Časopis Naše řeč
en cz

Ocelová cesta

J. Malý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vláďa Zíka, Ocelová cesta. Román vytrvalého chlapce. Vydal Gustav Voleský v Praze 1943. 180 stran.

V témž nakladatelství a v téže době jako Pansenova kniha Pobřeží vraků, o níž NŘ. přinesla zprávu ve 4. sešitě letošního ročníku, vyšel ještě „román vytrvalého chlapce“ Ocelová cesta od Vládi Zíky. Shledáváme v něm do značné míry opak všeho toho, co je zvláště význačné v knize Pansenově, a tak obě ty knihy mohou být názornou ukázkou dvou odlišných typů v písemnictví pro mládež: jednoho, který šťastně zachycuje životní [153]skutečnost a dovede ji mladým čtenářům podávat osobitým, jadrným jazykem, a druhého, který látku k námětu čerpá jen ze spekulace tíhnoucí k průhledné tendenci výchovné a vyjadřuje se jazykem plným literárních klišé a slovního pathosu. V obou těch typech se mezi látkou a jejím výrazem jeví souhra; k živé skutečnosti se zajisté nejlépe hodí jazyk jadrně srostitý, kdežto látka uměle sestrojená z abstraktní tendence vede k jazyku stejně strojenému. A nejen to: autor pracující takovým čistě rozumovým způsobem snadno opouští skutečnou životní míru a upadá v přepínání; tím se arci sám zbavuje poslední možnosti budit ve čtenáři dojem pravděpodobnosti a přesvědčivosti.

Ta úskalí čekala i na autora Ocelové cesty, a on na ně na všechna osudně narazil. Z vedlejšího titulu „román vytrvalého chlapce“ mu s absurdní důsledností vyrostla postava neuvěřitelně dokonalého hošíka, který už v dětských letech je moudřejší a lépe zná potřeby a zásady moderního života než jeho vzdělaní rodiče, než jeho učitelé a mistři. Jako malý hoch si vytkl pevný životní cíl a jde za ním vytrvale jako stroj podle rozvrhu předem připraveného. K tomu zázračnému rozmyslu a sebevědomí se vedle ocelové vytrvalosti pojí i všechny ostatní skvělé ctnosti lidské, takže čtenář zrovna trne nad tím výlupkem vší možné i nemožné dokonalosti a skoro se ho děsí; není to obraz živého člověka, nýbrž obraz živého automatu, robota. Proto lze právem pochybovat, že by se postava tak nepravděpodobná mohla stát mladému čtenáři vzorem; spíše se zdá, že právě pro tu svou příliš zjevnou přepjatost nemá vůbec žádné výchovné ceny. A stejně neskutečné a nadsazené jsou také druhé osoby: rodiče, u nichž se autor pokouší chudobu osobitých rysů nahradit stálým opakováním citově načechraných deklamací o teple rodinného krbu, o rodinné lásce a o nadějích, které má syn vyplnit (matka chce z něho mít slavného lékaře, otec slavného hvězdáře — každý podle svých osobních zálib); mistři a představení Zdeňkovi, všichni podle jedné šablony kreslení jako muži s drsným, přísným zevnějškem, ale s citlivým a poctivým nitrem; Zdeňkovi vrstevníci, jedni dobří, druzí zlí, ale všichni stejně matní a schematičtí.

Téhož omylu se autor dopouští při sestrojování děje a jednotlivých scén; nadsazováním nelze zvětšit jejich přesvědčivost a vypravěčskou horlivostí, chvatem kratičkých vět nelze zakrýt jejich průhlednou mentorskou tendenci. Místo románově rozvíjeného děje předvádí autor mechanický, běžící pás, na jehož začátku se ocitá chlapec učedník a na jehož konci se po několika strojově rychlých a pravidelných proměnách objeví znamenitý [154]inženýr a šéf konstrukčního oddělení, naděje evropské technické vědy atd. Epický ráz scén je zpravidla potlačován stále se vtírající snahou ukázat nějakou dobrou vlastnost hrdinovu a hned ji také náležitě ocenit; vede to často k pathetickým výlevům o rozličných heslovitých thematech, nejčastěji o vznešeném poslání práce, ale také o sportu, o vlasti, o rodinném krbu, o srdci, o alkoholu, o motorech atd. Některé scény tím nabývají šíře neúměrné k jejich významu v komposici celého díla. Příkladem toho může být velmi důkladné vypravování o tom, jak Zdeněk, výborný student, podává třídnímu profesoru žádost o vysvědčení na odchodnou, aby z kvarty mohl jít do učení. Na celých dvou stranách (43—45) se tu rozvádí konflikt mezi „živým zástupcem nové generace, která se rychle pořádala s předsudky, která nevykřikovala hesla, nýbrž plnila jejich příkazy, která šla novou cestou za cílem, který si nezahalila mlhou povídání“, a profesorem, „starým poctivcem“, který sice „uměl chápat novou dobu“, ale „vyrostl přece jen v minulosti a nemohl hned pochopit Zdeňkovy úmysly“. „Nezbláznil jste se?“ podezřívá Zdeňka profesor, o něhož „se jen tak tak nepokoušela mrtvice“, ale Zdeněk, čtrnáctiletý chlapec, ho poučuje: „Tělesná práce není horší než duševní. Není namáhavější. A duševně se dnes musí pracovat všude. Nepohodlí je všude, kde se pracuje. Jenom lenoši žijí stále v pohodlí.“ Profesor tu dostává jasnou důtku od žáka, a nad tím mladý čtenář jistě zajásá spravedlivým zadostiučiněním. Jak vzdáleny jsou takové scény od skutečnosti a jak pochybná je jejich cena výchovná! Úsilí o přesvědčivost se ztroskotává na pouhém slovním prázdném pathosu, neopřeném o člověka živě viděného a živě představeného, nýbrž plynoucím jen a jen z abstraktních záměrů autorových. Nepomáhá ani nadměrná amplifikace a důtklivé opakování motivů a thesí (ve scéně s profesorem na př. se třikrát znovu načíná motiv rozporu mezi starým a novým pokolením); ani zde nemůže kvantita nahradit kvalitu. Také rozhovory na totéž thema se často opakují a zabíhají do podrobností naprosto nevýznamných a nezajímavých; tak je tomu na př. u několikerého rozhovoru rodičů se Zdeňkem o synově budoucnosti a v úvahách o ní (str. 18—23, 25-26, 33—37, 39—43 atd.). Motiv závodů v běhu se rovněž opakuje několikrát, bez jakéhokoli rozlišení věcného nebo stylistického; autor tím chtěl důrazně ukázat sportovní zdatnost hrdinovu a zároveň rozmnožit počet živých scén, ale v jeho podání dopadá i popis takového závodu mrtvě, nehybně, neboť vnitřní napětí situace se úplně ztrácí pod strojeným a mnohomluvným pathosem popisu. Úspěchu nemá ani úsilí dodati scénám realistické pravděpodobnosti tím, že se rozvádějí do nej[155]menších podrobností, jak okamžik jde za okamžikem; vzniká z toho jen pocit dlouhé chvíle při čtení. Příkladem za mnohé tu může být vyprávění o tom, jak Zdeněk přichází žádat otce, aby mu napsal žádost o propouštěcí vysvědčení (39 n.):

Zdeněk stál za dveřmi obývacího pokoje. Váhal se vstupem. Již několikrát zdvihl ruku ke klice a zase ji spustil.

Dnešek byl tak důležitý.

Dneska požádá tatínka, aby mu napsal žádost za propouštěcí potvrzení na výročním vysvědčení.

Dnes dojde konečně k rozhodnutí. Doví se, zda rodiče dovolí, aby šel svou cestou k cíli, či zda budou žádat, aby pokračoval ve studiu.

Dostavilo se maličké váhání.

Ne proto, že snad Zdeněk nebyl jist sám sebou, že snad se měnil a neviděl cestu do budoucnosti již tak jasně. Ne. Stále pevně věřil, že dojde děj se co děj.

Jeho láska k rodičům útočila. Způsobí jim zklamání. Chtěli by, aby šel za budoucností jinak. Tatínek v něm dlouho viděl hvězdáře a maminka lékaře.

Snad v nich zůstane bolest, i když dovolí. A má právo působit jim bolest?

Atd. Zdeněk s rukou na klice uvažuje ještě na půli stránky a skončí to takovýmto podrobným popisem konečného gesta:

Zaklepal. Stiskl kliku. Vstoupil.

Každý ten všední úkon vyjádřen nadto ještě samostatnou větou — jaká to nadsázka!

Tato ukázka je pro vyjadřovací způsob Zíkův i jinak ještě příznačná. Je z ní dobře vidět, jak autor téměř napořád volí jen výrazy povšechné, které nejsou s to vybavit představu z pouhých matných obrysů a proniknout hlouběji než na mělký povrch jevů („váhal se vstupem, dojde konečně k rozhodnutí, aby šel svou cestou k cíli, aby pokračoval ve studiu, dostavilo se váhání, dojde děj se co děj“ atd.). A když k vyjadřování tak povšechnému přistoupí ještě stejně vnějšková snaha o květnatost, nemůže z toho vzniknout nic jiného než povrchní, neúčinné fráze; slovní obrazy neplynou tu z živého vidění věcí, nýbrž z prostého spojování zvučných slov. Autor se při tom vyjadřuje tak mechanicky, že si ani neuvědomí, když se mu některá taková zvonivá slova vracejí na jazyk přes tu chvíli; na př. na str. 10 a 11 se ve 30 řádcích tak několikrát objevuje slovo srdce: mladá srdce vzrušeně ťukala, tělo poslouchalo volání srdce, srdce spolu bojovala, jen člověk s nadšeným srdcem ve světě zvítězí. Jiná taková slovní útočiště autorova jsou slova milovati, zvítěziti, láska, nadšení atd.; bylo by pro poznání tohoto vyjadřovacího typu věru poučné, kdyby se slovník takovéto knihy prozkoumal statisticky. Dokonce i do skladby a snad i do samého způsobu myšlení zasahuje ta manýrovitost. Nechť si čtenář na př. po[156]všimne toho, jak často se tu vyskytuje spojka a přece; autor si zřejmě připouštěcí spojování myšlenek dokonale zmechanisoval. Stejně nápadné je časté upravování míry výrazu příslovci trochu, trošínku, hodně nebo spojkou či; někde se jimi text přímo rojí.

Autorův povrchní poměr ke skutečnosti se jeví také v některých nepřesnostech věcných. Mluví se tu na př. o kreslířích (175, 178), ale míněni jsou kresliči (v technické kanceláři!), o studiu radia (93) místo radiotelegrafie a pod.; na str. 139 je Zdeněk zaměněn Frantíkem. Dost často se tu pod zvukem slov ztratí souvislost myšlenky a vznikne neúmyslný anakolut, na př.:

Většině z chlapců a dívek to ovšem nevadilo, byli zdatní v životě i na hřišti, nikdy se nedovolávali postavení svých otců a rodin, ba mnohdy jejich rodiče, vyrostlí za jiných poměrů, trochu mrzelo, že mají jejich děti zcela jiné a jim nepochopitelné názory.(120)

Již našel způsob, jak upoutat paprsky, vycházející z miniaturního zřídla, připoutat k jedinému místu. (152)

Zdeněk, který zatím jen naslouchal a díval se vážně na blízké návrší, na kterém stála jejich vila, lišící se od ostatních staveb kopulí malé otcovy soukromé hvězdárny.(14)

Pracoval ledabyle a samozřejmě neměl úspěchy. Nehledal viníka (!) v sobě, nýbrž je sváděl na práci samu. (60)

Z nepečlivostí při spojování vět vznikají i rozličné jiné nejasnosti, zvláště při větách vztažných:

Chlapec, který se obětuje pro lehkomyslného druha, kterého najdou, jak se uprostřed šířících se plamenů snaží vynášet věci, ten se nezastaví a nedá zastavit.(90; smysl je: který se obětuje… a kterého najdou…)

Toník zrychlil pohyby nohou, chtěl se dostat děj se co děj vpřed. Zdeněk bděl. Také jeho nohy mohly ještě přidat. Do poloviny dráhy byly na stejné výši. Za nimi a kolem nich znělo nadšené povzbuzování. (10; v posledních dvou větách však už není řeč o nohou, nýbrž o chlapcích!) Atd.

Značně zmechanisována je i stavba vět. Většinou autor svůj výraz rozdrobuje v krátké věty jednoduché anebo v isolované větné členy; ale protože tak činí mechanicky (na př. skoro při každém popisu) a náhodně, bez zřetele k vnitřní souvislosti myšlenky a formy, působí to jen jako projev nápadně předstírané bodrosti. Mimo to napořád a zase bez vnitřního odůvodnění sahá autor k amplifikaci výrazu, k několikanásobným obměnám jedné myšlenky, k opakování slov, k opakování větné stavby atd. Čtenář je v ustavičném zajetí řečnicky nadnášené mnohomluvnosti, utkvívající často na věcech zhola bezvýznamných; proto má při tom zpravidla dojem vzrušení jen hraného, necítěného doopravdy. A ten dojem bývá zesilován ještě tím, že i ve větách rozkouskovaných oním zdánlivým vzrušením co chvíli tupě zazní nějaký plochý opis místo výrazu upřímně jadrného. Měli bychom to všechno zas doložit ukázkami z textu, ale „Ocelová [157]cesta“ je všech těchto vyjadřovacích způsobů tak plna, že čtenář najde příklady, kdekoli tu knihu otevře. Snad postačí, když uvedeme ze samého závěru místo, kde se všechny ty vytčené vlastnosti Zíkova vyjadřování spojují v dojem libovolné a neurovnané improvisace.

Tu a tam někdo zůstal pozadu. Tu a tam někdo klesl. Ale jiný doplnil zástup, který se stále pohyboval vpřed.

Mladí lidé. Lidé s nestárnoucími srdci. Usmívali se. Zdeněk viděl úsměvy své vidiny. A nebyla to vidina, nýbrž skutečnost.

Podle ocelové cesty seděli slabí a neschopní. Smutní, poněvadž se nepřipravili a nestačili tempu pochodu. Někteří byli smutní a jiní sršeli zlobou.

Smutek i zloba byly stejně zbytečné.

Na ocelové cestě dvacátého století bylo dost místa pro všechny. Nejdeš-li sebou(!), je to jen tvá vina.

Zároveň je z této ukázky vidět, že stejně jako věty drobí se autorovi i odstavce v kratičké nesouvislé útržky, takže ten dojem rozkouskovanosti je místy až nepříjemně silný a trvalý.

Povrchní vztah a malá bedlivost k jazyku se projevuje i v četných jazykových chybách; v knize pro mládež je vidíme tím neraději. Ve spojení se slabým smyslem pro stavbu věty vůbec je patrně i nedostatek pozornosti k náležité linii větného přízvuku a k významové souvislosti výrazů; projevuje se to často v nevhodném uspořádání slov ve větě, na př.: hoch se podíval… na hvězdami posetou oblohu (33, m. na oblohu posetou hvězdami); ale zřejmě si nevěděl se strojem, který vypověděl službu, rady (15, m. ale se strojem, který… , zřejmě si nevěděl rady); nebylo si ho ani možno představit bez slovníčku (46, m. nebylo ani možno představit si ho… ); Zdeněk viděl jinou cestu. Stroje ho přitahovaly (25, m. Jeho přitahovaly stroje); tušený chvat i v nočním temnu (143, m. chvat tušený i v nočním temnu); po škváře sice letí nohy, ale vítězně vpadá do cílové pásky srdce (161, m. ale do cílové pásky vítězně vpadá srdce); několik zkoumavých pohledů jeho očí jim povědělo, že s ním bude radost pracovat pro každého, kdo chce vykonat svoji povinnost (175, m. že pracovat s ním bude radost pro každého, kdo… ); myslím, že se nenaučím kouřit nikdy (80, m. že kouřit se nenaučím nikdy); bylo možno jen těžko určit, kdo měl větší radost (94, m. jen těžko bylo možno určit, kdo má… ) atd. A také v pořádku slov se projevuje jistá mechaničnost tím, že se příslovce napořád klade až za určité sloveso, třebas podle větného přízvuku i podle smyslu náleží před ně, na př.: dovede spravit stejně polámanou elektrickou lokomotivku jako poškozené hodinky (13, m. stejně dovede spravit… ); jejich náklad se stěhoval rychle na podlahy výtahů (97, m. jejich ná[158]klad se rychle stěhoval na… ); skladiště, zajištěná absolutně proti ohni (96, m. absolutně zajištěná proti ohni); zda se chce dostat skutečně věci až na kořen (101, m. zda se skutečně chce dostat… ); myslím, že všem nenechavým lidem zajde brzy na pokladny chuť (118, m. brzy zajde chuť na pokladny); maminka někdy žertem říkávala, že má již doma více knih a papírů než tatínek (93, m. že již má doma… ) a pod. často.

Zvláště důkladné opravy by tato Zíkova kniha vyžadovala v interpunkci. Zbytečných čárek je v ní stejně mnoho jako čárek vynechaných, a to ve větách jednoduchých i v souvětích. Vykřičníkům se autor vyhýbá tak dokonale, že je nepíše ani za větami vyloženě zvolacími, na př.: Kolik důmyslných věcí, vyšlých z lidských rukou (33; je to jednočlenné zvolání). Jak hezky se sedělo vedle tatínka a maminky, jak hezky vyprávělo o denních příhodách (68; po zvolacím jak nepíše Zíka vykřičník snad nikdy). Snad chtěl autor opomíjením vykřičníků přitlumit strojenou vzrušenost svého textu; ale činí tak i tam, kde se s intonací mění zároveň také smysl věty, a tím jen zvětšuje matoucí nejasnost a neurčitost svého vyjadřování.

Ve skladbě se tu chybuje při vazbách pádů předložkových i bez předložky: čočky ohromných teleskopů o průměru mnoha a mnoha palců (33, m. s průměrem nebo: majících průměr); chodit na školu hlavní (19, m. do školy hlavní); zbylo mu ještě dost času pro strýčkovu dílnu, pro čtení odborných příruček, pro sport (25, m. na strýčkovu dílnu, na čtení, na sport); kdybych měl pro astronomii zájem (14, m. o astronomii; podob. 25, 8 a j.); (laboratoř) pracovala jen na výzkumu neviditelného záření (157, m. o výzkumu; pod. 21); tři motory, mající dohromady sílu přes třitisíce (!) koní (105, m. sílu více než tří tisíc koní; přívlastek u jména síla musí být v 2. pádě, a potom nelze ovšem užít předložky přes); není k poznání (116, m. nelze ho poznat, změnil se k nepoznání, toho bys nepoznal a p.); nejdeš-li sebou (180, m. nejdeš-li spolu n. také, s ostatními a p.); učili jsme se to (87, m. tomu; pod. 92); netajil se ani drobnými neúspěchy (69, m. ani s drobnými neúspěchy); využít sluneční tepelnou energii (35, m. tepelné energie sluneční); každý nemůže být lékař (23, m. lékařem); (země) již není výhradní nositelka lidského života (164, m. nositelkou; podob. 25, 89, 121 a j.); domov maminky a tatínka (114, m. maminčin a tatínkův; připravit se na cestu objevitelovu (28, m. objevitele).

Kromě nesprávných záměn 1. a 7. pádu působí Zíkovi doplněk nesnáze i jinak. Píše se tu na př. sice správně „také ona (administrativní práce) je nutná“ (175), ale též „je nutná také důkladná příprava“ (131, m. nutná; nelze říci „nuten“, tedy ani [159]tvar „nutna“ není správný). Neobratnému užití příd. jména slovesného na -cí v doplňku se mohl autor snadno vyhnout ve větě „Byl ještě stále stejně povýšený, stejně věřící, že hoch z takové rodiny se nemůže přátelsky stýkat s učedníkem“ (98, spr. a stejně věřil, že… ). Někdy je nesprávně a nevkusně užito doplňku volného: Ramenatí hoši, oba osmahlí, kamarádi, Krosnař dokončoval hlavní školu a těšil se upřímně, že… (8; vazba při různém podmětu nemožná; správně: Byli to ramenatí hoši, oba osmahlí, kamarádi. Krosnař dokončoval atd.). Místo „venku již byla téměř tma“ (33) je třeba spisovně říci „venku již bylo téměř tma“ (je to vazba neosobní, „tma“ je příslovečné určení). Sotva také asi lze správně napsat, že někdo „dojatě stál“ („Dojatě stál Zdeněk před vraty“ 170; dovedeme si představit, že někdo něco dojatě, t. j. dojatým hlasem řekl nebo zazpíval, ale že by také stál dojatě?). Stejně nevhodné je spojení „očarovaně pozoroval“ (26, m. očarován).

Nesprávně se klade perfektum místo futura ve větě se smyslem budoucím: Kdyby se mohly (přívody) zavřít, jakmile něco selhalo, zmenšila by se pohroma na polovinu (108), spr. jakmile něco selže. Stejně nečesky je užito perfekta místo praesentu ve větě předmětné: bylo možno jen těžko určit, kdo měl větší radost (94, m. kdo má). Rovněž nesprávně bývá kondicionál přítomný místo minulého: Kdyby nebyl kouřil a nedbale odhodil nedopalek, nic by se nestalo (86, m. nic by se nebylo stalo). Bez tebe bych asi již nebyl v dílně. Potloukal bych se někde po ulicích, sem tam bych dělal nádeníka, ale jistě by ze mě (!) nevyrostl vyučený dělník (120, spr. jistě by ze mne nebyl vyrostl). Hřeší se i proti pravidlům o záporu: A nemluvil Zdeněk doma také o Josefovi Zachovi (69, m. ani o Josefu Zachovi; pod. 69). Kdyby nebyl kouřil a nedbale odhodil nedopalek (86, spr. a nedbale neodhodil n. a nebyl nedbale odhodil). Velmi často je opominuta náležitá determinace: Otázka pálila (40, m. ta otázka). Novina se rozkřikla po ústavě (45, m. ta novina, novina o tom; podob. ještě 75, 90, 100, 109, 127, 128 a často). Také zájmeno to bývá nesprávně vynecháno: Maminka skutečně nemohla ani promluvit, když se dověděla (137, m. když se to dověděla n. když se o tom dověděla). Šlo to pomalu a trvalo dlouho (94, m. trvalo to dlouho). Vtáhl do sebe vzduch. Co jen tak protivně čpí? (85, m. co jen to tak protivně čpí). Zdeňku, co tě napadlo! (21, m. co tě to napadlo; chlapec předtím oznámil, že nechce chodit do střední školy).

Rozličně chybuje autor i při spojování vět. Spojky či, o níž už prve bylo řečeno, že se jí tato kniha zrovna hemží, užívá se nesprávně místo spojky nebo: projelo tu a tam auto či proletěl [160]motocykl (7); bude z něho dobrý strojník či mechanik (13); sáhl na to či ono (15) atd. Přepychové spojení „proto, poněvadž“ (m. proto, že) se tu vyskytuje několikrát (25, 64, 85). Nevhodně se klade i spojka aby: Motor i trup se montovaly odděleně, aby se potom na jediném pásu spojily a montovnu opustil letoun (150, m. ale potom se… ; pod. 26). Vztažná zájmena klade autor přes náležitou míru patrně už proto, že hovějí jeho zmechanisovanému vyjadřování, na př.: Jezdec, kterému se hochova obratnost líbila, se tvářil přece jen hodně nedůvěřivě (17, m. Jezdci se hochova obratnost líbila, ale přece jen se tvářil… ). Miloval vysoké komíny továren, kolem kterých chodil se vzrušeným srdcem (20, m. a chodil kolem nich… ). Přemáhal trému, ostych před strýcem, který by se mu jistě vysmál, kdyby si počínal neobratně (31, m. neboť by se mu strýc jistě vysmál). Místo zájmena který mělo stát zájmeno jaký ve větě „Půjde do cizího prostředí. Mezi nové lidi, které sice poznal i tady v Praze, s kterými pracoval v továrně“ (136; lidé, které poznal v Praze, nemohli by už být pro něj noví).

Vyjadřovací způsob, který si Zíka zvolil, vystačuje i se slovníkem značně chudým. Situace a nálady často se opakující jsou vyslovovány beze snahy střídat a měnit výraz, a tak se i v slovníku ustavičně vracejí tytéž prvky; byla o tom řeč už dříve. Tu formulkovitou ustálenost slovníku podporuje i záliba v rozložených vazbách slovesných a v monotonním opakování stejného spojení slov (na př. na str. 40 rychle za sebou se opakuje: způsobí jim zklamání, působit jim bolest, způsobil rodičům radost) . A sotva lze pokládat za obohacení slovníku, když si autor z jazyka obecného nebo ze slangů vybírá výrazy tak zevšednělé a otřepané, jako jsou: stoprocentní muži (144), stoprocentní moderní hoch (25), úcta k mužům, kteří za cenu života vykonali tak mnoho pro vítězství lidstva (25), bleskurychle (154), nasadit v případě potřeby život (128), zapření určitých rysů vlastní povahy (85, m. některých, jistých!), přistihne ho určitě při nějaké lsti (65, m. jistě ho přistihne), samozřejmého přilákalo tovární letiště (151, pod. 60, 70), motor pak pochopitelně nenaskočí (16) atd. Mnohde je některého výrazu užito nevhodně, nesprávně nebo neobratně: když neschopnost vedení starého světa zavinila světovou nezaměstnanost, křičel (dělník) sice, proklínal, ale v nitru byl rád, poněvadž ani bez práce nezemřel hlady (61, spr. vždyť, neboť); směs, která tvořila tajemství svazu leteckých továren (103, m. která byla tajemstvím), jsem svoboden (32, m. svobodný, t. j. neženatý), matka toužila po lékaři (19, m. toužila mít ze syna lékaře) a pod.

[161]Bylo již řečeno dříve, že v zápalu pro zvučná a lesklá slova autor často nepostřehne, že už přestřeluje, že se vyjadřuje hyperbolicky; zde uvedeme aspoň několik případů: jindy je (látky) zmrazovali na nevyslovitelně nízkou temperaturu (158, snad neuvěřitelně, nepochopitelně ?); Zdeněk věděl, že raději zemře, než by zklamal muže, který ho přijal tak vlídně (148); pružná mladá těla, plná ohně a síly, vyzařovala krásnou budoucností (122); všechen strach světa byl v jeho výkřiku (83, t. j. Zdenkově při pohledu na začínající požár) ; v pokoji bylo ticho… bzukot (mouchy) zněl hlasitě jako hučení motoru (41; při hučení motoru sotva bývá ticho) atd. Takovéto nadmíru nadsazené fráze působí tím nápadněji, když jsou vkládány do úst nebo do myšlenek sotva čtrnáctiletého hocha, a to v „Ocelové cestě“ shledáváme bohužel hodně často.

Také po stránce zvukové lze míti námitky proti Zíkovu výběru slov, na př.: kdyby… nebyl nabyl technických vědomostí (28), a tak se setkal zase s Josefem (90), zase zesílily (33), než k čtení (44, m. ke čtení) a pod.

V tvarosloví zarážejí čtenáře četné chyby zvláště proti skloňování zájmen a proti časování. Téměř důsledně se tu píše: na mě (30, 32, 42 atd.), pro mě (14), u mě (59), ze mě (21, 36, 42, 64 atd.) místo na mne, pro mne, u mne, ze mne. Stejně nesprávné tvary jsou: do něj (31, m. do něho), tvojí vinou (124, m. tvou), tutéž věc (67, m. touž), o všech těch vlnění (93, m. vlněních), v pracech (81, m. v pracích), dojmutí (173, m. dojetí), motory spouští svoji píseň (164, m. spouštějí), soukromé plány nesmí vadit vaší práci (148, m. nesmějí), pronešených slov (175, m. pronesených), povznešený (9, m. povznesený; pod. 19, 99), nahražuje (96, m. nahrazuje), nežhnul (83, m. nežehl), kdybys si uměl (21, m. kdyby sis uměl) atd.

Ba ani pravopis této knihy není bez vad. Velmi často se chybuje ve psaní dlouhých a krátkých samohlásek: hasícího přístroje (83, m. hasicího), nejusilovněji (25, m. nejusilovněji), ruměnec (65, m. ruměnec), stíhačky (102, 151, 163, m. stíhačky), po prerii (85, 131, m. po prérii), problemům (175, m. problémům), systemem (160, m. systémem), šefa (174, m. šéfa), v kombinese (98, 163, m. kombinése), z mody (121, m. z módy), motorek (152, m. motórek), konstrukter (169, 102, m. -ér), starterova pistole (161, m. startérova; na str. 125 psáno správně: startérova pistole), pilně se trénovalo (122, m. trenovalo; o kousek dál psáno správně: trenoval). Jiné chyby proti Pravidlům: boží všemohoucnosti (133, m. Boží), Evropanství (132, [162]m. evropanství), viníka (60, m. vinníka), praksi (164, m. praxi), v halle (33, pod. 97, m. v hale), s počátku (12, m. z počátku), se súčastnil (83, m. zúčastnil), spíš ve stoje (119, m. vstoje n. stoje), třitisíce (105, m. tři tisíce), pětsetjedenáct (9, m. pět set jedenáct), na konec (140, m. nakonec; smysl je „konec konců, dokonce“). Tiskové nedopatření je snad na str. 101 zazářili oči (m. zazářily) a na str. 97 stanuly na dvoře (m. stanuli); tiskových chyb je v této knize ovšem víc.

Nemůžeme tedy vyslovit spokojenost se Zíkovou Ocelovou cestou. Četné vady vnitřní i vnější nenahradí ani sebeušlechtilejší tendence; v tom smyslu je tato kniha příkladnou ukázkou.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 7, s. 152-162

Předchozí Jiří Daňhelka: Přechodník budoucí v Žilkově překladu Nového Zákona

Následující Václav Machek: Pachole

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1