O jazykové správnosti

Karel Svoboda

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek)

Jinak Gebauer a všichni jazykozpytci si jsou dobře vědomi významu jazykového obyčeje. Někteří ukazovali, že v každém jazyce působí jednak jeho základní zákony, jednak obyčej, na němž se zakládají pravidla spisovného jazyka, ale mezi oněmi zákony a pravidly bývají rozpory, na př. při psaní ě (jať). Podle H. Osthoffa (Schriftsprache und Volksmundart, 1883, 27) je třeba pokládati za chybu to, co již není anebo co ještě není v obyčeji, a v nové mluvnici Francouzské akademie (Grammaire de l’Académie française, 1932, 1 n.) čteme — podobně jako před 300 lety u Vaugelase —, že gramatik odvozuje pravidla z živého jazyka, posuzuje je a přesně vyslovuje; tím stanoví dobrý obyčej.

Pro spisovnou řeč se často doporučuje napodobení dobrých spisovatelů nové doby. Tak O. Behaghel (příl. k Zs. Allg. d. Sprachver. 6, 1894, 24 n.) říkal, že o spisovném jazyce nerozhoduje ani rozum, ani staří klasikové, jejichž řeč již zastarala, nýbrž obyčej nových spisovatelů; jejich svědectví nebývá sice vždy jednotné, ale pilným čtením jejich děl nám přejde onen obyčej do krve. Podobně učil u nás V. Ertl (Časové úvahy o naší mateřštině, 1929), že je v jazyce to správné, v čem se shoduje většina novějších dobrých spisovatelů (13). Myslil tím — a tu je kruh ve vymezení — spisovatele vynikající ne uměním, nýbrž [26]správným jazykem; za příklad dával Němcovou, Nerudu, Čecha, Vrchlického, Jiráska a Raise. Ježto nacházíme i u nich některé chyby, je třeba opírat se o jejich souhrn, nikoliv o jednotlivce (42, 50 n.).

Jindy se spatřuje vzor pro správnou mluvu v řeči lidové, zvl. venkovské. Kdežto klasicistům se zdála ještě hrubá a nevzdělaná, vážili si jí romantikové, tak jako celé lidové vzdělanosti, pro její původnost a neporušenost. V. St. Karadžić nazval svou učebnici (Pismenica serbskogo jezika, 1814) mluvnicí „podle řeči prostého lidu“ a také L. Štúr pozvedl lidové nářečí (středo-slovenské) na spisovný jazyk (Nauka reči slovenskej, 1846). U nás nahrazoval Bartoš mnohá slova a vazby, jež se mu zdály nečeskými, výrazy z moravských nářečí, na př. místo cizího předhazovati doporučoval vytřípati (Rukověť správné češtiny, 1891, 51).

Někdy se spojují několikeré vzory správnosti, jak se to dálo již v starém věku. Tak Jungmann vypočítával tyto prameny, z nichž lze obohacovati český jazyk: staré spisy, lidovou mluvu, pokud není porušena, nové spisy, jazyk jiných Slovanů a tvoření nových slov (Slovesnost², 22 n.); ve shodě s tím přijal do svého Slovníku „slova bez rozdílu stará i nová, z knih nebo z obyčeje čerpaná“ (Slovník česko-německý, I, 1835, VII). Zubatý tyto prameny omezil; pravil, že „obnovená souvislost s jazykem starým, zúrodněná živým a zdravým jazykem lidovým a zocelená pevnou stavbou mluvnickou“, křísily náš jazyk (NŘ. 4, 1920, 5), a s těchto hledisek posuzoval rozličná pochybná rčení. Podobně vytýkal J. Haller (Problém jazykové správnosti, v. zpr. ústecká 1929/30, 1930/31) trojí měřítko správnosti: jazyk starý, jazyk lidový a obyčej nových dobrých spisovatelů, ale první dvě měřítka, zvl. jejich souhlas, stavěl nad třetí. Jiná tři měřítka stanovil E. N. Setälä (Fin.-ugr. Forsch. 4, 1904, 77 n.): účelnost (t. j. srozumitelnost), lidovost (t. j. obyčej) a pravidelnost.

Poznávání vývoje jednotlivých jazyků a zkoumání jejich nářečí vede některé badatele k tomu, že zdůrazňují relativnost jazykové správnosti. Proto chtějí jen popisovati a vykládati jazykové jevy, a ne je posuzovati. Zvláště Osthoff (uv. sp. 25 n.) a Behaghel (uv. poj.) tvrdili, že s dějepisného hlediska není rozdílu mezi správnou a nesprávnou mluvou; co bylo dřív chybou, uzná se později za správné. Osthoff se přitom dovolával právního dějepisce K. Savignyho, podle něhož nelze posuzovati dějinný vývoj měřítkem práva a bezpráví, neboť vše, co se stalo, stalo se právem. Behaghel připomínal obdoby v společenském životě: co bylo dříve mravním přestupkem, je dnes předpisováno, a co je dnes v šatě směšné, bude zítra běžné. Setälä (uv. [27]poj. 60) ukazoval na to, že co je v jednom nářečí správné, je v jiném chybné. Přesto všichni tři uznávali, jak jsme viděli, jisté měřítko správnosti. Mnohem dále šel filosof F. Mauthner (Beiträge zur Kritik der Sprache II, 1901, 118 n.): říkal, že správná mluva je prázdnou abstrakcí, ježto není pevného obyčeje, a že tedy spory o ní jsou stejně nedůležité jako otázka, nosí-li se letos široké či úzké kalhoty (161, 175). Je to návrat ke skepsi Sexta Empirica.

Kladněji se stavějí k otázce správnosti ti, kdo přemýšlejí o úkolu a společenské povaze řeči. Jsou to především H. Paul, A. Noreen, O. Jespersen, u nás V. Mathesius, B. Trnka a B. Havránek. Paul (Prinzipien der Sprachgeschichte, 1880, 266 n.) vycházel z pojmu obecné neboli společné řeči, t. j. řeči obecně uznávané ve veliké oblasti. Tato řeč je abstrakcí, ideální normou, stanovící, jak se má mluviti; pojem normy, t. j. příkazu nebo zákazu, vzal Paul patrně z právníka K. Bindinga (Die Normen und ihre Übertretung, 1872-7). Obecná řeč se podle Paula podobá zákoníku nebo učebnici věrouky, ale její pravidla nemusí být sepsána (kodifikována). Jsou určována obyčejem, ale ne všech lidí, nýbrž malého kruhu obyvatel. Normy potřebuje jak spisovná, tak hovorová řeč, ale norma spisovná je stálejší. Vzorem spisovné řeči mohou být určití spisovatelé, mluvnice a slovníky, avšak také píšící osoba má mít účast v jazykovém tvoření. Noreen (Ind. Forsch. 1, 1892, 95 n.; pův. švédsky 1888) vyšel z toho, že řeč slouží dorozumění; nejsprávnější je tedy ta řeč, která se nejsnáze pronáší a které se nejsnáze rozumí. Proto jsou nevhodná slova těžce vyslovitelná a homonymní (s několikerým významem), proto zasluhuje kratší slovo přednosti před delším, na př. Einfalt před Einfältigkeit. Podle Jespersena (Mankind, Nation and Individual from a linguistic point of view, 1925, 185 n.) je správné, čeho žádá jazykové společenství, ke kterému náležíme. Správnost je něco jiného nežli srozumitelnost, neboť i chybně vyřčenému slovu rozumíme, a něco jiného než jasnost a krása, které náleží do stilistiky. Naproti tomu zahrnoval Mathesius (Přehled 10, 1911/2, 543 n.) do jazykové správnosti jak sdělovací, tak výrazovou účelnost; spojil tedy Noreenovo měřítko s Croceovým učením o výraze. Později ztotožňoval správnost s historickou čistotou a postavil nad ni jako vyšší cíl jazykovou vytříbenost (Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 14 n.). Trnka (Čas. mod. fil. 13, 1927, 193 n.) učí, že je správné to, co napodobují spontánně jednotlivci tvořící jazykovou jednotu. Havránek liší jako Paul mezi jazykovou normou, ležící v povědomí mluvících osob, a její vnější kodifikací, přisuzuje normu i mluvené řeči a žádá, aby se spisovný [28]jazyk normoval jednak s hlediska rozličných úkolů jazykových — v tom se shoduje s jinými jazykozpytci —, jednak s hlediska celkové stavby jazyka (Spisovná čeština a jazyková kultura, 32 n.; Actes du IVe congr. ling. 1938, 151 n. a j.). Všichni tito badatelé jdou cestou, na kterou ukázal osvícenec Cesarotti.

II.

Když jsme poznali, jak se v rozličných dobách hledělo na jazykovou správnost, pokusme se sami vymezit ji a stanovit její měřítka! Dejme tomu, že někdo píše oněmněti m. oněměti, že říká nebo píše k bratrově domu m. bratrovu domu a jsem nešťastným m. jsem nešťasten. Proč pokládáme první výrazy za chybné a druhé za správné? Prvá odpověď, která se nám nabízí, je: první výrazy jsou v rozporu s jazykovými předpisy a jazyková správnost je tedy shoda s těmito předpisy, tak jako správný úsudek se shoduje s logickými zásadami a správný výpočet s početními pravidly. Tato odpověď nám často stačí: vskutku, píšeme-li, nahlížíme leckdy do mluvnice nebo do slovníku, abychom se uvarovali chyb, tak jako v běžném životě musíme někdy zjišťovati, zda je nějaké jednání ve shodě se zákonnými předpisy. Ale dostatečná odpověď na naši otázku to není, neboť se musíme ptát, oč se opírají ony jazykové předpisy. Na to odpovíme, že jsou odvozeny z jazyka, jak se jím mluví a píše. Správné je tedy, co se shoduje s dnešním jazykem nebo, jak říkali již v starém věku, s obyčejem. Podobně se pokládá za správné, oblékáme-li se a chováme-li se tak, jak je dnes zvykem. Ale můžeme jít ještě dále: ony předpisy lze z jazyka odvoditi proto, že v něm vládne jistý řád. Jazyk není pouhým souhrnem vyjadřovacích prostředků, nýbrž jejich spořádanou soustavou, je do jisté míry jednotný a pravidelný. Všichni na př. jmenujeme psa psem a skloňujeme pes, psa atd.; jinak bychom se vespolek nedorozuměli. A nikdy bychom se nenaučili mluvit, kdyby nebyla řeč pravidelná. Proto se slova netvoří libovolně, nýbrž pravidelně, na př. oněměti jest odvozeno od jmenného kmene něm- (v němý) příponou -ě-ti, a píše se tedy bez n, tak jako šedivěti je odvozeno od šediv-, hladověti od hladov- atd. Proto se již v starém věku pokládala etymologie za měřítko správnosti. Dále se slova pravidelně ohýbají a spojují, na př. dat. sg. je bratrovu tak jako otcovu a jako hadu a přídavné jméno v doplňku u slovesa býti stává v nominativě, na př. jsem zdráv, vesel atd. Proto se již v starém věku pokládala analogie za měřítko správnosti. Ale pravidelnost není v řeči tak jedno[29]duchá a jasná jako v matematice nebo v přírodě. Jazyk se vyvíjí jako všechna lidská zřízení. Tento vývoj není náhodný a vede k novým pravidelnostem, ale ne vždy stejně rychle, neboť změny se šíří vždy z jednoho ohniska; tak na př. genitivu po záporných slovesech ubývá rychleji v Čechách než na Moravě. Mimo to se dlouho udržují starší jazykové útvary vedle novějších, tak jako se udržují jiné kulturní přežitky. Na př. původní časování beru, béřeš, béře… se dlouho udržovalo a zčásti se udržuje dosud vedle novějšího beru, bereš, bere… a objevuje se dokonce i tvar béřu, béřou. V jazyce se tedy křížívají rozličné pravidelnosti, takže obyčej pak není jednotný a vznikají pochybnosti, co je správné. Nelze tu rozhodovati s takovou jistotou, jako je to možné v logice nebo v matematice, neboť jazyk není tak pevnou a přesnou soustavou, jako je soustava logických a matematických pojmů. Soudy o jazykové správnosti nejsou ani tak bezpečné jako soudy věd přírodních a duchových, pokud se týkají toho, co jest, a mohou se tedy ověřovati skutečností. Na př. soud, že se má psáti bereš, a ne béřeš, není tak bezpečný jako soud, že tvar bereš vznikl za béřeš obdobou podle 1. os., že se objevuje již v staré češtině a že dnes vládne v mluvené řeči. Soudy o jazykové správnosti — tak jako soudy estetické, ethické, pedagogické a j., nepřestávají-li na popise a výkladu skutečnosti — jednak hodnotí (na př. správné je bereš), jednak předpisují (na př. má se psáti bereš), a předpokládají tedy jisté měřítko. Viděli jsme, že je jím sám jazyk, ale ten není nikdy naprosto pevnou soustavou. Přesto nesmíme ony soudy podceňovati. V jazyce je vždy mnohem více živlu pevného než kolísavého a soudy o jeho správnosti jsou stejně oprávněné i nutné jako obdobné soudy o ostatních statcích vzdělanosti.

Správnost se týká všech stránek a složek řeči: výslovnosti, psaní i významu, hlásek, slov i slovních spojení, ale týká se jich jen potud, pokud si jazyk pro ně vytvořil pravidla, a nemá tedy co činiti se slohovým tvořením. To je umění anebo jeho počátek, a v umění nemluvíme o správnosti, leda kde uznáváme pevná pravidla, na př. v malířské perspektivě a v hudební harmonii. Je sice pravda — zdůrazňuje to K. Vossler a jeho žáci —, že mluvnické změny vznikají často ze slohových novot jednotlivců, ale když se jednou tyto novoty rozšíří a stanou pevnou součástí jazykové soustavy, nenáleží již k slohu. Kdežto jazyková správnost je hodnota čistě jazyková, jde při slohu o jiné cíle, zejména o jasnost a krásu, a starověcí spisovatelé je tedy právem lišili od správnosti. Jazyk sám sice také směřuje k jasnosti, nahrazuje na př. nezřetelný genitiv Jiří zřetelnějším Jiřího, ruší také obtížné skupiny hláskové, čímž se napomáhá [30]libozvučnosti, na př. původní zvnieti, (sr. zvon) se změnilo ve vznieti, zníti, ale slohové umění tu jde mnohem dále. Utváří libozvučnou hláskovou stavbu, upravuje rytmus, provádí přísný výběr slov a člení pravidelně větu. Soudy o slohu jsou ovšem ještě méně bezpečné než soudy o správnosti. Věcí slohu a tedy osobního vkusu jsou též cizí slova: mají-li domácí příponu, na př. inteligentní, mentalita, nejsou nesprávná, a přece se jim v pečlivé řeči vyhýbáme pro jejich nezvyklé složení hláskové a často i pro jejich otřelost.

Jako se týká správnost všech prvků řeči, tak se týká i všech jazykových vrstev. Každý jazyk se totiž časem rozrůzňuje v nářečí (v širokém slova smyslu). Jsou to jednak místní nářečí, jednak t. ř. zvláštní jazyky, buď utvořené rozmanitými společenskými skupinami, na př. jazyk lidový (v protivě k jazyku vyšších vrstev), studentský, zločinecký, anebo sloužící zvláštním úkolům, na př. jazyk hovorový, spisovný, básnický, úřední. Každé nářečí má svůj pravidelný tvar, který se zdá příslušníkům jiných nářečí nezvyklý, nesprávný. Proto se lidé z jednoho kraje pozastavují nad mluvou druhého kraje, proto působí strojeným dojmem, mluví-li někdo zcela spisovně v běžném hovoru — ukazoval na to již Sextus Empiricus —, a naopak nás v kázání nebo v přednášce urážejí lidové výrazy. Zvláštní postavení má spisovný jazyk. Vznikává sice na podkladě některého místního nářečí, ale nevyvíjí se s ním souběžně: vytváří si nová slova, jichž potřebuje a jichž lidová mluva nemá, ale zůstává za jejím mluvnickým vývojem. Tak se stalo, že dodnes píšeme v češtině po tvrdých a obojetných souhláskách většinou původní é, na př. dobrého, ač se toto é ve většině nářečí již dávno zúžilo v í (ý), a že ve spisovném jazyce užíváme přechodníkových vazeb, které v lidové řeči již zanikly. Působí tu síla psaného slova, škola a zčásti i přání vyšších vrstev, užívajících spisovné řeči, odlišiti se od lidu. Je tedy spisovný jazyk do značné míry umělý. Proto je nutno jeho pravidla stanoviti, tak jako se stanoví právní pravidla (zákony a nařízení). Je to tím nutnější, že na správnosti spisovného jazyka záleží více než na správnosti jiných nářečí, vždyť na něm spočívá národní písemnictví, užívá se ho ve všech odvětvích vzdělanosti (v náboženství, vědě, státu atd.) a dorozumívají se jím vzdělané vrstvy celého národa. Proto se mu vždy učilo a učí na školách a do jeho úpravy zasahují vědecké společnosti a leckdy i stát. Při této úpravě je třeba bráti na potaz jednak nové spisovatele, kteří jsou vždy vlastními tvůrci spisovné mluvy, jednak starší jazyk, aby nebyla přetržena souvislost s minulostí, jednak dnešní mluvený jazyk v celé jeho šíři, aby se od něho spisovný jazyk příliš nevzdálil a tím neztratil [31]svou živnou půdu. Neboť cílem musí být vždy co možná největší jazyková jednota. Rozumí se, že nelze pravidla spisovného jazyka stanoviti pro všechny časy, neboť se mění jeho základ, živý jazyk, a vznikají mu časem nové úkoly, zejména vyjadřování nových pojmů. Podobně se mění i právní pravidla, poněvadž se mění právní cit a společenské i hospodářské poměry. Arci příliš časté a překotné měnění jazykových pravidel působí zmatek ve spisovné mluvě.

Správnost není ovšem omezena na spisovný jazyk a není vymáhána jen jeho předpisy. Naopak usilování o ni je člověku do veliké míry vrozeno. Jakmile začne dítě mluviti, chce mluvit tak, jak mluví jeho okolí; chce mluvit shodně s jazykem (obyčejem) společnosti, tedy správně. Své chyby, na př. ve výslovnosti, opravuje tak dlouho, až se jich zhostí, nestojí-li tomu v cestě nějaká jeho vrozená vada. Stejně napodobuje i ostatní jednání svého okolí, způsob jídla, práce atd. I když si vymyslí děti nějakou tajnou řeč, které nemají dospělí rozuměti, snaží se jí mluvit přesně. S touto snahou jednotlivce jde souběžně tlak společnosti. Společnost, vytvořivši řeč a stále ji vytvářejíc, žádá od svých členů, aby ji zachovávali co možná jednotnou, aby tedy mluvili shodně, správně, a odchylky stíhá: ti, kdo mluví chybně, docházejí u jiných posměchu a jsou pokládáni za nevzdělané. Podobně vymáhá společnost shodu mravů, práva, náboženství atd. Správnou řeč vymáhá především proto, aby se umožnilo dorozumění jejích členů: kdyby mluvil každý svou vlastní řečí — může-li se tu vůbec mluvit o řeči —, rozpadla by se společnost, jako se to stalo podle Písma (Gen. 11) při stavbě babylonské věže. Ale řeč neslouží jen dorozumění, nýbrž je též základem národní vzdělanosti a tím i jednotítkem a symbolem národa. I proto žádá společnost (národ) správnou řeč. Má ovšem pravdu Jespersen (v. v.), že k dorozumění není zapotřebí naprosté správnosti — třeba nás chyby zarážejí a nemile se nás dotýkají —, a ani národní jednota se netrhá, nemluví-li všichni příslušníci národa správně, vždyť se netrhává ani vytvářením nářečí. Proto se jazykové chyby nestíhají tak přísně jako mravní poklesky nebo porušení práva. Avšak ti, kdo se řečí neustále obírají, jako spisovatelé, řečníci, herci a gramatikové, nevidí v ní jen nástroj dorozumění a národní vzdělanosti, nýbrž správná řeč je jim samostatnou hodnotou, zejména mají-li smysl pro pravidelnost a řád. T. ř. posunutím motivu (sr. H. Höffding - F. Bendixen, Psychologie 2, 1893, 340 n.) se jim prostředek stává cílem. Jejich zájem o správnou mluvu může přejíti — jako každý zájem — ve skutečnou vášeň, ale není to vášeň nebezpečná: náruživí [32]brusiči, jako je profesor Kostlivý u Sv. Čecha (Pestré cesty po Čechách, 1891), svou úzkostlivou péčí o správnou mluvu vyrovnávají do jisté míry lhostejnost a ledabylost jiných. Arci má-li mít jejich slovo váhu, musí být vyzbrojeni nejen láskou k mateřskému jazyku, nýbrž i důkladnou jeho znalostí.

Naše řeč, volume 27 (1943), issue 2, pp. 25-32

Previous Předplatné na rok 1943 činí K 35 —

Next Kvido Hodura: Mé vzpomínky na Jana Gebauera