Časopis Naše řeč
en cz

Človíček

Josef V. Bečka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

T. Svatopluk, Človíček. Vyšlo v nakladatelství Život a práce v Praze. 1940. Str. 251. Tiskem knihtiskárny Vladimíra Reise v Praze VI.

Nový román Svatoplukův je organickým pokračováním dřívějších románů Botostroj, Andělé úspěchu, Mrtvá země, v nichž [178]autor líčí osoby zakřiknuté osudem a sociálním útlakem doby, osoby, které se jen těžce probíjejí k vědomí sociální nespravedlnosti a k protestu proti ní. V Človíčku je touto postavou Hrdina, drobný úředníček firmy Aspa; je hrdinou jen podle svého jména, nikoliv svou povahou. Krčí se v něm zakřiknutá dušička, toužící po maloměstském blahobytu a marně hledající životní vzruch, k němuž ani nemá dost energie a odvahy. Jeho osudy, jež jsou obsahem této knihy, nejsou vlastně bojem s vnějšími překážkami, nýbrž toliko rozpačitým bojem s vlastní nerozhodností. Teprve ke konci díla se Hrdina vzepne k energičtějšímu postoji proti vyděračskému správci oddělení, mladému Kuskovi, který přichází do Aspy uplatňovat svou protekci a své zkušenosti z Ameriky.

Při líčení osudů tohoto človíčka mohl Svatopluk pěkně uplatnit zvláštnosti svého slohu, k nimž se dopracoval ve svých starších pracích. Jeho sloh je realistický, a tak mimoděk napadne čtenáře srovnávat jeho moderní realismus se starším realismem Raisovým. Leccos je tu podobného. Osudy jeho osob se rozvíjejí hlavně v dialogu stejně jako na př. osud Kalibův u Raise. Svatopluk však pokročil dále, oprostil své dílo ode všeho vnějšího popisu. V Kalibově zločinu jsou četné popisné statické pasáže, líčící kraj v rozličných ročních obdobích, a rozdělující drama Kalibova zločinu na jednotlivé scény. Takového popisu u Svatopluka už nenajdeme. Vnější svět hraje s hrdinou a autor nám jej předvádí jeho očima. Jeho drama není už dramatem dvou jednotlivců, nýbrž dramatem člověka uprostřed společnosti. Ale ani dialogu není užito nadměrně; leckde se hrdina vyvíjí před očima čtenářovýma v řeči polopřímé; autor se vžívá do duše hrdinovy a reprodukuje nám jeho myšlenky tak, jak se v mysli spřádají.

To vše má vliv na Svatoplukův jazyk a vytváří zvláštnosti jeho slohu. Najdeme je sice také u jiných realistických autorů dneška, málokde se však uplatňují tak důsledně.

Okolnost, že se téměř celý román rozvíjí v přímé řeči nebo aspoň v řeči polopřímé, způsobuje, že skladba vět je velmi prostá, jednoduchá a vskutku se velmi blíží jednoduché skladbě jazyka hovorového. Věty jsou nejčastěji krátké, a když se shlukují v souvětí, jsou to nejčastěji souvětí souřadná. Na př.: „Děti, dvě křehké vytáhlé dcerky, jedné je osm let, druhé dvanáct, pokryly už své tváře nejpustší nudou“ (8). „Jdou a řeč vázne. Hrdina ne a ne se rozebrat. Uvažuje. Nebylo by na škodu spojit se s Ježem a trochu se při něm napást. Je skoro lepší držet se vždy takových než nějakých poseroutek. Však právě. [179]Vesměs a všude to vyhrává tvrdá palice. Stačí vzít jen noviny, a vůbec. Zdá se, že sám pán Bůh drží takovým palec. A člověk se s takovým cítí vždy víc v suchu« (77).

Tento typ vyjadřování, vystihující posloupnost myšlenek ještě nesevřených úvahou rozumu, leckdy se vyvíjí až k větám jednočlenným, v nichž jediné slovo vyjadřuje celou myšlenku, zpravidla jako obměnu, dotvrzení nebo doplnění myšlenky předcházející, jindy zas jako myšlenku, jež právě vstoupila do mysli a nenabyla dosud pevnějších obrysů. Podle toho mají tyto věty platnost přitakání nebo jen náznaku myšlenky. Na př.: „Taťka mávne rukou. Svět, myslí si“ (143). „Ech, řekne si. Ale oholit by se snad přece mohl, vždyť už vypadá jako zálesák. Však právě“ (112). „Pohlédne — děvče“ (87). „Marta, řekne si a pevně sevře ústa. Dost, nesmysly, vzpamatuje se. Po kolikáté už. A znovu pohlédne. Co je na ní? ptá se sám sebe s podivem. Zhola nic. A přece. Lehce si dovede představit, čím roste a plní šat…, čím kvete a čím by mohla zrát“ (110). Podobných jednočlenných vět je dosti i u jiných moderních autorů, ale pro žádného z nich nejsou tak příznačné jako právě pro Svatopluka. U něho jsou výrazným slohovým prostředkem k vystižení eliptického rázu jazyka konversačního i nehotového, náznakového tvaru myšlenek ve stavu zrodu. Dodávají jeho slohu stručnosti až aforistické. Ovšem mají v sobě jistou nevýhodu: až příliš rozsekávají výraz a ruší jeho plynulost. Snad proto omezil Svatopluk poněkud jejich množství proti svým knihám dřívějším, kde tohoto prostředku užíval ještě častěji.

Se zálibou ve volně spjaté parataxi souvisí i jiný zajímavý rys Svatoplukova slohu: nenajde se v něm ani jediný přechodník.

Nervosní nerozhodnost Hrdinovu pěkně naznačuje autor nedopověděnými větami: „Proč ty tak“ — řekne jí s námahou (10). Hrdina jen pohodí rukou. „Ale zas cosi, a patrně — však víš — jako vždycky. Nic, co by hlásili?“ ptá se už znervosněle (24). Tohoto prostředku užívá autor jen u Hrdiny anebo u osob stejně nerozhodných nebo bázlivých jako on, nikoli však u osob energických, jako je na př. Amerikán Kusek.

Řekli jsme si, že celé zauzlení děje líčí autor ne jako chladný, objektivní pozorovatel, nýbrž účastně; při tom se kriticky vžívá do duše svého hrdiny a její reakce vystihuje řečí přímou a polopřímou. Tím se jeho jazyk velmi blíží jazyku hovorovému, pronášenému často slovy velmi lidového, až vulgárního zabarvení. Je jich ve Svatoplukově románu mnoho, snad příliš mnoho. Na př.: „Kam se hrabu?… Vykašlat se na to“ (64). Vykvákl [180]by se na tetu Julii (66). „My chceme chlastat —“ volá vpravo celý stůl (82). „Pánové!“ hrozí účetní, „upozorňuji, že vás to může stát kejhák, dole v expedici už propouštějí“ (224).

Tento velmi lidový tón je na druhé straně vyvážen obraty obraznými, které sice nejsou příliš četné, ale jsou voleny s dobrým vkusem a také velmi vhodně zapadají do celkového rázu slohu i líčeného prostředí. Jsou důkazem, že i v moderní realistické próze jsou metafory nejen možné, ale že jsou dokonce velmi výrazným slohovým prostředkem, nevybočují-li z okruhu představ, které zahrnuje sama látka díla. Na př.: Cosi ho píchne u srdce, je to kořínek zlosti, který už vrůstá do krve (9). „To už snad je osud,“ dýchne pesimismem Muci (36). Stesk a nedůvěra křtily její oči (109). Pěknou metaforou je naznačena něžná láska bručavého Hrdiny k jeho nejmladšímu dítěti: Jako dva drobné záběry pily dýchají Anni a Maři. Tomiho malý vláček pospíchá za nimi. Moje sladké hodinky, napadne taťkovi, když cítí pod rukou Tomiho srdéčko, jeho poklus. Byl jsem to já, který je natáhl, aby běžely, pospíchaly? ptá se a poslouchá chvatný tep mladé krve (73). Milka má v očích údiv, ale i rudé nitky a kámen pohledu (184). Potlačí krev, vztek a nabere žluči (277).

Jen několikrát je sytost Svatoplukova slohu porušena obraty, které znějí poněkud novinářsky, na př.: (Muci se zamyslí. Myslí už jen na to, jak je dobré mít v pase něčí ruku.) Nemyslí už na oči a možnost jiných prstů na těle (18). Tu bývají tahanice o hodiny a oprávněnost požadavku (30). Ale takové případy jsou ve Svatoplukově románě bohudíky velmi řídké.

Sloh Svatoplukův je celkem vážný, ale při tom se tragika děje nikde nepřepíná. Humorných spojení je tu jen málo a jsou nenápadná, na př.: Jen abys měl děvče jako lusk i s hrášky (74). (Ve vinárně si Hrdina s druhy stále připíjejí na zdraví.) Všichni tři, i Jež, si už připili na další kus zdraví (87). Orchestr už dokutálel brambory černošského tance (197).

Pořádek slov je v Človíčkovi plynný a přirozený. Ani velmi pečlivý pozorovatel nenajde na 250 stránkách tohoto románu vazby, kde by bylo třeba autorův pořádek slov měnit. V svých starších románech Svatopluk rád kladl sloveso v krátkých větách na konec, což někdy připomínalo ruský obyčej. V Človíčkovi této záliby autor zanechal, snad úmyslně. A tak se celým románem kmitne jen jedno místo, které upomíná na tuto jeho bývalou zálibu: S čela si otře pot, kabát si rozepne, límec uvolní (78).

[181]Autor je rodem z Valašska a vliv rodného nářečí občas mimovolně probleskne jeho slohem. Především je to zvláštnost v užívání slov kterýsi, jakýsi, jaksi, kdysi ve významu spisovného některý, nějaký, nějak, někdy, jednou. Najde se to i v románech J. Glazarové, tam se tím však úmyslně podbarvuje dialog. U Svatopluka se ony útvary objevují mimovolně, na př.: Mám pak i ochránce a člověka, který se za mne postaví, kdyby něco. A to už cosi znamená (33). Pohne rukou, vytrhne kterési stéblo trávy a chystá se je překousnout (7). Inu, jaksi bylo, jaksi bude (70). Podobných případů se najde více. Vliv nářečí se projevuje místy, ač celkem nemnoho a nikterak nápadně, i v jiných obratech a nelze o nich říci, že by zněly nepříjemně: Vynadal jí za to do husí, bab babských, vrabčích mozků (22). Všechny vás vyháže (228). Dialektické je i rčení: „Má-li se jet někam s rodiči, je každý hned na úmor, rozhořčí se (8). Téhož původu je i tento tvar: A rázem, jako by se zřekli, nesou (Hrdina i jeho žena) Tomiho do náruče, tisknou ho ze dvou stran… (115—6, ovšem mělo by se psát spíš sřekli.[1]

Novotářem v své knize Svatopluk není, přece však najdeme občas i slova málo známá, ale správná a názorná, jimiž si doplňuje svůj slovník i jinak už velmi bohatý, na př.: Přece jen… s přímrazkem vzpomíná i na toho čtvrtého (t. j. na své čtvrté dítě, které zemřelo) (9). Vedle kypí zelí, vzdouvá se a bortí, pofukuje párou (113). Rád zestručňuje výraz ve větách uvozovacích novým, méně běžným slovesem: „Najdi si jinou“, paličatí Muci (26). …posmutní a řekne: „Ano, je to pravda“ (44). Sr. s tím i toto: Docela upřímně si zazoufá (7). Občas v takovém případě užije ze stejného důvodu i metafory, na př.: „Víš, Muci, že se mi dnes ani nechce jít do práce?“ má chmel v očích taťka (116). „Nějaké peníze mám, zajedu si někamTřebas k moři“, rozpálí se tím vínem Bareš (134).

Autor si zasluhuje pochvaly za svou péči o správný jazyk. Chyb se najde v jeho díle jen docela málo a ještě k tomu lze většinu z nich vysvětliti jako přehlédnutí. Výtky si zasluhuje jen za tvar ví, jehož důsledně užívá místo správného vědí, na př.: Jen oni dva to (220; pod. 9, 213). Dnešnímu chybnému usu učinil ústupek tvary do něj (220; spr. do něho), mojí dobroty (49; spr. dobroty), oč se jedná (31; spr. oč jde; pod. 44, 51 a jinde), odchází, aniž by ji poslal domů (179; spr. aniž ji poslal), vlastní miliony (33; spr. mají miliony), vedro je k vy[182]držení (12; spr. dá se vydržet). Místo: až tu nebude (23) bychom napsali: až mne tu nebude. Chybné je i: v tom nejušlechtilejším turnaji práce (192; spr. v nejušlechtilejším). Chybný tvar ve větě „s tím medem si na mně nepřijdeš“ (144; m. na mne) vyložíme jako chybu tisku, protože je zcela ojedinělý. Čárky jsou na správném místě a odchylek od předepsaných pravidel je jen málo, méně než u přemnoha jiných spisovatelů. Svatoplukova kniha je tištěna pečlivě a hezkými typy a chyb tiskových je v ní docela málo.

Sloh Svatoplukův je stručný, zdánlivě prostý, ale velmi účinný. Zvláště pěkně umí autor vystihnout zvrat nálady své ústřední postavy Hrdiny a jeho sklon reagovat podrážděně na sebe menší popudy zvenčí; tak je tomu na př. při líčení výletu Hrdinovy rodiny za parné letní neděle (hned na začátku románu); podobně při líčení rodinné hádky, když se prozradí, jak Hrdinova dcera padělala školní trest (36), nebo když druhá dcera přinese domů vysvědčení se čtyřkami (118—119). Zajímavě je slovy vystižen rytmus divoké hudby ve vinárně (82—83) nebo scéna, jak shromáždění úředníci poslouchají Kuskovy výtky (222). Z nich je dobře vidět, že nám ve Svatoplukovi vyrůstá výrazný stylista.


[1] Podle autorova vysvětlení se na Valašsku (a snad i jinde na Moravě) slovem sřeknouti se označuje náhoda, když dva lidé v rozhovoru neúmyslně vyřknou naráz táž slova.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 5-6, s. 177-182

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Dr. Klementina Rektorisová: Vulgární dialog nečiní film lidovým

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1