Čarovná zahrada
Josef V. Bečka
[Posudky a zprávy]
-
Čarovná zahrada. Deset příběhů o lásce. Vydal Elk v Praze koncem roku 1943. Stran 275.
Cyklus povídek Čarovná zahrada je pokračováním a jakýmsi protikladem cyklu Milostný kruh, který vyšel v Elku roku 1941. Pokračováním Milostného kruhu je v tom, že ústředním thematem povídek je opět láska, jeho protikladem je v tom, že proti devíti spisovatelům Milostného kruhu se v Čarovné zahradě [16]sdružilo deset našich spisovatelek. Naši přední spisovatelé se spojili v Milostný kruh, aby rehabilitovali povídku, do té doby u nás dosti zanedbávanou. Naše spisovatelky se sešly v Čarovné zahradě, aby ukázaly, že do lásky mají co říci i ženy. Vždyť láska se jinak jeví muži a jinak ženě. A tak vznikl zajímavý literární souboj — nebo, chcete-li, diskuse — Čarovná zahrada kontra Milostný kruh, ženy proti mužům. Souboj vedený mírně a kavalírsky ani ne tak o literární vavříny, jako spíše o pojetí lásky, souboj, při kterém obě strany nakonec vyhrají, protože si v boji o čtenáře chtěj nechtěj pomáhají. Čtenáři Milostného kruhu jistě sáhnou po Čarovné zahradě a čtenáři Čarovné zahrady budou hledat, kdo by jim půjčil Milostný kruh. Tedy milostný kruh v čarovné zahradě.
Literární kritiky může zajímat, jak rozdílně od mužů se stavějí k problémům lásky ženy. V jejich líčeních je méně vášně a smyslnosti, místo okamžitých vznětů smyslů je více citového prožívání, místo lásky samé je rozebírán spíše její vliv na duševní život hrdinek. I když tyto rozdíly nelze prostě generalisovat, jsou jistě velmi zajímavé a poučné. Mají také značný vliv i na výběr themat i na jejich slohové zpracování. Vnější romantika prostředí, typická pro Milostný kruh, je v Čarovné zahradě silně ztlumena. Prostředí, v nichž se rozvíjí děj povídek Čarovné zahrady, jsou většinou nenápadná, prostá, skoro všední a každodenní. Jistě je to proto, aby tím důrazněji vynikl vnitřní život s jeho problematikou, kterou láska dovede tak účinně znásobit. Proto také vnější popisy mohly býti omezeny na nejmenší možnou míru. Zato niterné líčení a úvahy se při takovém pojetí látky mohly uplatnit mnohem výrazněji. Ale, jak uvidíme, většina spisovatelek nepodlehla pokušení přetížit své povídky přemírou prvků lyrických a udržela své vyprávění v tónu epickém. Ovšem není to epika bouřně dramatického spádu ani klidná, široká epika románová. Epická šíře má v krátké povídce příliš úzké řečiště a dramatický spád předpokládá boj. Hrdinky se však lásce poddávají, ale nebojují. Nebojují ani se sebou, když se octnou na rozcestí mezi dvěma láskami, nýbrž trpně kolísají mezi oběma cestami. Ze všech těch důvodů je epika, která v povídkách převažuje, zladěna do moll a její dynamika se rozplývá v duševních náladách. Tento celkový ráz epiky jest jen zesílen vzpomínkovým rázem všech příběhů. Tyto příběhy o lásce si totiž vyprávějí ženy, mladé i starší, které se náhodou sešly v horském pokoji hotelu v Beskydech u staré paní, jež se tu zotavuje po těžké nemoci. Ale jen stará paní sama, vdova po malíři, pak vdova posluhovačka vypravují příběhy z vlastního života. Ostatní vypravěčky jsou buď příliš mladé, nebo ostýchavé, aby vypravovaly [17]své vlastní zážitky. I tím se liší Čarovná zahrada od Milostného kruhu, neboť v něm se vypravěči rozpovídali většinou o tom, co sami prožili. Proto se první osoba ve vyprávění objevuje jen poměrně málo, a to má arci také vliv na účinek povídek: sloh má i při větší niterné problematice objektivnější a klidnější ráz proti subjektivnějšímu a bezprostřednějšímu Milostnému kruhu, i když v Milostném kruhu bylo problematiky méně.
První příběh napsala Marie Pujmanová. Je to celkem nenový příběh o patricijské pražské dívce, která se provdala za cizince Knuta, z něhož se hned o svatební cestě vyklubal sňatkový podvodník. Příběh celkem prostý, ale vyprávěný velmi svěže a plasticky s mistrným podbarvením nálad. Toho dosahuje autorka jednak uměleckou kázní, která vylučuje z vypravování vše, co by rušilo zamýšlený účinek nebo co by pozornost čtenáře zbytečně odvádělo stranou, jednak názorně, až pádně volenými slovy a obraty. Mnohé z těchto obratů mají nádech silně lidový, někdy dodávají celému vyprávění tón skoro sarkastický. Stará paní se už dávno vyrovnala s omylem své první lásky, vždyť její pravé manželství pak bylo velmi šťastné, ale jakási pachuť štěstí tak brzy zklamaného v ní zůstala. Věty většinou krátké, až pádně jasné vyjadřují klid staré osoby, která už se životem zúčtovala, expresivní slova a hromaděné někdy věty souřadné přitom prozrazují neklid jejích vzpomínek z mládí.
Jako ukázku názornosti slohu Pujmanové můžeme uvésti tuto scénku ze svatební cesty, ukazující míru obdivné oddanosti novomanželky, která ještě netuší zradu:
A potom jsme si tak zblízka povídali, vlak jel a okno čárkoval dešť — v duchu jsem se divila, že Knut dopustil, aby hned v druhý den naší svatební cesty pršelo tak vytrvale — on však zajisté věděl, co činí. (22)
A stejně tak výrazná je pointa celého příběhu:
„Já vždycky,“ rozhorlila se stará paní, „když vidím takovou mladou paničku, jak na svého pořádného muže ohrnuje nos, jak jí na něm každou chvíli něco není vhod, jak ho ustavičně do něčeho štve, já si vždycky myslím: Takhle Knuta na tebe, holka, Knuta.“ (34)
Autorka druhé povídky Helena Dvořáková si za námět vybrala lásku dvou chovanců ústavu pro nevyléčitelně choré k mladičké služce ústavu. Povídka, ač je stavěna epicky, vyniká spíše ostrými, názornými konturami prostředí než samého děje. Je to způsobeno mnohde šťastnou volbou epithet a přirovnání: nevrlá, puritánská čistota na oděvech jeptišek (38), vytrvalé vyzvánění z kaple, které svolává chovance k vydatné modlitbě a skrovné snídani (38), Rudolf poražeč byl silný jako hroznýš, Zdeněk drobný jako luční bledule (39), usmíval se s mastnou spokojeností (49).
[18]Námět sám má v sobě prvky až dramatické. Ale autorka zrušila epický spád vyprávění četnými popisnými, lyrickými a úvahovými odbočkami, leckde až příliš nadnesenými:
Je to ona chvíle, kdy panna, včera téměř dítě, dorůstá takřka přes noc plnosti své krásy a půvabu, kdy každým pohybem těla a každým úsměvem tváře v jakési bezděké, sebe nevědomé a nevinné vyzývavosti přitahuje pohledy mužů, podobna rozvíjející se květině, která vůní láká hmyz či spíše oplodňující dotek pylu, který hmyz přenáší. (45)
Také věty přetížené obsahem často ruší nepřehledností jasné rozvíjení děje:
Nejen že ji Zdeněk objevil — byla tak malá, tichá a mlčelivá, že pacienti dlouho skoro nevzali na vědomí její jsoucnost, prostě si jí nevšimli, jako by si nebyli všimli zaprášené mušky na okenní tabulce — vypátral, že nová ústavní služka Anděla je obzvláštní ctitelkou kláštera a mariánského kultu. (40)
Třetí příběh, jehož autorkou je Františka Pecháčková, má také za námět dívku mezi dvěma muži. Situace je však jiná: veselé Slovácko, veselá Juliška, žhavý Jan Burda a jeho otec, vdovec s omládlým srdcem. Tedy námět na venkovskou tragedii, hodně již obehranou. Autorka však látku pojala smířlivěji: otec, vida synovu lásku, ustupuje z bojiště bez boje, třebaže ne bez hořkosti. Škoda, že autorka nešla ještě dále a že látku nezpracovala humoristicky. Místo toho dala příběhu ráz lyrický. Děj je schematisován a líčení vystupuje do popředí. Líčení je podepřeno hojnými přirovnáními, lokálně zabarveno dialektickými slovy (z chalupěnky, kožúšky a pod.), věta je hodně neklidná, výraz celý jde do široka, ne však do hloubky. Přes to, že je tu niterného líčení až dost, jsou obě postavy značně schematické, protože autorka rozvádí často jednu náladu do několika variant. Proto má děj kontury neurčité a základní tón příběhu je jásavé opěvování mladé lásky.
Všimněme si lyrického proplétání a obměňování motivu s ohlasem lidových písní:
Vesele zpívá si děvčátko po rosném ránu… Můj milý, jako bys za horami byl, tak daleko se zdáš, a jako by jsi (!) byl tak blízko, jako je oko v mé hlavě, tak jsem já tvá a tak jsi ty můj. Černavá je hora na obzoru, blýskavé je oko tvé. Černavé jsou řasy na tvém oku a tvůj hlas, černavý je tvůj stín proti západnímu nebi, když se stmívá, můj milý, jsi silný jak bouře.
Vesele hvízdá si šohajek v zlatavém rozednění… Oj, má panenko milá, jako by hlubina studně tvým zrcadlem byla. Pobělavý je oblak na modravém nebi, bělavá je tvoje sladká líce, bělavé jsou tvoje úsměvy v karmínových ústech, jako to lupení sedmikrás. Lilijičko bílá, břízko v patě hájů, růžičko má v zahrádce, růžičko má na mezi. (61)
Autorka však mnohde lyrismus příliš přepjala a náladové lí[19]čení přesladila tak, že se nebezpečně přiblížila ke kýčovitým povídkám rozličných časopisů pro ženy a pro dívčí mládež. Na př.:
Přivinula se k němu. „Složila jsem se do tvé věrnosti, odevzdávám se do tvé vůle, můj život je tvůj, toužívám slyšet tvůj hlas, tvůj krok se podobá letu ptáka, ty víš, že tobě v světě rovného není mému srdci. Ať tváře líbeznější a úsměv převlídný, ať hlas andělův, ty jsi mi nade všechno nejmilejší, můj milý, jakž bych tě ráda neměla.“ (68)
Čtvrtá povídka, práce Emy Řezáčové, uvádí nás zpět do města. Posluhovačka hotelu vypráví staré paní, jak se po smrti svého muže zamilovala do úředníka podniku, kam chodila uklízet, jen proto, že v gestech, v pohybech i v řeči jí připomínal nebožtíka muže. Námět je psychologicky dosti choulostivý a ve vypravování prosté ženy nemohl ovšem nabýti plné přesvědčivosti, zvláště ve svém závěru, kde žena před svou láskou prchá z Prahy.
Vyprávění má celkem sevřenou epickou formu, s jednoduchým, postupným pořádkem motivů, bez delších lyrických nebo úvahových odboček. Je to forma velmi vhodná pro vystižení lidového způsobu vypravování. Lidový tón je zesílen i četnými lidovými přirovnáními, obraty, slovy a tvary. Ale tyto lidové prvky jen podbarvují výraz. K čistě lidovému jazyku sáhnout, jako to udělal Drda v Milostném kruhu, se autorka neodvážila. Věta je ovšem jednoduchá, nedlouhá, spojení hlavně souřadné. Na př.:
Především jsem si potřebovala zjistit, kde a jak bydlí. To první bylo snadné: stačilo, když jsem ho sledovala cestou z kanceláře. Sice, paní, jsem pro to sama nad sebou zoufala: Božka, proboha, copak to děláš. Co živa jsem nikoho nešpehovala. Ženský, který slídily za svými muži a byly pořád plny podezření, vždycky se mi z duše protivily. Tak se přece nejedná, člověk musí jít k druhému s důvěrou, a když už se stalo, že ji jednou ztratil, ztratil všechno a nedá se nic dělat. Zjistila jsem tedy, že bydlí, už podle baráku, dost mizerně. Znáte snad, paní, Košnarovskou ulici na rozhraní Vinohrad a Nuslí. Ta má asi takovou pověst jako holka, která se už ve čtrnácti letech spustila. (93-94)
Pátý příběh vypráví Marie Prušáková. Je to zvláštní příběh Pravoslavy, velmi citové, ale jinak povrchní dívky, která se vášnivě zamilovala do energického lékaře a provdala se zaň. Na svatební cestě tragicky zahynula v moři. Komposičně se tato povídka dělí ve dvě části: první část má dějiště v Čechách a vypravěčka — je to vnučka staré paní — líčí tu seznámení obou mladých lidí, jehož byla sama svědkyní. Dějiště druhé části je u moře, a tu vypravěčka líčí podle dopisu, který jí Pravoslava napsala, a podle vyšetřování její tragické smrti. Už tato komposiční dvojitost je velmi na závadu: povídka je rozeklána na dvě dosti odchylné a nesourodé části, a tím se její účinek tříští.
Schematisovaný dějový rámec vyplnila autorka množstvím popisů. Popisné detaily přesahují často okruh děje i okruh čtená[20]řova zájmu, všelijak se rozbíhají a kříží. Touž vadu vidíme i ve stavbě věty: i zde se základní myšlenka rozbíhá do stran, rozbíjí pevnou stavbu věty a činí leckdy větu nejasnou. Na př.:
Přesto nebo snad právě proto jsem měla dojem — Pravoslava mi jej potvrdila ještě téhož večera svými vlastními pocity —, že jeho dětství nebylo šťastné, že zde patrně zbylo jakési uzavřené a nevykvašené místo… Šla jsem ještě dále a — jako většina mladých lidí, hledajících ve všem podobu vlastního případu — viděla jsem v doktorově zálibě v abstrakci, v jeho touze po neosobní a v celek ponořené práci — stavěl práci na klinikách vysoko nad soukromou praxi — následek právě oněch nešťastných let. (112-113)
S tímto rozběhlým výrazem kontrastuje snaha nahustit někdy výraz do sevřenější formy nominálních obratů. Snad těmito suchými nominálními vazbami chtěla autorka charakterisovat vypravěčku Jiřku, která byla studovaná chemička. Na př.: Přístupné byly (louky) jedině širokou travnatou cestou, používanou však často motorkami a občas také malými auty ze sousedního města, což ztěžovalo a prodlužovalo každodenní odvádění stáda do dvora (109). Ale bylo nesnadné přesvědčit ji o nutnosti se léčit (111). Často jsem nacházela sestřenici sedící na pokraji lesa u travnaté cesty a čekající na mne (118).
Šestý příběh nás zavádí do minulosti. Leontina Mašínová nám vypravuje o dvou láskách slavného harfenisty a skladatele XVIII. století, Čecha Jana Krumpholze. Jednu lásku, venkovskou dívku Martu, zradil on, a druhá láska, Francouzka Helena, zradila jeho. Bohatý život Krumpholzův od jeho trudných začátků přes náhlý vzestup ve Vídni a přes triumfy v Paříži až k tragickému konci ve vlnách Seiny bylo nutno podat jen ve zkratce, v hlavních liniích. Autorka volila k tomu sevřený, úsporný výraz s jasnými, názornými konturami, beze všeho odbočování a beze všech podrobností vyjma ty, které objasňují citový život Krumpholzův. Přitom si látku pěkně rozvrhla a dala jí i dramatickou gradaci.
Věta Mašinové je prostá, většinou krátká, nesložitá, jen zřídka rozvedená do šíře nějakým obohacujícím prvkem. I výběr slov je navenek prostý a nenápadný. Hlavní ozdobou slohu je jasná a pevně vytčená cesta k cíli a výběr i uspořádání motivů. Všimněme si, jak autorka stručně vystihla první setkání Krumpholzovo s Helenou. Krumpholz chce koupit vzácnou harfu, která je majetkem Heleniny matky, zahraje na ni a svou hrou získává Helenu pro sebe i pro hudbu:
Konečně začal. Harfa se rozezvučela, rozezpívala, odhalovala pod povolanými prsty všechnu líbeznost, jakou mohla ze sebe vydat. Helena se dívala na Krumpholze jako na zjevení. Kéž by ona dosáhla tak výsostného [21]umění! Jen jím, jen jím by se mohlo její vystydlé a proschlé nitro rozsvítit…
Když hra dozněla, měla paní proč užasnout: její pyšné dítě klečí před cizincem a žadoní, aby jí ponechal harfu a přijal ji za svou žákyni…
„Vstaňte, panno Mayerová, co děláte?“ řekl Jan měkce, „nebojte se, nic vám nevezmu. Nevěděl jsem, že máte tak velikou lásku k hudbě.“ Vzápětí dostala Helena Janův slib, že ji bude učiti, že si pro ni čas najde. (146-147)
Sedmý příběh nám zas předvádí dívku čistě moderní. Pavla Buzková v něm vlastně řeší problém, do jaké míry splývá v duši nadaného a pilného studujícího děvčete zájem o odbornou práci s pocitem lásky. Olga, posluchačka architektury, jsouc získána přednáškou architekta Kalvacha, opouští stroze utilitaristický směr moderní architektury a hledá nový, duchovnější podklad stavitelského umění. Ale s Kalvachovými názory zamilovala se i do Kalvacha samého. Thema samo je zajímavé a autorka mu dodala větší plastičnosti tím, že Olgu umístila do pensionátu, jehož ředitelka kdysi obětovala své mládí také takové ideální lásce k velikému muži: proto má pochopení pro zmatek Olžina srdce a vlídnou domluvou jí pomáhá z krise. Látka je však na povídku příliš složitá, a spisovatelka, jsouc tísněna místem, musela ji leckde obnažit až na samou kostru. Popisy a líčení omezila na nejmenší možnou míru, děj někde značně zjednodušila, a aby jí these neunikla, rozvedla ji v mnohých úvahách. Jde-li o myšlenku, postupuje úvaha k cíli mnohem rychleji než zdlouhavější líčení a popisné komentáře činů. Proto se autorce úvaha hodila, ačkoliv její estetický účinek je mnohem slabší a nespolehlivější. Úvaha sice není autorce jediným amplifikačním prostředkem, ale je ze všech nejčastějším a jí také autorka ze všech prostředků poskytuje nejvíce místa. Celkový výraz přes četné úvahy není suchý, naopak někde je až nápadně neklidný (na př. četné otázky), ale trpí mnohde přílišnou abstraktností.
Jako ukázku můžeme uvésti pasáž ze scény, jak na Olgu působila Kalvachova přednáška:
Chápe nyní příčinu svých bývalých smutků a trapného pocitu vykolejení. Chyběl jí vyšší cíl. Být pouze ‚nádherným živočichem‘ jí nestačilo. Míra člověka jen se zemí spoutaného se jí zdála nízká. Ten nový, prosluněný svět, programově spřátelený s přírodou, ji odstrašoval vnitřním chladem. Vznikl opravdu z nových hmot i názorů. Obé souviselo a podmiňovalo se navzájem. Hamanové (Haman byl hlasatelem utilitaristické architektury) doslova rozmílali dřívější představy a ideály zrovna tak, jako se rozmílá kámen na drť. Zakládajíce si na své protitradičnosti, nastolili architekturu čiře užitkovou, od soukromého obydlí až po sportovní, průmyslové a obchodní paláce, na místo náležející kdysi Duchu. Člověk se zbožštil, avšak zároveň mrzl nedostatkem víry, naděje a lásky. Aspoň její malé ženské srdce. (179-180)
Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 1, s. 15-21
Předchozí Augustin Jar. Doležal: Ty nešťastné čárky!
Následující jh. (= Jiří Haller): Osmdesáté narozeniny prof. Jana Mašína
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1