Časopis Naše řeč
en cz

Pobřeží vraků

P. Drobný

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Tom Pansen, Pobřeží vraků. Román pro chlapce. Vydal Gustav Voleský v Praze. 1943. 206 stran.

Pansenův román pro chlapce „Pobřeží vraků“ je jistě jedna z nejhezčích knih pro mládež, které byly v posledních letech napsány. Vypravuje se v něm o osiřelém chlapci Sörenovi, který pro chudobu musil nechat studií a vrátit se z města domů, do osamělé rybářské chalupy na jutském pobřeží. Zde žije sám a živí se jako chudí lidé toho kraje: loví ryby a sbírá jantar. Po dědovi zdědil loď, jednostěžňovou šalupu, a s tou se plaví jako starý námořník, neboť Sören je statečný hoch. Nejbližší lidé žijí ve [85]dvorci vzdáleném hodinu cesty a jedinými společníky jsou Sörenovi kozel Jeppe a chlupatý pes Mazánek, ale ten „za mnoho nestojí“. Sören snáší osamění dost těžce, neboť byl dříve ve škole zvyklý živé společnosti kamarádů a mimo to v něm samota vzbuzuje nepříjemné představy rozličných pobřežních strašidel, hlavně mrtvého rybáře Nura, „který nemůže nalézt po smrti pokoje, protože vykrádal rybářům za noci sítě“. Proto je Sören upřímně rád, když za ním na prázdniny přijede jeho nejlepší přítel ze školy, městský hoch Ewald. Rodina Ewaldova je zámožná a žije ve vnitrozemí; ale Ewald se rychle přizpůsobí i chudému životu Sörenovu i nepohodlí a nebezpečí při plavbách po moři. Oba chlapci pak spolu prožívají řetěz příhod na zemi i na moři. Jednotlivé články toho řetězu jsou v souvislý děj románový spojeny motivem ustavičné Sörenovy snahy dostihnout a potrestat cizího, neznámého sběrače jantaru, který z konkurenčního záští zákeřně připravil o život Sörenova děda. Když se to konečně podaří, musí se oba chlapci rozejít; Ewaldovi rodiče jsou poplašeni přemrštěnými zprávami o divokosti a hrůzách života, jejž jejich syn u moře vede, a zavolají Ewalda domů. Ale Ewald už příliš propadl kouzlu moře; uteče ze školy a dá se za plavčíka na rybářský parník. Tím se začíná druhá část románu a zároveň se už připravuje vyvrcholení děje. Ewald jako plavčík prožije napínavou plavbu na sever za lovem sleďů a ztroskotání lodi v bouři u Železného pobřeží, právě v místech, kde žije Sören. A Ewald by byl málem na moři zahynul, kdyby ho Sören na své lodi s nasazením vlastního života nebyl v poslední chvíli zachránil.

Hlavní půvab Pansenovy knihy však není v jejím ději, nýbrž v dojmu nepochybné pravdivosti, kterým působí autorův obraz země a jejích obyvatel. Z celku i z každé jednotlivé maličkosti je zřetelně vidět dokonalou znalost prostředí; Pansen dovede stejně živě popsat velký přístav námořních lodí jako lov sleďů na širém moři nebo život osamělého strážce majáku a zařízení lodí i práci na nich zná stejně dobře jako veškerou zvířenu popisované zeměpisné oblasti. Pravdivě působí i obrazy a scény, kterými autor vybavuje náladu přímoří, někdy smavého v plné záři sluneční, jindy zmítaného divokou bouří nebo zahaleného černou nocí, v níž se rodí víra ve skřítky a strašidla. K výstižnému popisu nebo líčení stačí Pansenovi několik lehkých čar, na př.:

V sobotu se tu zastavili Tatrové, cikáni jutských vřesovišť.

Táhnou na sever se svou kotlářskou živností, která se vejde celá na dvoukolový vůz i s rodinou. Malý vůz jim táhnou dva pony, malí severští koně, a jedou s ním cestou necestou. (131)

Na moři leží klid, mohutný klid a samota.

[86]Břehy se ztrácejí do šedozeleného moře bílou čarou. Ustupující voda zanechává v mělkých prohlubních stopy moře. Krabi se stěhují na dno kalužin, kde volně jako růžová paraplíčka plovou medusy. Mořští krkavci a vrány prohledávají osamělé tůně.

V jedné zůstala velká kambala, ale moře si pro ni ještě sáhlo měkkou vlnou a vzalo ji s sebou, než doběhl Ewald pro harpunu. (133)

Také osoby vystupují z Pansenova vyprávění velmi živě. Vedle obou hlavních hrdinů, chlapců Sörena a Ewalda, je zvláště starý hlídač majáku Haakon postava velmi charakteristická a autor jí obratně využívá k rozličným episodickým příběhům a náladovým scénám. Ale i postavy vedlejší, které se vypravováním jen krátce mihnou, jako na př. rozmazlená Ewaldova sestra Ingen, vyznačují se realistickou názorností, takže je čtenář vidí před sebou jako živé. To platí dokonce i o čtyřnohých společnících Sörenových, o kozlu Jeppovi a psu Mazánkovi. Touto charakterisační schopností vyniká Pansen hodně nad průměr běžné literatury pro mládež.

Sloh Pansenův je úsporný, ba často až lakonicky úsečný. Vypravuje se většinou v krátkých větách jednoduchých a v krátkých odstavečcích. Věty k sobě řadí autor s oblibou bez spojek a ještě je člení v drobnější úseky s pomocí rozličných vstavek, přístavků a dodatků. Není to snadný způsob vyjadřovací, má-li se i při tom rozdrobení zachovat hladká plynulost vyprávění, neboť je třeba dokonale využívat vnitřní spojitosti vět a náhradních prostředků spojovacích (zájmen a příslovcí ukazovacích, opakování a pořádku slov a p.). Pansen to dovede dobře, a proto se jeho hutný text i přes to časté přerušování pausami čte celkem hladce a příjemně. K ukázce uvedené už prve připojme ještě dva úryvky, zvláště typické pro Pansena:

Někdo vstoupil otevřenými dveřmi do světnice. Sören ho cítí za svými zády. Ohlédl se zvolna. Ve dveřích stojí šedý přízrak. Mlha.

Vstal a naslouchá chvíli hlasu moře. Vody se tiší.

Mlha stojí přede dveřmi, nahlíží do světnice, moře se přišlo za ním podívat až sem. Zavřel dveře a natáhl se na lože.

Už aby tu byl Ewald! Sören přece jen odvykl v městě samotě. Samota se tu stává tíživou. Zvláště někdy, když je na pobřeží noc. (39)

Před staletími zde byly lesy, bohaté lesy, ze kterých tekla pryskyřice do písku. Lesy ustupovaly moři, stromy zmizely, jen pryskyřice zůstala, zanesena pískem, jako poklad země.

Moře vzalo, moře dává. Dává moudře, po kouscích. To je, jako by člověk našel dukát. A Ewald tyhle dukáty sbírá rád. Zná už také všechny druhy jantaru, od bílé přes žlutou a hnědou do špinavě zelené. Třídí pečlivě všechny kousky hned v lodi, zvlášť druh „klar“, čistý, a zvlášť zkalený „knochig“.

Je to tak krásné, něco mezi lovem a hledáním pokladů. (111)

Tím rychlým postupem vět dostává vypravování živý spád, stále se v něm něco děje. Přispívá k tomu i hojnost přímé a polo[87]přímé řeči a Pansenův dar jadrného humoru, projevující se v četných veselých situacích. Také svým přirovnáním dává autor často ráz humorný, na př.:

Moře s ní (lodí) teď zlostně lomcuje, je na ni rozhněváno jako kapitán, který přistihl spící hlídku (34). Když (Haakon) nastoupil hlídku, bylo moře čisté, prázdné, jako hospoda o Štědrém večeru (80). Pospíchá (Sören). Musí utéci moři. Prchá před ním, jako mravenec před potopou (158). Haakon se podobá velikému pavouku, nad světlem jsou jen ohnutá záda, která se drží světla dlouhýma rukama. Nad tím jsou červené tváře s chomáčem bílých vousů, jako mořský rak, zabalený v trávě. Tak nějak asi vypadají mořská strašidla (26).

Účast věcí a zvířat v ději zesiluje Pansen rád tím, že je zosobňuje; tak říká, že v majáku při přílivu „bývá malá dušička“ (22), nebo že den, odcházející přes moře a vracející se s druhé strany po dunách, má dlouhou cestu (26), že měsíc vyšel z mraků a Ewaldovi, který ztratil sekyru, „pomohl hledat“ (95), a pod. Často tak bývá užito slovesa a tím se jeho platnost ve vyjadřování silně zdůrazňuje; Pansen píše na př.: šedivé mraky pospíchají z moře nad pískové přesypy (18), vlny ho (člun) odkoply a hodily zpět (29), vletělo mu (leknutím) do tváří horko (37), slunce tančí po vodě a vlny zpívají ve větru (96) atd. I jiných ještě prostředků užívá Pansen, aby zrychlil a zpestřil proud vypravování, na př. často střídá vyprávěcí čas minulý a přítomný, v témž odstavci hbitě přebíhá od motivu k motivu, úmyslně nechává mezery ve vypravování, aby si je čtenář sám rychle domýšlel, atd. Zájem čtenářův je ustavičně napínán a ustavičně uspokojován, takže milý dojem z této knihy ho neopouští ani na chvíli.

Snaha vyjadřovat se co možná ustavičně v krátkých a hojně členěných větách má ovšem za následek značné rozmnožení rozdělovacích znamének, zvláště čárek. Pansen odděluje čárkou skoro každý větný člen uvozený srovnávací spojkou jako a než, zpravidla však docela zbytečně, a podobně je tomu také u přívlastku stojícího za podstatným jménem. Zato však se při vyjadřování v krátkých větách naskytne málo příležitosti k chybám proti dobrému pořádku slov. Jen tu a tam by bylo zapotřebí drobné úpravy v uspořádání Pansenových vět, aby se zachoval přirozený postup myšlenky a dostaly se k sobě výrazy, které k sobě náleží smyslem, anebo aby se vytvořila správná intonační linie s důrazovým vrcholem na konci, na př.: Esbjergský přístav volal malou plachetku z daleka zdviženými rameny jeřábů (65, m. zdaleka volal). Tak dobrou tresku ještě Ewald nejedl (49, m. Ewald ještě nejedl).…aby síť mohla pod vodou otevřít co nejvíce velikou tlamu (169, m. co nejvíc otevřít). Na lov sleďů [88]už jezdí Kristian padesát let (179, m. už padesát let). Teď již musí vzbudit Ewalda (50, m. Ewalda vzbudit; důraz je na tom vzbuzení). Neuhýbá mu dost rychle s cesty (66, m. z cesty dost rychle). Naši pak dali děla do člunů a přepadali lodi na moři (126, m. dali do člunů děla) a p. Z příklonek stává na nesprávném místě spojka však: řekl však mi to jen tak příležitostně (28, m. řekl mi to však); tohle však je jiné moře (41, m. tohle je však); tají však se mu dech a bledne (60, m. tají se mu však dech) a pod. zpravidla, když se ve větě spojka však sejde s jinými příklonkami.

Těžko se snáší lehkonohý sloh Pansenův s jalovými větami vztažnými, stojícími místo vět hlavních. Jsouť takové věty vztažné v přímém rozporu se snahou vyjadřovat se v krátkých, samostatných úsecích, a proto ruší u Pansena ještě víc než v textech jiných; na štěstí se u něho vyskytnou jen zřídka, na př.: (rackové) klesnou v rychlém obratu k vodě, kde sledují hravě běh vlny (42, m. a tam hravě sledují); stačil právě stihnout loď, která se hned nato odstrčila kormidlem od nábřeží (166, m. a ta se hned poté). Na str. 110 je vztažná věta nevhodně připojena k přívlastku volnému: Sören zná všechna místa, kde moře hlodá zemi a obnažuje ložiska té vzácné pryskyřice, schované v písku po staletí, ze které se teď dělají ozdobné předměty a vzácné laky. Právě na takovýchto místech tedy měl Pansen zůstat věren své vyjadřovací methodě krátkých vět; dlouhá souvětí mu, jak se zdá, vůbec nesvědčí.

I jinak lze jen málo věcí vytknout mluvnické stránce této Pansenovy knihy. Většinou jsou to ojedinělé chyby, na př. Sörenovi zamrazilo pojednou v zádech (33, m. Sörena zamrazilo); Ewaldovi připadá, že je život racků nejšťastnějším na světě (107, m. nejšťastnější); ti už takovými nejsou (89, m. takoví); začal s přípravou na cestu (190, m. začal přípravu n. začal se připravovat); kambala o váze dvou centů (108, m. vážící n. mající dva centy). Citelněji vadí v prostém a jadrném slohu Pansenově vazba tak knižní, jako je genitiv srovnávací při komparativu: vlny písku jen o málo větší vln na moři (25, m. než vlny na moři), nejsou (bárky) o mnoho větší jejich lodi (67, m. než jejich loď), podob. 41, 36. Několikrát se projeví nejistota v užívání 7. pádu s předložkou s a bez ní: moře s ní (bojí) teď zlostně lomcuje (34, m. jí); vlny s ní (bojí) necloumají (27, m. jí); vlna smýkla s ní (lodí) prudce na šumivé pěny (136, m. jí); hraje si mohutným hákem (102, m. s mohutným hákem). Ve vazbách věřiti nač (t. j. věřiti več, v existenci čeho) a naučiti se co (m. čemu) se patrně projevuje působení jazyka obecného: nevěří na sledího krále (179), tady na to každý věří (129), ne[89]věřil na předtuchu (154); chce ho to naučit pořádně (120), to ho naučil otec (167), to se naučil na vojně (t.), že ho to naučí na moři (t.) atd.; spisovné vazby to nejsou. Někde je neobvyklé spojení zaviněno snad pouhým přehlédnutím, na př.: pamatuje si na „šanghajování“ (190, m. pamatuje se); nemáš u sebe ani kousku vděčnosti (118, m. snad m. v sobě). Zřídka je opominuta náležitá determinace jména: nemůže představu zapudit (58, m. tu představu); oznámil jsi věc úřadům? (28, m. tu věc n. to). Slovník Pansenův je nadprůměrně bohatý už proto, že obsahuje množství speciálních výrazů ze života na moři a v přímoří. Přesnost a spolehlivost Pansenových popisů můžeme posuzovat jen podle dojmu, kterým na čtenáře působí, neboť k důkladnějšímu přezkoumání se nám bohužel nedostává potřebných znalostí věcných. Ale že ten dojem je velmi opravdový, dosvědčí malá ukázka jednoho z nejhezčích míst „Pobřeží vraků“; je to popis lovu sleďů (str. 171 n.).

Kapitán dal do strojovny rozkaz k volné jízdě a pak plnou parou zpět. Natočil loď tak, že vítr přichází přímo ze strany. Jen tak je možno vypustit síť.

Nejdříve jde do vody čepec, za ním tunel a kluzné desky s bílými míči. A nad sítí se zavřely šedozelené vody. Kapitán při tom smekl čepici. Možná, že se modlí, nebo odříkává nějakou prosebnou formuli za šťastný lov. Pedersen je ze staré školy. Vypustili ještě 300 metrů vlečných lan.

Parník se dal zvolna do chodu, míří rychlostí čtyř uzlů k severu. Vlečná lana se sesmýkla na záď lodi.

Ewald je přidělen k „lotování“, k měření hloubky olovnicí. Naměřili 160 metrů, přesně tolik, kolik odhadl kapitán při vypouštění vlečných lan. Teď se musí „lotovat“ velmi často, aby se síť nesmýkala zbytečně po dně.

Na některých lodích už mají moderní „Echolot“, přístroj, který změří hloubku dna elektrickou vlnou. Stačí stisknouti vypínač, a hloubka se ukáže na ciferníku.

Ten by tu potřebovali. Námořník, který měří společně s Ewaldem hloubku, nadává při každém spouštění olovnice.

„Pořádný přístroj ten starý lakomec nekoupí, to ne! Pracujeme tu olovnicí jako dávno před Kolumbem.“

Za tři hodiny je čas vytáhnout síť. Kapitán pozoruje napětí vlečných lan, na kterých visí pod vodou síť. Podle jejich polohy na pažení usoudil, že je síť plná.

„Zvedat!“

Na palubě je všechno mužstvo, mimo strojníka, který má službu. Ten, co má volno, je zde také, místo aby spal.

Zavrčel parní rumpál, vlečná lana lezou zvolna z vody. Objevily se bílé míče jako hlasatelé tajemství, pak kluzné desky. Teď síť! Všechny ruce rvou síť na palubu, rvou se o ni s mořem. V síti se lesknou bílá těla ryb.

Hej rup! Hej rup!

Moře šumí, o bok lodi naráží příboj a pomáhá zvedat síť. Pojednou lidé na palubě vykřikli.

Čepec sítě plove na vodě. Ryby jej vynesly. Je „naražen“, síť tam dole prošla středem nějakého hejna. Perleťová, lesklá hmota ryb se valí v příboji [90]u lodních boků, chvějící se, šupinatá hmota, naježená tisíci ploutví a posázená tisíci skelných očí. To je požehnání moře.

Rychle provaz pod čepec! Náklad musí na loď na dvakráte, aby se síť neprotrhla. Dvě stě centů ryb, to je veliká váha.

Zavrčel parní rumpál, obrovský čepec s rybami je nad palubou. Kormidelník přiskočil a rozvázal síť jediným trhnutím. Nestačil uskočit, hora lesklých ryb ho zavalila. Zahltila připravené kotce.

Teď ještě druhou půli čepce.

Mimo to je slovník Pansenův i jazykově správný. Vytknouti je třeba jen několik běžných chyb: západně od Islandu (48, m. na západ), přítel však vyhlíží tak divně (60, m. vypadá, hledí), Haakon je stále dobře naložen (22, m. je stále v dobré náladě, v dobrém rozmaru), tam se chytnou určitě západní větry (79, m. jistě, najisto, dojista). Častěji píše Pansen nato místo potom, poté, ale jen ve spojení „hned nato“: hned nato si uvědomil, že… (18; podob. 182, 192 a j.). Zaměněna patrně jsou slova jíl (hornina) a jílek (tráva) ve větě: Steensen Kold na ni (hráz) vozil každého léta z veliké dálky jílek (12).

Proti tvarosloví se autor prohřešil jen několikrát: zlobí mne tu (33, m. mě), zrovna mne napadlo, jaké… (97, m. mě), ženou mně sem (153, m. mě), čekala na něho (91; je řeč o měsíci, tedy: na něj), celých dvacetčtyři hodin (181, m. celé dvacet čtyři hodiny anebo lépe: celých čtyřiadvacet hodin). U autora jinak tak pečlivého však nemile překvapují nesprávné tvary v 3. os. množ. čísla u sloves na -ěti: vyrábí se z něho ozdobné předměty (9, m. vyrábějí); na východ odtud tmaví zvolna nízké přesypy Jutska (25, m. tmavějí), mraky temní (122, m. temnějí), pří střídání směru se zkouší čerpadla (184, m. zkoušejí).

Ani v pravopisu nedovedl se Pansen všude vyhnouti chybě. S Pravidly čes. pravopisu na př. nesouhlasí, když se píše: přívěšek u hodinek (158, m. přívěsek); Frízské pobřeží (12), z Fríska (179) m. Friské, z Friska; vypínač (172, m. vypinač); vléčná síť (169, m. vlečná); Markéta (168, m. Marketa); přistáli (204, m. přistali; podob. 20, 70, 136); ve vysoké tonině (27, m. tónině); nadechl z hluboka (15, m. zhluboka); od zadu (105, m. odzadu), hodně do prava (204, m. doprava); světlo strachy zkomírá (128; na str. 206 správně: v dálce skomírá oheň); strhal by loď (185, m. ztrhal); to se loď našplhá při slézání vodních vrchů (184, m. při zlézání); otevírá (86, m. otvírá; podob. 129, 198); odejel (165, m. odjel; podob. 132, 133, 134). Nejistotu projevuje autor také při psaní předložek s a z. Píše na př. 118: vítr přichází z levého, „přídního“ boku, ale 119: loď teď dostává vítr s pravého boku; na str. 105: mají vítr s levého boku, přichází „čtvrt kola levobok záď“, pěkně ani ne od zadu, ani přímo z boku; na str. 171: vítr přichází ze strany. Ale ve všech těch [91]spojeních je nepochybně týž význam směru a východiska, a proto by v nich měla být i táž předložka, a to z. Předložka z m. s by byla na místě i v těchto větách: neuhýbá mu (loďka parníku) dost rychle s cesty (66); parník, který je zahnal s cesty (68). Naopak by měla být předložka s ve spojení „kapitán zašel z můstku do kabiny“ (185).

Přes tyto drobné výtky můžeme opakovati, co jsme řekli na počátku: že Pansenův román „Pobřeží vraků“ je dílo neobyčejně zdařilé. Autor, skrývající se patrně za přijatým jménem, velmi podrobně zná prostředí v románu popisované a umí výstižně charakterisovat osoby. A ta dvojí vlastnost spolu se zdravým smyslem pro věcné a svěží, neotřelé vypravování ho velmi příznivě odlišuje od běžného průměru. Jistě také bude mít u našich malých čtenářů zasloužený úspěch.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 4, s. 84-91

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující J. Bš.: Thám a Tamele

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1