Petr Kajícník

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jiří Mařánek, Petr Kajícník. Románová legenda. Vydala Družstevní práce v Praze. 1942. Stran 346.

(Ostatek)

Záměrnou snahou o dojem ustavičného pohybu a účastného vzrušení řídí Mařánek i výběr a úpravu všech ostatních vyjadřovacích prostředků. Jako se v komposici motivické pásmo nikdy [37]nerozpřede v širší, nepřetržitý celek, nýbrž ustavičně přebíhá od motivu k motivu, tak ani výraz Mařánkův se nikde nerozvíjí v dlouhá souvětí, nýbrž rychle a skoro neklidně běží kupředu v krátkých, úsečných větách, zhuštěných často až v pouhé výrazy jednočlenné. Linie větné intonace tedy nikde nevytváří dlouhých celků s pevně skloubenou stavbou, nýbrž neustále se drobí v menší samostatné útvary. Kromě toho je i klidná intonace vět vypovídacích co chvíli přerušena větou tázací nebo zvolací. Tím autor vzdaluje svou větnou skladbu od t. zv. epického klidu a přibližuje ji naopak rušné pohyblivosti živého, nenuceného rozhovoru anebo ještě spíše volnému utváření a postupu představ a myšlenek při běžném, ne příliš soustředěném uvažování; podobné vyjadřování popsal v NŘ. XXVI, 178 n. J. V. Bečka ve zprávě o knize T. Svatopluka Človíček.

Přes to však není výraz Mařánkův pouhou improvisací; pečlivou práci autorovu jsme viděli už při pozorování stavby komposiční, a s jeho technikou dějových vrcholů vnitřně souvisí i jeho technika vyjadřovací. Také pro slovní výraz vybírá Mařánek jen jádro představ a staví jednotlivé výroky, věty i větné části, k sobě paratakticky, zpravidla bez formálních členů spojovacích. Tím právě vzniká onen dojem hutných zkratek, náznaků a baladických zámlk, tak příznačný pro Mařánkovo vyjadřování; pevná souvislost vnitřní ovšem překlenuje všechny ty mezery, takže se ve výsledném dojmu čtenářově postup vypravování kryje s postupem děje. Jak se tím výraz mocně zhustí a oživí, je vidět zajisté i na ukázkách již uvedených. Zvláště tam, kde autor místo podrobného vypravování jen jakoby letmo podává pouhé náznaky, vybrané na pohled namátkou, ale ve skutečnosti znalecky vyvážené z celého úhrnu děje, bývá iluse živosti a opravdovosti scén i dialogů nejsilnější; takové náznaky totiž sugestivně vnukají čtenáři zdání dokonalé zasvěcenosti do všech složek děje i do jeho ovzduší a zároveň posilují pocit přímého účastenství. Tak na př. komposičně důležitá změna dítěte Markety v Marketu ženu je naznačena jen několika významnými narážkami:

Do síně vstoupila komornice Svatava.
Jedna z těch, kterým svěřil hradní pán výchovu své dcery. Vzala Marketu za ruku a odváděla ji z dosahu bezmocné lásky Luciiny (chůvy).
Vrátí se mi tvoje dětské oči, beruško…?! Úkol Svatavin byl daleko nesnadnější.
Je čas, dítě, aby sis uvědomila, že jsi žena. A víc! Aby v tobě procitla všecka moc, kterou skrývá to kouzelné jméno. Příští dny toho od tebe požádají… (93)

[38]Tato methoda zámlk se znamenitě osvědčuje zvláště při scénách dramaticky pohnutých. O smrti krále Jana vypravuje Mařánek takto:

Zachráněn je zemi králevic Karel — Bůh mu žehnej! — ale ubit leží pod ranami nepřátelských mečů král Jan — Bůh mu buď milostiv! Tma smrti hlubší nocí zastřela i tmu slepých očí…
Srdce zvonů bijí o kovové stěny, jako by je chtěla rozkotat. „Toho nebude, aby český král utíkal z boje!“ Na křídlech smíru letí to poslední poselství královo k hranicím jeho země. Závětí jí zní, která sbližuje mrtvého s živými, i když se dosud jejich cesty tak málokdy setkávaly… (334)

Nemohu odolat, abych neuvedl ještě aspoň toto vyprávění o útěku Alžběty Přemyslovny z vězení, opravdovou baladu v próze:

Belhá se vetchá, shrbená stařena Veronika k domu biskupovu a bělovlasý kněz Berengar ji podpírá.
Jen těm dvěma — Berengarovi, zpovědníku Václava Druhého slavné paměti, a Veronice, která sloužila v jeho komnatách — jen těm dvěma dovolují, aby v den páteční navštěvovali zajatou Alžbětu Přemyslovnu. Ale i ty chvíle odměřuje stráž a pečlivě uzamkne dům, když oba návštěvníky vyprovodí před vrata.
Belhá se vetchá stařena Veronika z domu biskupova a bělovlasý kněz Berengar ji podpírá.
Ale když komornice Anežka, kterou sama královna Anna určila Alžbětě místo věrné Blahuty — když Anežka překročila práh komnaty Alžbětiny, vykřikla úžasem a zděšeně se pokřižovala.
Místo mladé Přemyslovny choulila se tu polonahá, seschlá babička, všechna smotaná v klubko bez čepce, bez suknice, bez jupky.
„Čarodějnice! Čarodějnice!!“ křičela Anežka, ubíhajíc chodbou, jako by se jí přízrak na paty věšel.
Ale žoldnéři našli jen usměvavou stařenku, spokojenou, že vyzrála na stráže, a šťastnou, že zachránila Alžbětu.
Usmívá se v bolestných slzách, když ji bijí v tvář, když ji bičují spletenými provazci, když ji vlekou k domu rychtáře Vacingera, z něhož se vracíš jako mrzák, byl-li k tobě milosrdný, a z něhož se už nikdy nevrátíš, byl-li nemilosrdný.
Veronika se už nikdy nevrátí. Ví to. Ale zatvrzele mlčí a usmívá se.
Což nezachránila chudáčka Alžbětu? Jistě už dávno odhodila, beruška, její čepec i suknici. Jistě už ji Jan ze Stráže unáší k hranicím, nevěstu královskou! Bůh ji provázej. (179 n.)

Mařánkově snaze o pohyblivý a ustavičně rozčeřený výraz slouží také pořádek slov. Běžné intonaci vět se dává často pathetické zabarvení tím, že se přemístí její vrcholy: důrazný člen, který jinak stává na konci věty, postaví se na její počátek, na př.: Nepozorovaného svědka měl ten souboj (8; obyčejný pořádek: Ten souboj měl nepozorovaného svědka). Ďábelsky se ušklíbl Michal. (100) Zachce-li se mu (Michalovi) duchovního přátelství, k Janovi nebo Petrovi ať se obrátí. (95) A již se vlní komnatou hlas pěvcův… O králi Artušovi a o jeho družině zpívá, o lásce Tristana a Isoldy… (17) — S oblibou staví Ma[39]řánek v čelo věty sloveso: Jeho (Rožmberkova) tvář zbrunátněla, chvosty obočí se střetly v zlověstné rýze nad nosem. Znala tento pohled jeho žena, paní Alžběta z Dobrušky… (8) Zaburácel lesem divoký štěkot feny za blízkou houštinou, slil se s ozvěnou v ohlušující řev — a náhle se zlomil v zoufalé kňučení. (25) (Žoldnéři vzali ovčákovi dvě ovce.) Bědoval ovčák. Naříkal a prosil. (48) Byla Marketě už od kolébky druhou matkou stará chůva Lucie. (90) — Uvnitř věty měnívají větné členy své obyčejné místo: Mniši si stěžují, že jim král na statky sahá. (38) Tvoje napěchovaná truhla bude v bezpečí! Ale chudákovi dobrák Michal i z prázdného měšce přidat uměl! (64) Velmi rád staví Mařánek přívlastek, složený obyčejně ze dvou souřadných členů, volně za jméno a často jej ještě isoluje mimo větu, aby jeho účinnost zesílil; o tom ještě bude řeč dále. V řadění slov se přes tu chvíli objevuje paralelismus sdružený s kontrastem: Eh, panská láska — však ji známe… Dnes tě z rozmaru až k slunci povznese a zítra z rozmaru do propasti srazí. (15) Pokrytecky se klonil bratr Michal. Ale v duchu zchytrale se usmíval Michal Rvačka. (75) Nechápeš, hochu! Šel jsem hledat smrt, a nalezl jsem vítězství… Ty jdeš za vítězstvím — ne… nechci dokončit! (331) A tak velmi často; řidší je spojení chiastické: Rychtář rozsoudí, a rozhodne pán. (64) Bílé plameny srpnového dne pozvolna hasly a zbylo na západe jen rudé požářiště. (7)

Autorovo úsilí, aby byl výraz ve stálém pohybu a vzruchu, zasahuje silně a důsledně také významovou stránku slov. Jedním z nejčastějších způsobů Mařánkových je přesunování funkce podmětu s osoby na věc, která se tak uvádí v poměr synekdochický nebo metonymický k příslušné osobě. Věci, vlastnosti, stavy a činy se samy stávají podmětem dějů místo osob, svých původců a nositelů; tím se do živého pohybu a ruchu dostává i všecko prostředí, dynamisují se i mnohé prvky statické. Tak místo „Při zvuku blížících se kroků pevněji stiskl v ruce meč“ říká Mařánek: Osudové údery blížících se kroků jen pevněji tiskly do jeho ruky meč (33) nebo místo „Starý lišák spokojeně zamhoural očima“ napíše „Oči starého lišáka spokojeně zamhouraly“ (21), místo „Vrátíš se mi se svýma dětskýma očima?“ čteme u něho: Vrátí se mi tvoje dětské oči, beruško…? (93) a podobně velmi často. Takové metonymické přesunování děje na věcný podmět se arci vyskytuje i u jiných autorů, ale Mařánek si z něho vytvořil celou osobitou methodu vyjadřovací, a proto je pro něho neobyčejně příznačné. Dává jeho větám bohatě opisný, ušlechtile nadnesený ráz, s jakým se jinak setkáváme v pečlivém slohu řečnickém nebo v slohu biblickém a vůbec [40]posvátném. Opisnosti, která tu vzniká takřka samočinně, Mařánek vynalézavě užívá k vytváření krásných, plastických slovních obrazů; je to jeden z největších půvabů jeho jazyka. Jak je toto vyjadřování pro Mařánka typické, ukáže několik příkladů:

Plebán zažil z tomto domě již mnohou bouři. Jako krupobití dopadal často příval těžkých slov, nebo se prudce metané poháry míhaly jako blesky (t. j. pán huboval nebo zlostně házel po někom poháry). Tříšť střepů zanechávala jen nevinnou stopu tam, kde zuřila vichřice pánova hněvu. Protože jindy se obrátilo jeho ostří proti člověku, někomu z hradní čeledi, a pak jen pouta a rány a hlad smiřovaly hněv dobráka pána. (10 n.) Dým kadidelnic se navždy rozplynul nad vznícenou vášní lovcovou (t. j. hoch, který okusil lovu, přestal toužit po samotě klášterní). Přehlušila ji časem útočná ctižádost vítězů v turnajích… (22) O kolika vražedných bojích už ho (Petra) poučilo plebánovo vědění! (25) Tvá (Petrova) plachost se měla poučit u zbrojnoše, jak vypadá život bez snů a bez příkras. (29) Ruka s mečem se prudce rozmáchla. Ale vtom už jako blesk sjíždí smrtící úder odpůrcův. (34) Chodci se zastavují, hloučky za oběma soupeři rostou, tváře vyhlašují boj. Prudce vrhaná slova se zatínají jako šípy, pěsti se zdvíhají k úderu. (T.) Prchá (Baltazar) před pochopy, které vyšle konšelská spravedlnost. (35) Uspokojení i zklamání, vzrušení i němý údiv stály tu pojednou proti sobě v bojovném střetání, pocity smutku i škodolibé radosti, naplněného práva i spáchané křivdy se prolínaly a vybuchovaly hlasitým reptáním. (85) Rodičovské pletichy! Zná je (Petr)! Dost často slýchával, jak jejich vypočítavé požehnání zasnubovalo erb s erbem a jmění s jměním. (114) Ale jasnozřivá všudypřítomnost opatova jistě už rozestavěla stráže. (120)

Podobná spojení čteme u Mařánka napořád. Při této methodě vyjadřovací, založené tak široce na rozkládání a zaměňování vztahů mezi věcmi, je přirozené, že se tu s metonymiemi a synekdochami vůbec, i mimo podmět, setkáváme daleko častěji než u kteréhokoli spisovatele jiného. Tak vyložíme i nápadnou hojnost obrazných genitivů vysvětlovacích (typu „běl záclon“ místo „bílé záclony“) a přesunů v určeních přívlastkových a příslovečných (typ „růže červeně rozkvétá“ místo „červená růže rozkvétá“). Na př.: kuchyňské matrony s povadlým kvítím milostných vzpomínek (7), pan Jindřich sáhl po poháru s roztaveným ohněm cyperského (9), jediná námitka ho (plebána) zavalí novou lavinou vladařova hněvu (10), (ozval se) z nížin své pokory (t.), vybříst z temnot potupy a ponížení (11), octl se (plebán) nyní v kamenném studenu arkádové chodby (t.), z výhně polibků vyšlehuje plamen tajeného hněvu (197) atd.; (v komnatě), po jejíchž stěnách zeleně i červeně rozkvétaly pětilisté růže a v jejíchž rozích stříbrně svítila brnění (28), stín lesa se střídal s jasem vřesovišť a barevně rozhýřenými mýtinami (53); čtvrtstoletí oslavím zítra v opatské hodnosti (103, m. zítra oslavím čtvrtstoletí opatské hodnosti), jako by chtěl [41](Petr) naráz ocenit všecku svou sebezapíravou zásluhu (115), byli tu (mniši ve sklepě) v osamělém bezpečí (78) a tak často.

Ale i druhá stránka této vyjadřovací methody, ono analytické představování věcí a jejich vztahů, obráží se v Mařánkovu slohu. Viděli jsme už při celkovém pohledu, že Mařánek převážnou většinou volí věty krátké, formálně nespojované, a že hojně užívá vět jednočlenných. Ale i tyto nesložité celky často rozkládá ještě dále a jejich prvky isoluje, aby jim dal větší důraz, než by mohly mít při obyčejné stavbě vět (o tom, jak se tím do pohybu a ruchu uvádí větná intonace, byla řeč už dříve), na př.:

Dnes viděl (Jan) z okna, jak Michal vleče Petra zahradou až k nebezpečnému místu. Chtěl volat. Chtěl křičet. Ale ovládl se. Čekal. Napjatě. Dychtivě. Až se Petr vracel zahradou zpět do své cely. (133)
Zachce-li se mu (Michalovi) duchovního přátelství, k Janu nebo Petrovi ať se obrátí. Jediné ti dva mu budou bezpečnými průvodci. Jediné oni pomohou zachraňovat jeho zbloudilé srdce. Jan a Petr. A Petr především. (95)

V tom se tedy Mařánkova vyjadřovací methoda shoduje s methodou komposiční, isolující jednotlivé motivy a řadící je volně za sebe. Ve stránce významové se pak ono rozkládání představ projevuje četnými opisy, u Mařánka silně obraznými a často hyperbolicky nadsazenými, na př.: (chasa) dá se k smrti děsit hrůzou vražd a hladomorem, dá poddajně vykupovat svoje napětí očistnými ohni, které otvírají průzory do rajských zahrad (14, t. j. dychtivě poslouchá pěvce), nechť zmizí jeho (Petrova) stopa za klášterní branou a svět ať raději zapomene, že jsem měl syna (48), na ty (rozlišil opat mnichy), kdož se zastavili uprostřed cesty a tupě vlekou život nížinami všednosti (94), to slovo jako by bylo dalo náhle vytrysknout pramenům jeho výmluvnosti (98), vteřiny se vršily a zdálo se mu (Petrovi), že neunese jejich tíhy (126), snad bdí (Marketa) v této chvíli a údery jejího vzrušeného srdce sčítají vteřiny do jeho (Petrova) příchodu (135), záměr opatův zadrhl předivo jeho (Jindřichových) plánů (58) atd.

Druhem opisu je v podstatě také výčet názorných jednotlivostí, kterým autor pro větší konkretnost doplňuje anebo nahrazuje výraz souborný nebo obecný. Tak na př. představu „dojetí posluchačů“ rozčlení v několik složek a vyjádří ji výčtem „slzy žen a planoucí oči mužů, úsměv hradního pána i horečné vzrušení chasy“ (17); místo „neklid se jevil v celém vzezření“ řekne „neklid z touhy po činu se promítá do těkavých posunků, kmitne [42]pohledem, zachytí se v hlase“ (37) a pod. I tyto výčty se arci přimykají k metonymickému rázu Mařánkova slohu, na př.:

Jako když z čista jasna hrábneš do klidného mraveniště, rozhemžilo se nádvoří i chodby překotným shonem, stráže chvatně nasazovaly přilby a spouštěly most, dvořané se sbíhali k uvítání, děvečky lovily z truhlic sváteční čepce, kuchtíci vynesli špíže na ohniště. (173) Sdílí s ním (klášter se světem) jeho jitra i noci, úsměvnou pohodu jeho rozzářených dnů i otřesy rozzmítaných bouří. (94) Černý samet, černá pštrosí pera, zlatý dracoun, stříbrolesklé meče, plápolavý svit drahokamů v záři svěc, smolný dým pochodní i vonný oblak kadidla, smuteční pochod pištců i hlasitá litanie plebánova, páni, rytíři, vladykové, zemani, pážata — kdo viděl kdy tak slavný pohřeb? (157)

Bohatá slovní zásoba a velká vyjadřovací pohotovost vede autora také k častému zesilování výrazů násobením, amplifikací, zdůrazňovanou mnohdy ještě postupnou gradací souznačných členů. Amplifikace zapadá docela vhodně do Mařánkova slohu, třebas v podstatě úsporného, ba úsečného; má v něm úlohu slovní figurace, kterou větná linie dostává větší pohyb, a to je, jak jsme viděli, ustavičný cíl Mařánkův. Na př.:

Marně bys oleje do ohně přiléval, plamen rozdmychával a pomstu živil. (10) A tohle — corpo di Baccho! — tohle že je rožmberská krev? Dodnes jediný mužský potomek mého rodu! Zženštilý slaboch, blouznivec, mládí bez ohně, stín bez krve, oživlý rubáš — (13) V průvodu kajícníků míjí (Jindřich) branku ve fortně, za níž zpívá svět, za níž tančí jaro, za níž volá život… (59) A je nyní na vás, aby v něm (Petrovi) procitl muž, voják, Rožmberk! (48) Jeho syn, Rožmberk, v mnišské kutně! Nikdy! Ani týden, ani den, ani hodinu! (58) Měl jsem svůj sen o člověku. Svůj sen o štěstí. O věrnosti. O lásce. Zklamání — ne jedno — vichřice zklamání rvala list za listem s živých haluzí. A teď se mi v celé šíři otevřel pohled na to bědné kolbiště, na celou tu bezútěšnou poušť! (324)

Jeden z charakteristických prostředků, jimiž Mařánek stupňuje výraz, je opakovat slovo a připojit k němu zesilující člen rozvíjecí (často zdůrazněný ještě isolací) nebo celou větu přívlastkovou, na př.:

A jen slib, slavný slib, kterým se Petr zaváže pro celý život…, jen ten ho ochrání… (76) Dřina, bratře. Nectná dřina! Slušela by věru lidem méně urozeným, než jsme my! (78) Ticho. Hrobové ticho zavládlo kolem. (86) Ticho, těžké ticho padlo těžkým příkrovem na pohřebiště živých. (128) Otevřel jsem ti cestu. Cestu kajícníkovu. (87) Jan měl dalekonosný cit pro nebezpečí. Pro nebezpečí z věcí i z lidí. (97) Bylo předem určeno neznámou sudbou, aby se spojily jejich cesty? Sudbou, která zavazuje i mstí? (207) Ale neubránil se (Petr) myšlence, která se vracela znova a naléhavěji. Myšlence, že by bylo Markety škoda pro šedé roucho kajícnice. (113)

Ještě typičtější pro Mařánkovo vyjadřování jsou dvojice výrazů, souznačných i jiných (typ „stráně a lesy“, „tvrdý a nesmiřitelný hněv“); je jich tolik, že se zdá, jako by si u Mařánka většina výrazů hledala do páru nějakého druha, jako by se mu většina představ hned při vynoření štěpila ve dvě složky [43]nebo ve dvě varianty. Uvedu příklady z několika prvních stránek: stráně i lesy, přes polomy a záseky, vousatí zbrojnoši i holobrádkové (vesměs na str. 7), sám bojovník každým coulem a každou kapkou krve v žilách, osmahlé a ostře řezané tváře, pádná a dobře mířená rána, zdravé, útočné mládí, které se nebojí rány rozdávat i přijímat, mužsky myslí a cítí (8), sledujíce každý pohyb Jindřichův a každý záchvěv jeho tváře, hlučný jásot a potlesk, zápasí o právo a o kořist, syn a dědic Jindřicha z Rožmberka, s lukem a na štvanicích (9), tiše a odevzdaně, zalíbení v kunstech rejtharských a v zápolení na kolbě, jen v písmech a vědách bádati (10) atd. Velmi často se v pár druží přívlastky a Mařánek je pro větší ještě zdůraznění volně klade za jméno, někdy je dokonce isoluje mimo větu, na př.: Konečně se před nimi otevřela cesta, schůdná a upravená. (54) Ale to byly rytířské sny, pošetilé a neuskutečnitelné. (114) Překvapení, náhlé a mocné, nedávalo odpovědi. (115) Nikdo — ani můj otec dosud neví, že jsem se tajně zavázal slibem. Slavným, doživotním. (115) Ale kde mocný rod i všecka jeho dědictví visí na jediné ratolesti, tam je takový úmysl zrada! Těžká a neodpustitelná! (56) Očekával (král), že vítězové přijdou klást podmínky. Tvrdé a nesmlouvavé. (46) A tuto cestu určuje sobectví. Zištné a bezohledné. (52) Takové bylo jejich přátelství. Ukované společnými osudy a prohlubované citovým souzněním. (96) Nad lesnatým cípem… objevila se posléze před zraky družiny zvíkovská věž. Hrdá a vzdorná, jako by tu byla vyrostla ze skalnatého ostrohu.

K svému účelu využívá Mařánek dovedně i opakování slov, a to jak ke zdůrazňování výrazu, tak i k oživování větné stavby paralelismem a k prohloubení komposice příznačným motivem (o tom viz vpředu při poznámkách o komposici), na př.:

(Pan Jindřich) prudce vztaženou pravicí ukázal k oknu: „Tam — tam dolů se podívejte! Tam se podívejte, jak vlčí mláďata se do sebe zahryzávají! (9) „Slyšíte?“ obrátil se (pan Jindřich) nyní zase do síně a z jeho očí sršel hněv. „Slyšíte? Takhle vychovávají své syny oni! Vítěz ve rvačce bude zítra vítězem v turnaji a pozítří hrdinou na bojišti. Takhle vychovávají své syny oni!“ (9) Člověk, jemuž žít znamená trpět a trpět znamená žít. (16) Teď Baltazar zvětřil nebezpečí. Mizí za rohem, prchá Valentinskou ulicí, prchá i před ozvěnou boje, který rozpoutal. Prchá před pochopy, které vyšle konšelská spravedlnost. (35) Peklo tě poslalo a peklu tě vrátím. (19) Vzepřel ses pánu a vzepřel ses otci. (20)

Opakováním slov vytváří Mařánek i takovýto působivý řetěz gradací: Petr klečí a pláče. Pláče a modlí se. Modlí se a neví, co říká. Bolest je šílenství… (157)

Vyjadřovací síla a obrazivá schopnost Mařánkova se jeví také v krásných i názorných přirovnáních a metaforách. Zvláště [44]sloveso bývá v Mařánkově dynamickém slohu zdůrazňováno metaforou. Připojím aspoň několik ukázek na doplnění tohoto rozboru.

Černé hroty borovic se zatínaly do té krvavé záplavy jako semknutá kopí. (7) Petr ztišil hlas. Ale jeho slova zněla jasně, jako by se vtepávala do spěže. (31) Prudce vrhaná slova se zatínají jako šípy. (34) Cínový korbel se houpá v jeho (pijákově) ruce jako zmítaný člun. (35) Kouzelný dotek… To slovo pálilo, vracelo se jako antifona žalmu. (102) Rozpomínat se na každé slovo, kanoucí jako myrha s jejích (Marketiných) rtů? (119) Svět kláštera je jen vysokou zdí ohraničený úsek ostatního světa. Je zachycená krůpěj nesmírných vod, s nimiž má stejné složení. Je mraveniště, které žije odloučeně kdesi na dně lesa a jehož život se přece rozvíjí pod doteky stejného slunce a usíná v týchž stínech jako život všeho okolí. (94) Na samém konci klášterní zahrady se modral malý rybníček. Oko, dnem i nocí obrácené k nebi. (95) Naděje a plány, ony vzdouvající se plachty na lodi mládí, nesly Petra vichrem jeho rozdychtění po životě. (164) Meče letí do výše, stříbrné klasy, celé pole stříbrných klasů. (281) Slunce se svléklo do naha a koupalo se v ranních parách, skřivan se zabodl do azuru jako vystřelený šíp, zelené vlasy luk česal hřeben lehkého vánku. (61) Vteřiny horečného napětí. Vyssávaly krev ze srdce. Dovlekly se až k poledni. (45) Kamennou tváří prošlehl úsměv, když tři jezdci opouštěli bránu. (59)

Tím jsme ukončili rozbor hlavních slohových prostředků Mařánkových. Věnovali jsme mu mnoho místa, víc, než jinak bývá v NŘ. zvykem, ale doufám, že nikoli bez užitku a že ho tato překrásná kniha Mařánkova vskutku zasluhuje. Nevhod snad nepřijde ani obsáhlý výběr ukázek, neboť jednak se jím nejnázorněji osvětlí vynikající hodnoty Mařánkova výrazu, jednak se jistě dobře hodí i k účelům vyučovacím jako sbírka vzorných příkladů — věc to, která nám schází a jejíž potřebu pociťujeme velmi často. Nyní zbývá ještě povědět několik slov o mluvnické stránce Mařánkova jazyka. Řekl jsem už na začátku, že autor bedlivě hledí i k správnosti svého vyjadřování; vady, které se v této jeho knize najdou, lze téměř vesměs přičíst na vrub mimoděčným nedopatřením, jakých se neuvaruje snad žádné lidské dílo.

V pravopise není někdy zachována předepsaná kvantita: rozdmýchával (10, m. rozdmychával), Markéta (m. Marketa; tak po celé knize; naše citáty zde jsou po stránce pravopisné i tvaroslovné přizpůsobeny platné normě), řásnatý (69, m. řasnatý). Jiné nepřesnosti: zkomírání (177, m. skomírání), co se tu zatím sběhlo (174, m. zběhlo), do sešeřelého výklenku (122, m. zešeřelého), ve splihlých pláštích (336, m. zplihlých), panen Cistercských (282, m. cisterckých), zřídkakdy (47, m. zřídka kdy), z povzdálí (43, m. zpovzdáli), vepsí (32, m. ve psí). V interpunkci se chybuje tím, že se zbytečně píše čárka před spojkami než a jako, když neuvozují celou větu.

[45]Také v tvarosloví se najde několik chyb: den, kdy mne smrt srovná s posledním chudákem (29, m. mě; tak ještě i jinde), mojí ráně (23, m. mé), mojí mnišské rodiny (175, m. mé), s mojí pomocí (208, m. mou), tvojí ruce (28, m. tvé), tvojí vysoké hře (67, m. tvé), tvojí ženou (114, podob. 124, m. tvou), žalář, do nějž jsme se sami uzamkli (322, m. do něhož), v těchže stínech (94, m. v týchž), úžeji (58, m. úže), ručejemi (23, m. ručeji), do spěži (31, m. do spěže), neopomněl (73, m. neopominul), vymyslel (70, m. vymyslil).

Velmi řídké jsou nedostatky ve vazbách slov a ve stavbě vět. Tu a tam čteme nadbytečný genitiv záporový: neuměl zastřít svých pochyb (47, m. své pochyby), nesnese toho ponížení (120, m. to ponížení), nesmějí vynechat té jedinečné podívané (125, m. tu jedinečnou podívanou), aby jich tu nezastihli pohromadě (125, m. je), neunese jejich tíhy (126, m. jejich tíhu), ničeho neopominul (262, m. nic), nezklame jich ani tentokrát (288, m. je). Genitiv místo akusativu stojí u slovesa získati: nezíská-li dnes důvěry Petrovy (104, m. důvěru Petrovu), západnického vzdělání aby získala (72, m. západnické vzdělání), nezískala-li moje slova tvé důvěry (46, m. tvou důvěru). Naopak genitiv místo akusativu by měl být ve spojení „od šťávy, kterou časem plnými dlaněmi usrkli“ (78, m. které). Instrumentál místo nominativu stojí ve větě „je-li Petr hrdinou či není“ (21, m. hrdina). Neurčitý tvar jednotni v doplňku (ani uvnitř nejsou jednotni, 38) je nezvyklý, stejně jako nezvyklý by byl tvar „jednoten“; naopak ve větě „Michal stál jako přimražený“ (87) by významu doplňku lépe vyhověl neurčitý tvar přímražen. Jazyková zvláštnost Mařánkova jsou přídavná jména přivlastňovací s významem obecným, který se vyjadřuje spíše genitivem: zatoužil po trpké a odříkavé slávě světcově (68, m. světce n. světecké), (otevříti komu) cestu kajícníkovu (87), všecku pokoru kajícníkovu (121), tak se neblíží ďáblův úklad (113), nebo ho svedla na cestu dobrodruhovu (136; ale 125: to je cesta dobrodruha). Determinace je opominuta ve větách: Případ je složitý. Rozhodnu, až se vrátím (66, m. ten případ n. je to složitý případ). (Viděl,) jak Michal vleče Petra zahradou až k nebezpečnému místu (133, m. až k tomu, až k onomu nebezpečnému místu). Vztažného zájmena je užito nevhodně v těchto spojeních: Teprve nyní si uvědomoval Petr, že to byl Michal, který mu kdysi řekl… (122, že Michal, že právě Michal mu kdysi řekl…). Vztekle mrštil po pěvci pohárem, který jen o vlas minul jeho tvář (18, m. a ten…). Také vazbě slovesa býti s infinitivem by bylo lépe se vyhnout: A skoro se počíná (Rožmberk) bát chvíle, kdy mu bude vyjeviti pravdu (70, m. [46]kdy bude musit). Bude ti procházet ohněm pokušení i ohněm nenávisti (76, m. budeš musit procházet). Místo minulého času ve větě s obecnou platností bychom očekávali spíše tvar času přítomného (od dokonavého slovesa): I žebrák může být spokojen se svým brlohem, dokud nepoznal nádhery vyzlacených komnat… (99, m. dokud nepozná). Zvláštní je spojení dvou doplňkových vazeb (doplňku samostatného a přechodníku) v téže větě: A za mnicha žebravého přestrojen latinsky prosbu svou odříkávaje, plný pytel vajec, másla, chleba žitného i medových plástů vymodlil (tulák Michal; 64 n.).

V slovníku Mařánek místy archaisuje, ale jen velmi střídmě, takže to zrovna tak stačí naznačit na vybraných místech (zvláště v přímých řečech) lehký dobový nádech. Čteme tu na př. výrazy: starý šenk, zalíbení v kunstech rejtharských a v zápolení na kolbě, jen v písmech a vědách bádati sobě žádal (10), škrpále hubený, škorně tulácká (34), krejčíř, barvíř (35), není-li v pokladnici ani věrduňku stříbra (36), pečité moučné trhance (165), k planým hádkám a hadruňkům (174), harapanna (319) a pod. Na jazyk tak záměrně oddalovaný od průměrného knižního vyjadřování, jako je Mařánkův, nacházíme celkem jen málo výrazů nezvyklých: srdce, které tvárnělo jeho (plebánovým) slovem (11), otrocky úklonkovat (61), Petr sám se nemůže dnes ani dotušit, jaké úklady… (76), Bernard se dotušil spíš srdcem (56) a pod. I v tom, jak je vidět, zachovává Mařánek míru dobrého vkusu. Jen výjimkou mu uklouzne nedopatření, na př.: (píseň života) tryskala ručejemi bystřin (23, m. ručeji, ale ručej sám ovšem = bystřina!); (paní Alžběta) se narychlo odívá v drahocenný šat z tkaniv benátských (69, snad ze tkanin? tkanivo = vlákna na tkaní); když jsme po uši milovali (211; obyčejně se říká „být po uši zamilován“). Jinak jsem shledal, že v slovníku Mařánek překročuje zásady dobrého jazyka toliko u tří výrazů: užívá nevhodně slov lhostejný, doznati a docíliti, na př.: není pro jeho zachovaný život lhostejné, je-li… (21, m. jedno, bez významu a pod.); je mu lhostejný smutek lidí (158, m. je lhostejný ke smutku lidí, nezáleží mu na něm, netýká se ho a pod.; tak ještě i 41 a 72); doznání milostná (16 a j., m. vyznání), sám doznáváš, že… (100, m. přiznáváš); bezpečného pohroužení se v sebe už nikdy nedocílí (137, m. nedosáhne).

Dodejme ještě, že se Mařánek nevyhýbá při výběru slov ani některým literárním klišé, jestliže mu mohou svým zvučným pathosem posloužit; činí tak s dobrým vkusem a se smyslem pro skutečnou váhu slova.

Viděli jsme, jak Mařánek účelně vybírá z jazyka prostředky, [47]kterými se dosahuje výrazu rušného a rychle spějícího kupředu, a jak dobře jimi umí vládnout. Tak dobře, že nikde snad nenajdeme stopy nevhodné strojenosti nebo načechraného slovního bombastu, ač při slohu napjatém tak jednosměrně bylo k tomu příležitosti jistě víc než dost. Všude je Mařánkův výraz úměrnýmyšlenkovému obsahu, úsporný v komposici, ale štědrý v krásných jednotlivostech. Takovou rovnováhu všech složek, myšlenkou počínajíc a pravopisem končíc, nacházíme vskutku jen u nejlepších našich stilistů. A mezi ně třeba dnes Mařánka zařadit zcela nepochybně.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 2, s. 36-47

Předchozí Kvido Hodura: Mé vzpomínky na Jana Gebauera

Následující kvh. (= Kvido Hodura): Z našich časopisů