Mé vzpomínky na Jana Gebauera

Kvido Hodura

[Articles]

(pdf)

-

Mé vzpomínky na Jana Gebauera se váží k letům 1897 až 1905. Dějištěm je Klementinum, od r. 1899 také činžovní dům ve Veleslavínské ulici a byt Gebauerův (Gebauer tenkrát bydlil na Vinohradech v Čelakovského ulici v č., jak myslím, 15). Tehdy byli vedle Gebauera na slavistiku prof. Pastrnek a Polívka a pro srovnávací jazykozpyt prof. Zubatý. Pastrnkovi r. 1897 bylo 44 let a byl v Praze od r. 1895 mimořádným profesorem. Vedl seminář staroslovanský, do kterého jsme chodili v 1. roce. Čtli jsme Zografské evangelium a srovnávali staroslověnský text s řeckým. Zde jsme se vedle dobrých základů z círk. slovanštiny dovídali o odborné literatuře slovanské.

Myslím, že počátky prof. Pastrnka v Praze na universitě nebyly lehké, zejména když se později (asi 1900) stal zkušebním komisařem pro češtinu. Obtíž jeho byla hlavně v tom, že zkoušel z češtiny vychovance Gebauerovy, ač sám byl spíše obecný slavista a odborník ve staré slověnštině, a zvláště že zkoušel také z české literatury, ač jeho školní průprava byla německá. Ale prof. Pastrnek byl duchem i povahou zjev tak výjimečný, že tyto obtíže skvěle zdolával, třebaže my studenti jsme mu v tom valně nepomáhali, ba často — třebas nevědomky, jen z mladistvého nerozumu — jsme spíše tyto nesnáze ještě zvětšovali. Pamatuji se na maličkost, jediný věcný rozpor mezi Pastrnkem a Gebauerem, který záležel v tom, že jsme u Pastrnka čtli jať po retnicích bez prejotace: beacho, kdežto u Gebauera prejotovaně: běachǫ.

Prof. Polívka přednášel tenkrát srovnávací mluvnici slovanských jazyků a z literatury vykládal o tradicionálním písemnictví slovanském. Polívka nebyl tehdy zkušebním komisařem a jeho přednášky bývaly navštěvovány jen skrovným počtem posluchačů. A i tento skrovný zástup se během semestru stále ještě ztenčoval, neboť přednášky prof. Polívky naprosto nebyly — svou formou — poutavé, a to bylo ještě stupňováno nevhod[33]nou dobou od 2 do 3 hod. po obědě, takže se ospalost řečnického výkonu páně profesorova přenášela snadno a nebezpečně do „řad“ posluchačů. Pamatuji se, že tyto „řady“ se jednou skládaly ze dvou posluchačů: kol. Jankovského a mne. Měl jsem s Polívkou i menší styk osobní. Žádal mě, abych opsal jeden staročeský rukopis pro známého filologa. Byl jsem za to dobře honorován.

Prof. Zubatý přednášel vedle sanskrtu hned v 1. semestru 1897/98 o indoevropském hláskosloví, a to byl opravdu šťastný začátek nejen pro klasické filology, kteří tehda činívali většinu jeho posluchačů, nýbrž i pro nás češtináře, neboť jsme tak dostávali k solidním základům českým, jež jsme měli od Gebauera, i dobré základy obecné. Opovážil jsem se z tohoto těžkého kolegia pětihodinového — patrně jsem si těch obtíží nebyl vědom — kolokvovat, ale na Zubatého jsem sotva udělal valný dojem, ač jsem potřebné vysvědčení dostal. Snad jsem si reputaci trochu spravil při kolokviu z litevštiny a slovanského tvarosloví. Vzpomínám si ještě, jak ochotně nám Zubatý vyhověl, když jsme jej po zimním semestru, kdy přednesl slovanskou deklinaci, žádali, aby v letním semestru přednášel o slovanské konjugaci.

Martina Hattalu už vlastně nepamatuji. Tehda byl už pensista a znali jsme ho takřka jen z feuilletonů Herbenových; také nesprávná transkripce v jeho vydání Alexandreidy nám u Gebauera způsobovala časté rozpaky. Vídali jsme ho jen v universitní knihovně, kam občas přicházel, a slýchali jsme ho, jak hlasitě odpovídá na pozdravy zřízenců. Byl muž menší postavy, hladce, po kněžsku oholen a na hlavě nosil polocylindr.

Snad mi nebude bráno ve zlé, když se ještě, dříve než přistoupím k hlavnímu předmětu svých vzpomínek, zmíním stručně o některých vynikajících nebo zajímavých posluchačích Gebauerových z tohoto období. Prof. Smetánku jsme již na fakultě nezastihli. Absolvoval právě r. 1897, nemýlím-li se. Měl jsem štěstí, že jsem ho později poznal hodně zblízka, a vzpomínek na svoje styky s ním si velice vážím. V této souvislosti jen bych rád řekl, že nemohl být větší kontrast mezi povahou učitele a žáka, předchůdce a nástupce. Gebauer odměřený, vážný, až studený a tvrdý, a Smetánka srdečný, přístupný, plný dobroty bez konce — však ho všichni dobře známe. Osud vyhověl požadavku střídání a změny v dějinách opravdu dokonale. Vzpomínám, jak Gebauer při přednáškách výslovně uváděl, že „pan Smetánka“ učinil při klausurní práci mluvnický objev. Pamatuji-li se dobře, byl to výklad souhlásky -n u zájmena ten s pomocí gotského tvaru thana.

[34]Vzpomínky na spoluposluchače u Gebauera jsou výhradně školské a nikoli soukromé, protože za tehdejších poměrů na fakultě jsme se jen zřídka setkali mimo školu. A i tu byly naše styky dost povrchní. Většinou jsme si vykali a říkali obřadně „pane kolego“. Osobní styky a přátelství se pěstovaly spíše mezi bývalými spolužáky z gymnasia, třebaže měli zapsán jiný obor nebo docela jinou fakultu. Zajímavé je na př., že naše přátelství s Ryšánkem bylo založeno až na žižkovské reálce. Na fakultě jsme se téměř neznali, ač jsme byli z téhož roku a oba češtináři. Zdeňka Wirtha a Otakara Ostrčila jsem znal spíše ze života hudebního (tehda bylo založeno Orchestrální sdružení) než filologického. Jen připomínám, že jsme s Ostrčilem před jeho státní zkouškou společně pročítali Zografské evangelium. Scházeli jsme se u něho v bytě a býval jsem od něho dobře hoštěn. Krom toho mi daroval jako honorář všechny tři díly Gebauerovy Historické mluvnice.

Také na Hujera se pamatuji jen málo. Vím však, že býval při výkladu nějakého nesnadného místa v Alexandreidě posledním útočištěm Gebauerovým. Mezi češtináři vynikal také Fr. Žákavec, pozdější odborník v estetice výtvarných umění. Pamatuji se, že mě upozornil na práci K. Nováka o skladbě adjektiva u Husa v programu hradecké reálky, když jsem dělal seminární práci na totéž thema. O Josefu Strakovi se pamatuji, že jsme se jednou před seminářem utkali v otázce, co je důležitější pro nás studenty, zda čtení textů, či studování mluvnice. Straka hájil mluvnici, já texty. V pozdější své praxi jako známý odborník ve Štítném dal mi snad za pravdu. Neobyčejně sympatický a nadaný student byl Václav Lacina. Posuzoval velmi přísně — přísněji než Gebauer — mou seminárku „O skladbě adjektiva u Husa“. Byli jsme přes to dobrými přáteli, pokud ovšem při skouposti našich osobních styků bylo možno mluvit o přátelství. Z Laciny by byl jistě býval — při jeho píli a nadání — jeden z předních českých filologů; alespoň jeho práce o Štítném to zřetelně slibovaly. Předčasná jeho smrt, která snad byla také následkem úmorné práce, náleží vedle úmrtí M. Opatrného k nejsmutnějším stránkám české filologie. Z ostatních posluchačů uvádím ty, které jsem trochu lépe poznal: Ant. Šetelíka (byl autorem libreta k studentské opeře Ostrčilově Jan Zhořelecký) a Jos. Veselého ml. (z Klatovska). Oba byli dobří filologové a oba zemřeli ještě před ukončením studií. Také jsem se dosti dobře znal a stýkal s Kašíkem — vynikl jako dialektolog a jistě by se byl po válce dobře uplatnil ve vědecké práci, kdyby nebyl padl 1916, — pak s Ant. Profousem, známým filologem místopiscem, který býval asistentem Gebauerovým, s Folprechtem a j.

[35]K vyprávění vzpomínek na Gebauera přistupuji jen s vážnými rozpaky. Pocit úcty neochabl ani za desítiletí, jež uplynula od jeho smrti. Snad k nikomu z tehdejších svých učitelů nechovali jsme tolik úcty, a úcty tak zvláštní, jako ke Gebauerovi, třebaže v tehdejším sboru univ. profesorů byly postavy opravdu znamenité. Z tohoto pocitu vyplývá jistá nevolnost, neboť vzpomínky mívají vždy ráz důvěrný: řekli bychom, že mají trochu vyšší temperaturu, než jaká byla obvyklá v našich stycích s Gebauerem.

R. 1897 byl Gebauer devětapadesátiletý. Právě na počátku našeho 1. semestru, v říjnu, vstupoval do svého roku šedesátého. Dojmem starce ještě naprosto nepůsobil. Nebyl vůbec téměř šedivý a také vrásek měl málo. Postavy byl spíše vyšší, třebas ne vysoké. Také slabý nebyl, záda měl dosti široká a jen trochu přihrbená. Zato jeho hlas byl slaboučký, a pamatuji-li se dobře, ostřejší výslovnost sykavek ukazovala na nějaký menší nedostatek chrupu. Oděn byl vždycky tmavě, nenápadně; míval nízký stojací límec a zpravidla černou kravatu. Nosil většinou brejle, skřipec řidčeji. Chůze byla vždy vážná a pomalá. Gestikulace mírná, skoro žádná. Říkalo se, že chůze do přednášek a z nich byla jeho jedinou procházkou. Vídali jsme ho často jít z přednášek s historikem řed. z. arch. Nováčkem po nábřeží. Nováček obyčejně živě gestikuloval a mluvil hlasitě, Často se zastavoval a obracel se bokem ke Gebauerovi, ale ten zůstával klidný a tichý. — Při přednáškách Gebauer seděl a povstával zřídka, jen aby něco napsal na tabuli. Na jeho přednášky chodilo také mnoho nefilologů, kteří ho chtěli osobně poznat anebo kteří, zvláště historikové, se chtěli něco dovědět o staré češtině. Ti všichni se vyslovovali o formě Gebauerových přednášek velmi nelichotivě, ale my jsme s nimi naprosto nemohli souhlasit.

Gebauerova suchost, kterou mu vytýkali, byla vlastně nenápadnost a byla jistě záměrná. Jejím úkolem bylo neodvracet pozornost od toho, co je hlavní, od věci, a nechat působit nerušeně jen věc samu. Pro koho byla tato věc poutavá a zajímavá, pro toho byl poutavý a zajímavý i její přednes. Nebyla to suchost, nýbrž věcnost a vážnost. Snad by se sem hodilo vzpomenout výroku, který jsem neslyšel sám, ale který znám z úst hodnověrných. Gebauer se prý vyjádřil o Vlčkových Dějinách české literatury, že „je to román“. Necituji tuto charakteristiku, abych nějak zlehčoval Vlčkovy Dějiny, ba myslím, že ani Gebauer svým soukromým projevem nemínil pronášeti nějaký odsudek. Ale jde mi tu ne o Vlčka, nýbrž o Gebauera. „Zajímavý“ — ani ve smyslu Vlčkově — Gebauer nebyl. Byl přímo vědomě slohový [36]asketa; nikdy se neuchyloval k slohovým ani řečnickým ozdobám, mluvil prostě a střídmě, jen tak a tolik, jak a kolik žádala věc.

Ostatně bylo by nesprávné usuzovati z této t. zv. „suché“ formy na obdobnou suchost v povaze Gebauerově. Jsem naopak přesvědčen, že se za maskou vážného učence a přísného učitele skrýval duch nadaný hlubokým citem a že Gebauer i jako učitel byl vlastně laskavý, ba shovívavý. Mám několik vzpomínek vlastních: z povinné návštěvy před státní zkouškou, z krátkého, ale poměrně dosti důvěrného rozhovoru v Klementinu před rigorosem a z jedné návštěvy u Gebauera v bytě ještě za studií. Za těchto chvil byla zjevná laskavost a vlídnost, jevící se v hlase i v pohledu. Svědčily o tom ostatně i výsledky u zkoušek. Je pravda, že mnozí neobstáli, ale vím z vlastní zkušenosti, že obstáli jiní, a také mnozí, jejichž vědomosti měly daleko do naprosté dokonalosti. Ale, a to je hlavní věc: je možné vyložit si Gebauerovu Historickou mluvnici bez hlubokého citu, bez velké lásky k jazyku?

R. 1898 se Gebauer stal dvorním radou. Členem panské sněmovny se stal až rok před smrtí (1906), ale to už jsem nebyl v Praze. V Grebauerově chování se přibýváním hodností nezměnilo nic. My studenti jsme o jeho hodnosti neměli valný zájem. Říkali jsme většinou dále „pan profesor Gebauer“, a to často i tehdy, když jsme ho oslovovali. Snad to nebylo dost slušné, ale filosofové vůbec a tehdejší zvláště mívali vždy daleko do společenské vybroušenosti. Nepamatuji se však, že by se naše neuctivost byla Gebauera nějak dotýkala, a myslím, že si jí prostě nevšímal. Ostatně to ani neuctivost nebyla, protože pro nás pouhé jméno Gebauerovo znamenalo mnohem víc než všechny titulatury světa. Někteří posluchači mluvili v přítomnosti Gebauerově o „mluvnici pana dvorního rady“, ale většině z nás to bylo směšné, a říkali jsme prostě „mluvnice Gebauerova“.

(Příště ostatek)

Naše řeč, volume 27 (1943), issue 2, pp. 32-36

Previous Karel Svoboda: O jazykové správnosti

Next Jiří Haller: Petr Kajícník