Z našich časopisů

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Referát o Fischerově knize »Duše a slovo«, otištěný v 2.—3. čísle Naší řeči, vzbudil v naší kulturní veřejnosti nebývalý zájem. Přiznávám se, že jsem ho vůbec neočekával, ale právě proto jej tím více vítám. Hlasy, které se ozvaly, jsou arci vesměs velmi skeptické, ale to je zatím vedlejší. Hlavní věc je, že se u nás přece jednou začalo několik lidí vážně starat o otázky spisovného jazyka, a v tom vidím velký zisk. Při dobré vůli dojdeme snadno k dohodě a s ní k nápravě dnešních nemožných poměrů jazykových. Nebude snad na škodu, přehlédneme-li nynější situaci.

V Lid. novinách 3. dubna 1931 se rozepsal O. Fischer svým ušlechtilým způsobem o dojmu, který měl z posudku své knihy. Uznání, které Naší řeči projevil, má jistě cenu zcela zvláštní, a proto je vděčně kvituji. Mezi jiným vyslovil také přání, aby se při opravování jazykové stránky dbalo individuálních zvláštností autorových. Jinak by prý krásné úsilí o jazykovou čistotu mohlo vésti k stírání znaků individuálních, vytvářejících odlišnost spisovatelských osobností a metod. To je žádost jistě spravedlivá a nelze jí nedbati. Otázka je ovšem, do jaké míry má autor právo projevovati svou osobitost v jazyce. Ve slohu (t. j. ve formě výrazu) má volnost úplnou; ale má ji také v jazyce samém (t. j. v materiálu jazykovém)? To je věc, na kterou se naráží i ve všech výkladech ostatních. Stanovisko Naší řeči je tu jasné a pochybuji, že bude možno něco podstatného na něm měnit: ani umělecký autor nesmí nedbat jazykové správnosti a svou spisovatelskou odlišnost může uplatňovati jen v mezích spisovného jazyka. To neznamená ovšem, že by do jazyka nesměl uvést vůbec nic nového. Jeho tvůrčí funkci nikdo nepopírá, ale nesmí se jí rozumět příliš nezávazně, jako by to bylo právo jazykové libovůle. Všechno, co autor přinese nového, musí zase vycházet z jazyka, z jeho vnitřní struktury, a musí být opřeno o celý jeho přirozený vývoj. Této podmínce zajisté nevyhovují rozličné ty germanismy, které se ve spisovné češtině stále ještě drží, a proto je Naše řeč z toho práva autorova vylučuje, stejně jako jiné nesprávnosti jazykové. Této podmínce však také může vyhovět jenom ten autor, který svůj jazyk dokonale zná; a to je obtíž, v které vidím hlavní, ne-li jedinou příčinu disharmonie mezi českými autory a Naší řečí. Můj názor o přechodnících, o němž Fischer vyslovuje pochybnost, vychází právě ze zkušenosti, že přechodníků mimo nejprostší útvary základní už neumíme užívat, a vyhneme se tedy zbytečným chybám, obejdeme-li se co možná bez nich. Lepší je přechodníku neužít vůbec, než užít ho nesprávně. Kdo se bez nich obejít nedovede, musí se naučit, jak s nimi nakládat. Nevím, proč by bylo třeba mít o tom jiné mínění. V témž listě dne 10. dubna 1931 chopil se jemného pokynu Fischerova K. Erban a vyložil jej hodně po lopatě. Zvláštní podmínky uměleckého tvoření, na které Fischer upozornil jako na jeden ze zřetelů jazykové kritiky, prohlašuje Erban dokonce za jediný zákon autorův. Praví doslova, že »vnitřní [165]zákony jazyka a umělecké tvorby jsou pro básníka otázkou bytí a nebytí, kdežto jazyková správnost v slovesném díle má asi takovou konvenční závažnost jako pravopis«. Domnívám se, že tu Erban přestřelil velmi daleko a projevil na lyrického básníka a profesora jazyka českého velmi nepatrné porozumění pro jazyk. Jazyková správnost, jak jí rozumím já i každý nezaujatý člověk a jak ji pěstuje Naše řeč, je neskonale víc než konvence. Jazyková správnost je úhrn norem, je soubor oněch vnitřních zákonů jazyka, o nichž Erban také mluví, ale kterým patrně rozumí nějak po svém. Porušováním jazykové správnosti netrpí Naše řeč a její učení, jak by Erban rád namluvil, nýbrž právě ony vnitřní zákony jazyka. Dej Bůh, aby se opravdu staly otázkou bytí a nebytí našich autorů, Naše řeč si nic jiného srdečněji nepřeje než právě to a o to ze všech sil ustavičně pracuje. Zatím však, jak je vidět, jsou ty vnitřní zákony jazyka skutečnou otázkou bytí a nebytí ne našich básníků (ti se o ně dosud starali pramálo), ale jazyka samého. Erban ovšem odpoví, že si ty zákony dělá Naše řeč sama; ale to je výtka tak nejapná, že škoda o ní mluvit. Přečte-li si Erban na př. jediný článek prof. Zubatého, přesvědčí se o její nejapnosti také. Z toho podivuhodného Erbanova názoru na jazykovou kritiku možno jediné pochopit jeho poněkud řeznický výraz o řádění jazykové kritiky a úzkostlivý strach, že Naše řeč opravováním chyb zničí úplně osobitý styl českých básníků. Bojím se, že mluvit o tom v souvislosti s O. Fischerem nebylo dost šetrné, neboť se to může týkat jenom těch básníků, jejichž osobitost záleží v jazykových chybách. Nad těmi ovšem není třeba ronit slzy. Spisovatel, jehož zvláštní umění stylistické závisí na nečeskýh slovech jako listovati, jedná se o něco m. jde o něco, na chybných přechodnících atd., není umělec, nýbrž jen paskvil umělce. Pravý umělec nepotřebuje býti živ z jazykových odpadků; snažil jsem se to ukázati právě v referátu o Fischerově knize. Erban hodně zkresluje, když píše: »Přeložte jeho (t. Fischerovy) knihy a přednášky do řeči jazykové správnosti, a zničíte mnohé kouzlo jeho slova.« Je to věru chvála velmi problematická a Fischer sotva byl za ni zvlášť vděčen, neboť jej tu Erban řadí k těm spisovatelským nedoukům, kteří se bez jazykových nehorázností obejíti nedovedou, a toho si Fischerovo umění snad přece nezaslouží.

V 9. čísle Literárních novin otiskl Ivan Olbracht zajímavý feuilleton o téže věci. Jeho výkladu si vážím nejvíce, protože Olbracht je jeden z mála českých spisovatelů, kteří píší jazykem opravdu dokonalým. Pominu některé jeho námitky vedlejší (někdy trochu nespravedlivé, na př. výtku, že jsem psal o knize O. Fischera s větším respektem než o jiných proto, že je to »vědecký kolega a spisovatel rázu Fischerova«; to si čtenáři Naší řeči opraví sami srovnáním s jinými mými referáty) a uvedu jenom jádro jeho výkladu. To záleží v tom, že je v celé té otázce jazykové něco nezdravého, nemožného: Naše řeč učí jazyku, kterého dnes už patrně nikdo nezná, když i v knize takového znamenitého autora, jako je Fischer, se najde přes dvě stě chyb. Je tedy ta »správná čeština« jazykem úplně mrtvým. Bohužel, téměř je. Ale ne [166]vinou Naší řeči, neboť ona si ji nevymyslila, nýbrž vinou našich nešťastných poměrů. Byl by to zázrak, kdyby u nás dnes byla dokonalá znalost spisovného jazyka zjevem všeobecným. Vždyť se spisovné češtině nikdo nikde pořádně neučí. Na středních školách se jazyk odbýval v prvních čtyřech třídách, ve vyšších se pak všechen čas věnoval literárním dějinám, a těch bylo tolik, že zbyl sotva tu a tam čas na nějakou tu příležitostnou poznámku o jazyce. A horlivců, kteří by mezery v svých jazykových znalostech zaplňovali soukromým studiem české mluvnice, je i mezi našimi spisovateli velmi málo. Je potom div, že česky u nás umějí jenom filologové, kteří jsou už svým povoláním nuceni zabývat se českým jazykem? Ano, je tu jazykový zmatek, ale nepůsobí jej Naše řeč, nýbrž především naše školní instituce. Ivan Olbracht a všichni ti, jejichž životní zájem se nese k nápravě těchto nepřirozených poměrů, mají tu příležitost pracovat o velmi záslužné věci: ať bojují za prohloubení jazykového vyučování na školách a za zdokonalení jazykového studia vůbec. Nechť je u nás studium jazyka náležitě organisováno a podporováno, na př. založením ústavu jazyka československého. Zkrátka: je třeba něco dělat, ne jenom kritisovat metodu Naší řeči. Ta je dobrá, ale na tu spoustu sama nestačí.

Ve 22. č. Pražského ilustr. zpravodaje napsal E. Vachek článek »Trampoty s jazykem«. Také E. Vachek je spisovatel, který velmi dobře zná svůj jazyk, a jeho soud jistě mnoho váží. V podstatě se jeho výklad podobá výkladu Olbrachtovu. Upozorňuje na kuriosní stav, že u nás vlastně nikdo neumí česky, a východisko hledá v tom, aby se celý ten problém správnosti zjednodušil, zracionalisoval. S tím se Naše řeč úplně shoduje, a kdo projde kterýkoli její svazek, shledá, že od počátku to v praxi také opravdu provádí. Převážná většina jejích kritických výkladů se totiž všude, kde pro to bylo lze najít důvody, ujímá výrazů dříve káraných; a ztenčováním počtu chyb zjednodušuje a usnadňuje úlohu, naučit se správně česky. Tuto metodu zachovává Naše řeč podnes. Nemá však Vachek pravdu v tom, že francouzský jazyk a pravopis je lehčí než český a že francouzské pravidlo o interpunkci je tak jednoduché, že je pochopí každé dítě. O tom mám jako profesor francouzštiny ze školy zkušenosti docela opačné.

Pod úrovní Naší řeči je snad zmiňovat se o jazykovém exkursu Jana Kubišty v Lid. listech 17. května 1931. Přes to uvádím i tento hlas jako výmluvný dokument pro naše potomky, jací lidé a jak soudili o českém jazyce léta Páně 1931. Svůj článek nadepsal Kubišta »Proti tomu proti všemu«; tím nadpisem se chce posmívat výtce, kterou jsem káral nesprávné užívání předložek ve výrazech jako »z toho všeho« (místo »z toho ze všeho«), ale špatně mířil a trefil sám sebe. Ukázal tím, že nezná ani českou školní mluvnici, neboť by se v ní (Gebauer-Ertl II, 1926, str. 199) jinak byl poučil, že ono pravidlo o opakování předložek platí jen o předložkách neslabičných a jednoslabičných. Zapamatujme si, prosím, tuto skutečnost dobře: člověk, který zřejmě zápasí se základními poučkami české školní mluvnice, troufá si mistrovat Naši řeč. [167]Ale ještě výmluvnější svědectví je Kubištův odpor proti rozlišování významových odstínů, na př. slov různý a rozličný. Vidí v tom »nepřirozený požadavek duševního přemítání«. Myslili jsme si vždycky, že se tím duševním přemítáním člověk vůbec (a tím spíše ovšem spisovatel) liší od tak zvané němé tváře. Vzdává-li se ho Jan Kubišta dobrovolně, nemůže nikdo arci proti tomu nic namítat; ale měl by pak mluvit jen za sebe, nikoli za všechny české spisovatele. —

Ve 4. čísle Časopisu pro moderní filologii se zmiňuje o onom mém referátu také univ. prof. M. Weingart. Vytýká, že jsem místy upadl v manýry brusičské. To je výtka, kterou mi před tím ve formě stejně obecné učinili už také všichni ti, o nichž jsem tuto psal. Bylo by mně a jistě celé redakční radě Naší řeči velmi vítáno, kdyby byla tato výtka doložena jednotlivými příklady. Takhle stále nevím, čeho se vlastně týká, a proto také nemůže přinésti žádoucího ovoce.

V časopise Přítomnost byly uveřejněny zajímavé hlasy francouzských spisovatelů a učenců o české literatuře. Z nich nás může velmi zajímat soud profesora J. Gagnaira, dobrého znalce češtiny: »Zajímavé je, že čeští mladí romanopisci zápasí se svým vlastním jazykem, nedovedou si z něho vyrobiti dokonalý nástroj vyjadřovací.« Přidal bych k tomu, že ještě zajímavější je, že cizinec to vidí, kdežto mnozí naši lidé, ačkoli jsou jinak velmi ochotni o jazyce mudrovat, toho nechápou.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 7, s. 164-167

Předchozí Pamětní deska prof. J. Zubatému

Následující Z kanceláře Slovníku jazyka českého