Jazyk a sloh starých písemností

Dr. Václav Mostecký

[Články]

(pdf)

-

(Žeň z jihočeských archivů.)

(Ostatek.)

Že se ani o sto čtyřicet let později neměli kantoři líp, ukazuje list vodňanského kantora Tvrdého, adresovaný věřiteli, ševci a výpomocnému zpěváku kostelnímu Josefu Kuršovi. Tehdy r. 1799 se za hranicemi blýskalo na lepší časy, západ prohlašoval lidská práva a národní konvent zbavoval privilegované třídy jejich výsad, ale český kantor neměl ani tolik, aby si mohl dát spravit botky, třebas vedle vyučování mládeže (měl v jednom „klasu“ přes 200 dětí obojího pohlaví) hrál na kóru a zpíval při funusech.

„Pane věřiteli!“ píše tedy kantor ševci a choralistovi Kuršovi: „S řádnou bázní — míň s nějakým strachem neb starostí ať jest srdce jejich obklíčené nějaké nesrovnání mého dluhu, ale tím víc ubezpečené, že já povinnost mou nevyhnutelně, poněvadž nyní při kapitálu nejsem a interese nedostatečný jsou, s věčím poděkováním než oni sobě, pane věřiteli, pomysliti mohou, tak dobře za boty ty s nima vyjednané 4 fl na druhý měsíc jako jinší ode mně jim poskytnutou akcidenci s přílepkem mzdy po nebožtíku panu děkanu jako jiný ode mně dožádaný pomocník na jeden zlámaný vídenckej obdržeji. Pročež žádám zdvořile tuto nadepsanou lhůtu trpělivě odčekávati a tak snad v nevyplnění toho proti mně třebas při nacionál conventu sobě žalobu védsti. K téhož uvarování se poroučím a jsem jejich nakloněný služebník Tvrdý.“

[94]Nedivíme se, že mezi zdánlivé zdvořilůstky rafinovaně zamíchané impertinence dopálily netrpělivého věřitele, marně čekajícího také tučnou odměnu za pohřeb pana děkana Maxe Ignáce Macakariniho, takže podal stížnost k magistrátu a tento posměšný dopis přiložil jako corpus delicti.

Avšak obraťme se již od těchto ubožáků, jejichž slovník má bohatou zásobu nářků a slabošských výrazů resignace a utrpení, k severočeskému hrdinovi z panství kostského Matěji Javůrkovi. Rozkročuje se před námi ze široka, jeho ústa překypují výřečností zabarvenou dialektem svého kraje (prauda, porounati), je tajný lutrián ještě r. 1718 — toť důkaz houževnatosti a hrdého vzdoru proti všem. Ve sporu o kousek své zahrady se postavil proti celému světu a svou věc tak obratně zamotal se zájmy milostivé vrchnosti, že pomohl do pánovy nemilosti samému všemocnému hejtmanu Jindřichu Róchu Holanovi…

Javůrek měl chalupu se zahradou ve vsi Bačálkách; dva synové, Václav a Jiřík, provozovali doma řemeslo, jeden krejčovinu, druhý tkalcovinu. Poddaným byl kosteckým. Osenický farář si stěžoval Černínskému panu hejtmanu Holanovi na Kosti, že Javůrek neprávem užívá části role a zahrady u domu; jsou to prý zádušní pozemky a Javůrek má býti donucen buď k zaplacení nájmu, nebo k zaplacení kupní ceny. Javůrek byl skutečně napomenut, ale odmítl platit, jsa té pevné víry, že pozemky jsou jeho; svědkem prý jsou dva bratří, jeden přítel a paměť — tradice: otec hospodařil na domě bez závady ještě před švejdskými vojenskými vpády. Farář nedbal vytáček a pronajal sporné pozemky jednomu poddanému starohradskému.; a z blízkých Dětenic byl delegován rychtář Jakub Chaloupecký s několika sousedy, aby neposlušného Javůrka sehnali s jeho gruntu násilím. Napadený se nedal. Vrhl se na vetřelce s kůlem a za pomoci obou podobně ozbrojených synů statečně jim natloukl. Rychtář dostal jednu do hlavy topůrkem od sekery a ohrazoval se zdvořile, „že tak dobří lidé nedělají, než Petrouští“. (Tehdy se říkalo zlodějům Petrovští; jméno to se vyskytuje již za třicetileté války, byli to asi vojenští zběhové.[1] Dříve uváděná Dorota Jinová píše paní Zuzaně 1645: „Okolo nás Petrovskejch po dvanácti chodí.“) Potom vjela do rychtáře bojovná nálada, i povzbuzoval své: „Házejte a bijte, jak není Javůrek než jeden palič a šelma!“ A skutečně pomocníci jeho se vzchopili, vytrhali z plotu kůly a pustili se do obhájců; syn Jiřík klesl [95]k zemi s krvavou hlavou, starý otec byl několikrát sražen k zemi. Podle vlastního přiznání „se mnou co hovadem o zem bili“. Javůrkovi vidouce, nezbytí ustoupili před přesilou do světnice a zavřeli za sebou dveře do síně. Útočníci vítězně obsadili bojiště, a „rozmetavše celý plot od zahrádky, zašlapavše saláty i okurky a všecko vniveč obrátivši“, odtáhli k domovu. Oloupený a znásilněný Javůrek však nebyl ještě pokořen. Sáhl k prostředku nejúčinnějšímu. Žaloval samému hraběti Františku Josefu Černínovi na hejtmana Holana, že, jsa ještě buchhaltrem, přesadil s farářem vosenským mezníky v pánův neprospěch! Tohleto bodnutí pod žebra by bylo bývalo rozčertilo obyčejného smrtelníka, nato šlechtice, který lpěl na zděděné půdě. Tady šlo stranou, v čí prospěch mělo jít hraběcí ochuzení. Javůrek vykládal ze široka: hejtman poručil „dva kamenné mezníky roztlouci, kus zahrady se třemi hruškovými a sedmi švestkovými stromy pod tři věrtele vejsevku k záduší vosenskému upustil“, celkem „přes dvoje hony vzdéli a na tři záhony zšíři od půdy kostecké od něho pana buchhaltera bylo ustoupeno“. A to ještě lišák Javůrek jenom napovídá a při osobní audienci „zoustně“ by milostivé vrchnosti mohl povídat teprve věci!

Hejtman Holan 22. prosince 1718 vykládá nevinně, jak žádal farář osenický, aby přidržel Javůrka k placení, že Javůrkovi patří jenom chalupa, „nic více nežli po té straně po okap střechy“ — to může dokázat správce Král nyní na Chudenicích; nenápadně nasazuje na Javůrka, že se u něho „knihy luteriánské našly“. Vůbec hledí vykresliti Javůrka jako buřiče, lháře; s těmi mezníky ta žaloba „by se měla skrze komisi unpartaisch vyšetřiti“. Pan hrabě si dává vysvětliti i jiné maličkosti. Prý hejtman s Javůrkem hrubě mluvil, dokonce ho tloukl a holí okrvavil! On totiž Javůrek, maje bezpochyby i trochu knižního vzdělání (ač memoriál za něho psal Martin Klíma) a bujnou fantasii, udělal ze svého slavného případu skutečné mistrovské dílo: postavil se do pózy mučedníka. Každý den panského žaláře vypočítává s tváří ubíjeného trpitele, každé škrábnutí zveličuje na krveprolití a vraždy: „dvakráte z mé staré hlavy krev po zádech na zem chlípěla“; když ho nechtěl farář zpovídat, musel „se uchýlit do Mladé Boleslavě k pánům páterům minoritům k svaté zpovědi, aby mohl na kancelář kosteckou odevzdati zpovědní cedulku“ — nezapomene zdvořile vybranou formou zdůrazniti svou pravověrnost.

Hejtman se zapřísahá, že byl Javůrek první poddaný, na kterého rukou sáhl, přiznává, že „jednou koncem holi o jeho hlavu nechtíc zavadil a kůži jemu prorazil, však toliko krev zadu na holstuchu se znamenala“. To také potvrzuje svědek Augustin [96]Josef Werner z Kopidlna, tehdáž kaplan u faráře osenického. Tento „ecclesiast“ dává Javůrkovi vysvědčení spíše šeredné nežli uznalé. „Pro svou hubu“ byl nepříjemný i pp. páterům i hejtmanovi. Vzpomíná na dramatický detail, který ponecháváme v původní dialogisaci: Holan napomíná odbojníka, aby nemluvil tak nepříkladně. To se ví, že mírně a jemně. „Mlčte, Javůrku!“ Vzpurník odsekne: „Pane hejtman, vy jste mne neučil mluvit; proč bych já mlčel?“ Načež dotčený pan hejtman jeho třikráte holí španielskou přes záda uhodil. Další vývoj už známe. Následovalo to, čemu dal Javůrek honosivý název — „traedie“. Nebudeme již citovati další portréty Javůrkovy objednané z moci úřední u sousedů, kteří dosvědčují, že je člověk víry nehodný, lhář, zloděj a urputník. Shrnujeme závěr raportu jetenského rychtáře Chaloupeckého, že pro všecky „vejstupky a od dávných časů natropené hříchy Pán Bůh třebas by nás trestati moci ráčil pro toho nepříkladného přestupníka na úrodě zemské“, kterážto možnost je jistě dosti vydatná, aby došel Javůrek zaslouženého trestu. A sloh ukazuje, jak se člověk ve své špatnosti rád schovává za úradky Boží.

Z Kostecka bychom si mohli dát představit ještě lecjakou zajímavou figurku z téže doby. Je tu na př. soused Jiří Skřivánek, kterého nařkl kořalečník Izák žid z krádeže vlny. Skřivánek se utíká o ochranu k panu hraběti, ale brání se hlavně nadávkami. „Ten pohan židovský se tady svou zpourou honosí, jsem prý jedna šelma, zrádce, kluk a zloděj“, v neděli „lid od služeb Božích odvracuje a k sobě k ožralství neřádné kořalky své vábí“, každému, „kdo ho napomíná, buď kdo buď, šelem a hundsfutů nadává…, každodenně jako hovado ožralý jest“. To se poslouchá jako čertovská litanie abstinenta z donucení.

Tyto hrubé líbeznosti nám postačují a doporučují, abychom, opustíce plemeno mužské, podívali se mezi píšící nebo mluvící fraucimor.

Především se nám hlásí se svými důkladnými hospodyňskými záznamy dvě šafářky paní Zuzany Černínové, Maruška Hlavničková z Radenína a Dorota Jínová z Pacova, kterou jsme již částečně poznali. Maruška posílá své paní v lednu 1636 všelijaké produkty, máslo, sýry, drůbež, a poctivě informuje o svém hospodaření. „Ze všech dvorů jsem jedenáct hrud másla přijala a vypravši, nasolivši do tuny (sudu) složiti dala. Dorna z Pacova čtvrt masa hovězího odeslala, kteroužto sem dala rozsekati a udělám z ní 14 pečení, k vaření 22 kusů a na 10 vodvářek. Vovcí vosum sem zabíti dala a dvě umřely, šest jich je stráveno, dvě v celosti zůstávají. Nechtí jich jísti, že v nich ani omastku [97]není.“ Aj, podívejme se, jak se měli tehdy dobře! Skopové jim nejelo. Mužští měli i jinak mlsné jazýčky a zůstali věčnými bručouny. Pan Vondřej si stěžoval, že nedostává pivo. „Pánem Bohem se dokládám,“ dušuje se Maruška, „že jak jemu, tak také paní Bětušce je dávám.“ Ten pan Vondřej byl asi nějaký nedopita a měl zvláštní hygienické zásady; když stonal, poslal si třebas třikrát pro pivo. A tady někde potom vzniklo nedorozumění mezi ním a šetrnou hospodyňkou. Další zpráva vypočítává, kolik se posílá sýrů, také některý pro synáčka paní Zuzany — Maruše ho zve důvěrně Humprechtíčkem —, másla „tři kbelíčky přepustila, bylo toho něco víc než půl třetího žejdlíka“. Zásilku doplňuje deseti pletenci cibule, věrtelem panského chleba, dvěma husami a dvěma ličkami. Stejně důkladně jako odborně se rozšiřuje o předení, přadlenách a tkalcích.

Pacovská Dorota Jínová neboli, jak ji zve hospodyně předešlá, Dorna z Pacova stojí nějak blíže k své paní. Nepodává jenom suchý referát, ale ulehčí si i o svých rodinných starostech; krátce je cítit, že mezi paní a služebnou je srdečný poměr ženský. Všude tehdy leželi vojáci; pobláznili všecky ženské, a i Dorna je jimi tak zmatena, že plete všcko dohromady, vojáky, slepice, sny, syna Pavla, šafáře i sýry. „Po polích se shánějí jen po ženském pohlaví, v starém dvoře opět máme dva vojáky na salvakvardii. Musím jim dávat jísti a píti. V pondělí táhli vojáci skrz město, totiž ti, co leželi v Kamenici. Za nimi hned táhlo hrabě, jak mu náleží Humpolec (Salm). Do starého dvora zajeli, tu drůbeži skoro nic nenechali; ličky všecky pobrali, slepic jen dvacet se shledává. Já svého Pavla až posavad doma nemám; nemocný v Táboře leží. Nemůže na nohy. Račte mne k němu odpustiti, ať jen se mohu na něho podívati, co je mu, tak v zimě leží (bylo 12. I. 1640). Kdyby se mu strhla z nějakého leknutí podágra! Taková nemoc chce teplo.“ Tak to jde dále, hodně citově, hodně zmateně, ale jadrně. Tehdy se zpravidla léčilo po domácku; máme tu vylíčen případ děvečky, „co je na Markytině místě“, jak se jí udělaly na noze pryskejře, jak jí Dorota dávala mazání, přikládala lístek liliový. — Čistě žensky vypadá tato důvěrnice paní Zuzany ve snu vypsaném 10. října: „Dnes jsem totiž přede dnem Vaši Milost na jevě čistě viděla a s Vaší Milostí mluvila. Tak jako jinda ráčili jste mi dáti ňáký dítě chovati. Nic nevím, co je to za dítě bylo. Pěkné se mi zdálo.“

Ještě jeden dopis Dornin opíšeme; obsahuje některé pravopisné zvláštnosti: místo z jeho píše Dorna zeho, místo nějaký, ňáký – náký (tvrdě). „Dva kusy ze dvora Skopitec nám vzali, krávu a jalovici. Ostatek všecky zase domů přišly, zoutíkaly těm vojákům. Nejvyšší táhl s celejm regimentem skrze Chust[98]nici k Peldřimovu. Ouředníci sami od sebe učinili náký psaní s ponuknutí pana Vratislava, totiž krajskýho hetmana do Soběslavě. Hospodyně měla ceru Dorotu stáří deseti nedělí, umřela jí včera. Psotník ji přetrhl. Nezapomněla jsem já, čeho ráčíte potřebovati. Bětka se ještě tak sama hojí, já jí masti dávám, celý líto. Cibuli v pletnách mám velkej světnici na stěnách. Ti mušketýrové prosí o náký šaty. Kusu šatu ti dva nemají, vrátnýho a Janek koktavej. Já taky tu dnu mám v rukou, již na dvě neděle i víceji v kotnících, někdy sem dosti těžce psala. Sama v sobě se zasměji, že se ráčíte pokládati za starou babičku. Ještě toho není při Vaší Milosti, zač se ráčíte pokládati. Ráčíte ještě v nejspanilemším věku bejti… Račte Pavlovi přece ten istrment koupiti.“ (Na přiloženém lístku:) „Ten můj kulhavej mne prosí, abych mu koupila istrment za jeho podíl. Je pravda, mám jeho padesáte zlatech po jeho milým otci. Musela mi je jeho matka vydati, a to na každýho sirotka, poněvadž sem já byla otcovská poručnice. Já zeho dílu zase peníze dám. Bůch milej ví, zdaliž to utratí, co má, zeho nemocí, poněvadž je se nezahojil. Taky již těch padesáte zlatéch nemá v cele; zeho i svýho musela sem mu kolikráte dáti.“

Proti této Dorotě ustrašeně vypadá rozumářsky vypočítavá matka Magdalena Al. Lvová, která 1676 prosí pana Humprechta Černína na Kosti o protekci pro syna Václava, „sirotka chudobného, majícího začátek v počtech, v psaní a v německé řeči“. Uznale chválí pana Humprechta, že na svých panstvích všecko vede po německu, a žádá, aby milostivě přijal jejího syna „na některé panství mezi Němce, kdež se všecko v německém jazyku řídí, k dalšímu cvičení“.

Ve věcech lásky jsou tehdejší ženy diskretní a cudné tak jako dnes. Slovník milostných hříček i rázu vážnějšího je chudý a eufemisticky nechápavý a spíše jenom zdaleka naznačuje, i když se probírají v něžném pletivu lásky neohrabané ruce necitelných úřadů. Komu po tom co bylo, když, se před 240 lety v Jindřichově Hradci ve mlýně u čtrnácti stýkala Lucie Kavková z Ratiboře s pětadvacetiletým učedníkem mlynářským Matoušem Bodlákem? Jak bylo této cudné dívce, když se měla před celou městskou radou nahlas zpovídati z těch sladkých hříchů, o kterých se stěží šeptem dohovořila v šeru obilních truhel (kašen), do nichž se sypala bělostná mouka za rachotu čtrnácti složení? Jak přišla k té cti, že jí na hradecké radnici předváděli sbírku mučících nástrojů a na její útlé ruce nastrkovali na zkoušku palečnice doufajíce, že učiní hnusné vyznání na vlastního otce? Z vleklého výslechu, při němž oba milenci nejčastěji skrývali svou nevědomost do kratičké odpovědi„to já ne[99]vím“, i když šlo o otázky tak nevinné, jako je stáří, seznáváme, že negalantní milenec, který jinak se dovedl vyjadřovati tak rozhodně, jako že „ona za ním sama lezla“ a on chudák „s ní jen špásoval“, dovede mluviti zase, když jde do tuhého, velmi rozšafně a usedle, ba v některých obratech jako Pilát v Písmě svatém. Ukázka: »Když potom přišla jednou do mlejna, já se jí ptal: „Co pak jsi již sama druhá? Však slyším, že povídáš na tovaryše u čtrnácti! Který pak jest s tebou činiti měl? Ty snad na mne pravíš?“ Tehdy ona odpověděla: „A oniť mne lidé každý rok dělají nepoctivou“ (nahrazujeme tímto adjektivem silnější substantivum).« A ty starosti měl ten ubožák z toho, že byl jednou v Ratiboři „u muziky“.

Poslední příběh jest skoro o 130 let starší a hrdinové jsou z lepších měšťanských kruhů jindřichohradeckých (1562). Personae: Anna Heldová, její manžel Toman, hradecký měšťan, jinak „hromovské trápení“, její milovník Jan Andělík, městský písař, jinak „Johannes nejmilejší“. Když manžel odešel za nějakým obchodem, pozvala si panička galánečka; jak se tak ve vší poctivosti bavili — okolo půlnoci bylo —, vrazil do světnice manžel. Hnal se kordem po Andělíkovi, a ten, neuměje lítati, zalezl pod postel; odtud vypíchnut a „uskakuje před kordem do kancelářky se dostal“. Ctnostná manželka nemohla pochopiti, že by muž mohl na ní před úřadem žádati právo útrpné, a plačtivě se utíkala o pomoc k panu hraběti Jáchymovi, prosíc zároveň za přímluvu paní hraběnku. Vylíčila svůj případ asi takto: „Jan, jináč Durchanondr, bratranec můj, před nemalým počtem dobrých lidí v domu svém na ublížení poctivosti mé zjevně mluvil, že bych byla nepoctivá. Manžel, vidouce mne plačtivou, připověděl, že mne v tom neopustí. I učinila jsem psaní k Andělíkovi a poslala po své děvečce, aby mne navštívil a poradil. Přišel opilý.“ Nyní nechme mluvit jeho: „Tak jsem já dobře truňkem obtížený do domu Tomana Helda vešel.“ Ona: „Za to jsem žádala, aby ostal, až by z toho vystřízvil.“ On: „I tak jsem se z šatů svých — odpustiti ráčíte — rozhostil.“ Ona: „A on rozstrojivše se z šatů za štokem (stolem) seděl.“ On: „Když jsem za štokem seděl v světnici, ona v těch šatech, jakž ve dne chodila, zavitá v kožichu a v čepici jest byla.“ Helt viděl situaci jinak: „Manželku svou při něm v komoře v košili a bosou jsem našel; dcerku její, která s ní obyčej měla líhati, v jiné místo položila.“ Tedy jakýsi rozpor. O tom kordu víme. Nejprv sáhl domněle klamaný manžel — je vidět, že to byl člověk prchlivý a lidem nebezpečný —, nejprve sáhl po ručnici. Andělík s uspokojením konstatoval, že sice „stiskl, ale vůle Pána Boha všemohoucího nebyla, aby jemu spustila“. Resumé: Andělík: „Kdy[100]bych pro skutek cizoložný do domu Tomana Helda vejíti měl, zbraní bych se byl opatřil.“ Heldová: „Potupu, lehkost a posměch s dcerkou svou malou nésti musím…“ A ještě Andělík: „On Toman žaloby své ničímž neprokazuje, nežli holými slovy!“

Ukázky své uzavíráme satirou na ženy, která byla v archivu vodňanském vepsána mezi všelijakými rozmanitostmi v polovici XVIII. stol. Je sice trochu obhroublá, ale jinak dosti podařená; složena je ve formě modlitby a nadepsána „Horlivé vzdychání k Bohu za obdržení rozličných cností jedné každé ženské osoby, které často vopakovati velmi prospěšné a užitečné jest“.

„Všemohoucí, věčný a milosrdný Bože, já největší hříšnice na kolena má před velebností tvou boskou padám a v hluboké poníženosti mé a z vnitřnosti srdce mého zkroušeně žádám, bych nebyla jako první naše matka Eva mlsná a všetečná, nebo skrze mlsnotu a všetečnost svou nás ubohé, mdlé a nedostatečné ženské pohlaví do všelijakých nedostatků, psot, křížův, bídy a těškostí, obzvláště pak, což budiž Tobě, o Pane Bože, požalováno, pod moc, poslušenství a panování muže jest přivedla. Nebo skrze mlsnotu, všetečnost a pejchu stal (se) počátek všelikého hříchu, pročež já bídná a největší hříšnice, bezbožnice, podvodnice, svůdnice a klevetnice s ponížeností srdce mého tebe žádám, bych byla trpělivá, přívětivá, ponížená, pokorná, tichá, poslušná, pozorná, střízlivá, rozšafná a moudrá, bych jak zlý duch po domě nebouřila, jak nedvěd nemumlala, nebublala, jak kočka oulisná, jak pes závistivá nebyla, bych jak krokodýl, jenom abych muže ošálila, potutedlné slze nevylejvala, a co na jinejch vidím, také na muži hned míti nechtěla, bych tváře jak Hanswurst neb jako tyger mašličkama nestrakatila, jak pudl vlasův mých nekrauzlovala, bych když do kostela přijdu, kde který sedí, sem tam se neohlížela, a že přes mne žádná nejni, vysokomyslně nesmejšlela, a toho mého, odpustiž mně to, Pane Bože, smradlavého masa na krám nevykládala, bych když z kostela jdu, dvě hodiny s kamarádkou na ulici nestála a s ní jako husička s husičkou neštěbetala, neklevetala, a bližního našeho jak živého tak mrtvého nepřesoudila, nepřetřepala a nepřevalchovala, neb vím dobře dle vlastní zkušenosti, kde husy, tam smrad a štěbety, kde ženy, tu svár a klevety. Bych se do muského ouřadu neplichtila, nóbrž v mém černém a mně patřícím kuchyňském kanceláři při ohništi, pohrabáči, kleštích, pometle, hřeble, lopatě, hrnečkách, rendlíčkách ostala, je řídila a spravovala, bych po domě klíčemi nezvonila, kopama a hroudy po domě neházela, a když se na muži pomstít nemohu, děvky nefackovala, nepohlavkovala, hrnci okolo hlavy neházela a všelijak nenadávala a nepřezdívala, bych nebyla klevetivá, reptavá, jak [101]zlá saně naproti lidem nebyla, jak hrnec křapavá, jak stará hachle aneb ješkova palice jazykem mým nepichlavá, jak zběhlička randavá, jak mědlice klapavá, jak kleště Vulkánovy na cti utrhačná, nýbrž bych byla pokoje svatého milovnice a muži mému ve všem poddaná, povolná a poslušná se proukázala. O Pane Bože, ještě tebe jedenkrát žádám, bys ten zvyk ode mne odvrátiti ráčil, bych na jitřní do kapsy nechodila a s kořalkou neb rosolkou flašku v kapse nenosila, v koutě by on neslyšel kluk, kluk, kluk, jemu nenadávala a nepřezdívala a potom zmotaná po domích neběhala, klevet nesbírala, jemu pak jich nepředhazovala, a nevyčítala, nýbrž dej, Bože, by s námi bylo jedno srdce a jedna duše, bych jemu aspoň někdy na jméno trefila a vždycky poslední slovo jako ministrant míti nemusila, bych jako žena Jobova jedna z bláznivých žen nebyla, nýbrž poslední prosbu v Otčenáši: ale zbav nás zlého často opakovala. Amen.“

Přelétli jsme řádku písemných projevů minulých věků, projevů, které letem zachycují mnohotvárný život soukromý i veřejný. Ačkoliv jsme slyšeli jazyk téměř čtyř století (od XVI. do XIX.) a z různých oblastí, přec jsme vždy dobře rozuměli; neboť přes nepatrné vývojové změny v hláskách, tvarech a výrazech zůstává podstata jazyka a jeho duch stále stejný a týž. Oblast nářečních zvláštností bývala širší; na př. polosamohláska u (prauda) se slyšela i v jižních Čechách, bul znělo i kolem Hluboké a pod. Pokud reprodukovaly naše ukázky projevy mluvené, a tedy živou mluvu lidovou, byly jadrné, prosté a přirozené, třebas někdy drsnější a hrubší. Písemnosti neboli psané projevy obcovacího slohu mají pečeť vyspělé kancelářské tradice a stylistickou zběhlost odbornického vývoje a dlouhého zrání. Všude pak, ať šlo o původce z vrstev lidových nebo panských, vesnických nebo městských, mohli jsme býti svědky hlubokého mravního vědomí a poměrně vysokého stupně duchové kultury, kteréž vlastnosti jsou nejbezpečnějším podkladem jazykové jadrnosti a slohové zralosti.

---

[1] Podle Tepléha (Příspěvky k dějinám českého rybnikářství 73) Petrovští byli uprchlíci z poddanství, vysloužilí vojáci a městští podruzi; po r. 1640 byli postrachem jižních Čech, zvláště kraje mezi Táborem a Benešovem. Jméno prý měli podle náčelníka Petra.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 5, s. 93-101

Předchozí Předplatné na rok 1944 činí K 35

Následující Vladimír Šmilauer: Skloňování cizích jmen na -i (-y)