Časopis Naše řeč
en cz

Skloňování cizích jmen na -i (-y)

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Otázka, jak skloňovati cizí jména na -i, -y, nepatří jistě mezi důležité praktické problémy našeho jazyka. Vždyť těchto slov není mnoho a vyskýtají se zřídka; většina lidí nikdy v životě nenarazila na nějakou nesnáz s nimi. Ale právě proto, že to nejsou případy časté, nevyvinula se pevná tradice a přesná norma. [102]Pisatel, je-li nucen užíti takového jména v nepřímém pádu (hlavně množného čísla), dostává se do jistých rozpaků. Jak si z těchto rozpaků pomáhá, ukazuje dobře tendence, které v jazyku vládnou.

Značnou míru jistoty máme při skloňování takových jmen, která se prakticky vyskýtají jen v jednotném čísle.

1. Jsou to zvláště jména látková a pomyslná (abstraktní). Pokládáme je za podstatná jména rodu středního a necháváme je, jak se říká, neskloňována. Nepůsobí to zvláštních potíží, neboť se jich většinou užívá s přívlastkem a v předložkových pádech. Tak na př. čtyři doklady, které má Slovník jazyka českého na slovo harakiri, znějí takto: na dýku k harakiri (1917, K. Čapek Chod), nemám na vašem harakiri zájmu (1926, Šrámek), opakujeme vůči S-ovu harakiri slova… (1932, Dyk), k veselému harakiri (1931, Šrámek). Tedy ve všech čtyřech případech je předložkový pád, ve třech i přívlastek. Podobně je tomu i u slov jako cyankali, kali, khaki, pačuli, skimmi (badián), flameri, chianti, sherry; alibi, dementi, potpourri; etui. U některých z těchto slov však poznamenává Příruční slovník i nové vydání Pravidel, že v 7. p. mají -im (cyankali, pačuli, potpourri), na př.: Otrávila se cyankalim (1878, Paleček)“; silně pačulim páchnoucí lístek (1855, Rittersberg); voní pačulim (1902, Sova), vykuřovala potpurim (1918, Herrmann).

Ale co to znamená? Tolik, že tato slova v češtině nejsou nesklonná, nýbrž že se skloňují podle vzoru „stavení“; i u toho je v jednotném čísle jediná koncovka, a to -ím v 7. pádě.[1] Ve vzácných případech, když potřebujeme některý pád množného čísla, tvoříme jej též podle „stavení“: k dementim, o etuich.

Co jsme si řekli o jménech látkových a pomyslných, platí i o zeměpisných jménech na -i: Rigi, Uri, Rütli; Capri, Rimini, Portici, Stromboli, Benghasi; Sanssouci; Gobi, Fidži, Haiti; Zambezi; Cincinnati, Mississipi.[2] I ona jsou rodu středního a mají koncovku jenom v 7. pádě: pod Strombolim, nad Zambezim.

2. Že u těchto jmen středních není nesklonnost, nýbrž že se skloňují podle vzoru „stavení“, vidíme nejlépe na osobních [103]vlastních jménech na -i, v některých jazycích hojných (v italštině, maďarštině, turečtině, perštině atp.). Mají zpravidla jen jednotné číslo a skloňují se podle vzoru „Jiří“ (nebo vlastně podle „jarní“): 1. p.: Alfieri; 2. p.: Maggiho (kostky), Malpighiho (tělíska); 3. p.: Garibaldimu, Nizámímu; 4. p.: Rossiniho, Donizettiho; 6. p.: o Montgomerym, Zwinglim; 7. p.: Andrássym, Petöfim, Széchényim, Mahdim, Firdausím (Firdusim) atd. Podobně: s Nácim a Mucim. Vlastní jména ženská se skloňují podle vzoru „paní“, t. j. nemají koncovek: Dolfi, Fanči, Gábi, Leni, Lóri, Loty, Máli, Máry, Mici, Mimi, Noemi atd.

3. Ani u jmen látkových a pomyslných, ani u jmen vlastních nebylo nutnosti tvořiti množné číslo. Proto se jistá norma vyvinula jenom v oboru jednotného čísla. Vedle toho jsou však některé případy, kde musíme užívati i čísla množného. Je to několik osobních jmen obecných: regenschori, commis (komí), kuli, dandy, orientální efendi, hadži, kadi, mufti, spahi; dále některá jména živočišná: aguti, indri, pekari, grizzly, pony mezi savci; kivi, lori mezi ptáky (Vedle toho některá jména zcela řídká, jako almiqui, argali, arni, malši, uakari, vari; arassari, beutevi atp.). Všechna tato jména jsou mužská (mimo okapi, jež je podle „žirafa“ rodu ženského).

Je přirozené, že se osobní jména jako regenschori skloňují v jednotném čísle podle vzoru „Jiří“: 2. p.: u starého regenschoriho (1920, Rais), vešel chůzí dandyho (1912, Šalda), zaptije od kadiho (1903, Machar); 3. p.: k Budeciovi, regenschorimu u sv. Jakuba (1916, Sova), Karlíčkovi, největšímu to dandymu (1910, Šlejhar), proti muftimu (1851, Havlíček); 4. p.: (máme uvést) regenschoriho (1877, Neruda), hloupého mladíka, hýřivého dandyho (1902, V. Mrštík), muftiho k sobě zavolám (1913, F. X. Procházka); 6. p. bez dokladů; 7. p.: jejich Márinka se spletla s regenschorim (1918, Jahoda), stal se jakýmsi dandym (1907, Růž. Svobodová), byl pak kadým neb soudcem (1825, Gallaš).

Až potud je to jasné. Ale jak nyní s množným číslem?

Theoreticky bychom čekali také tvary podle „Jiří“, totiž: 1. krejčí, 2. krejčích, krejčí, 3. krejčím, 4. krejčí, 6. o krejčích, 7. krejčími. Ale tyto tvary se nevyskytují, leda výjimkou (1844 u J. Kollára: místo Muftich). Zpravidla máme tvary podle vzoru „pán-muž“, ale doložit mohu jenom 1.—3. pád:

1. p. -ové: moderní dandyové (1897, Vrchlický), čínští kuliové (1911 Čes. politika);

2. p. -ů: společnost raffinovaných dandyů (1919, Sezima), k nízké kastě Kuliův (1859, Neruda);

3. p. -ům: to vše cestujícím commisům aesthetiky nenapadne (1896, Zeyer).

[104]Jindy zůstávají tato jména neskloňována, zvláště slovo commis, neboť u něho je skloňování ztíženo psaním s na konci:

1. p.: čínští kuli jsou nejvydatnějšími pracovníky (1877, Neruda), kupci, kommis (1906, Vrchlický), vojáci a komi (1907. Opolský);

2. p.: pohledy kolem se táhnoucích dandy (1893, V. Mrštík), od těchto commis (1926, Medek);

4. p.: také venkov má své dandy (1878, Sv. Čech), stíhá posměšky prodavače a kommis (1932, Přítomnost);

7. p.: smlouvy s ceylonskými kuli (1934, Povětroň), mezi obchodními comis (1894, Hladík).

Toto neskloňování zasahuje někdy i do jednotného čísla:

2. p.: s úklonou dokonalého dandy (1889, Podlipská), duše žalostného kuli (1932, Šalda); 4. p. oděv z bývalého Diogena učinil dandy (1864, Sabina).

Pravidla 1941 jsou nejednotná:

kuli: -iho (1. mn. -iové) n. neskl.;

regenschori: -iho (1. mn. regenschorové);

kadi; -iho (1. mn. -iové); dandy, -yho (1. mn. -yové);

commis, -iho n. neskl., v množ. č. jen neskl.

Příruční slovník se odchyluje jen v tom, že uvádí celý plurál od jména dandy: dandyové, -yů, -yům, -dy, -dych, -dy. U efendi, hadži, kadi, mufti udává PS. jenom 2. p. j. č.

Ze jmen zvířat najdeme v materiálu Příručního slovníku víc dokladů jenom pro slovo pony:

jedn. č., 4. p.: krotila nezbedného ponny (1888, Kunětická), sázím svého ponny (1886, Šubert); 6. p.: nejezdí na ponnym (1936, Vachek), 7. p.: tažené ponnym (1930, Kopta), s novým pony (1893, Sova) ;

mn. č., 1. p.: Paroubkovy ponny (1898, Sumín), malí ponny (1901, Vrchlický); 2. p. pár pěkných ponů (1880, Holeček), šetlandských ponyů (1876, Neruda); 4. p. dva žíhané ponny (1895, Preissová). Abychom zjistili, jak si počínají přírodopisci, podíváme se do Brehmova Života zvířat (vydání Ottovo, svazek III, 1, 3, a IV, 4; 1926—1928).

Překladatelé jsou zde dva, Jos. Jirsík a Jiří Janda. J. Jirsík skloňuje slovo maki (IV, 4, 398—403) takto:

j. č. 2. makiho, 4. makiho, 7. makim; mn. č. 1. makiové, 2. makiů, 3. makiům, 6. makiech;

z ostatních jmen nacházíme: j. č. 4. variho (400); mn. č. 1. p. ahaviové (409), indriové (410), uakariové (463), ale pekarové (35 dvakrát, 36).

[105]J. Janda skloňuje slovo kivi (III, 1, 84—87) takto:

j. č. 2. kivi (hlava kivi 85, masem kivi 86), 3. kivimu, 4. kiviho; mn. č. 1. kivi (kivi žijí 84, kivi z Jižního ostrova jsou trochu větší 84, kivi jsou noční zvířata 86), 6. na zajatých kivi (87). Tedy neskloňované tvary jsou v 2. p. j. č. a v plurálu. Naproti tomu se lori (III, 3, 24—28) skloňuje ve všech pádech: j. č. 2. loriho, 4. loriho, 7. loriem (27); mn. č. 1. loriové, 2. loriů, 3. loriům, 4. lorie. Slovo arassari (tamtéž 380—382) má 4. p. arassariho, 6. o arassari, 2. m. arassarů.

Pravidla mluví jenom o slově pony, je buď nesklonné, nebo má 2. ponyho, 3. ponymu, 6. a 7. ponym.

Příruční slovník uvádí o pony totéž. Dále pak za nesklonná označuje jména indri, lori (ale pl. loriové), pekari; zdi skloňovaná podle „Jiří“: kivi, grizzly, za skloňované nebo neskloňované kolibri (ale 7. sg. kolibrim).

Jak vidíme, je tu velká nejistota. Jak ji odklidit?

Pro jednotné číslo není odpověď těžká. Všechna tato jména mužského rodu třeba skloňovat stejně jako mužská jména vlastní. Tedy: 2. indriho, 3. lorimu, 6. o pekarim, 7. s kivim, grizzlym. Neskloňování těchto jmen způsobuje přírodopisci o nich píšícímu obtíže zcela zbytečné.

V množném čísle je jasný pád 1., 2. a 3.: -ové, -ů, -ům. Jsou-li tato jména delší než dvojslabičná, odsouvá se v 1. p. -i: regenschorové, pekarové (ale je ovšem také v jednotném čísle vedlejší podoba pekar a lidové regenschór).

Co se týče dalších pádů, t. j. 4., 6. a 7., je třeba rozhodnout se mezi dvojím způsobem: mezi tím, co udává Příruční slovník pro slovo dandy: 4. -y, 6. -ych, 7. -y, a tím, co najdeme (ovšem v dokladech nesmírně vzácných) v praxi: 4. p. lorie (Janda), 6. p. makiech (Jirsík). Domnívám se, že třeba dáti přednost způsobu druhému, totiž skloňování podle vzoru „muž“. V tvaru „dandyové, loriové“ vytváří se mezi y a o přechodové j. Tím se přiřaďují tyto tvary ke jménům jako lokajové, hranostajové a zůstávají u nich i v pádech dalších. Zajisté nám připadají tvary pro dandye, o loriích, s makii neobvyklé, ale to souvisí s velkou jejich vzácností. Tam ovšem, kde užijeme v 1. p. podoby bez -i, regenschorové, pekarové, skloňujeme podle vzoru „pán“: pro pány regenschory, o pekarech, s regenschory. Ženská jména životná jsou ještě vzácnější. Znám jen slovo peri, orientální víla, a okapi, zvíře žirafovité. Okapi má vedlejší podoby okapia, okapie; zde je tedy množné číslo okapie, -ií, -iím, -ie, -iích, -iemi [106]naprosto jasné. Ale i jméno peri by bylo třeba skloňovati perie, perií, periím atd.

Můžeme tedy o skloňování cizích slov na -i, -y stručně říci toto: Cizí jména na -i se v jednotném čísle skloňují jako česká jména na (mužská podle „Jiří“, ženská podle „paní“, střední podle „stavení“). Množné číslo u mužských životných dvojslabičných je podle „muž“ (dandyové, dandye), u víceslabičných zpravidla podle „pán“ (regenschorové, regenschory), u ženských podle „duše“ (perie, perie). Střední jména zůstávají u vzoru „stavení“ (o dementich, s etuimi).


[1] Ojediněle se vyskýtá, že se cizí jména na -i, -y přikloní k některému jménu českému blízkému významem a opouštějí střední rod. Tak je na př. brandy rodu ženského (sklenici ohnivé brandy, 1902, Herrmann), zřejmě podle „kořalka“; podobně whisky (Pravidla); také kauri, dammaroň indická podle Dammara, Araucaria. „Skloňování“ by zde bylo podle „paní“, t. j. bez koncovek: Opil se brandy.

[2] Jméno Helsinki se přiklání ke jménům na -inky z -ingen (Durynky, Tubinky) a skloňuje se jako jméno množného čísla.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 5, s. 101-106

Předchozí Dr. Václav Mostecký: Jazyk a sloh starých písemností

Následující Václav Machek: Drobné výklady o jménech rostlin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1