele (1864 Zelený—Macaulay, Děj. angl. 5, 52); doslechli jsme se o umu a nadání děvčátka jménem Anna Rubínová (1943 Kožík, Svatá holčička, cit. z rkp.).

I z tohoto jen kusého materiálu je vidět zřetelně, že vazba se shodou v pádě („měli syna jménem Jana“) je v staré i nové době mnohem častější než vazba s 1. pádem („měli syna jménem Jan“). Ale nebylo by správné usuzovat z číselného poměru obou těch způsobů na větší oprávněnost jednoho z nich; oba totiž mají v jazyce své obdoby, a jak ještě uvidíme, stejně dobře zapadají do jeho soustavy. Velké množství dokladů této vazby pak stojí mimo tyto dvě skupiny, neboť nelze je do žádné z nich zařadit. Jsou to především spojení se základním jménem v 1. pádě, na př.: týž duom… ustavěl jest mistr rodýzský, jménem pan Petr z Dauboson z Frankrajchu, rodem čistý pán a válečný proti Turkom (Lobk. 53a). Takovýchto dokladů je ze všech nejvíc. V ně[182]kterých případech není pád u vlastního jména vůbec zřetelný, na př.: Jakuba krejčího příjmím Peklo (kolínské zápisy 1557); v klášteře, aneb jak tam slove: stift (nadání) jménem navštívení svaté Alžběty (Harantův cestopis 3); koupili… od Volfa neb Volfína, příjmím „od Kamene“, dům nárožní (Erben 1864 v Zl. Praze 36). Jinde zas pisatel nechává neskloněno jméno cizí anebo si vůbec vypůjčí tvar z cizího jazyka, na př.: tehdy jim da jednu (ženu) v sedmnásti let starú, jménem Gogatym (Mill. 9); množství rybiček jménem sardelli (Harantův cestopis 50); mnoho velkých ryb jménem delphini (t. 51); chleba dvakrát pečeného, biscot jménem (t. 45) atd. Překladatel Markova Milionu píše na př.: třie pánové neb šlechtici jednoho krále z Indie, jménem Argon (9); na pohled je tu po výraze jménem 1. pád, ale jméno Argon se v Milionu někdy skloňuje („králi Argonovi“ 9a), jindy však zůstává neskloněno („k dvoru krále Argon“ t.), a nelze proto rozhodnout, do které skupiny onen doklad náleží. Takových a jim podobných případů je velmi mnoho; nemyslím tedy, že by bylo s užitkem zjišťovat číselný poměr obou těch vazeb anebo že by se z něho mohlo soudit cokoli o jejich jazykové správnosti.

Ale doklady, které jsem zde shledal, ukazují také, že vazba s instr. jménem je v uměleckém písemnictví dnes vlastně už archaistická. V bohatém lístkovém materiálu Slovníku jaz. českého jsem nenašel ani jediný doklad z doby po r. 1900 a sám kromě citovaného dokladu z Kožíka nemám také nic; a i ten doklad z Kožíka svědčí o archaičnosti tohoto výrazu, neboť je z odstavce, v němž autor napodobuje strojené vyjadřování starého koženého profesora. Pro obdobnou vazbu s instr. příjmím, příjmením jsem našel z posledních čtyřiceti let jen čtyři doklady: z Jiráska a Machara 1901, z Tilschové 1918, z Raise 1920; ani při ní tedy nelze mluvit o živém usu.

Nesnadná bude odpověď na otázku, jaký je genetický poměr obou těch vazeb. Přijmeme-li Trávníčkův názor, o němž byla řeč prve, že totiž místo instrumentálu býval původně nominativ („měli syna jménem Jan“), mohli bychom vazbu jménem + nominativ („měli syna jménem Jan“) pokládati za pokračování starého, původního stavu, kdežto vazbu se shodou v pádě („měli syna jménem Jana“) bychom musili vykládat jako druhotný, analogický útvar podle vazeb podobných. Jestliže však vyjdeme od vazby se shodou v pádě („měli syna jménem Jana“), která je v celé historické době našeho jazyka až po r. 1900 běžná, vyložíme vazbu beze shody („měli syna jménem Jan“) tím, že do ní pronikl nominativ jmenovací. Už v nejstarší době býval nomi[183]nativ jmenovací velmi častý ve spojeních souznačných s vazbou naší, na př.: diechu jemu Kostus jménem (leg. o sv. Kateřině, v. 23); Otta měl syna Ottu řečeného Dlúhý (Pulk. 143b) atd., viz Gebauer, Hist. ml. IV, 308; nebylo by tedy nic divného, kdyby se byl rozšířil i na vazbu s instr. jménem, příjmím.

Není však naším úkolem rozhodovat tuto otázku; bez srovnávacího materiálu jazykového, zvláště z jiných jazyků slovanských, není to ostatně ani možné. Nám k odpovědi na otázku stojící na začátku tohoto článku stačí, že obě ty vazby mají odedávna domovské právo v našem jazyce a že lze obě pokládat za stejně správné, ale ovšem také za stejně zastaralé; dnešní jazyk, aspoň v oblasti literatury umělecké, se jim vyhýbá.


[1] Doklady z doby po r. 1770 jsou skoro vesměs z materiálu Slovníku jazyka českého. Pravopis dokladů je podle možnosti normalisován.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 8, s. 179-183

Předchozí Vladimír Šmilauer: Slovesný čas

Následující B-a.: Píseň a pluh

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1