Ty nešťastné čárky!

Augustin Jar. Doležal

[Články]

(pdf)

-

(Filologická causerie)

Prosím laskavé čtenáře, aby mi nevytýkali to trochu honosné označení mého článku pod jeho titulem. Napsal jsem je jen proto, aby se čtenář podle názvu nedomníval, že mu předkládám snad nějaký poučný, suchý článek. Ne, nic takového není mým úmyslem. Nechci nositi dříví do lesa, vodu do moře nebo ty historické sovy do Athén, aniž po druhé objevovat Ameriku: laskavému čtenáři je jistě známo, že snad všecko, co máme o interpunkční čárce vědět, vyložil v poslední době podrobně dr. Haller v své stati o rozdělovacích znaménkách v Hovorech o českém jazyce (na str. 17—29), a stručněji, ale rovněž jasně je to pověděno v úředních Pravidlech českého pravopisu (str. LIII—LX). Mně jde o něco jiného: rád bych na několika příkladech ukázal, že čárka, toto nepatrné znaménko, je i důležitý prostředek stilistický, který často dává slovům zcela jiný smysl, než by měla bez něho. Příklady beru většinou z denních listů, hlavně z Národní politiky, z doby ne příliš dávné.

Naprosto mi nejde o čárku značící kvantitu samohlásky, ač i tu stane se časem leccos, co je třeba i veselé, ale není v pořádku. Tak četl jsem před několika lety v NP tuto veselou příhodu:

Vláďa si předčítá doma hlasitě ze svých školních poznámek vlastnoručně psaných, nikoli právě krasopisně, o tom, čemu se v poslední hodině učili. Čte: Výhřevná plocha, topné těleso, ústřední topení, radiator, kamna kachlová, plynová, rošt, správný tah, saláti, popelník, kamna americká…

Otec, ačkoli čte napínavý román v „Národní politice“, přece poslouchá „na jedno ucho“. „Dovol, co to tam máš psáno?“ Bere mu z ruky poznámkový sešit. Skutečně: kamna kachlová, plynová, rošt a saláti. Jak tam přijdou ti saláti? Ani Vláďa neví. Trvalo to chvíli, ale přece se ten rebus rozluštil: sálati! „Víš, tatíčku,“ vysvětluje Vláďa, „mně se ta čárka jen trochu přehodila.“

Vážnější je doklad, jejž témuž listu zaslal všímavý čtenář:

V jisté obci u Lán je na návsi orientační tabulka s nápisem: Praha — Karlový Vary. Když jsem chvíli pozoroval tu zbytečnou čárku na prvním ypsilonu, přišel jakýsi občan a povídá ochotně: „Tak co, sousede, copak hledáme?“ … Já na to: „Hledám cestu k obydlí vašeho velectěného půlmistra. Rád bych mu řekl, aby tu čárku dal odstranit, — je hyzdivá.“ A šel jsem dál na Rakovník. Po několika krocích vidím na konci obce překrásný moderní školní palác. A pomyslil [14]jsem: Takovou hezkou školu mají, a nikomu z ní, nějakému snad čipernému žáčkovi nenapadne, aby vzal kousek papíru a přelepil tu přebytečnou čárku nad písmenkem … Vystrkovati na odiv takovou neznalost není sice hřích, ale je to — ostuda.

Jak vidět, jde v obou případech o chybnou kvantitu — ale touto věcí nechtěl jsem se zabývat. Nám jde o čárku interpunkční, t. j. o čárku mezi slovy nebo větami. Je to znaménko mocné, vážné, ale i — směšné.

Že interpunkční čárka je znaménko mocné, jež může člověku i život zachránit, patrno je z této příhody: Ruskému carovi byla jednou předložena žádost, v níž žádal k smrti odsouzený o milost. Car jí nevyhověl. Na žádost napsal: „Vyhovět nelze popravit!“ Čtenář vidí chybu: za slovem ‚nelze‘ schází nutná čárka. Udělal ji pak úředník, přítel odsouzencův, jehož rukama žádost procházela, ale na jiném místě: Vyhovět (t. j. žádosti), nelze popravit! Tak zachránila čárka odsouzenci život!

Interpunkční čárka je však i jinak vážné znaménko, jak svědčí následující případ, kdy čárka za slovem stála státní pokladnu maličkost — 200 milionů K! Stalo se to ve Spojených státech severoamerických před desíti lety. Šlo o zákon, kterým byla před 46 lety upravena výrobní dávka ze všech umělých tuků, vyrobených z rostlinných olejů. Úředník, kterému byla tehdy svěřena definitivní stilistická úprava toho zákona, zapomněl ve spěchu za jedním slovem udělat čárku, jejíž důležitost teprve nyní vyšla najevo. Až do té doby si nikdo té chybějící čárky nepovšiml a zákon i bez ní byl vykládán tak, jak byl míněn. Až teprve asi před desíti lety jedna americká společnost, vyrábějící umělý tuk z kokosových ořechů, protestovala u soudu proti zdanění svých výrobků, odvolávajíc se na dotčený zákon, jenž skutečně bez oné čárky mohl být vyložen v její prospěch. To musil soudce uznati, a protože soud nemá moc změnit interpunkci v textu zákona přijatého parlamentem, musil dát žalující straně za pravdu — že totiž umělý tuk, který tato firma vyrábí, nenáleží k těm, na které se onen zákon vztahuje, a že tedy výrobky její byly zdaněny neprávem. Následek tohoto rozhodnutí byl, že vláda musila vrátiti všechny peníze, které neprávem vybrala jako daň z výroby umělého tuku od té chvíle, kdy ona osudná chyba v interpunkci textu zákona byla objevena, to jest za dva měsíce. Bylo to asi 9 milionů dolarů, t. j. tehdy našich asi 200 mil. K!

Uvedené dva případy nesprávného interpungování jsou vážné. Často však způsobí vynechání nebo nenáležité umístění interpunkční čárky komický zmatek. V jisté sbírce pravopisných cvičení čteme tuto větu:

Člověk má dvě opice, čtyři ruce.

Seibt pak uvádí podobný příklad:

[15]Psal jednou kdosi na zdi ve dne:
Mám prstů deset na ruce jedné,
pět a dvacet na rukou i nohou.
Kdo čárky správně položí, dobře čísti mohou.

Z humoru denního tisku jsme si poznamenali tyto příklady:

„Náhle vkročil sem baron Greifenefels na hlavě, maje cylindr na nohou, skvělé lakové střevíce v ruce, hůl se stříbrnou rukojetí v pravém oku, lesknoucí se monokl smál se hlasitě…“

Povedený nápis: Na hejtmanství se skvěl tento nápis: „Zde se pracuje zbytečně, nemluvit!“

V jedné vsi stojí na návsi kříž a dole je na něm nápis: „Věnováno k poctě Syna Božího, který byl ukřižován pro spásu lidstva od Anny a Josefa Zavrtalových léta Páně 1863.“

Na konec ještě jeden příklad toho, jak vynechaná čárka mění smysl textu, ne novinářský ani anekdotický, ale literární. Je z Vachka, autora, o němž oprávněně napsala NŘ (XV, 1931, 166), že je to „spisovatel, který velmi dobře zná svůj jazyk“. V jednom z posledních svých děl, v psychologickém románě Žil jsem s cizinkou, Vachek vypisuje myšlenky hrdiny svého románu, kancelářského ředitele Sahuly, o tom, co bude, až půjde do pense, a končí: „Mandelík měl vlastně pravdu, když říkal, že pense by měla být placena mladým lidem a práce by měla být ponechána starcům. Zazvonil a přišel Zemánek.“ (250) Čtenář se tu může — třebaže pořádek slov je tu trochu neobvyklý (napřed rozšířený přísudek a pak podmět) — domnívat, že to zazvonil a přišel Zemánek (zřízenec, = sluha), a zatím smysl je jiný: zazvonil Sahula (ředitel), a výsledek této jeho činnosti byl, že přišel Zemánek (sluha). Mělo tedy být napsáno: Zazvonil, a přišel Zemánek. Spojka a tu nemá vůbec smysl slučovací, nýbrž výsledný, a aby tato okolnost byla vyznačena, musí být před ní čárka.

Snad se to bude někomu zdát malicherností, hnidopišstvím, ale není: člověk, který je zvyklý při všem myslit a který ničí projev nepřijímá bez výhrady vlastního zkoumání, myslí i při čtení a každá nedbalost nebo nesprávnost jej zaráží a vyrušuje.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 1, s. 13-15

Předchozí Václav Machek: Tratoliště

Následující Josef V. Bečka: Čarovná zahrada