Potíže s čárkou
Jiří Haller
[Články]
-
V Lid. novinách 3. VII. 1943 si stěžoval Otakar Šetka, že předpisy o užívání jazyka jsou někdy příliš složité a nesnadné, nepřístupné průměrnému obecenstvu, a dokládá to několika jednotlivými případy z pravidel o psaní čárky. „Mám-li být upřímný,“ píše Šetka, „předpisují nám těch čárek Pravidla přespříliš.“ To je podle něho první podstatná vada pravidel o čárce a druhá, „která je naléhavá a měla by se podrobit vyšetření a operaci ihned,“ je „kolísání a nejistota v užívání čárky v těch případech, o kterých kromě snad několika češtinářů a některých lidí »od péra« nemohou obyčejní smrtelníci uvažovat, má-li v nich čárka být či ne.“ Jedním z takových kolísavých a nejistých případů je podle Šetky rozlišování přívlastku těsného a volného. „Jen osoba stejně kultivovaná jako pisatel vystihne rozdíl mezi přívlastkem volným, odděleným čárkou od svého podstatného jména, a těsným, bez čárky. Není tak jemné rozlišování, z něhož obrovská většina nejen nic nemá, naopak ještě se tím mate, přece jen trochu zbytečné? Nebylo by praktičtější pravidlo, že rozvitý přívlastek stojící za podstatným jménem je vždycky oddělen čárkami nebo vůbec ne?“ A nakonec shrnuje Šetka svou úvahu v mínění, že „přísná jednotnost v užívání čárek bez kolísání a výjimek a aspoň částečné jejich omezení bylo by našemu pravopisu opravdu ku prospěchu.“
[146]Toto upozornění nemohou jazykozpytci zajisté nechat bez povšimnutí. Předpisy a pokyny o užívání jazyka v písmě i v hovoru jsou určeny právě obecenstvu, a jestliže mu jsou pro svou povahu nepřístupné, ztrácejí svůj smysl a stávají se zbytečným, neužitečným přepychem. To musí uznat i jazykoví odborníci Jenže takhle přímočaře bychom mohli usuzovat teprve tenkrát, kdyby bylo zcela nesporné, že příčina toho nesouladu mezi obecenstvem a mluvnickými pravidly leží jen v povaze těchto pravidel, obecenstvo že tu svou polovičku dobré vůle a ochotného přičinění plní naprosto bezvadně. A tu se mi podle mé zkušenosti zdá, že takhle tomu není, že stejně dobře, jako Šetka svrhuje vinu na pravidla, mohl by ji někdo jiný svalovat na obecenstvo a tvrdit, že ono nemá dost chuti nebo dost možnosti, aby se snažilo držet trochu krok s pokrokem našeho poznání o jazyce a s vývojem normy. Podívejme se tedy na tuto otázku také s druhé strany.
Za těch dvacet nebo třicet let, co se velká část lidí s dokončením školního vzdělávání přestane mateřskému jazyku učit z mluvnic a podobných pomůcek, pokročí naše odborné vědomosti o něm jistou měrou, a to se arci projeví také v praktické mluvnici. A projeví se to především v přesnějším rozlišování jazykových jevů a v podrobnějším, složitějším popisu jazykové praxe. Tento pokrok je nutný a pochybuji, že by se někdo mohl odhodlat odsuzovati jej. Ale obecenstvo si většinou přeje, aby při užívání mateřského jazyka vystačilo co možná s těmi vědomostmi, které si přineslo ze školy, t. j. aby s pomocí několika primitivních pravidel, která snad postačují při skládání stereotypních školních úloh, bylo možno obstarávat i bohaté, různotvárné a někdy i složité vyjadřovací potřeby skutečného života. To přání není cizí dokonce ani mnohým z těch, kdo si vyjadřování učinili svým životním povoláním, na př. novinářům, spisovatelům. Jak to pak v praxi vypadá, to lze vidět i na příkladě, který zvolil Šetka, na psaní čárky. Většina „obyčejných smrtelníků“, jak jim Šetka říká, shrnuje své znalosti o psaní čárek v jediném pravidlu, že se čárka píše vždy před ale, když, že, aby a pod., neboť tak se tomu kdysi naučili ve škole; jinak nevědí o čárce nic anebo aspoň nic soustavného. I kdyby to pravidlo bylo správné (jako že není), nemohl by asi nikdo od něho požadovat, aby ho spolehlivě a neomylně vedlo všemi interpunkčními nesnázemi při stavbě vět a souvětí. A pro takové lidi je tedy na př. požadavek, aby dovedli rozlišovat přívlastek těsný a volný, hrozným překvapením; vždyť ve škole o tom jakživi neslyšeli, a jestliže slyšeli, dávno už to zapomněli. Tento spor mezi pravidly a obecenstvem lze smířiti dvojím způsobem: buďto se obecenstvo vy[147]nasnaží rozšiřovat a prohlubovat své znalosti jazyka úměrně se svými vyjadřovacími potřebami, anebo se praktická mluvnice vzdá veškerého rozlišování všude tam, kde tomu obecenstvo nepřivyklo a kde mu to činí potíže. Tu druhou možnost patrně doporučuje Šetka a sotva se mýlím, když si představuji, že většina čtenářů uvítala jeho návrhy se souhlasem.
Řekněme tedy, že bychom se zřetelem na „obyčejné smrtelníky“ to rozlišování přívlastku na těsný a volný zrušili; čárkou by se zkrátka odděloval každý rozvitější přívlastek stojící za jménem, jak navrhuje Šetka. Co by se stalo? Při nejmenším by se tím vyjadřovací prostředky psaného jazyka ochudily o možnost vyznačovati stupeň důležitosti přikládané přívlastku za jménem. Přívlastky ve větách Cesty, nevroubené stromy ovocnými nebo okrasnými, jsou méně příjemné než cesty, lemované dvěma řadami pěkných stromů a Cesty, konané třebas i jen pěšky a s batohem na zádech, více než co jiného obohacují znalost světa a lidí bychom tedy psali stejně, ačkoli je snad každému na první pohled zřejmé, že jejich závažnost je naprosto rozdílná. V prvním souvětí podmět cesty bez přívlastku vůbec neobstojí, neboť věta „Cesty jsou méně příjemné než cesty“ by nedávala smyslu; zde je přívlastek nezbytný. V druhé větě však přívlastek toliko doplňuje hlavní myšlenku, jež obstojí i bez něho: „Cesty více než co jiného obohacují znalost světa a lidí.“ V hovoru tento rozdíl vyznačujeme tím, že v první větě neděláme před přívlastky přestávku, kdežto v druhé větě ano; v písmě vykonává tento úkol čárka. Důležité při tom je, že tento rozdíl opravdu ve vyjadřování existuje, a že tedy není vymyšlen nebo vyumělkován theoretiky, jak myslí Šetka. Upozornil na něj už S. Petřík (NŘ. XVII, 1933, 102 n.), a to po podrobném zkoumání významové stránky paus v české větě. Ale řekněme, že má Šetka pravdu, když říká, že pro praxi nemá ten rozdíl významu a že bude výhodnější, jestliže se ho v písmě nebude dbát. Potom arci nebude možné dbát ho ani tam, kde se jím mění věcný smysl věty. Petřík l. c. uvádí na příklad větu Studenti šesté třídy || vynikající pílí a svědomitostí || byli veřejně pochváleni ředitelem a říká o ní: „Je tu řeč jen o některých žácích šesté třídy, a to o těch, kteří vynikají pílí, či o všech žácích šesté třídy? Je tu člen »vynikající…« aposicí či těsným přívlastkem? Zužuje rozsah substantiva (jakožto těsný přívlastek), či jen připojuje nezávažný výraz, bez kterého by měla věta plný smysl?“
A tato nejasnost v rozsahu pojmu působená postpositivním přívlastkem hrozí nám při psaní co chvíli. Postřehneme ji na př. i v těchto větách a větných částech: Všechny šrouby || stahující [148]styčné plochy částí vedoucích proud || musí býti v kovových závitech. (Vůbec všechny šrouby a všechny stahují? Či jen ty, které stahují?) Souhrn všech vedení || užívaných k odběru proudu pro vozidla a pro všechna zařízení, která slouží k jejich upevnění. Sociologové || stavějící se proti socialismu jako soustavě, která bude svět plniti odhozenými, neschopnými a nedokonalými. Není divu, že je letos třeba všechny stromy v sadě || postižené chorobou nebo jinak zeslabené || nahrazovat novými štěpy.
Může se dokonce vyskytnout i případ složitější. Je na př. řeč o rozvoji technického myšlení a probírají se jednak okolnosti jemu příznivé, jednak okolnosti brzdící, a mezi těmi brzdícími jsou a) okolnosti souvisící s člověkem, b) okolnosti souvisící s přírodou. Jak tedy třeba potom rozumět této větě: Nyní přihlédněme k oněm druhým momentům || omezujícím volný vývoj? Myslí se okolnosti sub a) i b), či jen okolnosti sub b)?
Nuže, v takovýchto větách je rozlišování přívlastku těsného a volného s pomocí čárky nespornou výhodou písemného vyjadřování. Čárka nám tu nabízí prostředek tak vydatný a přitom tak podivuhodně prostý, že se zdá takřka nemožné nechopit se ho oběma rukama, nehledíc ani k tomu, že v tomto případě čárka vyznačuje i skutečnou, významovou přestávku v řeči mluvené. Věta Nyní přihlédněme k oněm druhým momentům, omezujícím volný vývoj zcela nepochybně mluví o všech těch okolnostech brzdících (a i b); věta Nyní přihlédněme k oněm druhým momentům omezujícím volný vývoj mluví jen o okolnostech b. Kdybychom následovali rady Šetkovy, neměli bychom vůbec možnosti ten rozdíl vyjádřit, ledaže bychom zvolili nějaký docela jiný způsob vyjádření. A nelze přece snad vážně se domnívat, že ten rozdíl je vyumělkován. Ani není jen „zajímavý“, nýbrž je dokonce důležitý a potřebný.
Šetka však také namítá, že to rozlišování je příliš nesnadné, nedostupné „obrovské většině“ obecenstva. Není. Není o nic nesnadnější než mnoho jiných pouček mluvnických, které si osvojí absolvent národní školy. Nepotřebujeme k němu dlouhého a pracného uvažování, nýbrž stačí jenom zkusit, dává-li věta smysl, když se přívlastek vynechá, tak jako jsme to učinili zde s větami o cestách. Dává-li věta smysl i bez přívlastku, znamená to, že přívlastek není podstatnou, neoddělitelnou součástí základního pojmu neboli že je to přívlastek volný a že se odděluje čárkami (čárky tu mají podobnou platnost jako závorky). Jestliže však věta bez přívlastku nedává smyslu nebo dává smysl jiný, než byl zamýšlen, znamená to, že přívlastek je neoddělitelnou součástí pojmu vyjádřeného podst. jménem neboli že je to pří[149]vlastek těsný a že jej čárkami neoddělujeme.[1] To je přece pomůcka tak prostá a pohodlná, že může dobře posloužit i onomu příslovečnému už novináři, „který píše v horečném chvatu zprávu pět minut před uzávěrkou listu“. Ostatně — jak by asi naše mluvnice a naše pravopisná pravidla vypadaly, kdyby se měly důsledně přizpůsobovat potřebám onoho uspěchaného novináře? Patrně jako nějaké zjednodušené esperanto.
Máme tedy dvojí případ při rozlišování přívlastku volného a těsného: někdy nemá toto rozlišování vlivu na vlastní význam věty, a ať čárky napíšeme čili nic, nemůže vzniknout nejasnost; jindy se však změnou pojetí přívlastku mění rozsah příslušného pojmu a tím i smysl celé věty, a v tomto případě správně kladené čárky zamezují nedorozumění. Ale už Petřík v cit. článku ukázal, že bychom musili rozdíl mezi přívlastkem volným a těsným zachovávat a vyznačovat v písmě důsledně, kdybychom chtěli užívat výhod tohoto rozlišování, tedy nejen v těch spojeních, kde má čárka platnost významovou, nýbrž všude.
Někdy se stane, že nás i zkouška s vynecháním přívlastku nechá na pochybách, je-li přívlastek připojen volně či těsně, neboť obojí pojetí se nám v daném případě zdá stejně možné. Vezměme na př. tuto situaci z jednoho románu: na staveništi je mladý dělník skloněn nad hromadou okapových žlabů a Sam se k němu žene. Spisovatel to napsal takto: Sam se již hnal k mladému dělníku, skloněnému nad hromadou okapových žlabů (o tom dělníku nebyla před tím řeč). Stejně dobře však mohl spisovatel čárku před přívlastkem vynechat, neboť se tu ocitáme právě na rozhraní mezi přívlastkem volným a těsným; obojí pojetí tu vyhovuje stejně dobře. Takové pomezní, nerozlišitelné jevy nejsou v jazyce nic vzácného a nikterak nevyvracejí nutnost nebo užitečnost rozlišování samého. Podobnou volnost volby míváme někdy na př. i mezi pojetím přívlastkovým a doplňkovým nebo dokonce i slovesným, a přece jsou přívlastek, doplněk a přísudek zcela nepochybně mluvnické jevy rozdílné (srov. na př. věty: Na staveništi je mladý dělník [,] skloněný nad hromadou okapových žlabů. Na staveništi je mladý dělník, [jsa] skloněn nad hromadou okapových žlabů. Na staveništi je mladý dělník skloněn nad hromadou okapových žlabů).
Konečně třeba připomenout, že se rozlišování spojení volného a těsného netýká jen přívlastku, nýbrž že zasahuje všechny části věty i větu samu jako celek. A že to není jen věc mluvnické theorie, nýbrž i věc důležitá pro slohovou stránku vyjadřování, [150]to ukázal J. V. Bečka v NŘ. XIX, 1935, 97 n. i jinde v svých výkladech o stavbě české věty. Nejde tedy o to, zda chceme či nechceme těchto rozdílů dbát, neboť v jazyce zůstanou stejně, nýbrž spíše jde o způsob jejich interpretace, aby co možná největší část obecenstva mohla těžit z praktických výhod tohoto rozlišování. Sám bych vždycky naprosto rozhodně šel cestou právě opačnou než Šetka: nikoli pro pohodlí obecenstva zjednodušovat a zplošťovat vyjadřovací možnosti, nýbrž naopak snažiti se zvyšovat jazykovou kulturu obecenstva a zároveň zdokonalovat methodu výkladu, aby byl co možná přístupný a účinný a aby z něho mohlo mít prospěch co nejvíc lidí. Šetka má totiž pravdu, když říká, že naše poznání jazyka bývá příliš složité a že není každý s to vypořádat se s ním po svém; takový výklad o čárce, zabírající mnoho tištěných stran, nelze přece vydávat za praktické poučení, neboť tomu brání jeho obsáhlost a složitost; nikdo nedokáže stále jej celý nosit v hlavě. Jistě je tomu tak, ale takové podrobné popisy jazykových jevů tento účel ani nemívají. Pro praxi samu bývají zpravidla pomůckou jen nepřímou jako základ, z něhož se mohou vyvozovat praktické, stručné a přehledné poučky učebnic a jazykových příruček. Jsou to monografie, a k monografii nechť sahá ten, kdo hledá poučení co možná podrobné a úplné.
Složitost statí popisujících některý jazykový jev nemusí být ovšem vždycky vinou autorovou. Jeť jazyk sám o sobě neskonale složitý a s odborným bádáním o něm, zvláště je-li zaměřeno přímo k účelům vyjadřovací praxe, je to tak, že čím víc se badatel ponořuje do studia jazyka v jeho skutečných projevech, tím větší složitost objevuje a tím víc nachází jednotlivých, zvláštních jevů i významových souvislostí, které jeho pozornosti předtím unikaly. Složitost nového poznávání tedy není vadou jazykozpytné práce, nýbrž je prostě věrným obrazem povahy jazyka. Živý jazyk je bohatý k nevyčerpání a nikdo nikdy s ním nebude hotov. Vezměme třebas jednotlivý, těsně vymezený jev živého jazyka a studujme jej, jak chceme podrobně, nikdy se nám nedostane zadostiučinění, abychom pocítili, že teď už najisto víme o tom všechno a s platností konečnou. Naopak, čím víc budeme nacházet, tím víc nových výhledů, cest a možností se nám bude objevovat a látka sama nám ustavičně poroste pod rukama. Pro badatele to není svízel, nýbrž radost, neboť na vlastní oči poznává nekonečnost svého mateřského jazyka a jeho nesmírnou bohatost a aspoň svým vnitřním zrakem, tušením putuje po zázračných cestách budoucího poznání, k nimž sám tak nebo onak upravuje půdu. A lituje toliko jedné věci, stejně jako jí lituje básník: že je lidský život příliš krátký, aby člověk mohl [151]svou touhu po dokonalejším poznání jazyka plně uspokojit; musil by „žít sterým životem, aby jej plně poznal“.
Ale to je zajisté pravda, že tyto cesty badatelů o jazyce, někdy velmi podobné cestě básníků, nemohou být schůdné pro každého. Bez nich by však nebylo možné náležitě zdokonalovat ani čistě praktické učení jazyku; je třeba jen, jak už bylo řečeno, najít vhodnou zjednodušovací methodu, která by z odborného poznání dovedla vytěžit účelné poučky pro nejširší praxi vyučovací. A to jde vždycky.
Výklad o čárce, který podávají Pravidla čes. pravopisu, a ještě více popis, který jsem otiskl v „Hovorech o českém jazyce“, může se ovšem zdát příliš složitý. Složitosti se však nevyhneme, jakmile chceme do výkladu zahrnouti co možná i případy speciální; právě tyto případy totiž působívají nejvíc rozpaků a nejčastěji se v nich chybuje. Ale jestliže je myšlenkový postup takového výkladu správný, stačí vybrati si toliko jeho základní osnovu, a teprve když si ji náležitě uvědomíme, můžeme na ni postupně zavěšovati jednotlivé případy, ba i případy zcela zvláštní, neboť přestanou působit potíže, dovedeme-li je zařadit do příslušné kategorie. Při učení o čárce tedy nejprve jako základ položíme zásadu, že účelem čárky je činit stavbu věty a jejích částí přehlednou a určitou. Tečka odděluje od sebe větné celky, čárka pak části těchto celků. Podle toho je třeba výklad o čárce rozdělit ve dvě hlavní části: I. Čárka v jednotlivé větě (t. j. výklad o oddělování větných členů). II. Čárka v souvětí (t. j. výklad o oddělování celých vět). A potom lze veškerou nauku o čárce shrnout do těchto tří nebo čtyř vět:
I. Ve větě jednotlivé oddělujeme čárkou každý samostatný člen, t. j. 1. členy výrazu rozšířeného, nejsou-li spojeny slučovací spojkou a, i, nebo, a 2. všechny samostatné vsuvky, dodatky a předjetí (volný přístavek, volný přívlastek, volný doplněk, volný infinitiv, vokativ, volná citoslovce).
II. V souvětí souřadném oddělujeme čárkou jednotlivé věty, nejsou-li spojeny slučovací spojkou a, i, nebo (spojky a proto, a tedy, a tak, a přesto a pod. nejsou slučovací).
III. V souvětí podřadném oddělujeme čárkou 1. souřadné věty vedlejší, nejsou-li spojeny slučovací spojkou a, i, nebo; 2. větu vedlejší od hlavní.
To je všechno a je to, jak vidět, zcela prosté. Složitějším se takový výklad stane, když do něho zasadíme rozličné případy zvláštní, které se ve vyjadřování vyvinuly a které se objevují za nejrozmanitějších situací mluvících nebo píšících osob, na př. věty a části vět, které pozbyly původní samostatné platnosti vý[152]znamové (vložky tuším, myslím a pod., výrazy ať to dělá kdo chce, nevíme kam, nemáme co, pro nic za nic, ve dne v noci, buď jak buď, kde nic tu nic, možná že ano, máme dům radost se podívat atd.), přívlastek stojící za dvěma podst. jmény, někdy oběma společný, jindy náležející jen k druhému z nich (veškeré odměny a mzdy[,] určené cizím příslušníkům) a j. Ale je z tohoto přehledu také vidět, že nám Pravidla nepředpisují „těch čárek přespříliš“, že je v jich psaní zřetelná a účelná soustava, že do té soustavy zcela přirozeně zapadá i čárka u přívlastku volného a že nelze z ní přívlastek volný jen tak beze všeho vyjmout, a kdyby se tak stalo, že by z toho sotva mohl vzniknout nějaký opravdový prospěch.
Jedním z takových zvláštních případů, o nichž jsme se zmínili, je také „hádanka o cenu“, kterou Šetka dává čtenářům: proč se píše „nemáme co dělat“, ale „nevíme, co dělat“. Ale rozlišování tohoto dvojího případu přestalo být hádankou už před více než dvacíti lety, neboť výklad o něm podal už r. 1922 Josef Zubatý v NŘ. VI, 65 n. Obě ty věty mají zajisté podobu stejnou; je to spojení věty nemáme, nevíme s rozvazovací otázkou co dělat, tedy původně souvětí. V takových spojeních ztrácí druhá část samostatnost a splývá s větou hlavní ve větu jedinou, jenže ne všude a ne vždycky stejně silně. Povězme to však přímo slovy Zubatého:
„Původní věty tázací splývají s větou hlavní ve větu jedinou, pozbývají větné samostatnosti a jejího důležitého znaku, větné přestávky, jež jinak dělívá aspoň na okamžik věty sloučené v souvětí; týká se to zejména vět s hlavním slovesem míti a býti. Vidíme to zvláště z toho, že se bezpřízvučné slovo, jež v češtině nemůže státi hned za větnou přestávkou, v takovýchto větách objevuje i před tázacím slovem, jež původně stávalo na začátku věty, tedy hned za přestávkou. Říkáme »mám (jest) si kam sednout, mám (jest) se nač těšit, mám (jest) se čím chlubit« a pod. místo původního »mám, kam si sednouti, jest, čím se chlubiti«. U vět se slovesy jinými takovéhoto nepůvodního pořádku slov nebývá, neříká se na př. »vím se kam posadit, vím se čemu diviti«; z toho plyne naučení, že by se neměla čárkou naznačovati větná přestávka před slovem tázacím v takovýchto větách, kde je sloveso míti, býti, ale měla by se psáti u sloves jiných. Tedy na př.: mám kam jíti; mám čím platiti; je kdy jíti na procházku atd., ale: vím, kdy co dělati; povím vám, kudy jíti a pod. Tak obyčejně také psáváme; a pozorný čtenář by se snadně přesvědčil, že mezi obojími větami bývá rozdíl, že mám kdy, jest kdy, jest kam atd. často vyslovujeme bez přízvuku na těchto slovích, kdežto vím mívá plný přízvuk, že ani význam [153]slov mám, jest není v takových větách v plné síle a pod. Vlastně bychom ovšem měli dbáti těchto rozdílů i ve větách s míti, býti; nebývá jejich přízvuk ani význam všude stejně pokleslý; ale nebylo by možno dáti určité pravidlo.“
Je tedy také rozlišení těchto dvou případů založeno na skutečných poměrech v jazyce, jak dokazuje pozorování Zubatého; toto pozorování si ostatně může každý sám snadno přezkoušet a ověřit. Jestliže někomu ony rozdíly unikají, neplyne z toho ještě, že neexistují. Ale existují-li, mělo by se jich dbát. Proto jsem v Hovorech do svého výkladu o čárce pojal i tento případ, a to přesně tak, jak jej viděl Zubatý. Přidal jsem toliko útvar další, t. j. věty s vypuštěným infinitivem (nemám co, nevím co). Ale protože je ono rozlišování u tohoto útvaru velmi ztíženo dalším poklesnutím větné platnosti druhého členu, připojil jsem poznámku, že se tu často ten dvojí případ vůbec nerozlišuje a že se píše stejně nemám co i nevím co a pod. Ale i zde jsou zase různé stupně, srov. na př. dělal bych, ale nevím, co; nedokáže to, kdyby dělal nevím co atd.; jak je vidět, je i to podání, které se Šetkovi zdá tak složité, proti skutečným poměrům v jazyce ještě značně zjednodušeno.
Naše vyjadřování, to je ustavičné rozlišování a vybírání prostředků. Proč někdy říkáme sem i tam a jindy sem tam? Proč třeba říkat jdi tam, ale nechoď tam? Kdy se obejdeme bez slovního vyjádření podmětu a kdy nikoli? Kdy je v doplňku na místě určitý tvar příd. jména, kdy tvar neurčitý, kdy 1. pád, kdy 7. pád? Proč někdy volíme k vyjádření vazbu slovesnou, jindy jmennou? Tisíce takových otázek chtěj nechtěj řešíme při vyjadřování. Pravda, mnohé z nich vyřizujeme neuvědoměle, neboť při nich vystačíme se zmechanisovaným zvykem jazykovým. Ale takové zmechanisování nelze žádat všude, ba lze je žádat tím řidčeji, čím uvědomělejší je vyjadřování. Jsou tedy i v tom rozlišování jazykových prostředků rozmanité stupně, závislé na potřebách a vzdělání mluvící nebo píšící osoby. Čím nižší stupeň rozlišování, tím menší jistota vyjadřování. Na pouhý jazykový pud může snad spoléhat jen primitiv, stejně asi jako anonymní lidový skladatel písniček spoléhá jen na vrozený svůj pud hudební, když bez znalosti komposičních pravidel vytváří svůj nápěv. Ale spisovatel, novinář, učenec, úředník a snad každý, kdo se vyjadřuje písemně, sotva se obejde bez vědomého rozlišování a bez znalostí potřebných k němu, stejně jako se umělý skladatel neobejde bez rozlišování intervalů, akordů a vůbec bez znalosti komposice. A jen diletantovi lze odpouštět chyby vznikající z nedostatečného poznání; za tuto mez by shovívavost k vyjadřování už chodit neměla.
[1] Šetka v cit. článku toto dvojí pojetí nedopatřením převrátil.
Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 7, s. 145-153
Předchozí Předplatné na rok 1943 činí K 35 —
Následující Václav Machek: Dodatek o futeři
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1