Jména našich stromů
Vladimír Šmilauer
[Articles]
-
(Viz NŘ. XXVI, 162 n.)
(Ostatek)
B. Jména přejatá
a) Nejvíce nových stromů a jejich jmen přišlo prostřednictvím klášterních zahrad. Pro klášterní zahrady, hlavně benediktinské a cisterciácké, bylo po staletí vodítkem známé „Capitulare de villis vel curtis imperialibus“ (Nařízení o dvorcích císařských), hospodářská instrukce pro korunní statky, vzniklá podle posledních názorů (viz H. Fischer, Mittelalterliche Botanik 131 n.) v Aquitanii za Ludvíka Pobožného, t. j. v první polovici IX. století.[1] V klášteře reichenauském (na Bodamském jezeře) bylo Capitulare rozmnoženo a odtud se šířilo dále po Evropě.
Pro zahrady se v Capitulare předpisuje patnáct stromů a keřů. Vedle stromů u nás již dříve známých (jabloně, hrušně, kdoule; slívy, broskve; ořechu, lísky; jeřábu — ten se v středověku pokládal za ovocný strom) mají býti v zahradách: castenearius (kaštan), morarius (moruše), ficus (fík), mespilarius (mišpule), amandalarius (mandle); dále pinus (pinie) a laurus (vavřín).
[218]Tyto stromy se přenášely i k nám. Nebylo ovšem pro odchylné klimatické poměry možno pěstovati všechny, ale bylo známo aspoň jejich ovoce. A tak již u Klareta nacházíme jména kaštan, fík, mišpule, mandla; jen moruše se objevuje až později, r. 1562 u Matthioliho-Hájka.
1. Kaštan Castanea Mill.
Staré středomořské slovo, o němž psala NŘ. 25, 281: řecké kastanon, armenské kaskeni. České slovo je z latinského castanea.
2. Fík Ficus L.
Rovněž středomořské slovo, které se objevuje v řečtině jako sýkon (srv. sykomora, sykofant), v armenštině jako t‘uz, v latině jako ficus.[2] Do češtiny se z latiny dostalo jistě velmi brzy z biblických textů (na př. Mat. 7, 16; Luk. 21, 29).
3. Mišpule Mespilus L.
U Dioskurida Pediana (vynikajícího lékaře-botanika z I. stol. po Kristu, pro středověk nejdůležitějšího antického autora botanického) nacházíme řecké mespilon, slovo neznámého původu. Z něho vzniklo latinské mespilus. Ale vedle toho se vyskytuje i podoba mespila a nespilus. Z nespilus vznikla slova románská, mezi nimi i italské nespola, patrně přímý pramen staršího českého nyšpule (pro změnu -ol- > -ul- viz Neapol > Nápule). V starší němčině je vždy jen -el (mespel, mispel, nespel); nelze odtud tedy české podoby vyvoditi. Vedle nyšpule, podoby v starší době nejčastější, vyskytuje se ojediněle nyšpile (Lactifer 1511) a také mišpule. Podoba s n- se drží dlouho; má ji Rohn 1764, Thám 1788, 1818, Dundr, Zeměpis království českého 1823, 77 a 78.
4. Mandle Prunus communis Arcangeli = Amygdalus communis L.
Základem je řecké amygdalé, slovo prý semitského původu; v latině je amygdala, amiddola a amandola (přikloněním k amandus, pomilování hodný). Z latiny má italština mandola, z italštiny střední horní němčina mandel, z němčiny starší čeština mandl (muž.) nebo mandla (žen.). Přechod k měkkému sklonění (mandle žen.) se provedl až v době nové. Rohn 1764 a Thám 1788 mají — řídíce se Veleslavínem — jen mandl. Tak i Vusín [219]1726 v českém oddílu; ale německé Mandelkerne překládá již mandle.
5. Moruše Morus L.
Moruše je ve svém základu patrně slovo indoevropské, znamenající původně ostružinu. Řekové při příchodu do Řecka, vegetačně hodně odchylného, přenesli staré toto jméno na moruši: móron. Odtud je latinské morum, plod moruše, morus, morušovník. České slovo je přímo z latiny.
b) Z názvů ovocných stromů se v starší době objevují ještě jména meruňka a švestka.
6. Meruňka Prunus armeniaca L.
O původu tohoto slova (z latinského armeniaca) psala obšírně NŘ. 25, 86 n.
7. Švestka Prunus domestica L. Jméno toto je dosti záhadné.
a) Nejstarší doklady. 1. Ze sbírky lékařských rozprav, značené LékA (universitní knihovna, XVII. B. 18) a pocházející podle Truhlářova Katalogu českých rukopisů 64 z polovice XV. století, vypsal Gebauer dva doklady slova „švestka“: 40b, 81a. — 2. V listině z r. 1483 se mluví (v Prostějově) o „švestkách aneb trnkách“ (doklad ten vypsal J. Zubatý z Archivu českého 16, 260). — 3. V „Světle apatekářův“ M. z Mýta (vydala Česká akademie 1926) z r. 1496 stojí na str. 135a originálu „Syropus de iuiubus — z švestek“ (iuiubus místo iuiubis); předtím je 134b „Juiubarum, Sebesten“; o švestkách se mluví na př. i 129a. — 4. J. Černý 1517 mluví o švestkách na několika místech: 12b, 60a, 77a, 75a. — 5. Kantorovo Kuchařství z polovice XVI. století učí připravovat ze švestek kaši černou a varmuži atd. —
V herbářích je to slovo už běžné.
b) Slovo německé. České slovo švestka bývá spojováno se jmény německými, kolísajícími v jižních a západních nářečích kolem podoby *zveče (varianty: z-k; w; e a, ä; č — čg, čk, kšt, š, šp; e -n, er, r).[3] Podle Kluga se objevuje toto slovo v centrální němčině v podobě quetzig r. 1449; hornoněmecký nejstarší doklad je z r. 1540 (Er. Alberus: Quetschken). Z němčiny se dostalo toto slovo do holandštiny (kwets) a dánštiny (svedske), ba i do francouzštiny.
Klugův slovník odvozuje německé slovo z „prunum damascenum“ (to je starší latinský název pro švestku), pokládaje za přechodnou podobu sedmihradské mašen (prý z *dmaskin).
Matzenauer vyvozoval německé slovo z češtiny. Jindy se pokládá za temné (Paul, Tetzner atd.).
České slovo švestka se od Jungmanna přes Gebauera (Hláskosloví 423, 486) k Holubovi pokládá za přejaté z latinského prunus sebastica, to je — podle Polívky — z řec. sebastos, vznešený, královský; Rostafiński, Symbola I, 201 a Brückner odvozují ze sebastica slovo německé, z něho pak české.
d) Posouzení dosavadních výkladů. Výklad Klugův naráží na nemalé potíže hláskoslovné: mezi mašen a zweče leží těžko překlenutelná propast. — Vyvození českého slova z němčiny je na závadu chronologie. České doklady jsou patrně již z poloviny XV. století, jistě z r. 1483, kdežto hornoněmecké jsou nejméně o půl století pozdější (z „quetzig“ českého slova odvoditi nelze). Z „prunus sebastica“ pak české slovo není možno vyložiti proto, že se v starších pramenech takové slovo nevyskytuje. Jungmann je převzal z Rosy, a ten k němu došel způsobem, o němž se ještě zmíníme.
e) Nový výklad. K novému výkladu nás může přivésti doklad ze „Světla apatekářův“ M. z Mýta, kde se vedle jujuba (jujuba jsou vlastně plody východního stromu Zizyphus jujuba) vyskytuje jednou švestka, po druhé sebesten. Tento sebesten jsou plody (peckovice) drsnolistého stromu Cordia myxa (Cordia sebesten), jež se k nám sušené dovážely ze Syrie a Egypta (slovo to je arabské a pochází z perského sipistan k sapista, páchnoucí). Ve Veleslavínově Nomenclatoru 1598 nacházíme pro ně jméno „arabské švestky, Pruna sebestena“ (str. 74), u Zalužanského 1592 „zámořské švestky“ (str. 158: jujubis non absimili, t. j. jujubě ne nepodobné). Z Veleslavína pochází Jungmannem citované Rosovo prunum sebastenum, k němuž si asi sám Rosa přikonstruoval sebasta.
Jestliže byla také podoba „pruna sebestica“ (doložit ji bohužel nemohu), byl by přechod k „švestka“ zcela nasnadě.
Podle tohoto výkladu by tedy šlo o přenesení jména s plodu jiného, ale podobného a v středověkých lékárnách dobře známého a oblíbeného. Německé a české slovo patrně vůbec přímo nesouvisí.
c) Ze jmen ostatních se objevují v starší době ještě tyto názvy:
Základem je řecké kedros, původně jalovec. Strom tento se často uvádí v bibli (i v žalmech, na př. 28, 5 atd.) a jeho jméno bylo brzy přejato z latinského cedrus. V biblických textech bývá cedr; vedle toho se vyskytuje u Klareta (Glossář 646) i jinde (doklady jsou v Gebauerově Slovníku) podoba cedřiš, zjevně vzniklá podle cypřiš.
9. Cypřiš Cupressus Tourn.
Řecké slovo kyparissos je středomořského původu (má charakteristickou příponu -issos); odtud je latinské cupressus, v pozdější latině (ve Vulgátě, u Isidora Sevillského) cypressus. Z tohoto cypressus vzniklo starší České cypreš, cypryš, po prvé doložené v Klaretově Glossáři 646.
10. Tamaryšek Tamarix L.
Název tamaryšku, jihoevropského a orientálního keře, je pozdější. Z arabského tamr,[4] datle, vzniklo latinské tamariscus, a to bylo přejato do češtiny (Matthioli 1562/38: tamaryšk atd.).
J. Sv. Presl se pokusil zavésti místo toho název hřebenčík, utvořený podle grebenščik.
11. Koňský kaštan Aesculus hippocastanum L.
Matthioli (ve vydání Veleslavínově 1596, I. kap., 62) vypráví, že mu ratolest s ovocem poslal z Cařihradu císařský legát Aug. Busbequius (Busbek), a podotýká, že Turci je nazývají koňskými kaštany, protože prý velmi prospívají soptivým koňům. Podle tohoto tureckého jména vzniklo latinské Castanea equina, přeložené do češtiny jako koňský kaštan. Jiné názvy pro Aesculus, maďal a jírovec, jsou až novočeské.
12. Akácie; akát Robinia L.
Do doby starší sahá svým původem i předchůdce dnešního názvu „akát“, slovo „akácie“. Řecké akakia (prý k aké, špička), převzaté do latiny jako acacia, znamenalo citlivku Mimosa, ev. blízkou jí kapinici Acacia. Středověká střední Evropa znala dobře jméno, ne však rostliny samy, neboť jsou mimoevropské. Proto se přenesl starý název na rostlinu domácí, která se zhruba shodovala s popisem acacie u antických autorů. To je postup pro středověkou botaniku velmi charakteristický a velmi hojný. [222]Byla to v našem případě trnka a trnoslívka, Prunus spinosa a insititia. Latinské acacia, ev. accasium atp., s překladem „planá trnka“ nacházíme na př. v lékařsko-botanickém rukopise LékB, RostlB, v Strahovském herbáři atd. Také šťáva z nezralých trnek, jíž středověcí lékaři užívali proti slzení a zápachu z nosu, jmenuje se acacia, agacia atp. Toto jméno přešlo i do češtiny. Černý 1517 má „akacie neb trnky“.
Když pak Vespasian Robin, zahradník Jindřicha IV., přenesl r. 1630 ze severoamerické Virginie do Paříže nový trnitý strom, přeneslo se jméno akácie na něj; byl nazván Acacia Robini. Později byl odlišen jako „paakácie“, Robinia pseudoacacia. Ale jméno acacia označuje dosud v rozličných jazycích nejen pravé akácie (kapinici), nýbrž také Robinii.
V češtině má Havelka 1823 akácie, též kapinice, trnovník; ještě Jungmannův Slovník 1835 uvádí jako obvyklé jen podoby akacie, akacie; jako slovenské uvádí akác, agác. Dnes běžná podoba akát s nejasnou záměnou -c > -t se po prvé vyskytuje v Rostlináři I, 1820/148b: „v akatu lepnatém, Robinia viscosa“; v Rostlináři III, 1835 se uvádí vedle názvu trnovník (přejatého z ruštiny) jako prostonárodní akát.
Podoba agát (s g) se čte po prvé v Školce J. V. Svobody 1839/130, ovšem jako pojmenování čimišníku. Dnes se pro Robinii v neodborném jazyku užívá zpravidla podoby akát; v odborném jazyku je vedle toho trnovník. Akácii jako synonymum uváděl ještě Čelakovský 1897, ne však již Polívka 1900.
Kosík uvádí jako lidové polenské agat a veletinské (z okresu uherskobrodského) agac.
[1] W. von Wartburg, The localization of the Capitulare de villis (Speculum XV, 87-91), klade je přesněji do Poitou a Saintonge (mezi dolní Loirou a Girondou). O Capitulare psal K. Kavina ve Věstníku České akademie zemědělské XVI, 560 n. Viz i J. Hoops, Waldbäume und Kulturpflanzen 540.
[2] Podle K. Knutssona, Zeitschrift für slavische Philologie IV, 384, je i v slovanštině jako tyky, t. j. tykev.
[3] Viz Kluge, Etymologisches Wörterbuch, 11. vyd.; Hegi, Illustrierte Flora IV. 2. 1106.
[4] K. Lokotsch, Etymologisches Wörterbuch der europäischen Wörter orientalischen Ursprungs, č. 2013.
Naše řeč, volume 26 (1942), issue 8, pp. 217-222
Previous Předplatné na rok 1942 činí K 35 -
Next František Cuřín: K Novákovům nebo k Novákům?
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1