Jejich osvobození — jich osvobození

[Drobnosti]

(pdf)

-

V článku o rozdílu mezi tvary jich — jejich v NŘ. 8, 193 n. došli jsme k tomu poznání, že se nejen v řeči obecné, nýbrž i v jazyce spisovném užívá nyní tvaru jejich toliko ve významu přivlastňovacím, na př.: hlasy jejich (ptáků) umlkly, a tvaru jich toliko ve významech ostatních, na př.: několik jich (ptáků) uletělo, lekl se jich (ptáků).

Toto vymezení rozdílu mezi tvary jejich — jich nezdá se však některým z našich čtenářů tak přesným, aby v jistých případech činilo pochybnost, zdali užíti tvaru toho či onoho, nemožnou. Byla nám na př. (mezi jinými dotazy podobného rázu) poslána věta vystřižená z kterýchsi novin: »Tento svízelný problém naskytl se Čechům od jejich osvobození z nadvlády rakouské v takové naléhavosti snad po prvé« s otázkou, je-li tvaru jejich užito správně podle hořejší zásady, má-li tu jejich skutečně význam přivlastňovací, a nemá-li, jaké jsou vlastně hranice mezi významem přivlastňovacím a ostatními významy genitivu, o nichž se v tom pravidle mluví.

Nepokládáme tuto otázku za nepodstatnou ani za zbytečnou, protože stanoviti přesné hranice mezi přivlastňovacím významem genitivu a jeho významy jinými je někdy opravdu těžko. Rozumí se samo sebou, že může tato nesnáz vzniknouti jen mezi genitivy stojícími při jménech podstatných (přívlastkovými), protože se genitiv při slovesech (bál se jich), při jménech přídavných (nebyl jich hoden), při příslovcích (kolik jich je) a při číslovkách (je jich pět) rozeznává od genitivu přivlastňovacího nejen významem, nýbrž i formálně tím, že není při jméně podstatném.

O tom, že mezi genitivem přivlastňovacím a některými jinými druhy genitivu přívlastkového není přesných hranic, zmínili jsme [204]se již při jiných příležitostech, zejména také v článku O tvarech českého přívlastku (2, 97 n.) i zběžně v článku o tvarech jich — jejich samém (8, 203). Obtíž rozlišiti a rozlišovati významově jednotlivé druhy přívlastkových genitivů má příčinu ve velmi širokém původním významu tohoto pádu, kterým se mohly vyjadřovati nejrozmanitější vztahy jednoho podstatného jména (t. j. představy jím označené) k druhému. Teprve podle rozličných významů podstatných jmen takto sdružených vytkli časem staří gramatikové z této všeobecnosti vztahů některé logické vztahy výraznější a častější a označili je etiketami, jako genitiv přivlastňovací (dům knížete), genitiv jakosti (muž pevných svalů) atd. Ale takových druhů genitivu dalo by se nadělat mnohem víc, než se jich uvádí v mluvnicích, a vždycky by ještě zbyly genitivy, které by se do žádné přihrádky nehodily. Kromě toho se tyto skupiny, samy sebou nedosti ohraničené, rozrušovaly a rozrušují stále přenášením jistého vztahu na případy podobné. Tak na př. ve výraze spis Palackého je vyjádřen genitivem Palackého podmět děje označeného podst. jménem spis (spis Palackého je to, co P. sepsal); zaměníme-li však slovo spis na př. souznačným slovem kniha (kniha Palackého), nezmění se věcně nic na výraze původním, ale o podmětu děje tu už nemůžeme mluvit, protože slovo kniha nevyjadřuje děj. Stejně často se rozrušují jednotlivé skupiny genitivů k sobě logicky patřících změnami významovými. Říkáme-li, že Fr. Palacký byl otcem Jana a Marie, vyjadřujeme připojenými genitivy poměr příbuzenský; ale říkáme-li týmž způsobem, že Palacký je otcem českého dějepisu, nejde tu o poměr příbuzenský, protože slovo otec nabylo tu jiným pojetím významu »původce, tvůrce, zakladatel« atd. Takovým a podobným způsobem mění jazyk v své dílně nikdy neodpočívající rozličnými pochody psychologickými bez ustání třídy a skupiny, do nichž podle zásad logických třídí jazykový materiál obecná gramatika.

Tuto proměnlivost a plynulost řeči musíme míti na paměti, žádáme-li na mluvnici, aby vymezila přesně hranice na př. mezi jednotlivými druhy takto roztříděných genitivů. Pro účel, o nějž nám tu jde, t. j. abychom stanovili, jak užívati tvarů jich — jejich ve spojení se jmény podstatnými (v platnosti přívlastku), nemusíme si ani všímati všech druhů přívlastkového genitivu, jež se uvádějí obyčejně v mluvnicích. Bez významu pro tento úkol je t. zv. genitiv jakosti, vyjadřující vlastnost předmětu vyjádřeného podst. jménem základním, na př. muž pevných svalů (= muž, který má pevné svaly), a genitiv obsahový, vyjadřující přesněji obsah základního jména podstatného s významem příliš [205]širokým, na př. trest smrti (= trest, který záleží v usmrcení). Odkazujeme-li totiž v dalším toku řeči na takovéto přívlastky zájmenem, neužíváme tu jako u jiných genitivů 2. pádu zájmena 3. osoby (otec dvou dětí — jejich otec), nýbrž zájmena ukazovacího: muž pevných svalů — takový (ten) muž, trest smrti — takový (ten) trest atd. Zbývá nám tedy k úvaze jen genitiv přivlastňovací, na př. dům dvou bratří, genitiv u podst. jmen znamenajících děj, kde se genitivem vyjadřuje buď podmět toho děje, na př. hlahol zvonů (zvony hlaholí), anebo jeho předmět, na př. výroba zvonů (vyráběti zvony), a konečně genitiv vyjadřující věc nebo věci, jichž množství je udáno podst. jménem základním, na př. pytel brambor. Spolehlivým vodítkem při pozorování, kam až zasahují hranice pojetí přivlastňovacího, může nám býti přivlastňovací jméno přídavné, jehož poměr ke genitivu přivlastňovacímu je skoro týž jako poměr tvarů jejich — jich.

Kde v nové češtině nebývá nikdy místo genitivu příd. jméno přivlastňovací ani jiné, nýbrž kde je možný jen genitiv, jsou výrazy, v nichž je základním podstatným jménem vyjádřena míra nebo množství věci označené pádem druhým, tedy po jménech podstatných, jako množství, hojnost, část, kus, hrst, metr, pytel atd. Jako se dnes už nedovedeme vyjádřiti jinak než množství jezdců (proti stč. číslo jezdcové), pytel brambor atd., tak také nemůžeme chybiti, když jde o tvary jejich — jich. I tu víme zcela určitě, že nelze říci jinak než »množství jich (jezdců) zahynulo, pytel se mi jich (brambor) ztratilo, hejno se jich (ptáků) sneslo« atd. Mezi tímto druhem genitivu a ostatními genitivy při jméně podstatném jsou hranice docela zřetelné; záleží v tom, že v podstatných jménech jako množství, část, pytel atd. necítíme vlastně ani jména podstatná, t. j. názvy předmětů, nýbrž příslovečná určení na otázku kolik, a že tuto skupinu genitivů máme v své mysli nerozlučně spojenu ne s genitivy přívlastkovými, nýbrž se skupinou genitivů doplňujících čistě formální význam příslovcí mnoho, málo, trochu, tolik atd. Proto také bezpečně cítíme, vyskytne-li se některé z těchto podst. jmen s tvarem jejich, na př.: pověděli mu, že počet jejich roste (Jir. 23, 187), modlářům i všechněm lhářům díl jejich v jezeře, kteréž hoří ohněm a sírou (Kral., Zjev, 21, 8), že tu jde o jiný význam slov množství, díl a p., a tedy také o jiný poměr než ve větách »ztratilo se jich velký počet, jen malý díl se jich našlo«. Stejně bezpečně bychom cítili ten rozdíl, kdybychom místo tvarů jejich — jich položili odpovídající jim tvary zájmen jiných osob, na [206]př. náš, váš a gen. nás, vás. V tomto případě se tedy přirozený Čech stěží octne někdy na rozpacích.

Můžeme tedy míti na zřeteli jen gen. přivlastňovací, značící vlastníka, a genitiv při podst. jménech významu dějového, značící podmět nebo předmět děje jimi vyjádřeného. Poměr vlastníka k věci, která je jeho majetkem, je jasný a určitý, a jako dovedeme na jeho vyjádření užívati se vší jistotou přídavného jména přivlastňovacího, na př. bratrův dům, dovedeme bez rozpaků, mluvíme-li přirozeně, užíti k vyjádření tohoto poměru i tvaru jejich, o němž bylo obecně řečeno, že je to tvar toliko přivlastňovací; i člověk beze škol ví dobře, že má říci »to je jejich dům«, nikoli jich. Ale to, co nazýváme v mluvnici poměrem vlastnickým a co vyjadřujeme přivlastňovacím genitivem, přivlastňovacím jménem přídavným atd., je daleko širší pojem než poměr vlastníka a jeho majetku. Rozumíme jím na př. i poměr příbuzenský (matčin bratr, bratr mé matky), služební (kněz Baalův), autorský (zákony Solonovy) a jiné a jiné vztahy věcí (n. osob) k osobám (doba Husova, universita Masarykova, Jiráskův kraj, Heydukovo Slovensko, jeřábi Ibykovi atd); v pojem vlastnictví, který se vlastně může týkati jen osob, zahrnujeme i podobné vztahy věcí, a jako říkáme noha dítěte, pata Achillova, říkáme pak také noha stolu, pata hory, břeh řeky, šťáva jablka, hrdina románu atd. Zkrátka genitiv přivlastňovací a formy s ním souznačné (přivlastňovací adjektivum, zájmeno) jsou výrazy přerozmanitých logických vztahů, které by bylo možno shrnouti leda pod velmi široký pojem pouhé sounáležitosti dvou konkretních představ. Proto také bývá poměr přivlastňovací se stanoviska gramatického definován aspoň přibližně tak, že za takový poměr můžeme pokládati spojení dvou jmen, kde ze jména určovacího (přívlastku), na př. matčin (mé matky), hory, a jména základního, na př. bratr, pata (ne však naopak), můžeme utvořiti větu »matka (má matka) má bratra, hora má patu« atd., při čemž ovšem sloveso míti má význam mnohem širší než »míti v majetku« (besitzen, posséder). I tento poměr sounáležitosti (neboli vlastnictví v širším slova smyslu) vyjadřujeme tedy v češtině, kde toho třeba, arci zase jen přivlastňovacím tvarem jejich: zákony Gracchů — jejich zákony, doba Husova a Chelčického — jejich doba, pata hor — jejich pata atd.[1]

[207]Tímto širokým pojetím vztahu, který mluvnice nazývá vztahem přivlastňovacím a jehož jednotící znak je spíše jen formální (t. j. že se vyjadřuje tvary, které si jazyk vytvořil speciálně pro význam skutečně přivlastňovací) než věcný, lze si vyložit, že se v tento poměr zahrnoval a zahrnuje a stejnými prostředky vyjadřuje nejen poměr dvou konkretních představ, které k sobě nějak patří, nýbrž i poměr abstraktní představy, na př. vlastnosti, stavu, činnosti a p., k osobě nebo věci, na níž se jeví. Jako mluvíme na př. o domě svého bratra (n. bratrově), tak také mluvíme o dobrotě, zámožnosti svého bratra (n. bratrově), o chůzi, ochotě, volání, zisku svého bratra (n. bratrově) a p. Poměr obou představ v těchto výrazech spojených je však se stanoviska mluvnického jiný než při poměru vlastnickém (i v nejširším slova smyslu). Odpovídá-li výraz dům mého bratra a p. úsudku »můj bratr má dům«, odpovídají výrazy jako dobrota mého bratra nebo chůze bratrova úsudkům »bratr je dobrý«, »bratr chodí« a p., t. j. jméno určovací (můj bratr) vyjadřuje podmět (nositele n. původce) toho stavu n. činnosti, který vyjadřuje jméno základní (dobrota, chůze atd.). Proto se tento druh genitivu nazývá v mluvnici (aspoň při podst. jménech významu dějového, jako chůze, ochota, volání atd.) genitivem podmětným. Že se i tento poměr vyjadřuje nejen 2. pádem (mého bratra), nýbrž podle možnosti také prostředky určenými speciálně pro vyjadřování vlastnictví, na př. přídavnými jmény na -ův, -in, je vidět z uvedených příkladů a bylo o tom mluveno také v článku O tvarech čes. přívlastku (2, 101); je tedy na místě i zde tvar přivlastňovací jejich, nikoli jich, na př. jejich dobrota, jejich ochota, jejich let (ptáků), jejich hloubka (řek), jejich opadávání (listů) atd. Je přirozené, že jazyk nešetří ani nemůže šetřiti rozdílu, který vytýká mluvnice mezi genitivem přivlastňovacím a genitivem (dějového) podmětu, neboť rozdíl ten je založen jen na tom, že v tomto případě jde o podst. jména významu dějového (na př. chůze, volání a p.), v onom o podst. jména jiná (dům, statek, syn a p.). Pro člověka mluvícího je podobnost vztahů »dům: mého bratra — jmění: mého bratra — zisk: mého bratra, nebo ústa: dítěte — hlas: dítěte — volání: dítěte« mnohem patrnější než povědomí, že volání je jméno významu dějového (k volati) a hlas nikoli, anebo že ochota je podst. jméno slovesné k chtíti atd. Přirozené mluvení se nemůže zakládati na etymologickém rozboru slov, nýbrž na napodobení daných vzorů smyslem nejbližších, pokud si zřetelnost nevynucuje výraz jiný.

Vytýká-li mluvnice přes to genitiv podmětný jako zvláštní způsob genitivního vztahu, neděje se to ani tak se zřetelem a pro[208]tivou ke gen. přivlastňovacímu, jako spíše vzhledem ke genitivu dějového předmětu, při němž důvod zřetelnosti vystupuje někdy skutečně do popředí. U podst. jmen znamenajících činnost, při níž si můžeme představiti nejen původce té činnosti (podmět), na př. toho, kdo volá, nýbrž i její předmět, na př. toho, koho volají, jsou možné dva různé genitivy, z nichž jeden znamená původce neboli podmět, druhý předmět; na př. volání mého bratra může býti volání, které pochází od mého bratra (bratr volá), anebo volání, které se naň vztahuje (volají mého bratra). Tu jsme vlastně u jediného případu mezi přívlastkovými genitivy, kde jazyk dělá rozdíl v svých prostředcích, a to tím způsobem, že těch tvarů, které si vytvořil pro poměr vlastnický, pro předmět činnosti užíváno nebývá; proto se říká na př. volání bratrovo (jako bratrův dům, bratrova dobrota, bratrova chůze), volá-li bratr, ale volání bratra, volá-li někdo bratra; matčina ztráta, ale ztráta matky, četba Jiráskova, ale četba Jiráska; potřeba sluhova, ale potřeba sluhy; chlapcova chvála a chvála chlapce atd. Stejný rozdíl dělá se pak v spis. jazyce i mezi tvarem jejich (přivlastňovacím) a obyčejným genitivem jich; na př. jejich léčení (= lékařů, kteří léčí) a léčení jich (nemocí, které léčí); jejich četba (čtenářů) a četba jich (knih); jejich ztráta (= těch, kdo něco ztratili) a ztráta jich (= těch, které jsme ztratili) atd. Ale ani v tomto případě si nesmíme toto rozlišování představovati tak, že by si osoba právě mluvící především uvědomovala po každé, že podstatné jméno, jehož chce užíti, na př. léčení, četba, ztráta atd., je podst. jméno dějového významu, a za druhé, že by ve vší rychlosti řeči provedla rozbor, jde-li tu o podmět děje či o jeho předmět. Mluvíme-li na př. o narození, výchově, vzrůstu, chorobě, uzdravení, síle atd. dítěte, jsou pro nás všechna tato jména prostě názvy různých stavů a dějů, které se týkají dítěte, a v proudu řeči nikomu ani na mysl nevstoupí, že některá z nich (narození, výchova, vzrůst, uzdravení) jsou podst. jména dějová a jiná (choroba, síla) nikoli a že k některým z výrazů dějových je představa dítěte v poměru podmětovém (dítě se narodí, roste) a k druhým v poměru předmětovém (vychovati, uzdraviti dítě). Proto také, kdyby šlo o podst. jméno, z něhož lze utvořiti přídavné jméno přivlastňovací, na př. bratr — bratrův, užili bychom ho bez rozpaků ve všech případech a vypravovali bychom o bratrově narození, o bratrově výchově, o bratrově vzrůstu, chorobě, uzdravení atd. (jako jsme nuceni užíti stejně téhož výrazu při podst. jméně dítě, od něhož se příd. jméno netvoří). Ale může nastati případ, kde se tento nejobyčejnější způsob, vyjadřovati příslušnost obou představ k sobě, objeví ne[209]zřetelným, na př. kdybychom řekli, že matčina ztráta děti dojala. Podle způsobu, jakým příd. jmen přivlastňovacích užíváme nejčastěji, rozuměli bychom tomuto výrazu zajisté nejspíše v tom smyslu, že jde o ztrátu, kterou matka utrpěla. Proto chceme-li vyjádřiti, že děti ztratily matku, ohlížíme se po jiném prostředku, kterým tuto sounáležitost obou představ také můžeme vyjádřiti, a nalézáme jej v genitivu; řekneme tedy raději: »ztráta matky děti dojala«. Rozlišení obou případů, na př. ztráta matčina — ztráta matky není tedy důsledkem rozlišování dvojího mluvnického (logického) vztahu »ztráta: matčina« (= co matka ztratila) a »ztráta: matky« (= ztratiti matku), nýbrž prostě důsledkem snahy po zřetelnosti výrazu. Proto by byl také nesprávný názor, že se tento rozdíl »ztráta matčina — ztráta matky« provádí v řeči důsledně a že musí býti důsledně zachováván; k rozlišování toho způsobu saháme v praxi tam, kde je možné (na př. výraz ztráta dítěte musí stačiti pro oba případy) a kde je ho třeba pro zřetelnost. Při tom nesmíme zapomínati, že zřetelnost výrazu nezávisí jen na něm samém, nýbrž že je podporována i souvislostí, okolnostmi, za jakých ten neb onen výraz byl pronesen atd.

Kde tedy nezřetelnost nehrozí, tam užívá jazyk i pro tento poslední druh přívlastku, vyjadřujícího předmět děje podst. jménem základním označeného, těch výrazů, které si vytvořil pro poměr vlastnický, na př. příd. jména přivlastňovacího. Proto říkáme Jiráskův ctitel (= ten, kdo ctí Jiráska), Havlíčkův učitel (= ten, kdo ho učil) atd., třeba tu jde o předmět děje slovesného, protože jiný způsob pojetí je při jménech znamenajících činitele nemožný; proto mluvíme o umučení Kristově, o upálení Husově, o porážce Napoleonově, o volbě Kramářově, o výchově žákově atd., protože význam slov umučení, upálení atd. sám tu vede k tomu, abychom přidružený výraz pokládali za předmět, nikoli za podmět. A tak i jindy. Všechno, co tu bylo pověděno o rozdíle mezi přivlastňovacím přídavným jménem a genitivem jména podstatného, platí i o rozdíle mezi tvary jejich (přivlastňovacím) a jich. Nechci-li, aby se větě »mám rád své rodiče, jejich ztráta by mě zarmoutila« rozumělo v tom smyslu, že bych byl zarmoucen, kdyby něčeho pozbyli, nýbrž chci-li vyjádřiti, že bych těžce nesl, kdybych je ztratil, sáhnu raději po tvaru jich: »ztráta jich by mě zarmoutila«. Ale napsati »rodiče mi zemřeli, jejich ztráta mě zarmoutila«, mohu bez obavy, že mi bude nesprávně rozuměno; tvar jich by tu byl ovšem stejně na místě jako v předešlém případě, ale není třeba se do něho nutiti jen proto, aby se vyhovělo zásadě anebo vlastně šabloně.

[210]Případy, kde lze takto užíti tvaru jejich i na označení předmětu děje, jsou dokonce mnohem častější než při přídavném jméně přivlastňovacím. Příd. jménem přivlastňujeme jen osobám, kdežto tvaru jejich lze užíti i o věcech, na př. jejich břehy (řek), jejich hloubka, jejich tok, jejich prudkost atd. Proto je-li předmětem děje vyjádřeného jménem podstatným představa věci v čísle množném, můžeme na její vyjádření užíti tvaru jejich skoro vždycky, protože původcem děje nějakou jinou věc (n. osobu) zasahujícího bývá věc jen velmi zřídka; odkazuje-li zájmeno na př. na slovo peníze před tím vyslovené (na př. »važte si peněz«), není možno výrazům jejich ztráta, jejich dobývání, jejich opatrování, jejich nález atd. rozuměti jinak, než že tu jde o peníze ztracené (ne ztrácející), dobývané (ne dobývající) atd.

Pověděli jsme výše, že tu všude — i když nezřetelnost nehrozí — je docela na místě i tvar jich a spisovatelé mluvnicky školení a pozorní ho skutečně i v takových případech užívají. Ale praxe živé řeči kloní se rozhodně k tvaru jejich. Kromě důvodů výše uvedených a platných z větší části jak pro přivlastňovací příd. jméno, tak pro tvar jejich, působí u tvaru jejich ještě příčina zvláštní. Dvojice jejich — jich je v našem vědomí jazykovém pevně sdružena nejen významem, nýbrž i tvarem (mechanicky) s dvojicemi jeho — ho, její — jí. Tvary ho, jí jsou sice genitivy tak jako bratra nebo řeky, ale v celém rozsahu, jak užíváme genitivu, těchto tvarů dnes už užívati nedovedeme. Říkáme sice »bál se ho (bratra), není jí (chvály) hoden, kolik je ho (žita), pytel se jí (pšenice) ztratilo«, ale tam, kde jde o skutečný přívlastek, tvarů ho a jí dnes neužíváme, i kdyby šlo o takové případy, kde místo přivlastňovacího příd. jména jsme pro zřetelnost nuceni užíti 2. pádu jména podstatného. Rozlišujeme výrazy četba Jiráskova a četba Jiráska, ztráta matčina a ztráta matky, ale nikdo dnes už nedovede říci ani napsati v témže smyslu a s týmž rozdílem četba jeho a četba ho nebo ztráta její a ztráta jí; výrazy četba ho, ztráta jí, které bychom tu podle dřívějších výkladů očekávali, jsou dnes nemožné. Buď musíme užíti v obou případech, spoléhajíce na souvislost, tvarů jeho, její, anebo, když by ani okolní smysl nestačil, uchýliti se k výrazu jinému. Kdybychom chtěli na př., aby větě »ubohý hoch — marné bylo jeho hledání«, bylo rozuměno v tom smyslu, že jde ne o hocha marně hledajícího, nýbrž o hocha hledaného, nezbylo by nic jiného než říci »marně jsme ho hledali«.[2] A jako se vyhýbáme i v řeči spi[211]sovné stůj co stůj výrazům jako četba ho, ztráta jí, tak se působením mechanické i významové asociace tvarů jeho — ho, její — jí, jejich — jich vyhýbá živá řeč v takových případech i tvaru jich; člověk z lidu neřekne nikdy: »za jich vychování (dětí), na jich zaplacení (dluhů), od dovezení jich (cihel), za jich okopání (brambor)« atd. — to jsou tvary čistě knižní. Užije-li tu vůbec zájmena (obyčejně se říká prostě: od dovezení, za okopání atd.), užije tvaru jejich, a kde by tvar jejich byl nezřetelný (na př. jejich volání), vyjádří se raději jinak. To znamená, přeloží-li se to do řeči mluvnické: v živém jazyce se jeví zřejmě snaha rozdíl mezi tvary jejich — jich zmechanisovat týmž způsobem, jako se to stalo již dříve s tvary jeho — ho, její — jí (můj — mne atd.), tak totiž, aby tvar jejich, původně přivlastňovací, byl tvarem prostě přívlastkovým, tvar jich nepřívlastkovým.

Tato tendence přirozeného mluvení proniká pak i do řeči spisovné. Tím způsobem můžeme vyložiti upozornění jiného z našich čtenářů, proč Gebauer, ač jinak hájil rovnocennost tvarů jejich — jich v platnosti přivlastňovací (jich dům = jejich dům), psal přece: o jejich (hlásek) proměnách (Hist, ml. I, 1 a j.), jejich (slabik) sklad (t. 551), jejich sklonění atd. To je také příčina, proč ve větě uvedené na začátku tohoto výkladu bylo řečeno »od jejich (Čechů) osvobození«, nikoli jich, ač tu všude šlo o gen. předmětný (proměňovati hlásky, skládati slabiky atd., osvoboditi Čechy atd.), proč na př. v návrhu nového trestního zákona, jak nás upozorňuje zase jiný čtenář, čteme výrazy jako jejich úprava (článků), jejich vydání (cizinců), jejich stíhání, trestání atd.

Mohlo by se zdát, že se tímto způsobem jazyk připravuje o cenný výrazový prostředek, který je ve významovém rozdíle mezi výrazy jich ztráta a jejich ztráta. Ale to platí víc v teorii než v praxi. Ve skutečnosti, v proudu řeči, v souvislém vypravovaní a p., stane se velmi zřídka, že bychom byli na rozpacích, jak rozuměti výrazu jejich při podstatném jméně významu dějového. A i v takových případech, kde by mohla přes to přese všecko vzniknouti nezřetelnost, je pro člověka mluvícího nebo [212]píšícího mnohem snazší, sáhne-li v takových případech k jinému způsobu vyjadřování, než kdyby měl ve vší rychlosti provésti gramatický rozbor výrazu, aby si ujasnil, jde-li tu o dějový podmět (jejich) či předmět (jich). Zjednodušení, kterého dosahuje mluvená řeč tím, že si rozdíl mezi tvary jejich — jich konformuje s rozdíly mezi jeho — ho, její — jí atd., je pro ni nesporný zisk.

Aby nám nebylo nesprávně rozuměno. Účelem našeho článku nebylo doporučovati spisovatelům atd., aby nešetřili rozdílu mezi výrazy jejich ztráta a jich ztráta, když to dovedou. Chtěli jsme jen ukázati na to, že by bylo nesprávné viděti v nešetření toho rozdílu — zvláště když nehrozí nezřetelnost — nepřesnost nebo chybu, protože stírání toho rozdílu odpovídá tendencím živé řeči a jejím potřebám.

---

[1] Indičtí gramatikové mají pro adnominální genitiv termín obecnější a tím i vhodnější (sambandha-šašthî = genitiv [vl. šestý pád] spojitosti n. sounáležitosti), než jsou termíny rozličných možných jeho odrůd v mluvnictví evropském.

[2] To platí do značné míry i o zájmenech jiných osob než třetí. V stč. výrazy »tvé vidění, tvé milování« a p. mohly znamenati nejen »ty vidíš« nýbrž také »tebe vidí (ty jsi viděn)« a p. V dnešním jazyce jsme nakloněni rozuměti těmto výrazům jen ve smyslu podmětném (»tvé vidění, tvé milování« = ty vidíš, ty miluješ atd.), nikoli též předmětném. Pro ten význam se nabízí v jazyce zase analogie »ztráta matčina — ztráta matky«. Ale genitivy zájmen mne, tebe, nás, vás jsou v platnosti přívlastku proti jiným genitivům tak řídké, že než bychom užili výrazů »od vidění tebe, pro milování tebe« atd., sáhneme raději k jinému způsobu vyjadřování: »od té doby, co jsem tě viděl; pro lásku k tobě« a p.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 7, s. 203-212

Předchozí Sobělibý — samolibý

Následující Jan Mukařovský: Základy českého verše