Časopis Naše řeč
en cz

Kraslice

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jeden z našich čtenářů nám psal o velikonocích o tomto slově. Přál si, abychom se proti němu ujali starého pojmenování »malované vejce,« které vůčihledě zaniká, a poslal nám i číslo uherskobrodského »Týdne« ze dne 14. dubna 1922, kde je článek F. Pragra s touže tendencí. Proto píšeme o kraslicích trochu nevčas; ale o minulých velikonocích náš článek nemohl spatřiti světlo světa a do příštích je přece ještě trochu dlouho.

Slovo kraslice aspoň v nové době nebylo známo v Čechách středních, pokud víme, ani v Čechách západních a bezpochyby ani na českém jihu. Přišlo do Prahy v 80. a 90. letech minulého století, v době velikého vzrůstu smyslu pro věci národopisné, jak se zdá ze severovýchodních Čech. Rais, který právě v podobných věcech dbá tak rád mluvy svého kraje, vypravuje v 10. hl. Zapadlých vlastenců, jak Albinka pamatovala na pana preceptora »kraslicí«; čtli jsme to slovo v Kubínových Lidových povídkách z českého Podkrkonoší (Rozpr. 3. tř. Č. ak. 51, 203). Proff. Jakubec, Janko a Hujer nám potvrzují, že je to slovo na Turnovsku a Jičínsku docela obvyklé; není tam vůbec zvykem mluviti o »malovaných« vejcích. U Č. Dubu se vyslovuje ovšem obyčejně kraclice (prof. Hujer), se stejnou hláskovou změnou, jakou viděti na př. v slovech záclona, zacloniti, zacláněti z pův. záslona atd., v stč. clota vedle slota (Gebauer, Hist. ml. 1, 481; v polabských písčitých borech roste pěkný klouzek, kterému v Lysé n. L. říkají macloušek, s čímž srv. jména klouzků jako máselnik, na Táborsku másník z máslník, podmáselnik: nezdrobnělý základ maslouch je tvořen k slovu máslo jako blatouch k slovu bláto). Slovo kraslice se již přeneslo v Praze a v jiných krajích českých v posledních desítiletích i na vajíčka přinášená a posílaná odjinud, na př. z Moravy a ze Slovenska. Již proto by bylo dnes nesnadno pomáhati zanikajícím »malovaným« nebo »červeným« vejcím proti »kraslicím« ku právu, v němž se jim snad děje újma. A přiznáváme se, že do tohoto boje nemáme ani chuti, protože se nám samým toto v středních Čechách nové jméno líbí; je pěkné, výrazné, a přes to, že to je jméno u nás nové, je jistě původu prastarého.

Lidové zvyky velikonoční a vánoční pocházejí z dob pohanských: v době křesťanské splynuly s velikými výročními svátky křesťanskými, ale jen povrchně, skoro jen shodou časovou. Ve [207]zvycích jarních stojí v popředí hoch s děvčetem, budoucí manželé a hospodáři, o svátcích zimních otec a matka, hospodáři nynější. Znakem velikonoc je vejce, zárodek nového života, a švižný prut k životu probouzející, pomlazující, znakem vánoc ořech a jablko, vyzrálý plod života přírody, jehož částí a obrazem je mysli člověka primitivního věčně se obnovující a střídající život rodiny. Proto rozumíme velkému stáří těchto výročních slavností, které se v rozličných obměnách vyskytují snad u všech národů světa, proto rozumíme, že velikonoční vejce nalézáme jako patrný přežitek z dob praslovanských u všech slovanských národů. A je docela přirozeno, že se tento důležitý kus jarních slavností odedávna »krášlí« a že má v této slavnostní podobě i jména, jež sama bývají důkazem svého velikého stáří. Co je nám dnešní význam slovesa »psáti«? A jak nás ovane jako dech dávno zapadlé minulosti, čteme-li, jak se jihočeská žena chlubí, že umí »psát« na plenu (vyšívati; E. Fryšová, Jihoč. Blata 66), jak jinde tetka voskem »píše« ty svoje ozdoby na velikonoční vejce (Č. lid 4, 516), slyšíme-li, že Poláci říkají velikonočním vejcím pisanki, Slovinci pisanice atd.!

A takové staré slovo je jistě také kraslice. Staročeské slovníky ze 14. st. je již znají; vykládají je latinským slovem »decra«, patrně zkomoleným a nesrozumitelným, ale že jde asi o něco velikonočního, smíme se domýšleti již z toho, že je nalézáme v hlavě »de rebus ecclesiasticis« (o věcech církevních). S významem »malované vejce« je zná slovník Dobrovského, z něhož je přejal Jungmann (přidává sloven. krašica); za naší paměti k nám do středních Čech a i jinam přišlo odjinud, ale z řeči lidové, není vymyšleno. Psalo se u nás a občas posud psává o »kraslicích« dosti hojně, dočítáme se, jak je v rozličných krajích dělají atd.; ale filolog by v těchto výkladech rád viděl také zprávy, kde slovo »kraslice« žije ne v ústech městských lidí s předmětem přejímajících i jméno, nýbrž v domácím lidu venkovském v souvislosti s domácími zvyky velikonočními. Nepošle nám nikdo z našich čtenářů o tom poučení, zejména z jiných krajů, než o kterých jsme se zmínili?

Slovo kraslice je na pohled docela jasné, a přece není snadno vysvětliti jeho dějiny dopodrobna. Je příbuzné s rodinou slov krása, krásný; ale hned zde nevíme, jaký význam tato rodina měla, když se slovo kraslice rodilo. Že ona slova pův. znamenala asi nějakou zářivou, jasnou barvu, vykládali jsme mimochodem již 6, 141. Ale na př. rus. krásiť znamená nejen »barviti, natírati barvou«, nýbrž také »zdobiti, krášliti«, mrus. krásyj znamená »pestrý«; nikdo nedovede říci, bylo-li »kraslicí« původně vejce [208]prostě nějak, na př. na červeno nebo na žluto, obarvené či již vejce nějak uměleji ozdobené.

Je nepochybné, že slovo kraslice souvisí se slovesem krášliti, okrášliti. Starý jejich tvar byl krásliti, okrásliti, š vznikalo změkčením jen v některých tvarech, na př. krášlen, okrašlovati (jako je myšlen, přemýšleti, přemyšlovati v. mysliti, mašlovati 1, 160 v. másliti), a ještě u Veleslavína a v Kralické bibli je okrásliti, vedle něhož se ovšem již dříve také objevuje novotvar okrášliti, který pak zobecněl; ale šl bylo přeneseno z tvarů, v nichž je oprávněno, i do tvarů, v nichž by mělo býti sl. Jediný známý doklad stč. nesloženého slovesa krásliti se týká »krášlení« vajec. Štítný, vykládaje v 23. hl. »Besedních řečí«, jak »se zdá lidem v jich hrubosti, by lepí (= lepší) byl účinek múdrosti než múdrost«, praví: »A však vídáme, ež (= že) bývá krášlené vajce vzácnějšie pro toho múdrost, ještoj (= který jest) [je] tak pěkně zepsal (= kresbami ozdobil), ano nebude užitečnějše než nekrášlené«. U Nechanic velikonoční vejce »kraslují« (J. Soukup, Č. lid 5, 69); v tomto tvaru nalézáme sl m. šl, snad vlivem slova kraslice, smíme-li se domýšleti, že tam žije nebo aspoň bývalo.

Kořen slova kraslice je zřejmý, ale zase nedovedeme říci, co byl kmen, z kterého bylo odvozeno. Přípona -icě, -ice netvořívá jmen od sloves, abychom se směli domýšleti, že základem jména kraslice je sloveso krásliti; toto sloveso samo je odvozeno od nějakého jména s příponou l, jako mysliti od mysl, másliti od máslo, otepliti od teplý, a toto jméno by mohlo býti základem odvozeniny kraslice. Snad bývalo příd. jm. kráslý nebo kraslý, od něhož by slovo kraslice bylo odvozeno jako teplice od teplý; od tohoto příd. jména (anebo od nějaké složeniny s ním) by byl mohl míti jméno Kraslata (pův. s měkkým ľ), zakladatel osady Krasletín, jako je Miletín, Hroznětín, Hloupětín, Drletín, Svojetín vedle příd. jm. milý, hrozný, hloupý, mor. a sloven. drlý (čilý, čerstvý), svůj. Ale jsme zde v otázkách, na něž pro nedostatek látky není možno s bezpečností odpovídati.

Uvedli jsme příčiny, pro které by se nám nezdálo oprávněným přání, abychom se vzdávali slova kraslice, které u nás všude dobývá půdy. A přidali bychom příčinu ještě jednu. »Malované« nebo »červené« vejce může býti všelicos, ale »kraslice« vzbudí hned určitou představu; vždy je zřetelnější jediné přiléhavé slovo než nějaké širší jméno, jehož význam musíme teprv zužovati nějakým přívlastkem. Nejzarytější Pražák by měl býti rád, vídí-li, jak jeho krajané pomalu přece přivykají »borůvkám« místo »černých jahod«, a měl by si ještě přáti, aby si zvykali také po staru lišiti »třešně« a »višně« místo »sladkých« a »kyselých víšní« [209](anebo dokonce místo »višní« a »vajkslí«). Snad si boj mezi »kraslicemi« a »červenými, malovanými vejci« rozhodne jazyk sám tak, že »kraslicemi« budou ozdobná velikonoční vejce, řemeslně vyráběná a nabízená v obchodech, kdežto vajíčka doma dětem na radost vyrobená a obarvená snad jen prostě odvarem z cibulových slupek nebo dokonce na hnědavo odvarem z kávové ssedliny podrží jméno staré. Těch domácích vajíček beztoho ubývá a zaniknou snad úplně, budou-li slepičky dodávati na ně surovinu tak drahou jako nyní; a ty časy, kdy matka rodiny trochu četnější na velikonoce vařívala aspoň ošatku vajec, kdy my kluci jsme na velikonoční pondělí hrávali »ťukanou« o vajíčka, sotva se asi vrátí.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 7, s. 206-209

Předchozí Vilém Mathesius: Mateřský jazyk a domácí literatura základem národní výchovy v Anglii

Následující Karel Juda: Choditi maminkou

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1