Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Opuchnouti, zpejchnouti, pyšný, vypuklý atd.

V jedné kuchařské knize (Praktická hospodyňka I, 487) se čte: „Udělá se bledá jíška, do ní se vhodí jemně rozsekaná cibule a zelená usekaná petrželka. Vše se nechá zpejchnouti a zaleje podle potřeby hovězí polévkou.“ Co prý znamená „zpejchnout“ a jaký je původ tohoto slova, ptá se nás jedna účastnice večerů Kruhu přátel českého jazyka. — Zkušená hospodyně, kterou jsme vzali v potaz, nám vysvětlila, že cibulka „se zpejchne“, když se nechá jen zapěnit a zbarvit do růžova, ne až do hněda. V Příručním slovníku pak nacházíme sloveso opejchnouti s významem „povrchně opéci, osmažiti“ a k němu doklad: „Jitrničky krásně vypečené, nejen hospodsky opejchnuté, ale opravdu propečené.“ Al. Mrštík.

[282]Sloveso „zpejchnouti“ patří do slovní čeledi významově značně rozvětvené a zajímavé.

I. Abychom označili zvuk, který vzniká, když vyrazíme uzavřenými rty vzduch nabraný do tváří, užíváme hlásky f: máme ji v slovesech „fučet, foukat, odfukovat“. Je-li závěr rtů pevnější a jeho rozražení prudší (když někdo při namáhavém stoupání těžce oddychuje), slyšíme příbuznou retnou hlásku p, ph. Tyto souhlásky se spojují se samohláskou u; ani to není náhodné. Chceme-li nabrat do úst hodně dechu, musí jazyk dozadu; a samohláska u se tvoří při stažení jazyka dozadu.

Takové spojení retné neznělé souhlásky s u na označení oddychování, supění se vyskytuje v rozličných jazycích. Tak na př. ve skupině jazyků ugrofinských nacházíme pro význam „foukati, oddychovati“ tato slovesa: maďarské fú, fúj, čeremiské puem, mordvínské puvams, vogulské púwi atp. Také Indoevropané označovali citoslovcem pu, phu představu vyfouknutí, potom i nafouknutí, nadutí tváří samo. Z tohoto základu se tvořila další slova rozšiřováním (jako na př. v novočeském hoře hoře-k-ovati). Ze spojení s -s- dostáváme pus, které nacházíme v litevském pusti, lotyšském pùst, foukati, dýchati, v latinském pustula, puchýřek (z toho francouzské pustule, neštovička), v řeckém fysaó, foukám, duji (z toho lékařský termín emfysém, rozedma plic). V slovanštině pus i phus dalo puch (v češtině se mohlo dloužiti v pouch); pús a phús dalo pych. Místo ch se někdy objevuje — jak tomu bývá v slovech zvukomalebného základu — také k. Základ českých slov sem patřících je tedy: puch, pouch, puk, pouk, pych.

II. Při probírání stránky významové se omezíme jen na češtinu; vždyť i tak najdeme významovou pestrost neobyčejnou.

1. Puchati, pýchati znamená v českých nářečích těžce dýchati, supěti, foukati, funěti; v staré češtině bylo také sloveso pyšěti, dýchati, soptiti. Svatá Kateřina říká (v legendě o sv. Kateřině v. 2105 n.) o modlách: „Nohy jmají i nechodie, nosy mají a nepyšie, uši mají a neslyšie“; a když pak svou výmluvností přesvědčila pohanské mistry, císař „s hrozným hněvem sedě pyšě, utieraje potu z čela“ (v. 2206). V jižních Čechách je též sloveso dokonavé, pejchnout, vypejchnout, fouknout, vyfouknout, ze Slovenska máme doloženo úsilné puchať, supět (o vlaku).

Ze slovesa „pýchati“ je odvozeno slovo pýchavka, pejchavka, jímž označujeme rod hub Lycoperdon; šlápneme-li na zralou její plodnici, výtrusy prudce „vypejchnou“.

[283]2. Vedle významu „foukati, dýchati, supěti“ však mají tato slovesa také význam krkati, říhati (t. j. vyfouknouti ze žaludku): pouchá mi v krku (Jungmann od Jílového), péchá mo z krko (Bartoš od Jimramova); na Moravě také dýmati: hory pýchajú, pejchá tabákem.

3. Z významu nafouknutí se vyvíjejí významy další; nejprve význam prázdnoty, dutosti (něco je naplněno vzduchem jako nafouklá tvář). — a) Výdumek, vyfouknuté vajíčko, jmenuje se v jižních Čechách pouch, poušek, pouk, pouko. Pouk, pouch se také říká na plném vajíčku té straně, na které je vzduchová bublina (tedy straně širší). Ale potom se tak říká špičce vajíčka vůbec, té i oné: Vejce na pouchy nerozmačkneš (Jungmann). Podle toho navrhl Jos. Valentin Zlobický, učitel češtiny na vídeňské universitě, „pouchy“ za české označení pólů (Jiří Ribay jim říkal „obrtlíky“, J. Sv. Presl však zavedl „točny“).

b) Další význam je „vepřový měchýř“ (pouk na moravském Horácku), z něhož si dělali míšek na tabák. Ten se odtud jmenuje pucheřina, puchéřina (na Moravě, na př. v lašském nářečí).

c) Pukatý rukáv, pukatnice znamená na Moravě nadutý rukáv.

d) Význam prázdnoty a jalovosti se uplatňuje ve spojení pouchlé zrno, t. j. zrno lehké, hluché; též v slově spouchlina: úrodu měli zase samou spouchlinu. Třebízský. Význam jalovosti pak převládá, když se o vínu nebo ječmeni, které mají sice mnoho výhonků (slámy), ale málo hroznů (zrna), říká: víno póchne (na Brněnsku), púchlí ječmeň (na moravském Slovensku).

4. Z významu nafouknutí vychází dále význam nabýti na objemu, nafouknouti se, nadmouti se. Zase máme rozličné odstíny:

a) Když mléko přechází do varu, nejprve vzkypí, nadme se; tomuto vzkypění se říká (na př. na Chodsku) zpyjchnout. Hruška uvádí v svém slovníku chodštiny: My máme zdravou krávu, to není třeba nechát mlíko dlouho vařit, jen dy drobet zpyjchne (tedy jen když se začne vařit). V středních Čechách, jak jsme slyšeli, užívá se tohoto slovesa o cibulce, když se začne na omastku pěnit.

Podobně se může říci o vaření ve vodě: vejce na měkko nech zpejchnouti (Jungmann); nechat zpejchnout maso, drobet ovařiti.

[284]b) Jiný kuchyňský zjev zahrnující nabývání objemu je kynutí těsta. I ten se označuje naším slovesem. Na Moravě říkají púchlé šišky, t. j. kynuté, a púchlý chléb, koláče, buchty.

Prostým synonymem k „bobtnati“ je puchnouti v této větě: Horkou vodou puchne škrob v maz. Klika.

c) Rozšířením významu můžeme slov ze základu puch- užíti o každé věci kypré, načechrané, lehoučké, i když kyprost nevznikla varem nebo kvašením. V Slezsku znají puchlou roli neboli puchovinu; po dešti zem zpuchnatí; Jungmann cituje z knížky Norb. Vaňka „O hospodářství“ 1822: Zem pod luštinami jen zpejchne, změlní a zkypří (tedy „načechrá se“). Vrbové kočičky jsou zpejchlé; na Slovensku se duši v bezu nebo brku říká pucha, púcha nebo též puka, púka; také jméno jemného peří puch sem asi patří.

d) Z představy zaoblených nadutých tváří vychází význam adjektiva vypuklý; pouk pak znamená buď břicho, nebo vypuklou plochu kladiva, ev. i vypuklé víčko.

e) Leckdy však jde o nadmutí nepříjemné nebo i škodlivé. Člověk může opuchnouti, otéci, zduřeti, zpuchnouti; může dostati puchýře. Slovo „puchýř“ znamená dále i tlusté dítě, nadutého člověka atp. a má mnoho odvozenin: puchýřina, puchýřník atp. — Ovoce, hlavně švestky, napadené cizopasnou houbou Exoascus pruni, stává se puchrovitým, vznikají bouchoře, které mají — jakožto oblíbená pochoutka vesnických kluků — množství jmen; mezi nimi je také pouch, poucho, pouchle, pouko, pucher, puchr. Potom ovšem znamenají tato slova i jiné znetvořené nebo nehodnotné ovoce: pouchně je (na Chodsku) zakrnělé ovoce, zvláště jablko; pouchle, poukle, pouchně, poukně, spouchle, spouchlík, spouchlantice jsou planá jablka (viz také Preslův Všeobecný rostlinopis 518); planá jabloň se na Berounsku v dobách Jungmannových jmenovala pouchlečí strom; spouchlík je na Turnovsku „přesušené ovoce“. — Hanlivě, ale i mazlivě se užívá týchž slov pouchně, spouchle, spouchně také o dětech (jihočesky).

f) Z Moravy máme doloženo i spojení zpouchlé dřevo, nakažené vlhkem, zpuchřelé. A snad sem patří i samo sloveso puchřeti. Zde jsme ovšem na samých hranicích mezi čeledí naší a čeledí puch-, páchnouti.

5. Ze světa hmotného se pak tyto představy přenášejí do světa duševního. Pýchati znamenalo „nafukovati se, pyšniti se“ (vlastnost pýchy se obecně označuje slovy vycházejícími z představy nadýmání; srv. na př. nadutý, nafoukaný): Takéž i proti cti světskéj síla mysli držena má býti, aby [285](= abys) nepýchal, člověče, ani hrdostí sě podzdvíhal. Evangelium sv. Matouše s nomiliemi II, 4a. Dokonavé k tomu je zpychnouti (dosud). Od toho je staročeské pych (Jakož pychem tisknúti chcěl Holofernes, tak pychem zahynul. Tkadleček), do nové češtiny uchované jen s posunutým významem ve výraze polní pych („pych“ v starém českém právu znamenalo zasažení do cizích práv, provedené ze zpupnosti); v staré i nové češtině je pýcha. Dále sem patří adjektivum pyšný.

III. Vzdálenějším příbuzným našich slov je i pysk, původně něco odulého; pyl pro svou načechranost; snad i pyj. Někdy se sem řadívá i opyš, ocas, ba i celá čeleď puch, pach, páchnouti. Ale aspoň tuto bude lépe odloučiti.

(O naší skupině psal r. 1887—1888 Antonín Matzenauer v Listech filologických XIV, 408, XV, 173; poslední jsou výklady prof. J. M. Kořínka v „Studiích z oblasti onomatopoje“, 1934, str. 202 n.)

Palačinka

„V mléce rozkloktáme mouku s vejci a solí. Zatím nakrájíme slaninu na kostičky a na rozpálené slanině pečeme tlustší palačinky, které podáváme stočené s hlávkovým salátem.“

To je jeden z receptů paní Úlehlové na palačinky: jsou to tedy jakési omelety; Příruční slovník je definuje jako „pečený pokrm z řídkého těsta litého“.

Slovo „palačinky“ není u nás — jak vám potvrdí starší hospodyně — příliš staré. Slovníky je zaznamenávají až od let devadesátých, a to z textů slovenských. V VII. díle Kottova slovníku z r. 1893 se cituje ze „Sokola“ Viliama Paulinyho-Tótha I, 1862, 194: „Palacinky jahodovým lekvárom (= zavařeninou) naplnené“; v VIII. díle z r. 1896—1897 na str. 567 ze Slovenských pohľadů XVII, 1897, 27: „Tvarohová palacinka“ s poznámkou „nějaké jídlo“; v X. pak díle (Třetím příspěvku) z r. 1906 z Czamblovy knihy „Slováci a ich reč“ prostě „palacinka“ s otazníkem jako slovo nejistého významu. Bylo tedy Kottovi toto slovo ještě neběžné. V desítiletí před světovou válkou je však nacházíme již častěji, na př. v Českoněmeckém slovníku Herzrově-Prachově, v Domácím vševědu atp. V beletrii se objevuje — podle dokladů Slovníka jazyka českého — r. 1920 v Haškově „Dobrém vojáku Švejkovi“, 1927 a 1934 u Emila Vachka.

Z Kottových dokladů vyplývá, že slovo „palačinka“ přišlo ze Slovenska („Kuchařský slovník“ zná „palacinku“ jen jako „slovenskou omeletu s kapustou“); ale snad působily i vlivy [286]vídeňské kuchyně, která také má „Palatschinken, Palatschinten“. Pramenem slova je v obou případech maďarské palacsinta, omeleta. Z dialektických tvarů maďarského slova nás mohou zajímat dva: palacinta v severní maďarštině (u Nových Zámků a v Hontě), z něhož pochází slovenský tvar s -c-, a východomaďarské placsinta, které nám ukazuje původ tohoto slova. Základem je latinské placenta, koláč (v lékařské terminologii se tohoto slova užívá v přeneseném významu „krevní koláč“). A latina — abychom dokončili svou pouť za tímto slovem — je přejala z řeckého plakús, plochý koláč; to je v řečtině slovo původní, indoevropské a patrně příbuzné se slovanským ploský.

Alambík

„V lebce mi jak v alambíku — horký mozek klokotá, — srdce zas jak na hřebíku — v zvonu prsou drkotá.“ J. J. Kolar v básni „Příchod jara“ (Básně 77). — Alambík, také alembík, znamenalo v starší češtině křivuli, retortu, jaké užívali alchymisté i některé živnosti (v levočském vydání Komenského Orbis pictus z r. 1685 se vykládá o páleném vínu, že z vinných droždí v měděném hrnci, na kterém položen jest „alembyk“, kape do sklenice). Ve sbírce lékařských předpisů z r. 1440 (t. zv. Lék. B. universitní knihovny) se říká: „V alembík, ješto slove sklenice s hrdlem“. Další doklady jsou v Staročeském slovníku Gebauerově. — Je to středověké latinské slovo alambicum, které proniklo do většiny národních jazyků; do středověké latiny přišlo — s mnohými jinými termíny alchymistickými — z arabštiny. O tom svědčí zcela jasně počáteční al, které je arabským členem (je i v slovech algebra, alkalie, alkohol, alkovna, almanach atd.). Samo slovo ambík je vzato z řeckého ambix (2. p. ambik-os), číše. Byliť Řekové v mnohých věcech učiteli Arabů, a ti často jen prostředkovali mezi kulturou řeckou a kulturou středověkou.

Vítod

Ant. Sova, „U čtyř krejcarů“: „Divoké kapradí, vřes, výtod samý, — hlas žluvy věčný, sekyr temné rázy, … — toť scenerie stálá…“

Slovo výtod, jehož se dotaz týkal, se píše obyčejně s měkkým í (vítod) a je to jméno „motýlokvěté drobné bylinky s květy modrými (ale též růžovými a bílými), rostoucí na lukách a v lesích“ (Polygala). Slovo to je až novočeské. Po prvé se vyskytuje v knize bratří Preslů z r. 1819 „Flora Čechica. Květena česká.“ V knize Berchtoldově-Preslově „O přirozenosti rostlin [287]aneb Rostlinář“ I, 1820 Presl na str. 229a připomíná, že je vzal z ruštiny. Odtud je údaj o ruském původu i v Jungmannově slovníku; najdeme jej rovněž (podle Jungmanna) v „Názorné květeně zemí koruny české“ Fr. Polívky II, 1900, 233 spolu s výkladem, že je to patrně odvozenina slovesa „víti“. Ale tyto dva výklady se vespolek nesnášejí: zníť ruské jméno vítodu istod, a to nelze odvoditi od „víti“. Způsob, jakým Presl došel k českému jménu, je zcela zjevný. V is- cítil předponu is-, za kterou je v češtině vy-, vý-: ispekať = vypékati; istok = výtok. Druhou část slova, které nerozuměl, nechal beze změny: tedy vý- + tod. Podle toho by bylo etymologicky správné výtod s tvrdým ý, jak se vskutku píše v uvedeném citátu ze Sovy. Ale í psal už Presl, mají je od jeho doby všechny naše rostlinopisy a nemělo by smyslu ustálené toto psaní měnit.

Maškrtný, paškrtný

Maškrtný nebo paškrtný znamená „mlsný“ nebo i „choulostivý“, maškrtiti, paškrtiti je „mlsati“, maškrta, paškrta je „mlsal“.

Obě dvě podoby jsou vedle sebe: v Čechách převládá paškrtný (doloženo je z Náchodska, od Nového Města nad Metují, od Rychnova, Kostelce nad Orlicí a z jižního nářečí blanického; vyskytuje se u starých lidí na Pacovsku), na jihu je však také m-. Na Moravě vládne podle Bartoše, Kašíka a Hoška podoba maškrta; na Slovensku je maškrta, paškrta i paškrda. — Slovo „maškrtný“ vyložil dobře r. 1898 Fr. X. Prusík v „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung“ (35, 598). Musíme vycházeti ze slovanské složeniny lasko-s'rd" (' znamená měkký jer, " jer tvrdý). První člen této složeniny je adjektivum, které máme v ruštině jako lásyj, mlsný, a které je základem našeho slova laskominy; je to staré slovo slovanské, příbuzné s lat. lascivus. Druhým členem je naše slovo srdce v neodvozené podobě srd- (jako je v „osrdí“, „srdnatý“; „srdce“ je vlastně zdrobnělina). „Laskosrdý“, jak by zněla česká podoba, znamená tedy „(člověk) mlsného srdce“; je na př. v ruštině: laskoserdyj žravý, chlípný. V církev. slovanštině máme vedle sebe lasko-s'rd" a laskr"d", t. j. dvě po sobě jdoucí slabiky se stejně začínaly, -sko-sr-, a došlo k t. zv. haplologii, zkrácení slova o slabiku. Jinou podobu nacházíme v slovinštině, kde je laskrn, vzniklé také haplologií z la-sko-srd-n". Touž podobu musíme předpokládati i v češtině. Protože se však slovo lasý v češtině neucho-valo a struktura onoho předpokládaného slova se uvedenými změnami stala vůbec nezřetelnou, i protože to bylo slovo silně [288]citově zatížené, bylo dosti podmínek pro to, aby se ho zmocnila lidová etymologie a proměnila je jednak v paškrd-, paškrt-, jednak v maškrt-.

Kšandy

Slovo kšanda znamená v nářečích a v řeči familiární „šle“ (Zpod vesty vykukovaly dvě žluté kšandy. Pravda); jiný význam je „popruh“ (Maje trakař na kšandě, statečně vykračoval. Jirásek). Základem tohoto slova i dolnolužického slova šanda s podobným významem je německé dialektické Schande, znamenající popruh nebo dřevo, které si nosiči vody kladou přes ramena, aby na ně připevnili vědra. K na začátku slova kšanda lze vyložit z kolektiva Geschande.

Hanenský

„…spatřím u prahu státi krásnou, velmi slušně ošacenou dívenku v hanenském kroji.“ F. J. Kubíček, Bětulinka. Dunaj I, 1861, 7. Tazatel se zajímal o to, zdali se slovo „hanenský“ ve významu „hanácký“ vyskytuje i jinde a je-li správně tvořeno. — V materiálu Slovníka jazyka českého se slovo „hanenský“ vůbec neobjevuje, je to tedy u Frant. J. Kubíčka (1838 až 1865, žurnalisty, zakladatele místního brněnského feuilletonu) ojedinělá odchylka. — Od slova Haná tvoříme přídavné jméno přes jméno obyvatel, Hanák-hanácký. Kubíček se pokusil utvořit adjektivum přímo, a to podle vzoru Brno-brněnský, Sviny-svinenský ze základu rozšířeného o -en-. Tvoření to není theoreticky špatné, ale protože slovo „hanácký“ je úplně vžito a dobře vyhovuje, nebylo pro jazyk důvodů, aby nové slovo přijímal. Proto zůstalo jen při pokuse.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 9-10, s. 281-288

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Jaroslav Poch: Mánesovi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1