Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

O jménech meruněk

Důkladná studie B. Haselrota v uppsalském časopise „Studia neophilologica“ (XIII, 1941, 45—79) umožňuje nastíniti neobyčejně zajímavé dějiny názvů meruňky (Prunus armeniaca L.).

1. Dějiny slov nelze odtrhovati od dějin věcí; to je dnes obecně přijatý a skvěle se osvědčující princip etymologického zkoumání. Musíme tedy vyjíti z dějin meruňky a jejího pěstění.

Meruňky podle obecného názoru botaniků pocházejí z Číny a severního Mongolska. Rostou dosud planě u Pejpinu a mívají tam plody jen dva až tři centimetry dlouhé. Čínská kultura meruněk trvá již 4000 let, byla však dlouho utajována, takže na západ pronikla až na počátku křesťanské éry. Přes Turkestan, Persii a Armenii se meruňky dostaly do Říma. První [87]zmínky o nich mají dva botanikové v prvním století po Kristu, Řek Dioskurides Pedianos (Dioscorides) a Říman Plinius starší. Římané rozšířili pěstění meruněk po celé své říši; a její pád byl i koncem známosti meruněk v Evropě skoro na tisíc let. Jen ojediněle se udržují polozplanělé meruňky někde v Italii (na příklad v údolí Pádu). Ale u Peršanů pěstění meruněk trvá a Arabové se stali novými jeho zdokonaliteli a šiřiteli. Přenesli je do severní Afriky, na Sicilii i do Španělska; a odtud — ovšem též přímo prostřednictvím křižáků — šíří se sláva meruněk zase po Evropě. Do střední Evropy přicházejí v XV. až XVI. století a pěstují se od té doby hlavně ve vinařských krajích. Neobyčejně se rozšířily i v Novém světě: v Australii, na Novém Zélandě, hlavně však v Kalifornii pokrývají háje meruňkových stromů, dosahujících tam až deseti metrů výšky, celé desetitisíce hektarů. — U nás se pěstění hodně pozdvihlo od r. 1920, kdy byla ve Vel. Pavlovicích zřízena zvláštní meruňková školka.

2. Dioskurides Pedianos uvádí, že se toto nové ovoce jmenuje armeniaka, latinsky pak prajkokia; u Plinia nacházíme formy armeniaca, praecocia. Oba tyto antické názvy měly osudy velmi spletité a zajímavé.

3. Slovo armeniaka, svědčící o tom, že Římané přinesli meruňky z Armenie, se v řečtině neuchovalo; zůstalo však v nářečích italských (armeniaco atp.) a odtud se po obnově meruňkové kultury šířilo po Evropě. Jistě však při tom pomáhala i znalost antických botaniků.

Z benátského armellino nebo spíše ještě z veronského armilo vzniklo německé jméno Marelle, Marille, Morelle. To se však smísilo se jménem jiného ovoce, se slovem Amarelle, amarelka, lidově amrhele (ze středolatinské zdrobněliny slova „amarum“, hořké: amarellum); proto nabylo slovo Marelle v severním Německu významu „višně“ a jen v jižním Německu znamená ještě malý druh meruněk.

4. Tvrdívá se (na př. Bernekrův etymologický slovník II, 19), že české jméno meruňka pochází z tohoto Marille, ale takový názor nelze z hláskových důvodů přijmouti. Je mnohem pravděpodobnější, že přímým pramenem je latinské armeniaca. Z něho vzniklo slovo meruňka stejným přesmyknutím prvních dvou slabik, jaké nacházíme i v poměru ar-mi-lo : Ma-ri-lle. Název ten vznikl asi v prostředí lékárnickém; bylať dříve než sám strom u nás známa dovážená meruňková jádra, z nichž se tlačil olej, důležitý jako lék proti hemeroidám a zánětu prsních bradavek. Ve XIV. století není u nás název meruněk doložen ani [88]v rostlinářích, ani v jiných slovnících (u Klareta). Až v XV. století se setkáváme s vlastním jménem Merunka (v Tomkových Základech starého místopisu Pražského k r. 1428); obecné jméno meruňka nacházíme v Strahovském rostlináři z doby kolem r. 1500 (byl vydán V. Flajšhansem v ČNM. 91, 383), v lékařských knihách z počátku XVI. století a ovšem i v pozdějších herbářích a botanikách: u Černého 1517, Hájka 1562, Zalužanského 1592, Veleslavína 1596.

Mezi podobami meruňka a merunka je stejné kolísání jako mezi tvary postranky a postraňky, svinka a sviňka atp. Spisovnou podobou je meruňka, merunka je lidové.

Jako odvozeniny českého slova si uveďme — vedle adjektiva meruňkový a příslušného k němu adverbia meruňkově — slovo meruňkovice nebo meruňčice, pálenka získaná destilací zkvašeného meruňkového rmutu (utvořeno je jako slíva — slivovice), a meruň, přitvořené — jako pojmenování stromu na rozdíl proti ovoci — k „meruňka“ podle vzoru hruš-ka — hruš(e); tak je v Preslově Všeobecném rostlinopise 1846, str. 476, v botanice Opizově, Klikově a některých jiných; zpravidla se však užívá slova „meruňka“ stejně na označení stromu i ovoce. Ale do rodiny meruňkové patří ještě jedno slovo: meruna, znamenající v sportovním slangu „kopací míč“. To je tvořeno zpětně k lidovému merunka, jehož -ka se chápe jako zdrobňovací. Protože vedle clonka je clona, vedle sponka spona, vedle srnka srna, přitvořila se k merunce meruna. Podnět k pojmenování je dán podobou kopacího míče.

5. V nářečích moravských a slovenských jsou jména jiná: maruľa, marhuľa, moruľa. Ta ovšem souvisí přímo s německým Marelle, Morelle. Téhož původu je i lužické marhla atp., polské morela (v starší polštině bylo podle češtiny mierunka, merunka), ruské morél’, slovinské marela a starší švédské marill, moreller (malé meruňky; nyní morell jsou višně) atp.

6. Druhé antické jméno, praecocia, pochází z latinského adjektiva praecox, praecocis, raný (o ovoci). Meruňky byly tak nazvány proto, že dozrávají dříve než broskve, s nimiž byly vždy spojovány; je ovšem též možné, že to byl původně název jen nějakého zvláště raného druhu meruněk. Na dozrávání před broskvemi ukazuje též řidčeji se vyskytující antepersicus („persica“ = broskev; odtud srbocharvátské ojedinělé antipraskva). Slovo praecocia mělo jednu z nejzajímavějších životních historií, jakou kdy které slovo mělo. Už u Dioskurida jsme našli pořečtěné prajkokia. Z řečtiny přešlo do řečí syrských; v aramejštině je barquqa (všecky slabiky jsou dlouhé). Z některé [89]z nich pak převzali Arabové své al-barquq (al je člen; u je dlouhé). S arabskou kulturou se naše slovo dostalo nazpět do Evropy, a to trojí cestou a v trojí podobě: a) Tureckým prostřednictvím proniklo na Balkán; tam nacházíme v nové řečtině berikokkon, v albánštině verikoke. b) Přes Sicilii proniklo do nářečí italských (benátské bricocolle). c) Hlavně však přešlo na poloostrov Pyrenejský. Protože se tam arabská slova přejímala s členem, vzniklo v portugalštině albricoque nebo alboricoque, v španělštině albaricoque. Ze Španělska se pak meruňky i se jménem dostaly počátkem XVI. století do Francie. V původním abricotz bylo zakončení nahrazeno zdrobňovací příponou -ot a tím se došlo k dnešní podobě abricot. Se slavným pak zahradnictvím francouzským nastoupilo slovo abricot — v průvodu renet, rynglí, mirabelek atd. — vítězný pochod do ostatní Evropy, zatlačujíc starší, drobnější a méně chutné marelky. Do Anglie přišlo jako apricock (tak u Shakespeara); dnes je tam apricot; v holandštině je abrikoos, v norštině a švédštině aprikos, v němčině Aprikose. Podobně se dostalo francouzské slovo do polštiny (aprykoza) a do ruštiny (abrikós). Jen v češtině se neuchytilo; ta zůstala při meruňkách.

Do Italie však pronikaly meruňky také španělsko-jihofrancouzským prostředím; spisovný italský výraz pro meruňku, albicocca, a rozličné výrazy nářeční (albercocca atp.) to ukazují zcela jasně. A tím byl uzavřen středomořský okruh slova praecocia. Za více než tisíc let obešlo toto slovo Středozemní moře (Italie-Řecko-Syrie-Afrika-Španělsko-Francie-Italie) a změnilo se při tom v albicocca, tedy jistě velmi pronikavě.

7. V středověkých herbářích se vedle „prunum armenum, armenia, muniacus (z armeniacus); precocia; antepersicus“ objevuje také název crisomillus a pod.: znění crisomela uvádí Strahovský rostlinář, Chrysomela má Hájek. Je to řecké slovo chrysomélon, „zlaté jablko“, a značí vlastně druh kdoule. Na meruňku je přenesla patrně lékařská škola salernská.

8. Pro slovanské jazyky jsou však významná i některá jména orientální. Dnešní arabština opustila již „al barquq“ úplně a má jen mišmiš; perština má zard-alu („žlutá slíva“; broskev je šäft-alu); v turečtině je kaisi. Z těchto orientálních jmen si vysvětlíme, proč má srbocharvátština pro meruňku název kajsija, řidčeji pak zerdelija, šeftelija, šeptelia (vedle západních: armelin, marelca, marelica, amarelca, antipraskva atp.), proč bulharština má pro ni jméno kajsija (meruňka se sladkým jádrem, t. j. varietas dulcis), zarzala a zarzalija (meruňka [90]s hořkým jádrem, var. communis a persicoides), i proč v ruštině nacházíme šeptalá, sušené meruňky a broskve.

Populární výklady etymologické (biliár — Bečva — Benátky)

Etymologické výklady, zvláště výklady mezinárodních kulturních slov a vlastních jmen, jsou jedna z těch partií jazykovědy, které dovedou zaujmouti i neodborníka. Proto je zcela přirozené, že se objeví dosti často v denním tisku i v jiných časopisech; některé z nich — na př. výklady o obecných jménech vzniklých z vlastních (kravata, mansarda, hortensie atp.) — patří dokonce ke každoročním hostům našich novin. Ale bohužel, často tu nacházíme názory naivní až k neuvěření.

K nim patří to, co jsme čtli tyto dny — a v časopise hodnotném a vážném —: vynálezcem biliáru je prý londýnský obchodník William, který v prázdných chvílích proháněl po podlaze svého krámu měřicím loktem několik kostěných koulí. A protože se Williamovi říká také Bill a loket (míra) je yard, vzniklo z toho billyard. Tento zcela vážně přednesený výklad připomíná velmi živě známé etymologie místních jmen, jako že Boskovice dostaly své jméno odtud, že jejich zakladatel prohlásil: „Nebudu už chodit bosko více“ atp. — Biliár je slovo románské, italsky bigliardo, francouzsky billard, španělsky billar, a jeho základem je slovo biglia, bille, billa, koule. Kulečníková hra vznikla někdy v XVI. století v Italii.

To je případ snad spíše humorný. Ale skutečně trapné je, když se na jediné stránce předního našeho vlastivědného časopisu pro mládež (v „Českém domově“ XI, 78) sejde hned několik takových etymologií — a když si je potom ocitují denní listy jako „nejzajímavější výroky z týdne“. Dověděli jsme se totiž, že Benátky mají jméno slovanské, značící místo močálovité, bahnité, dále, že Bečva a její přítok Hážovka dostaly svá jména odtud, že Bečva bečela a Hážovka sebou divoce házela. U těchto dvou jmen se zdržovat nebudeme (chceme ostatně věřit, že tento výklad byl míněn jako ukázka lidového etymologisování — třeba to ze stylisace nevyplývá); připomeneme jen stručně, že jméno Bečvy, jejímž údolím (Moravskou branou) šla jedna z nejdůležitějších cest už předhistorického člověka, je zjevně předslovanská, dále pak že Hážovka má své jméno odtud, že protéká Hážovicemi. Ale jménu Benátek se trochu věnujeme, protože vskutku stojí za pozornost.

Benátky, latinsky Venetia, italsky Venezia, španělsky Venecia, francouzsky Venise, anglicky Venice, německy Venedig, [91]maďarsky Velence (z *Venence a to z *Venecce), polsky Wenecya, rusky a bulharsky Venecija, srbocharvátsky Mletci (jméno pomnožné; genitiv je Mletaka; vyvinulo se přes Mneci a Bneci z Veneci), slovinsky Benetke a česky Benátky (podoba přejata asi ze slovinštiny) — mají jméno Venetů, národa to blízkého Illyrům, který sídlil asi od XIII. století před Kristem v severovýchodní Italii a dal jí jméno Venetia. Když bylo nejdůležitější město tohoto území Aquileja zničeno r. 452 po Kr. Attilou, utekli se obyvatelé Venetie na ostrůvky a založili tam město Venetii. Toto město s podivuhodnou polohou nabylo brzy nesmírné důležitosti obchodní a kulturní (styky střední Evropy s Italií se dály hlavně přes Benátky); v době, kdy ve střední Evropě ještě měst vůbec nebylo nebo byla jen poměrně malá a skromná, stálo tu město skvělé, bohaté — a rozmařilé: i volnější morálka přístavního města byla cizincům nápadná. Úžasně silný dojem, kterým působily Benátky, projevuje se i v osudě jejich jména u Jihoslovanů a u nás (psal o tom Petar Skok v článku „Roma et Venezia chez les Slaves“ v Mélanges… Henri Hauvette 1934; viz Romania 60, 280).

Jméno Benátek se přenáší i k nám, ba stává se jménem obecným. V našem názvosloví místním i pomístném jsou Benátky hojně zastoupeny; uveďme tu aspoň Benátky na Šternbersku, předměstí v Příboře a v Jimramově, Staré a Nové Benátky v Čechách, pražské Benátky a Benátskou ulici, jakož i údolí Benátky u České Třebové. Tu všude byla podnětem pro jméno vlhkost území nebo poloha u vody. Ale slovo benátky se podle svědectví Jungmannova stalo i obecným označením pro „vystouplou vodu na způsob jezer“ nebo (podle Jirečka) pro „půdu močálovitou“. Takový přechod od vlastního jména zeměpisného k obecnému jménu fysiografickému není nijak ojedinělý. Připomeňme si jen, u kolika národů slovanských se vyskytuje slovo dunaj, dunajíček atp. jako označení vody, potůčku vůbec a že se v slovenštině i v ukrajinštině užívá slova tatra, toutry jako jména pro neplodnou, skalnatou půdu.

Ale slovo benátky znamenalo v staré češtině také „domek hříšných žen“ (známé takové „benátky“ byly v Bartolomějské ulici). A konečně v Klaretově Glossáři (verš 2184) máme benátky jako český překlad slova „veneficium“, jed: to je podle Flajšhanse (v Slovníku ke Klaretovi — tam viz i o názorech odchylných) ve vztahu k pověstným jedům benátským.

Je tedy jméno Benátky neslovanské; ale nemyslíme, že by proto bylo nezajímavé.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 3, s. 86-91

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující jh. (= Jiří Haller): Mrtvá a živá