Jsou Pravidla českého pravopisu neomylná?
[Short articles]
-
V jedněch našich novinách byl 25. 4. 1943 otištěn článek o zájmenech jich, jejich a jeho pisatel se pokusil dokázat, že se Pravidla mýlí, když dovolují pro význam přivlastňovací jen tvar jejich, nikoli také kratší tvar jich. Ukazuje na spojení jako četba jich (knih), trýznění jich (zvířat), svěcení jich (biskupů) a pod. a domnívá se, že tím platnou normu na hlavu porazil. Omyl v tomto výkladu je tak zřejmý a NŘ. se touto věcí obírala už tolikrát a tak důkladně (na př. VII, 220 n., VIII, 193 n., X, 8n., 203 n.), že je vlastně zbytečné psát zde o tom znova. Ale pisatel onoho článečku připojil na konec osudnou poznámku — osudnou hlavně proto, že se v denním listě dostala před oči také čtenářům nepoučeným, nekritickým a snad i lehkověrným: „A takových postižených Pravidly (sc. jako je autor), jejich nepravidelností a nespolehlivostí jsou celé legie. A kdyby si i někdo troufal psát podle svého přesvědčení a nedbat Pravidel, čeká ho pranýř hanby, neboť naši povrchní kritikové přísahají na neomylnost — Pravidel.“ To je bohužel jen velmi ukvapené, neuvážené podrývání jazykové normy, a protože norma je především k tomu, aby udržovala nezbytnou jednotu spisovného jazyka, je to i lehkomyslné podrývání jednoty českého spisovného jazyka. Překvapuje nás opravdu, že si pisatel onoho článku tak lehce bere na svědomí věc tak nebezpečnou. Nikdo, ani „naši povrchní kritikové“, ba ani sami redaktoři Pravidel, nepřísahá na neomylnost jazykové normy. Ale lidé milující svůj jazyk víc než sebe a vážící si jeho prospěchu víc než svých osobních zálib, koníčků a bolestiček, ti všichni přísahají na obecnou závaznost normy, i když s ní v něčem snad nesouhlasí. A to je zajisté něco zcela jiného než neomylnost. I norma se může mýlit, neboť ani ona není nic jiného než nedokonalé [117]dílo nedokonalého lidského poznání a myšlení. Ale ať je jakákoli, dobrá nebo špatná, musí být pro každého závazná a každý rozumný a uznalý člověk se jí také podrobuje. Lze ji kritisovat ovšem a dokonce se to i doporučuje, neboť i norma se má zlepšovat, vyvíjet, ale činit by se tak mělo jen odborně, s náležitou znalostí věci a před příslušným forem — pochybujeme, že je to právě prostředí denního tisku. Pisatel onoho článku však neprojevil ani dost znalosti, neboť nepostihuje základní a na první pohled zjevný rozdíl mezi výrazem svěcení jich (biskupů) a zpěv jejich (ptáků). Domnívá se, že v obou těch případech má přívlastek význam přivlastňovací; ve skutečnosti je však jich ve spojení svěcení jich genitiv dějového předmětu neboli předmětový, a ten arci nelze dobře nahradit zájmenem přivlastňovacím; bylo by to totéž, jako kdyby se místo svěcení biskupů ve významu „biskupové jsou svěceni“ říkalo „biskupské svěcení“, neboť k množ. číslu biskupů je příd. jméno přivlastňovací biskupský. A tak je tomu u všech spojení s jich, která pisatel na potření normy uvádí; také ve výrazech četba jich, trýznění jich, chvála jich, znečišťování jich je tvar jich genitiv předmětový, nikoli přivlastňovací. Že je tomu tak, cítí každý přirozený Čech, ale lze se o tom i přesvědčit, jestliže si doplníme místo zájmena jich nějaké jméno v čísle jednotném. Říkáme přece četba Jiráska, nikoli „četba Jiráskova“, trýznění člověka, nikoli „trýznění člověkovo“, chvála matky, nikoli „chvála matčina“, chceme-li říci, že byl čten Jirásek, že byl člověk trýzněn a matka chválena. A týž významový rozdíl jako mezi chvála matky (= genitiv předmětový) a chvála matčina (= příd. jméno přivlastňovací) je také mezi výrazy četba jich (knih; gen. předmětový) a četba jejich (čtenářů; zájmeno přivlastňovací). Jinými slovy: tvar jejich má význam přivlastňovací, tvar jich má význam předmětový, a to nikoli proto, že to tak chce norma nebo snad „některý z pokračovatelů Gebauerových“, který „se chtěl uplatnit a povznést nad svého mistra“, jak se v onom článku nepravdivě píše, nýbrž proto, že se to tak v našem jazyce spisovném samo od sebe vyvinulo a že to ani jinak není možné. Je to totiž přirozený a logický důsledek vývoje k vyjadřování stejných kategorií významových stejnými prostředky.[1] Ostatně pisatel toho nešťastného výkladu si patrně ani neuvědomil, že sám ten rozdíl cítí a aspoň v případech zvláště nápadných i zachovává; přiznává se k tomu, když píše: »Když by bylo biskupů několik a všichni světili nebo byli svě[118]ceni, jistě by každý průměrný Čech rozeznával potom „jejich svěcení“ (biskupové světí) od „svěcení jich“ za biskupy.« Nuže: biskupové světí — jejich svěcení: ptáci zpívají — jejich zpěv. Je možné nevidět tu dokonalou a do očí bijící paralelu? A naopak: svěcení jich — biskupové jsou svěceni: zpěv jich (ptáků) — ptáci jsou zpíváni?! Z toho, že se může říkat „jich svěcení, jich chvála“ a pod., neplyne tedy nikterak, že by se mělo říkat i „zpěv jich“ a pod., neboť jsou to dvě vazby zcela rozdílné. Je vidět, že tím pisatel potřel jen sám sebe, nikoli Pravidla. Nezmýlila se Pravidla, nýbrž on sám, a to důkladně. Ale tím omylem a svým nerozvážným doprovodem k němu neublížil Pravidlům, jak zamýšlel, nýbrž našemu mateřskému jazyku, neboť jedním z jeho největších a nejnebezpečnějších škůdců jsou právě ne dost poučení oposičníci a rezonéři, kteří se se svými omyly a útoky uchylují ke čtenářům nezasvěceným.
[1] Tato tendence k rozlišování vyjadřovacích prostředků je tak silná, že zasahuje i gen. plurálu u podst. jmen. Tvar gen. plurálu má totiž význam předmětu i význam přivlastňovací, a při podst. jménech dějových bývá dvojznačný; chvála matek může mít význam aktivní (matky chválí) i pasivní (matky jsou chváleny). Jazyk si tu pomáhá tím, že gen. pl. ponechává jen na vyjádření předmětu, kdežto gen. podmětový (chvála matek= matky chválí) nahrazuje příd. jménem: mateřská chvála. Je to v podstatě totéž rozlišení jako při tvarech jich a jejich a jeho původ je v téže obecné tendenci. O tom se najde podrobné poučení na místech NŘ., která jsme výše citovali.
Naše řeč, volume 27 (1943), issue 5, pp. 116-118
Previous Karel Říha: Věrna národu
Next Ředitel
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1