Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Návní kost, laská kost

Návní kost vykládá PS. jako „nebolestný tvrdý nádor v blízkosti kloubů nebo tíhových pouzder šlachových, ganglion“. — Je to termín už staročeský: v Salicetiových „Ranných lékařstvích“ z XV. století, vydaných K. J. Erbenem, čteme „O žláze neb svalu na nicí dlani, totiž na ruce, jenž jest pod prsty až do klúbu, nebo na přiehbí ruky neb na předloktí. — Nemoc ta naj[177]viece stává se od veliké roboty i ztaženie miesta toho přielišné(ho), pro něžto zběhnú se mokrosti na miesto uražené, a na dli (t. j. průběhem doby), což v nich jest tenkého, zmiše (se ztratí), a což hrubého, to ztvrdne a bude jako kost; a to postúpá druhdy před dotčením a druhdy nic (t. j. někdy se dá odtlačiti, někdy ne); a sloveť od Čechóv návná kost“. V němčině se jmenuje návní kost Überbein, v latině, francouzštině ganglion, v angličtině exostosis, v italštině sopraosso atd. V polštině martwa kość; podobně v nářečích moravských (Bartoš, ČMM. 1880, 10, Dialektický slovník; viz také Pr. Sobotka, Výklady 20). A právě toto pojetí ganglia jako mrtvé, neorganické kosti ukazuje, že je správný výklad J. Gebaura, když v Slovníku odkazuje k podstatnému jménu náv, náva (Jungmann myslil na „vně“). To je staré slovanské slovo; v staré češtině znamená „záhrobí“ („Krok jíde do návi“ Dalimil; „Libuše i Přemysl odešli do Návy“ Václ. Hájek atp.) a souvisí se slovesy „nýti“, „(u)naviti“ (přehled výkladů podává L. Niederle v Životě starých Slovanů I, 1, 268). Slovo náv, náva však někdy v XVII. století zcela vymřelo (ne bez vlivu církve, která v něm právem viděla zbytek pohanství). Tak se slovo návní, navný octlo jaksi ve vzduchu, bez opory základního slova. Takové vyvrácené slovo se potom měnívá v lidové řeči mnohonásobně, snažíc se přichytiti k některému základu jinému. „Návní kost“ je znamenitým dokladem tohoto jevu. Můžeme zjistiti tyto podoby: kost nábní (Poještědí, Jičínsko; zpráva členů Kruhu přátel čes. jazyka), nadní (Morava) a nádní (dokládá PS. z Baara; je u Milevska; má je i Bartoš, Dialektický slovník 208), náhní (na Hořicku), nalní (Bartoš), námní, namná (Valašsko), namnice, natní (Jungmann), vnavná, vnavní (Jungmann), davní (Berounsko, Mělnicko), hlavní (Posázaví), mladní (Táborsko), mladnička, zadní (Milevsko). Z druhé základní podoby, navská, vznikly podoby nácká (Černý, Přísp. 81), laská (Blatensko) a vlaská. Výraz laská kost se dostal i do řeči odborné („podlouhlý nebo zakulacený výrůstek na končetinách zvířat, návní kost“, PS.).

Burian, překotipole, šater

Dotaz: V Pospíšilově Obzoru z r. 1855, str. 266, se slova „burian“ užívá jako souhrnného jména pro stepní plevele. Vypočítávají se tam: překotipole (Windhexe), pelun, divizna, řebříček, pastrnák, plané konopí a mnoho jiných. Má tento doklad Slovník jazyka českého? V PS. není.

Odpověď: Materiál Slovníku jazyka českého má uvedený do[178]klad. Do PS. nebylo slovo „burian“ pojato proto, že je — v této formě — ojedinělým rusismem; ruské bur’ján = buřeň, plevel, stepní byliny, býlí. PS. však zná počeštěnou podobu buřan, stepní tráva; všechny doklady (Havlíčkův 1847, Sládkův 1875, Staškův 1880, Čechův 1879, 1884, Jelínkův 1888) užívají tohoto slova, mluvíce o stepích ukrajinských.

Naproti tomu slova buřeň, buřena, buření, plevel („buřeň“ též vedlejší, neužitečný lesní porost), jsou podle Jungmanna převzata ze slovenštiny; tam máme burina (buran, buraň, bureň). V češtině je to ovšem slovo řídké; vyskytuje se jen u některých spisovatelů. Je zajímavé prohlédnouti si doklady Slovníku jazyka českého: po prvé užil slova buřeň Slovák Šafařík r. 1833 (ČČM. VII, 50); ve čtyřicátých letech nacházíme ještě dva doklady, u Pečírky a v Preslových Počátcích rostlinopisu (382 „Šťavel a dymnivka náležejí k obtížným buřením“). Potom si slovo „buřeň“ velmi oblíbil Sušil: z něho je máme doloženo šestkráte (1851, 1851, 1864, 1865, 1869, 1870); ale dál je jen jeden doklad z let sedmdesátých a jeden z let osmdesátých. Až zase u Vrby se objevuje, už jako termín lesnický. — Podoba buřena má jediný doklad z Eduarda Jelínka 1894; podoba buření je toliko u dvou spisovatelů: J. Holečka (1874, 1919; 1894 buřání) a R. Svobodové (1905, 1908, 1921).

Ruské je také překotipole, t. j. perekatipole (k slovesu perekatiť, skuliti se s jednoho místa na druhé). Jak vyložil už P. S. Pallas ve své „Physikalische Reise durch verschiedene Provinzen des Russischen Reichs“ 1771 (I, 187), pochází toto jméno šateru latnatého (Gypsophila paniculata) odtud, že kříčky šateru na podzim odumírají, stepní vítr je vyrve z půdy a honí jako ohromné lehké chumáče po stepi sem tam. V češtině se toto slovo neujalo, protože pro rostlinu Gypsophila zavedl J. Sv. Presl už r. 1819 jiné ruské jméno, šater (Flora Čechica 1819, 91: Chrysophila; Rostlinář 1820, 239: Gypsophila). Ruské šater zaznamenává na př. Dal’ův slovník; je to však název v ruštině řídký. Obyčejně je kačim nebo perekatipole.

Vihorlát

Toto jméno sopečného pohoří mezi Laborcem a Uhem je hodně temné. Starých dokladů nemá a i jeho jazyková příslušnost je dosti záhadná: je maďarské, ruské nebo snad rumunské? Nedávno se jím zabýval Iv. Paňkevič v Linguistica slovaca I/II, 1939—1940, 60—63, a v posledním čísle Slovenské řeči (VIII, 1941, 142—144) věnuje mu pozornost J. Martinka. Odmítá právem starší, často hodně fantastické výklady (Paňke[179]vičův výklad mu ještě znám nebyl) a sám vychází z ruského vyhar, t. j. výhor, vyhořelý les; k tomu prý přistoupilo epenthetické l a kolektivní přípona -aď, -ať.

Není pochyby, že ani tento výklad není šťastný:

a) slovo vyhor je neznámo karpatoruské místní terminologii (známe ji velmi dobře z Petrovovy sbírky „Karpatoruské pomístní názvy“);

b) že by epenthetické l, které se, jak známo, vyvíjí mezi retnicemi a j, přešlo „analogicky“ k r, je předpoklad velmi smělý;

c) stejně nemáme dost práva vykládat -át (-at) našeho jména jako -aď, -ať; podle Petrovových dokladů z Valaškovců pod Vihorlátem se tam říká „Pod Vihorlat“; v Uliči je pole Vihorlata (88, 87).

Ledabylo a ledabylý

Dotaz: PS. má „ledabylo k ledabylý“; není to zde právě obráceně, t. j. že je dříve ledabylo?

Odpověď: Ano, ledabylý je přitvořeno k ledabylo. — Leda mělo v starší češtině význam „jen aby, jen když“. Na př.: Nedbají, že ovce hynú, leda oni svú vuoli jměli, Štítný; (špatný kněz) nic spasení lidského nedbá, leda hrdlo plno bylo, Rokycana; mysl jinam, srdce se kdes jinde taulá, jediné že se teď usty lomcuje…, toliko „Vr, vr, vr“, leda se spieše odřiekalo, Rokycana. — „Jen aby to bylo“ (beze zření k jakosti práce) se řeklo tedy „leda bylo“, na př. — zase u Rokycany — „aby ne leda bylo páteř (Otčenáš) odřiekal“. Tato původní věta „leda bylo“ ustrnula v příslovce s významem „nerozšafně a neřádně, hakmak“, jak vykládá Veleslavín. Píše se pak jako jedno slovo. Podle poměru dlouho: dlouhý, lacino: laciný se později přitvořilo ledabylý (až někdy před sto lety; Jungmann je ještě nemá) a k tomu zase nové příslovce ledabyle.

Že PS. říká „ledabylo k ledabylý“, není způsobeno nedostatečným věděním, nýbrž je projevem zásadního stanoviska PS. V něm se vědomě a úmyslně neetymologisuje a nevykládá historie slov, nýbrž zjišťují se jen novočeské vztahy významové. Říká-li se v něm „lední k led“, „ledovitě k ledovitý“, neznamená to: „lední“ je odvozeno od „led“, „ledovitě“ od „ledovitý“, nýbrž: „lední“ označuje rozličné vztahy k ledu, „ledovitě“ znamená totéž co „ledovitý“, ovšem v kategorii příslovečné, ne adjektivní atd. Právě tak tedy znamená „ledabylo k ledabylý“ jediné, že je mezi adverbiem a adjektivem stejný významový poměr jako mezi lacino a laciný atp., a nechce nic říkati o skutečném historickém vývoji.

[180]Pokládka, pokos, hrst, řada; kejše

Dotaz: PS. vykládá slovo „kejše“ jako „hrst obilí za sekáčem odebraná a na strniště položená“; v „Der Sprach-Brockhaus“ je na obrázku „Ernte“ tento pojem nazván „der Schwaden“. V slovníku Sterzingrově-Mourkově se „Schwaden“ překládá „záseč, pokos, hrst“. — Na Hradecku se říká též „v hrstech“ nebo „v řadách“ (maminka zná ještě pojmenování „vrstev“). — Co je nejběžnější? A kdy budeme míti českého Sprachbrockhause?

Odpověď: 1. Odborné zemědělské názvosloví, jak jsme se poučili z Hospodářského slovníku naučného III, 166 (J. Adamec) a Teysslerova-Kotyškova Technického slovníku naučného XII, 501 (O. Horák) rozeznává:

a) pokládky (hrsti); vznikají ručním odbíráním, když se srpem žne nebo kosou seče větší a hustší obilí; také žací stroj dělá pokládky;

b) pokosy (řady); ty se tvoří přímo shazováním s kosy-hrabice (seče-li se obilí kratší, řidší a slabší).

2. Ostatní názvy jsou buď lidové, nebo zastaralé. Bartoš upozorňuje v Dialektologii moravské I, 306 (podobně v Dial. slovníku), že se na východní Moravě rozlišuje hrsť a pokłádka (slezsky pokładina); pokłádka je několik hrstí na sebe složených. Podle Vyhlídala (viz Kott X, 165) je ve Slezsku pokladina nebo loh obvázaná a postavená náruč ječmene nebo ovsa. Na západní Moravě znají podle Bartoše prý jen hrst. Ale A. Koníř (Mnéma 294) zná pokládku („hrst obilí, které při sekání odbírá žena »vodběračka«“) i z Kunštátska. Na Chrudimsku je pokládek. — Kejše je nářeční výraz rozsahu asi hodně omezeného. Český lid XIII, 128 zná „kejši“ ze Železného Brodu; Slovník jazyka českého má doklad jen na „kejšku“, a to z Antala Staška, tedy ze Semilska. Co do původu souvisí toto slovo patrně s kyta, kejta, svazeček konopí, lnu atp., s polským kiczka, svazek, otep, snop, dolnolužickým kistka, hrst klasů (Bernekrův slovník I, 679 pod hesly kyst’, kyta). —

Hradecká (?) vrstev má zajímavou obdobu v slovenském hrstva.

3. Český abecední slovník s obrázky ještě nemáme. Doufáme však, že po dokončení Příručního slovníku, který dá spolehlivý základ české lexikografii, dočkáme se i takového díla. Upozorňujeme, že máme moderní soustavný slovník obrázkový s textem česko-německým, F. Pokorného a C. Paločaje Nový Orbis pictus (nakl. Nový lid, Brno, 1937, 1275 a IX stran; z toho 413 stran černých obrázků a 16 stran barevných příloh). Ovšem, [181]právě „pokládka“ tam není, jako není ani v podobném díle Pinlochově (Vocabulaire par l’image de la langue française) a Dudenově (Bildwörterbuch a jeho různojazyčná zpracování).

Střítež

Dotaz: V knize „Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách“, 2. vyd. 1885, vykládá J. K. Hraše, že slovo „střítež“ souvisí se stráž a dovolává se článku Kl. Čermáka v Pam. Arch. II, seš. 9 (1880). Je to správné? — Na Hrašově mapce je nápadné, že osady se jménem Střítež jsou velkou většinou v jihovýchodních Čechách, na Českomoravské vysočině, jen dvě v Pošumaví a dvě na Náchodsku. Není to nějaká dialektická (kmenová) zvláštnost?

Odpověď: Kniha Hrašova byla projevem, ale také mocným podněcovatelem oblíbeného a nevyhladitelného sportu hledati ve všech možných a nemožných místních jménech doklady starého strážního systému (Olešná je Ohlašná, Lednice hledná věž, Bílovice místo bedlivého pozorování, Deštná vlastně Bděšná, t. j. strážná, Budkov patří k bdíti atd.). Jsou ovšem některá jména tohoto původu, ale není jich mnoho. — Stříteže k nim nepatří. Původ tohoto jména je naprosto jasný. Jak vykládá J. Gebauer v Historické mluvnici I, 28, 488, 524 (viz také Bernekrův slovník I, 150), je jeho základem praslovanské slovo čert’’, žijící v ruském čerët, rákos, slovinském čret, močál, bahnisko. V staré češtině bychom čekali čřiet, z toho pak dále třiet, střiet a v nové češtině třít, střít (neboť praslovanské čerš’ňa dalo třešně, červo dalo střevo atp.). Ale ještě před začátkem souvislých literárních památek slovo čřiet v češtině zaniklo; uchovalo se jen ve jménech místních Třietež, Střietež, nově Střítež (také Stříteř), doložených od XIV. století. Toto jméno je utvořeno příponou -ež, kterou známe ze slov mládež, drůbež (také s vedlejšími tvary mládeř, drůbeř). — Sledujeme-li rozložení těchto jmen (pokud jsou jmény obcí nebo jejich částí a jsou zaznamenány v Statistickém lexikonu), nacházíme skutečně, že 14 z 18 jmen v Čechách je mezi Táborem a Litomyšlí: 1. obec v okrese milevském; 2., 3. dvě obce v okrese mladovožickém (Horní a Zadní S.); 4. osada v obci Dolních Kralovicích; 5. obec v okr. pacovském; 6., 7. dvě obce v okrese pelhřimovském (S. u Božejova, S. u Branišova); 8. obec v okrese štockém; 9. samota u Nejepína v okrese chotěbořském (podle Sedláčka); 10. osada Velká S. a 11. samota Malá S. v obci Horním Bradle okresu nasavrckého; 12. osada obce Tisovce v témž okrese; 13. osada obce Hluboké v okrese skutečském; 14. obec [182]okresu litomyšlského. — Dále jsou tři Stříteže v jižních Čechách: osada obce Chlístova v okr. klatovském, obec v okrese volyňském, obec v okrese krumlovském; konečně je obec v okrese trutnovském. Na Moravě a ve Slezsku je Stříteží (podle Statistického lexikonu a Hosákova Historického místopisu) osm: v okrese třebíčském, pernštejnskobystřickém, mohelnickém, lipnickém, hranickém, valašskomeziříčském (obec a dvůr), těšínském. Právě tyto moravskoslezské doklady ukazují, že jméno „Střítež“ nelze pokládati za dialektické. Jeho velké rozšíření v Českomoravské vysočině souvisí s přírodními poměry vysočiny.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 5-6, s. 176-182

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Karel Říha: Bezručův hlas