Časopis Naše řeč
en cz

Dvě díla o slohu

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O literárním slohu

Karel Svoboda, O literárním slohu. Vydalo r. 1943 nakladatelství Karla Voleského v Praze.

Na necelých třicíti stránkách podává tu mistr jasného výkladu poučení za celé velké svazky: co je sloh, jak se podle rozličných hledisek rozlišují jeho druhy, jak se sloh hodnotí, jak sloh souvisí s povahou člověka atd. Zhuštěná podoba, kterou spisovatel dává svým výkladům, není na újmu srozumitelnosti; čtenář naopak s velkým uspokojením pozoruje, jak se v podání Svobodově i nejtěžší otázky stilistiky stávají průhlednou sítí základních vztahů a jak se obsáhlé problémy, o kterých jiní napsali tlusté svazky, pod Svobodovým kriticky srovnávacím pohledem do minulosti řeší takřka samy od sebe. Tuto zjednodušenou a přitom neskreslenou perspektivu může ovšem rozvinout toliko člověk, který je s to jediným pohledem najednou obsáhnout celou šíři a spletitost svých problémů i hloubku jejich vývoje po mnoha historických etapách lidského myšlení. Čtenáři Naší řeči znají dobře tuto nesnadnou methodu už ze Svobodovy přednášky o jazykové správnosti (XXVII, 1 n., 25 n.); tam názorný a přesvědčující výklad vytvořil prof. Svoboda spojením hlediska historického s rozborem podstaty tohoto problému. Při tom historické hledisko prof. Svobody, klasického filologa, objímá celou minulost až na dno doby antické, a jeho analysa se opírá o dokonalou znalost všeho toho, co o probírané otázce říká a ví doba dnešní. A často, velmi často se ukazuje, jak plodné je historické zkoumání Svobodovo: mnohé z názorů, které se obecně pokládají za výtvory doby naší, byly vysloveny už dávno před námi, ale zapomnělo se na ně — jistě na škodu pokroku v našem poznávání. A téže methody užil prof. Svoboda i v tomto svém výkladě o literárním slohu; na svědectví se dovolává Aristotela stejně jako Taina, Plauta jako Goetha, Tibulla [208]jako Machara. Čte se to všechno tak lehce a příjemně, neboť Svoboda pečuje zvláště také o to, aby osnova jeho výkladů byla dokonale jasná a přehledná. Ale kolik je za tou lehkou a příjemnou podobou skryté učenosti, kolik času a námahy musil autor věnovat studiu celých desítek knih, kolik přemýšlení stál někdy objev pravé spojitosti mezi spornými nebo záhadnými vztahy a kolik vyjadřovacího umění a úsilí bylo vynaloženo, aby se to vše odělo ve výraz každému přístupný! Pro to pro všechno není tato knížka Svobodova malá, naopak právě pro tu svou skrovnost je v pravém slova smyslu veliká. Čtenář to pozná sám, neboť si po jejím přečtení musí říci, že se z ní naučil víc a lépe než jindy z tlustých a učených svazků.

Začíná se historií českého slova sloh. První jeho doklad nachází Svoboda u Puchmajera (r. 1804); je to přejetí z téhož pramene jako názvy slovesnost, vkus, soustava, příroda, vzduch a mnoho jiných slov obrozenských. Slovo stil pochází z latiny. Z četných dosud podaných definicí slohu vybírá Svoboda několik nejzajímavějšícn, na př. Buffonovu, že sloh je pořádek a pohyb, který vkládáme do svých myšlenek, a že „sloh je sám člověk“, vymezení Jungmannovo, že sloh je „k věcí a záměru mluvícího neb píšícího hodné myšlenek vyjádření“, a prostou definici Brunetièrovu, že sloh je způsob, kterým se vyjadřujeme. Svoboda sám pak za sloh považuje to, „co je podstatné v uměleckém tvaru; u básnického díla není tímto tvarem jen jeho mluva, nýbrž též námět, který je také umělecky utvářen, kdežto v jiných slovesných výtvorech, jako v řečech, ve vědeckých pojednáních, v dopisech, v hovoru, je tak utvářena pouze mluva“. Podle Svobody je tedy sloh „stavebným (strukturním) principem uměleckého díla, principem určujícím jeho tvar“; je obdobný povaze (charakteru) člověka, která určuje jeho chování, a stejně jako charakter není ani sloh sám o sobě hodnotou.

Literární slohy lze třídit podle několikerého hlediska. Podle nositele se rozlišuje základní sloh jednotlivého díla (na př. sloh Nerudových „Malostranských povídek“), sloh spisovatelův (na př. sloh Nerudův), sloh spisovatelské družiny (na př. sloh lumírovců), sloh vrstevníků (na př. sloh realistů přibližně stejného věku: Wintrův, Klostermannův, Jiráskův, Holečkův, Novákové, Herrmannův, Raisův), sloh dobový (na př. realismus v XIX. stol., společný několika národům), sloh společenských skupin (na př. sloh studentských písní v středním věku), sloh národní a kmenový. Podle slovesných druhů (také nositele slohu) lze sloh rovněž rozlišovat (na epický, baladický, hymnický, tragický, komický, vědecký, řečnický atd.). Slovesné druhy však nejsou neměnné, staré zanikají a nové se rodí a pů[209]sobí v nich ustavičný vývoj; ani v jednotlivých druzích nebývá sloh zcela jednotný. Konečně lze mluvit i o slohu písemnictví, odlišném od slohu ostatních umění (výtvarných umění, hudby atd.); jeho výrazovým prostředkem je slovo a jím jsou spisovateli určeny hranice jeho vyjadřovacích možností. Vývoj písemnictví záleží ve vývoji slovesného slohu, a proto jsou literární dějiny především dějinami slovesného slohu a jeho zkoumání dává pevnou osu celému bádání o písemnictví. Jenže literární dějepisci si toho nebývají vždy plně vědomi a cíl svého zkoumání, vývoj slohu, zaměňují s prostředky vedoucími k němu, t. j. s výklady bibliografickými, ideografickými, psychologickými a sociologickými.

Zvláště zajímavý je Svobodův historický přehled pokusů tříditi literární slohy podle jejich význačných vlastností. Od Aristotelova trojího rozlišení na řeč prosaickou a básnickou, na řeč mluvenou a psanou, na řeč v jednoduchých větách a řeč v periodách vede ustavičný vývoj až k Zichovu rozlišení trojího typu básníků a k Volkeltovu pateru slohových protikladů podle způsobu tvoření; jsou to: sloh přirozený a rozumový,

naivní a sentimentální,

objektivní a subjektivní,

realistický a stupňující,

individualisující a typisující.

Autor pak stručně charakterisuje sloh řeči mluvené proti slohu řeči psané a sloh básnický proti prosaickému. Mezi slohem básnickým a prosaickým jsou však rozmanité přechody: na jednom konci stojí zcela prosaický sloh, v němž záleží jen a jen na myšlence (je to vlastně úplný nedostatek uměleckého tvaru a tím i slohu), a na druhém konci stojí sloh vlastních básní, t. j. děl čistě uměleckých, vytvořených především obrazností. Uprostřed je sloh t. ř. umělé prosy, t. j. všeho slovesného tvoření, kde se vedle praktického účelu (dorozumívání, přemlouvání, poučování a j.) uplatňuje též záměr umělecký. Básnický sloh vytvářejí hlavně čtyři činitelé: eufonie (libozvučné uspořádání hlásek), rytmus, výběr slov a větná skladba. Ve výběru slov mají v básnickém slohu zvláštní místo obrazy (přirovnání, metafory a p.); právem se pokládají za podstatný znak básnické mluvy a již Aristoteles o nich říkal, že se jim nelze naučiti, neboť jsou „znakem nadání“. Básnická věta bývá oživována rozličnými způsoby, na př. střídáním tónu, důrazným opakováním, hromaděním, stupňováním výrazů, paralelním nebo antithetickým nebo chiastickým řaděním atd.

Podle básníkova poměru k zobrazení skutečnosti se rozlišuje sloh realistický, usilující o věrné vystižení skutečnosti, a [210]sloh idealistický, skutečnost přetvářející. Realistický sloh se však mění v prosu, jestliže úsilí vystihnouti věrně skutečnost převažuje nad uměním, takže se umělecké dílo stane pouhým věcným záznamem (reportáží) nebo vědeckou studií; prosou se stává též sloh nejnovějších básníků surrealistických, jestliže jejich snaha zachytiti proud vlastních představ, zejména snových, není řízena uměním. Sloh idealistický buď skutečnost zjednodušuje v typy (sloh typisující), anebo ji stupňuje (sloh stupňující); na př. umění klasické se vyznačuje slohem typisujícím, romantismus a barok slohem stupňujícím. Ale není vždy snadné zařadit jednotlivé dílo nebo jednotlivého básníka do některé z těch tří slohových skupin, a to jednak proto, že se i v témž díle mohou rozličné typy slohu střídat a mísit, jednak proto, že mnozí básníci stávají právě na rozhraní dvou slohů (na př. Neruda na rozhraní slohu realistického a typisujícího, V. Mrštík na rozhraní slohu realistického a stupňujícího).

Od rozdílu mezi dynamickým slohem stupňujícím a statickým slohem typisujícím i realistickým vede cesta k rozlišení slohu na objektivní a subjektivní podle toho, do jaké míry v díle vystupuje spisovatelova osobnost. Objektivní sloh se hodí zvláště eposu, naučnému básnictví, filosofii a vědě, subjektivní sloh pak lyrice a řečnictví; uprostřed stojí balada a drama.

Konečně podle složitosti a pravidelnosti ve stavbě věty i celého díla lze rozeznávat sloh jednoduchý a složitý, pravidelný a volný; mezi těmito krajními podobami je však mnoho útvarů přechodných.

Rozličné slohové typy nejsou samy o sobě hodnotami; nelze na př. tvrdit, že by sloh realistický byl hodnotnější než sloh idealistický nebo naopak. Přesto však právě sloh rozhoduje o ceně uměleckého díla; na něm záleží, je-li to dílo dobré či špatné. Na závěr svých výkladů pak klade Svoboda slova, jež by měla jako motto stát v čele každé učebnice slohu:

„Nezbytným požadavkem dobrého slohu jest, aby nebyl přinášen z vnějška — mluvíváme tu o manýře —, nýbrž aby vyrůstal z nitra, z podstaty díla, z oné třetí vrstvy myšlenkové a citové, kterou nelze vysloviti, nebo lépe, kterou nelze vysloviti jinak, než jak je vyslovena dílem. Jinými slovy: sloh má být upřímný. To vyplývá z Buffonova i Goethova vymezení slohu a k tomu směřuje Šaldův požadavek, aby sloh byl organický a nutný. Ovšem sama upřímnost nečiní ještě sloh dobrým: je-li základní myšlenka a základní cit díla mdlý, bude mdlé i jejich vyslovení, byť bylo sebe upřímnější, avšak na druhé straně z neupřímnosti, nepoctivosti nemůže nikdy vzejíti dobrý sloh. Neboť v nepoctivém slohu zeje vždy nesnesitelný rozpor mezi nitrem [211]a vnějškem díla, rozpor stejně nesnesitelný, jako je v nepoctivém jednání. Je tedy dobrý sloh hodnotou nejen uměleckou, nýbrž i mravní.“

Dodejme k této své zprávě ještě, že čisté a jasné myšlení Svobodovo je tlumočeno stejně čistým a průzračným jazykem; je to vidět i z toho, že jsme většinou nemohli činit nic jiného než prostě přijímat do své zprávy stilisaci autorovu, neboť stručněji a výstižněji by sotva bylo lze se vyjádřit. Pro všechny ty své vynikající vlastnosti přinese Svobodova knížka o slohu čtenářům mnoho potěšení i poučení.

Die Kunst des Schreibens

Totéž thema, ale z opačného konce probírá i velká německá kniha o 509 stranách,

Brodera Christiansena Die Kunst des Schreibens. Eine Prosaschule. 12. vydání, které máme v rukou, vyšlo r. 1939 v nakladatelství „Philipp Reclam jun., Verlag, Leipzig“.

Užíváme příležitosti a podáváme o ní svým čtenářům zprávu, třebas trochu opožděnou. Jeť tato kniha jakoby praktickým protějškem knížky Svobodovy a mimo to obsahuje tolik rozumných a užitečných pokynů pro stilisty, že bychom sotva našli knihu jí podobnou. Není to soustavná stilistika; autor uspořádal osnovu tak, že všechny jeho výklady mají ráz příležitostného poučení o thematu právě probíraném. Při tom se však věnuje pozornost všem stránkám vyjadřování od výběru slov až po psychologické podmínky slovesného tvoření; autor nepodává jen návod k průměrnému slohu věcnému, nýbrž přímo k slohu uměleckému. Rozvrstvením na několik stupňů a připomínáním i dalším rozvíjením věcí už probraných dostává celé dílo jednotnou a pevnou páteř; ve všem je pak vidět ruku dokonale poučeného odborníka, znamenitého stilisty a zkušeného učitele.

Cestu od prosté bajky až k složitému dramatu rozdělil autor v deset stupňů. Každý z nich obsahuje výklad o některém útvaru slohovém s hojnými vzornými ukázkami, praktická pravidla a vysvětlení o některé stránce vyjadřování, výčet chyb a návody k vlastním cvičením. Tak hned první kapitola začíná třemi základními pravidly: 1. Piš „nahlas“, t. j. přečti si hlasitě každou větu, kterou napíšeš. 2. Vyhýbej se všemu neodůvodněnému zesilování a stupňování, zbytečným hyperbolám a superlativům. 3. Dávej přednost jednoduchým výrazům před složitými opisy a vyhýbej se slovům i větám, které jsou jen formální výplní bez obsahu myšlenkového nebo náladového. Potom autor podává výstižnou a odstrašující charakteristiku „vzdělaneckého“ jazyka (Bildungsdeutsch), podle jeho mínění těžké to překážky na cestě k dobré prose pro toho, kdo takovému jazyku přivykl. Jazyk vzdělance vznikl splynutím z těžkopádného vyjadřování kanceláří [212]a škol a z chvatného vyjadřování tisku. Vzdělanec nemluví řečí živě procítěnou, nýbrž řečí skrz naskrz prošpikovanou mrtvými šablonami. Je zamilován do vyjadřování v superlativech, ale jeho nadsazování nemá ohně. Prostý, přímý výraz se mu zdá málo závažný, proto dává přednost výrazům opisným a zamotaným. Bojí se širé světlosti jasných vět; zatemňuje je škatulkováním; nacpává je, aby nedávaly volného průhledu. K nepatrnému výkonu spotřebuje široko rozmáchlý pohyb; tak si v oblasti fysické počíná domýšlivec nebo komediant. Vzdělanecký pisatel se neptá prostě, nýbrž nejdřív ohlásí, že zamýšlí blíže přistoupiti k otázce. Setká-li se s odporem, nepostaví se mu prostě, nýbrž ohlásí nejprve, že nemůže jinak než poznamenati naproti tomu, že… Zaostřuje a rozštěpuje myšlenkové vztahy, ale jeho myšlení nikdy není jemná, tichá hra, v níž se myšlení proměňuje v krásu, nýbrž skřípe hlasitě, jako by bylo zarezavělé. A k svému čtenáři pak autor praví: Musíte svou úctu k tomuto mrtvému jazyku vzdělaneckému změnit v opovržení; potom budete zralý ke cvičením, která se nyní počínají.

Praktický nácvik dobrého slohu se zahajuje vypravováním bajek podle cizích vzorů, zvláště podle Lessinga, i na vlastní náměty. Abych naznačil Christiansenovu methodu, předvedu lekci o bajce podrobněji.

Naše cvičení, praví autor, mají buditi jemný smysl pro jazykovou formu a zvyšovati vkus a přiléhavost výrazu. Budou vám dány vybrané vzory, nikoli však k napodobení, nýbrž k závodění. Tu je bajka Lessingova; přečtěte ji jednou — zpravidla jen jednou — zvolna a hlasitě; potom promyslete obsah, až bude stát jasně před vámi; a nyní se pokuste tu bajku sami napsat. Máte-li však paměť tak dobrou, že si už po jednom přečtení zapamatujete doslovné znění bajky, musíte mezi čtení a psaní vložit přestávku, aby slova vzoru odezněla; a naopak nestačí-li jedno přečtení, abyste si osvojili obsah, čtěte dvakrát. Při psaní na básníka už nemyslete; píšete bajku samostatně v podobě, která se vám nejvíc zamlouvá. Nesnažte se tedy zachytit přesně slova básníkova; ale stejně se nesnažte jeho slovům vyhýbat. Myslete na pravidlo psát nahlas! Když je práce hotova, zlepšujte ji za pomoci hlasitého čtení, až se vám bude zdát dokonalá.

Máte tedy závodit s básníkem: zpracováváte stejnou látku jako on, snažíte se jako on najíti pro látku nejlepší podobu; jenom máte úlohu lehčí o to, že vám slova básníkova ještě napolo znějí v sluchu. — A nyní srovnejte svou práci se vzorem! Shledáte shody a odchylky. Nesmíte však na odchylky hledět hned s nevolí jako na chyby. U každého odchylného místa zkoušejte hlasitým čtením, kdo má lepší výraz, Lessing či vy. Brzo nabude [213]váš úsudek jistoty, takže se nebudete básníkovi slepě podřizovat, nýbrž buď budete v jednotlivém případě skutečně pociťovat jeho převahu, anebo svůj vlastní výraz uznáte za stejně dobrý nebo za lepší. Budete-li po takovémto srovnání nespokojen se svou prací, pokuste se o touž bajku znova.

Při tomto závodění s básníkem budete čím dál tím plněji vnímat krásu jeho jazyka: jak je jasný a pevný a hutný jako kovaná mříže. Jean Paul jej velebí: „Z Lessingovy prosy nám zní osobitý půvab, zvláště z jeho rázných závěrů.“ A Herder: „V celé té době, co se německy píše, nikdo, zdá se mi, nepsal německy tak jako Lessing.“ Lessing sám však praví: „Má prosa mě odjakživa stála víc práce než verše.“

To je charakteristický postup Christiansenův: zabírá celé pole od prostých, obecných pokynů praktických až po zřetel k osobitosti uměleckého tvoření a všude se provází citáty z nejlepších spisovatelů.

V ostatku kapitoly určené prvnímu stupni se probírá zákon motivického soustředění (Gesetz der Verdichtung, tedy vlastně zákon zhuštění, t. j. zhuštění motivů kolem základního jádra a směrem k němu) a názorně se předvádí na komposici povídky Krambambuli. Potom autor aplikuje tento zákon motivického soustředění na komposici bajky a dává žáku znova psát bajky, tentokrát už se zřetelem k nově získanému poznatku. Následuje několik „důležitých maličkostí“, t. j. upozornění na slova, jichž se užívá v nesprávném smyslu, na př. na zaměňování slov scheinbar a anscheinend, morgig a morgendlich, Worte a Wörter, hin a her a pod. K tomu přidává autor radu, o níž sám praví, že se bude z počátku zdát podivná: aby žák doslova opsal celou povídku Krambambuli (skoro jeden tiskový arch). „Mnoho se při tom naučíte,“ říká. „Jeden anglický spisovatel, který je sám velmi původní, doporučuje to jako nejrychlejší cestu k dobré prose.“ A na konec této první kapitoly klade autor „věc nejdůležitější“:

„Genius je síla, s kterou se člověk něčemu dovede odevzdat, síla, s níž se dovede něčím naplnit. Neboť při geniálním výkonu nesejde tak na délce vynaloženého úsilí jako spíše na tom, aby jediný okamžik byl bohatý a plný. To se děje samo od sebe jen u některých lidí: jsou geniálně nadaní; mají takovou povahu, že se všeho, o čem pracují, chápou s neobyčejnou silou. Ale tomu se může každý svou vůlí blížit. Záleží to jen na vaší vlastní vůli, abyste se stali geniálnějšími, než jste byli dosud. A pro vaše umění prosy je nejdůležitější, abyste se k tomu vychovávali.

Píšete-li o něčem, ať je to cokoli, máte se s veškerou silou, jíž jste schopni, vnořit do svého předmětu. Chcete-li popsat hru [214]zvířat na slepou bábu (to byl motiv v jedné z bajek), máte být této hře všemi svými smysly přítomen. Líčíte-li rozhodující střetnutí lesníka s pytlákem, máte být sám neviditelně přítomen na tom místě v lese, a to tak silně, abyste spolu prožíval všechny jednotlivosti. Píšete-li dopis, máte být v myšlenkách při tom, až jej příjemce otevře a bude číst. Píšete-li náborový text, máte se vcítit do nálady člověka, jehož chcete získat: jak je mu, když čte váš text. A tak při všem, o čem píšete, máte se s veškerou svou silou vžíti, vcítit, vechtít do svého předmětu. Promyslíte jej až do posledních výhonků, a to názorně, neboť na smyslech závisí pocit. Když píšete, vyhlaďte z mysli všechno ostatní; předmět vašeho líčení je pro vás jedinou skutečností na světě. Budete-li se tímto způsobem vážně snažit, pocítíte po nějaké době, že skutečně máte víc genia, než jste se dříve domýšleli.“

Z této přehledné ukázky (z prvních 50 stran) je trvám dobře vidět zajímavý postup Christiansenův při učení slohu. Na dalších stupních přistupují nová pravidla, rozbory nových ukázek, nové pokyny a nové úlohy. Probere se tak umění skládat aforismy, umění „vynechávat“ (t. j. vypouštět věci nepodstatné), umění „lehkého pera“, výcvik fantasie, psaní vzpomínek, umění dívat se vnímavě na svět, dialog (tu zvláště zajímavý je fingovaný rozhovor s hostem pozvaným jen v myšlenkách), účelné opakování výrazů, umění popisovat nebo líčit krajinu, popis osoby, zákon „stejné tóniny“ (obdoba z hudby), umění náladového zabarvení, literární podobizny, umění smyslové názornosti, umění užívat přívlastků (epithet), přirovnání, rytmus v osnově dějového napětí, umění, jak dostat myšlenky do plynulého chodu, pojednání a úvaha, umění kontrastu, umění gradace, posudky knih, filmů a divadla, účinné zakončení díla a konečně skladba dramatu. Ve všech těch výkladech je uloženo mnoho hlubokých zkušeností a postřehů budících obdiv svou zcela neobyčejnou bystrostí, ale také množství drobných rad, pokynů a podnětů, velmi cenných pro každého, kdo k jakémukoli účelu vyjadřuje své myšlenky písemně. Zájem čtenářův je ustavičně povzbuzován novými náměty a výhledy, takže studiem roste chuť k práci. Autor je při všem poctivě důkladný a úplný; neváhá na př. otisknout v této své knize celé obsáhlé drama, když chce ukázat také všechny vlastnosti úspěšné komposice scén i celého kusu. Stejně ochotně přetiskuje i trojí dlouhou úvahu o téže knize nebo o témže filmu, aby dal žákovi látku k srovnávacímu studiu. Ale ze všech takových příležitostí umí vytěžit největší míru poučení.[1]

[215]Christiansenův názor na jazyk a na jeho užívání pokládám za vzorně zdravý. Všude se vede k přirozenosti, prostotě a upřímnosti ve vyjadřování, neboť pravé kráse je cizí každá strojenost, každá nabubřelá prázdnost i okázalé hromadění čehokoli, třebas i krásných obrazů. Všechno má svůj čas a své místo a spisovatel nikdy nesmí pro chvilkový efekt opustit cestu zdravého, uvědomělého vkusu. Proto také Christiansen velmi rozhodně potírá všechny zbytečné okliky ve vyjadřování, zvláště rozličná zmechanisovaná slova a sousloví, jako in Angriff nehmen, eine Aufbesserung erfahren, einer Sache Rechnung tragen, in bezug auf, behufs Richtigstellung eines Irrtums, bekanntlich, selbstredend, beziehungsweisse, zwecks. Verlesung, zur Durchführung bringen atd. Lekce velmi poučná i pro mnohé naše stilisty.


[1] Autor založil také školu (seminář), v níž se písemně udílí praktické poučení o slohu, opravují se úlohy zasílané poštou a pod.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 9, s. 207-215

Předchozí Druhy i názvy rozličných spojení slov

Následující Augustin Jar. Doležal: Vzápětí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1