Ředitel

[Drobnosti]

(pdf)

-

(M. H.) Proč nová Pravidla čes. pravopisu neopravila „archaismus“ ředitel a nezavedla tvar řiditel, který se k slovu říditi hodí daleko lépe? — K zachování tvaru ředitel měla redakce nového vydání Pravidel velmi dobré důvody; není to ostatně archaismus, neboť žije v našem jazyce po několik už století nepřetržitě až podnes a zatím ještě naprosto nic nenasvědčuje tomu, že by v jazyce spisovném začínal zastarávat. O poměru tvarů ředitel - řiditel a o tom, proč se dává přednost staršímu a původnímu tvaru před novotvarem, vykládala NŘ. podrobně už v I. ročníku na str. 274 a dalších a k tomu připojila ještě dodatek v II. roč. na str. 187 a dále; dnes nemůžeme než opakovat hlavní části tohoto výkladu. Základem jména ředitel je sloveso říditi; v staré češtině znělo řiediti a podobně jako k odbírati (odbierati) odběratel, ke sbírati (sbierati) sběratel vzniklo k němu podst. jméno ředitel. Tento tvar je dosvědčen od 16. století a není příčiny, proč bychom se ho dnes měli vzdávat. Jungmann na jednom místě svého slovníku jej sice označuje za zastaralý proti tvaru řiditel, ale doklady, a to i z doby tehdejší, má jen ke tvaru ředitel. Také Dobrovský se v díle Bildsamkeit der slawischen Sprache přidržoval tvaru ředitel, ač znal i novotvar řiditel. A tento novotvar pochází patrně od pověstného J. V. Pohla; aspoň nejstarší známý doklad je v jeho knize Neuverbesserte böhmische Grammatik (1783). Do spisovného jazyka tvar řiditel nikdy pevněji a trvaleji nepronikl a dnes jej přijímáme jako tvar zřejmě lidový, nespisovný. Námitka, že by se jméno ředitel od říditi mohlo mást se jménem ředitel od řediti, je zcela lichá, neboť jméno ředitel v onom druhém významu náš jazyk nezná; kdyby takové jméno bylo, musilo by znít ředič, neboť příponou -tel se jména činitelů fysických (pracujících fysicky, hmotně) netvoří (srov. název řidič auta, nikoli „řiditel“ auta).

Na závěr přidáváme, co o slově ředitel napsal Fr. Trávníček v Lid. novinách 19. XII. 1937: Poukaz na tvar řiditel není správný, protože je to tvar lidový a hovorový. Je třeba si uvědomiti, že spisovný jazyk má sice [119]leccos společného s mluvou lidovou, ale velice mnoho svých výrazových prostředků osobitých, kterých se nemůže vzdáti jen proto, že nejsou v mluvě lidové. A musíme si zvyknouti rozlišovati slova lidová, hovorová, která jsou dobře možná v úzkém, důvěrném prostředí, od slov čistě spisovných. Docela nic pak neváží námitka, že se slova ředitel užívá žertovně o hostinském, který ředí pivo. Slovní hříčky záleží právě v tom, že se slova užije ve významu jiném než běžném, chtí pobaviti, vylouditi úsměv, ale bylo by zcela zvrácené měniti ustálenou podobu slov jen se zřením k takovým žertíkům, před kterými není chráněno ani slovo nejsvětější.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 5, s. 118-119

Předchozí Jsou Pravidla českého pravopisu neomylná?

Následující V případě vašeho společníka