Časopis Naše řeč
en cz

Přechodník budoucí v Žilkově překladu Nového Zákona

Jiří Daňhelka

[Články]

(pdf)

-

Před jedenácti lety vyšel moderní překlad Nového Zákona od prof. F. Žilky. V předmluvě pojednal autor o pohnutkách a účelu svého překladu; uznává význam a krásu překladu kralického, ale věcné důvody[1] a jazykové požadavky jej vedly k přetlumočení písem Nového Zákona do jazyka moderního. Svoje názory vyložil Žilka později, v časopise Slovo a slovesnost.[2] Tam mezi vazbami přežitými uvedl také vazby přechodníkové. Podle vlastních slov zahájil Žilka „vyhlazovací boj proti [149]přechodníku, totiž ani ne boj, nýbrž prostě taktiku vylučovací“, a to z pocitu, že přechodníkové vazby jsou v češtině zastaralé, strojené.

Jan Gebauer na počátku své vědecké činnosti věnoval přechodníkům dvě studie; jedna z nich probírá užití „přechodníku přítomného (budoucího) sloves jednodobých a končících v Novém Zákoně Kralickém“.[3] Gebauer v ní podrobně sleduje pravidlo, „kterého mluvnice sice nalézá a odporoučí, jehož však spisovatelé čeští staří i noví málo jen si jsou vědomi a jehož proto tak často nešetří“: míní se tím užívání přechodníku, který co do tvaru je přechodníkem přítomným sloves dokonavých, podle významu se však nazývá přechodníkem budoucím; klade se ve větách, jejichž děje jsou nesoučasné v budoucnosti.

Z praxe a z četby je známo, že t. zv. přechodník budoucí se v současném jazyce téměř nevyskytuje.[4] Nebude tedy snad nezajímavé odpověděti na otázku, jak se Žilka v svém překladu vyrovnal s těmi vazbami, kde v kralickém překladě nalézáme t. zv. přechodník budoucí; za východisko volíme uvedenou práci Gebauerovu. Aby snad nedošlo k omylu, poznamenáváme, že jazyk biblického textu má poslání více nebo méně zvláštní; je tomu tak i u Žilková překladu, třebaže jím Žilka chce učinit Nový Zákon srozumitelným každému čtenáři v současné době. Proto nebude možno z výsledků této studie usuzovat na všeobecný stav v jazyce; podáme toliko obraz jednoho jazykového problému, promítnutý na oblast současného jazyka v biblickém překladu.

Gebauer probírá všechny případy, kde je (správně i nesprávně) užito budoucího přechodníku v Novém Zákoně kralickém nebo kde by ho mělo být užito. Doklady řadí do velké skupiny případů náležitých a do menší skupiny odchylek. V první skupině pak máme dva oddíly podle toho, je-li přechodníková vazba ve větě hlavní či ve větě vedlejší. Ve větách hlavních rozlišuje Gebauer jednak skupinu vět oznamovacích a tázacích, jednak skupinu vět rozkazovacích. Na př.: Mat. 12, 44 A přijda nalezne jej (dům) prázdný; Luk. 15, 18 Vstana půjdu k otci svému; I. Kor. 6, 15 Což tedy, vezma oudy Kristovy, učiním je oudy nevěstky; Mat. 2, 20 vstana vezmi to děťátko; Luk. 17, 8 a opáše se, služ mi. Ve větách závislých rozlišuje Gebauer případy, kde se přechodník budoucí stýká jednak se zřetelným bu[150]doucím tvarem slovesným[5] (jediný doklad), jednak s tvarem, který má budoucí význam.[6] Na příklad: Skutk. 28, 6 Oni pak očekávali, žepadna pojednou umře; Mat. 2, 8 ať i já přijda pokloním se jemu; Luk. 11, 22 Pakli by silnější než on přijda přemohl jej; Skutk. 27, 12 zdaby jak mohli, přijdouce do Fenicen, přes zimu tu pobyti. Mezi odchylkami lze zas citovat několik skupint avšak my tyto odchylky a s nimi i jejich náhrady v překladu Žilkově probereme na konec samostatně, abychom se uvarovali možných nejasností.

Způsob, jímž Žilka nahradil uvedené druhy přechodníkových vazeb, je rozmanitý. Ve většině případů (skoro ze 70%) je přechodník nahrazen určitým tvarem slovesným a obě věty stojí vedle sebe v poměru souřadném. Na př.:[7] Mat. 12, 44 A přijda nalezne jej (dům) prázdný — Žil. (21) I přijde a nalezne dům prázdný; Mat. 5, 24 potom přijda obětuj dar svůj — Žil. (7) potom jdi a obětuj svůj dar; Skutk. 27, 21 Měli ste zajisté, ó muží, uposlechnouce mne, nehýbati se od Kréty — Žil. (236) měli jste mne poslechnouti a neodplouvati od Kréty; Luk. 11, 8 Ačť nedá jemu vstana — Žil. (112) I když nevstane a nedá mu. Dále třeba uvést případy, kde je přechodník nahrazen určitým tvarem slovesným a obě věty stojí vedle sebe nestaženy v poměru podřadném; při tom se větou vedlejší stává jednou ta, jindy ona. Na př.: Luk. 11, 33 Žádný, rozsvítě svíci, nepostaví jí do skrýše — Žil. (113) Nikdo, rozsvítí-li lampu, nepostaví ji do sklepa; Luk. 22, 32 a ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých — Žil. (135) a ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratří; Mar. 3, 27 Žádný nemůže nádobí silného, vejda do domu jeho, rozebrati — Žil. (58) Nikdo nemůže vniknouti do domu siláka, aby uloupil jeho nářadí.

Nečetné jsou případy, kde přechodník není nahrazen určitým tvarem slovesným, nýbrž nějakým výrazem jmenným, na př.: Luk. 19, 23 a já přijda, bylbych je vzal i s požitky — Žil. (128) A já bych si je po příchodu byl vybral i s úrokem!

Zaznamenati třeba také případy, kde je přechodník nahrazen určitým tvarem slovesným a řídící sloveso se stane jeho rozvíjejícím členem, na př.: Skutk. 28, 6 Oni pak očekávali, že… [151]padna pojednou umře — Žil. (238) Oni čekali, že… a najednou upadne mrtev; Luk. 1, 9 Los naň přišel, aby položil zápal, vejda do chrámu Páně — Žil. (86) padl na něj los, aby s kadidlem vešel do chrámu Páně.

V jednom případě je přechodník budoucí nahrazen přechodníkem přítomným a při tom celé souvětí, smyslem se táhnoucí do budoucnosti, je přesazeno zřetelně do přítomnosti: Luk. 24, 47 A aby bylo kázáno ve jménu jeho pokání, počna od Jeruzaléma — Žil. (141) a že je nutno kázati v jeho jménu pokání… , počínajíc Jerusalemem.

Pro úplnost se aspoň zmíním o případech, kde je v Žilkově překladu celá pasáž vypuštěna nebo kde příslušná vazba je tak odlišná, že nelze rozeznat, jak si v obou překladech jednotlivé výrazy odpovídají; o takových místech lze se domnívat, že v nich Žilka zasáhl do biblického textu v tom smyslu, jak naznačil v předmluvě.

Konečně přicházíme k případům, kde přechodník budoucí nacházíme také v překladě Žilkově. Jsou celkem tři: Mat. 20, 8 a zaplať jim, počna od posledních — Žil. (34) a dej jim mzdu, počna od posledních; Luk. 15, 6 A přijda domů, svítal by přátely a sousedy — Žil. (121) a přijda domů, svolá přátele a sousedy; Mar. 1,7 Jde za mnou silnější nežli já, kteréhožto nejsem hoden sehna se rozvázati řeménka — Žil. (54) Přichází za mnou kdosi mocnější než já, jemuž nejsem hoden skloně se rozvázati řemínek u sandálů. U druhého dokladu je místo kondicionálu (svolal by) užito praesentu slovesa dokonavého (svolá), ale to nemá na tvar přechodníku vlivu. V případě třetím je toliko sloveso sehnouti se nahrazeno slovesem skloniti se.

Samostatným oddílem v Gebauerově práci jsou odchylky od zjištěného pravidla. V podstatě lze je rozděliti ve dva druhy: na případy, kde přechodník budoucí nalézáme, ač ho užito být nemá (sloveso určité je v čase minulém, určité sloveso trvací je v čase přítomném), a na případy, kde přechodníku budoucího užito není, ač bychom ho vyžadovali (přechodník přítomný stojí místo budoucího). Na př.: Skutk. 11, 25 a nalezna jej, přivedl ho do Antiochie; Luk. 8, 16 Žádný pak, rozsvítě svíci, nepřikrývá ji nádobou;[8] Luk. 22, 8 Jdouce připravte nám beránka.[9] Zcela [152]samostatně pak uvádí Gebauer případy, kde mu bylo těžko rozhodnouti, má-li příslušné sloveso považovati za trvací či za do-, konavé, má-li tedy ten neb onen případ považovati za pravidelný či za odchylku od pravidla. Na př.: Luk. 8, 29 ale on polámaje okovy býval od dětství puzen na poušť; sloveso polámati se Gebauerovi jednou zdá dokonavé, po druhé nedokonavé.

Pro nás je zajímavé, jak jsou tato místa, uvedená mezi odchylkami nebo mezi případy nerozhodnými, přeložena v textu Žilkově. Nacházíme opět tytéž ekvivalenty jako u případů náležitých; dva větné celky v poměru souřadném nebo podřadném anebo výraz jmenný s jediným slovesem určitým. Uvádíme příslušné ekvivalenty k příkladům svrchu uvedeným: Skutk. 11, 25 — Žil. (206) a když jej nalezl, přivedl jej do Antiochie; Luk. 8,16 — Žil. (104) Nikdo, když rozsvítí lampu, nepřikrývá ji nádobou; Luk. 22, 8 — Žil. (134) Jděte a uchystejte nám beránka; Luk. 8, 29 — Žil. (105) ale zpřetrhal úvazky a býval hnán démonem na poušť. Nejdůležitější je pro nás konstatovati, že ani v jediném z těchto případů nesáhl Žilka k přechodníku budoucímu.

Viděli jsme, že moderní překladatel novozákonního textu i při vědomém a bedlivém vylučování přechodníkových vazeb se zcela nevyhnul tomu, aby neužil t. zv. přechodníku budoucího, který ze spisovného jazyka současníků zmizel téměř docela. Příčina, proč se mu Žilka nevyhnul, je snad dvojí: jednak má jazyk biblického překladu opravdu zvláštní poslání, jak pověděno již svrchu, a je slavnostnější, strojenější; jednak snad všichni, i prof. Žilka, jsme pod vlivem oné biblické tradice, jejímž nejdražším skvostem je našemu citu překlad Kralických.


[1] Hlavně pokrok v textové kritice.

[2] Roč. II, 107—112.

[3] ČČM 1870,247—254.

[4] Srov. k tomu zvláště studie J. V. Bečky v Hovorech o českém jazyce 1940, 80—91, a v NŘ. XXV, 1941, 129—150.

[5] Gebauer říká: se slovesem určitým takovým, o jehož významu budoucím není pochybnosti.

[6] Tu rozlišuje Gebauer případy, kde se přechodník pojí s „určitým slovesem v konjunktivu, vyjádřeném podle slovanského způsobu buď slovesem bych, bys, by atd., anebo spojkou“, a kde se pojí s infinitivem, který lze bez porušení nahraditi podobně vyjádřeným konjunktivem.

[7] Na prvém místě je uváděn text kralický, v závorce strana Žilkova vydání z r. 1934.

[8] V tomto příkladě však není přechodníku budoucího užito nenáležitě; v takovýchto větách se smyslem mimočasovým (gnomickým) nelze jiného přechodníku užít, srov. Gebauer-Ertl II, 1926, 254, a Bečka, Hovory 83. Viz ostatně dále i podobu, kterou této větě dal Žilka. R.

[9] V tomto oddíle uvedený případ Mar. 14, 1 kterak by jej lstivě jmouce zamordovali, uvedený také v rukopise Gebauerovy Historické mluvnice, sem nepatří, protože sloveso jmouti je dokonavé a přechodníku přít. od slovesa dokonavého (= přech. budoucí) ve spojení s kondicionálem je tu užito náležitě. Tak také opravil tento příklad při tisku Historické mluvnice F. Trávníček.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 7, s. 148-152

Předchozí Josef Beneš: O našich příjmeních

Následující J. Malý: Ocelová cesta