Časopis Naše řeč
en cz

O některých hudebních názvech

Karel B. Jirák, Red. (= Redakce)

[Články]

(pdf)

-

Hlásím se zase jednou s poznámkami, tentokráte ze svého nejvlastnějšího oboru; podnět k tomu mi dal článek p. dr. J. Přikryla, otištěný v 9.—10. čísle loňské „Naší řeči“ pod titulkem „Harfistka“.

Název „harfista“ se skutečně zdá nový; sám jsem jej slyšel po prvé asi před patnácti lety od prof. Václava Kličky, známého [173]virtuosa na harfu a profesora tohoto nástroje na pražské konservatoři. Mně samému znělo to slovo napoprvé cize, avšak úvahami, které dále uvádím, došel jsem k názoru, že je snad pro češtinu správnější nežli vžité slovo „harfenista“. Naši skuteční umělci, t. j. školení virtuosové na harfu, chtějí se asi názvem „harfista“ co nejvíce odpoutati od staršího slova „harfeník“ nebo „harfenice“, které má nesporně přízvuk pejorativní, neboť připomíná příliš potulné hudebníky a hudebnice, pověstné i známou písní o „harfenici ubohé“ z Nechanic.

Pan dr. Přikryl tvrdí, že tu jde patrně o obdobu slova „Harfist“. Má-li to být podle velkého „H“ slovo německé, mohu říci, že v němčině takové slovo neznám. Slovník Sterzingerův-Mourkův zná také toliko výraz „Harfenist“, „Harfenistin“ a pak ještě jen poetické „Harfner“. Podle mého soudu je české slovo harfenista přejato z němčiny, kde bylo zřejmě utvořeno podle obdoby „Harfenspieler“ (z kmene rozšířeného o -n-). Jazyky, které toto příponové -n-, patrné i ve výrazu „Harfner“, nemají, tvoří název hráče od kmene nerozšířeného. Tak je francouzsky le harpiste, anglicky harpist nebo též harper, ovšem zas bez onoho „n“, které je typické pro němčinu. Není mi dobře jasno, proč by měla tvořit toto slovo z kmene rozšířeného čeština. Domnívám se proto, že slovo harfista, harfistka je stejně dobré jako na př. houslista, basista, violista (od „viola“ obdobně jako od „harfa“, nikdy „violenista“!). Zní snad při prvním poslechu nezvykle, poněvadž slova harfeník, harfenice a harfenista jsou hodně vžitá, ale aspoň se odlišuje od pohrdlivého významu, obvyklého u názvu pro potulné hudebníky.[1]

Když už jsem se o této věci rozepsal, chtěl bych připomenout, že máme v hudbě podobných nesnází více. Abychom zůstali jen [174]při pojmenování hráčů na jednotlivé nástroje, podal bych přehled těchto názvů, jak se v praxi ustálily, anebo také neustálily.

Názvy hudebních nástrojů byly do češtiny přejaty většinou z jazyků cizích, hlavně z italštiny, některé byly jazykově přizpůsobeny nebo přeloženy, a tak vlastně jen u houslí máme výraz původní. Začneme-li pořádkem obvyklým v partiturách, máme na prvním místě skupinu fléten. Tento nástroj je v italštině rodu mužského (flauto), ale ve franštině (la flûte) a v němčině (die Flöte) je rodu ženského. Z němčiny je asi český název flétna s vloženým -n-, jehož původ může filolog jistě vysvětliti lépe nežli já. Mně vždycky připadá, že toto -n- má přízvuk familiární (asi jako v slově „kisna“, původně „kistna“, z něm. Kiste). Vedle toho se ovšem v hovorové řeči hudebníků vyskytuje i název fléta, nebo ještě familiárněji flauta podle názvu italského. Pojmenování hráče na flétnu však nikdy nezní „flétnista“, nýbrž vždycky „flétista“ nebo familiárně „flautista“, od kmene nerozšířeného. Ke skupině fléten patří malá flétna (it. flauto piccolo, v nové době však zpravidla „ottavino“; to znamená nástroj hrající o oktávu výše nežli obyčejná flétna). V češtině se pro tento nástroj většinou vžil název „pikola“ v žen. rodě (zřídka „malá flétna“), název hráče všeobecně zní pikolista.

Pak následuje skupina hobojová. Původní název je z francouzského slova hautbois, které k nám přišlo asi prostřednictvím italského výrazu oboe (masc.). V češtině dostal tento nástroj název hoboj, dnes zpravidla rodu mužského, ačkoliv se vyskytuje i v rodě ženském (tak udává i PS.; nová Pravidla mají jen hoboj m.). Název hráče je pravidelný: hobojista. K této skupině náleží jednak o tercii nižší hoboj altová, dnes vzácná, jednak o kvintu nižší „anglický roh“, který ovšem žádným „rohem“ není, takže to laiky velmi často mýlí. Název je pouze historický a zní v italštině corno inglese, něm. Englischhorn. Od „anglického rohu“ arci není možno vytvořiti jedno slovo pro hráče, ačli se ovšem neříká familiárně „englišhornista“.

Další skupinou jsou klarinety. Původní italský název clarinetto je zdrobnělina z clarino, což byl název pro starší nástroje žesťové vysokého ladění, předchůdce pozdějších trubek. Němčina z mužského clarinetto utvořila ženské „die Klarinette“, v češtině si klarinet zachoval svůj rod původní. Znám toliko jedinou knihu z počátku tohoto století, kde autor říká „klarineta“ v rodě ženském. Nástroj tento, jeden z nejmladších mezi našimi orchestrálními nástroji — teprve z poloviny 18. stol. — došel zvláštní obliby v českých zemích, ale ku podivu se pro něj ne[175]našlo české pojmenování, ačli ovšem za ně nepokládáme humoristické „štěbenec“. V lidové výslovnosti šumařské se ovšem vyskytuje znění „kládynet“. Pojmenování hráče je pravidelné: klarinetista. Klarinety jsou nástroje rozličných výšek, vedle klarinetu obyčejného hlavně basový klarinet (clarinetto basso, něm. Bassklarinette), český název hráče je podle němčiny basklarinetista.

Nejhlubší skupinou dřevěných nástrojů jsou fagoty. Jméno je z franštiny (fagot - otýpka, podle podoby nástroje, jehož dlouhá roura je pro úsporu a pohodlnost přeložena, takže má jakousi podobu s otýpkou dříví). Francouzi však nezůstali při tomto pojmenování, nýbrž říkají le basson, angl. bassoon. U nás se ujal název podle italštiny (il fagotto) a němčiny (das Fagott). Název hráče je pravidelný: fagotista. Fagot o oktávu hlubší se nazývá kontrafagot, hráč kontrafagotista.

Horší je to u následujících nástrojů žesťových (plechových). První skupinou jsou rohy, a s nimi je největší jazyková potíž. Tento nástroj zakřiveného tvaru, původně v primitivní podobě lovecký, se jmenuje v starší době Waldhorn, česky lesní roh, lidově valdhorna. Dnešní nástroje zdokonalené soustavou ventilů mají už málo společného s lesními rohy a v partiturách se užívá italského označení corno, pl. corni, něm. Horn, Hörner, fr. cor, angl. horn nebo French Horn, t. j. „francouzský roh“! Jedině správný český název je tedy „roh“, „rohy“, ale v obecenstvu i v literatuře straší ještě stále lesní rohy. V jedné době se dokonce začalo užívat umělého slova „lesnice“, ale to se neujalo. Od českého slova „roh“ není ovšem možno vytvořit pro hráče jiný název nežli „hráč na (lesní) roh“. Familiárně užívají hudebníci stále ještě lidového tvaru „horna“ anebo trochu zjemnělého „korna“, a od toho je název pro hráče „hornista“ nebo „kornista“.

Druhou důležitou skupinou „žesťů“ jsou trubky. Zde je základ názvu vzat ze slova trouba. Vedle českého „trubka“ však žije i „trumpeta“, podle něm. „die Trompete“, franc. la trompette, angl. trumpet. Pro hráče mají Němci název Trompeter, ale ten má význam spíše vojenský; v orchestrech se užívá zpravidla názvu Trompettist. Podle toho je i v češtině trompetista nebo méně „vznešený“ trumpetista (pejorativní „trumpetr“ je dokonce nadávkou). V Ročence Národního divadla čtu v seznamu členů orchestru pojmenování „polnice“; zní sice pěkně česky, avšak věcně je nesprávné, poněvadž trubka v dnešním orchestru nemá kromě podobného tvaru nic společného s vojenskou signá[176]lovou trubkou (Signalhorn), které náleží název „polnice“. Ostatně pojmenování hráče na polnici jedním slovem je zase nemožné.

Nejhlubší skupinou žesťových nástrojů jsou pozouny neboli trombony. V češtině se užívá názvů obou, avšak převahu má název pozoun (z německého die Posaune) nad názvem trombon (it. il trombone, název utvořený zveličující příponou -one od slova tromba, znamená tedy tolik co veliká trouba). Název hráče je pozounista nebo trombonista. K trombonům se přidružuje i basová tuba; název hráče je podle němčiny bastubista nebo prostě jen tubista.

Až sem jsem probral dechové nástroje obvyklé v symfonickém orchestru. Snad bych se měl zmínit i o některých nástrojích dechových hudeb vojenských. Zde hlavním melodickým nástrojem je t. zv. křídlovka (jméno je podle něm. Flügelhorn), ale byly zaváděny i názvy jiné, méně vhodné (na př. zpěvoroh). Familiárně se ovšem podle vzoru „hornista“ říká také flíglhornista, u hluboké křídlovky (Bassflügelhorn) také basflíglhornista.

Dále stojí v partiturách harfa, o níž jsem mluvil na počátku, a nástroje bicí. Z nich nejdůležitější jsou tympany, méně často zvané česky kotle (podle tvaru). Němci mají samostatný název die Pauke, u nás se však ujal it. název timpano, timpani. Od slova „kotle“ není možno utvořit název pro hráče, říká se proto všeobecně tympanista. Ostatní bicí nástroje skoro všechny mají české názvy přeložené, tak na př. velký a malý buben, talíře (též činely m.; it. cinelli nebo piatti, t. j. talíře, něm. Becken), zvonková hra (něm. Glockenspiel, fr. carillon). Některé však, na př. tamburina, xylofon, kastaněty a pod., mají naopak názvy přejaté z cizích jazyků, přizpůsobené jen české výslovnosti nebo českému pravopisu.

V partituře poslední, ale ve skutečnosti nejdůležitější skupinou jsou nástroje smyčcové. (Tak se dnes všeobecně říká místo staršího názvu „nástroje strunné“, které by obsahovaly také klavír, harfu, cimbál a jiné nástroje se strunami, avšak bez smyčce.) Zde jsou nejprve naše slavné české housle s dobrým slovanským kořenem, i když původní housle byly proti dnešním houslím, ne příliš dávno vytvořeným z původních viol, nástroj velmi primitivní. Na původ z rodiny viol ukazuje it. název violino, t. j. zdrobnělina od slova viola. Název houslista je dnes zcela vžitý, podobně jako i violista pro hráče violy, violoncellista pro hráče na violoncello a kontrabasista pro hráče na kontrabas (lidově se říká „basa“, tedy i „basista“).

[177]Z nástrojů mimo vlastní orchestr bych ještě připomněl varhany (z lat. organum), název pro hráče je varhaník, nikoli varhanista. Kromě toho je ovšem název varhanář pro výrobce varhan, podobně jako houslař pro výrobce houslí a pod. Zajímavé je i slovo klavír. Dříve se u nás všeobecně užívalo slova piano ze staršího pianoforte nebo fortepiano. V posledních desítiletích se však zejména v odborném názvosloví užívá názvu klavír (podle něm. das Klavier od lat. clavis, klíč, „klávesa“ — od toho clavicembalo, clavichord). Ve Francii a v Anglii zůstali při názvu piano. Hráči na klavír se však i dnes všeobecně i odborně říká pianista, slovo klavírista zní hledaně.

Připomínám ještě název kvartet a kvarteto. Obojí vzešel z it. il quartetto, ale dnešní český usus má tvar středního rodu pro komorní kvartetní sdružení (České kvarteto, Ondříčkovo kvarteto a pod.), kdežto pro skladby užívá mužského tvaru kvartet (asi podle něm. das Quartett, které ovšem znamená i sdružení). Píše se tedy zpravidla na př.: Ondříčkovo kvarteto zahrálo Smetanův kvartet „Z mého života“. Podobně se rozlišuje Pražské dechové kvinteto (sdružení) a kvintet (skladba). Podle tohoto vzoru opravuji v rozhlasových programech i České noneto, ačkoliv se toto sdružení samo jmenovalo „Český nonet“. Jinak se italská substantiva na -o v češtině přechylují do rodu středního, patrně pro podobu s českým neutrem. Tak na př. název concerto grosso, t. j. vlastně veliký koncert, bývá v odborné literatuře v rodě středním, a to ovšem působí při skloňování nemalé obtíže (pl. concerta grossa, gen. concert gross?).

V poznámce Naší řeči l. c. je projevena i jistá nelibost nad cizí koncovkou -ista, ale ta již v češtině úplně zdomácněla a při skloňování nečiní potíží. Užívá se jí všeobecně i v jiných oborech, ne toliko v hudbě (linguista, figuralista, statista a pod.), ovšem v hudbě se spojuje i s českým kmenem, na př. v slově houslista. Čistě české přípony -ák, -ík, -ec, -ač, -áč jsou sice i při označení hráčů na některé nástroje možné a žijí ještě stále v jazyce, avšak pro hudební terminologii vyššího typu nelze jich většinou již dobře používat, poněvadž plně nevystihují žádaný pojem nebo se jejich význam nehodí pro dnešní kultivovanější praxi.

Ze jmen hráčů na rozličné nástroje, uvedených v tomto článku, má českou příponu vlastně jen slovo varhaník. K tomu by ještě bylo možno přiřaditi slovo bubeník, avšak bubeník je dnes vlastně už jen ve vojsku. Tympany čili kotle, nejušlechtilejší bicí nástroj moderního orchestru, jsou ovšem také „bubny“, ale od hrubých nástrojů tohoto druhu bez určitého tónového [178]ladění se odlišují právě tím, že mají přesné ladění tónové. Tympanistu byste tedy pojmenováním bubeník smrtelně urazili. V orchestru se užívá sice také bubnů podobných vojenským, a to malého i velkého, ale hráči na tyto nástroje hrají střídavě ještě na několik nástrojů jiných, takže je sotva možné nazývati je prostě bubeníky. Toto slovo zůstává tedy vyhrazeno vojákům vycvičeným na pochodové bubínky.

Podobně je tomu i se starým slovem pištec. Zdánlivě by bylo možno užívat ho pro hráče na vysoké dřevěné nástroje (v lidové řeči se „píská“ na flétnu nebo i na klarinet a na hoboj). Avšak hudební názvosloví potřebuje označení pro celou skupinu dechových nástrojů, a tu ovšem není možno užíti slova pištec pro nástroje hluboké, jako jsou fagoty nebo dokonce kontrafagot, nejhlubší nástroj našeho orchestru vůbec. Podobně nevyhovuje ani staré slovo trubač pro nástroje žesťové, poněvadž je příliš těsně spojeno se slovem trubka a nehodí se ani pro rohy ani pro pozouny. (V starší češtině se hráči na pozouny jmenovali „pozaunéři“, ale toto označení dnes už ani jazykově nevyhovuje.) Také slovo trubač zůstává tedy, podobně jako bubeník, vyhrazeno vojákům. Pro jednotné označení hráčů na nástroje dechové nesporného slova nemáme. Nechceme-li užívat obšírného opisu „hráči na dechové nástroje“, nezbývá než užívat výrazu z hudebnického slangu „dechaři“ nebo „foukači“ (toho se dnes užívá méně). Německé slovo die Bläser (Holzbläser a Blechbläser) bylo tu zřejmě vzorem.

Z lidové hudby máme útvary s českými koncovkami v slovech dudák a houdek. Slovo dudák je i dnes běžné, název houdek (od housti) na označení houslistů a hráčů na jiné nástroje smyčcové by byl dnes jistě zastaralý, ačkoliv se naše novodobé pojmenování hudba od téhož kořene dobře vžilo místo dřívějšího „muzika“ a nikdo dnes ani nepomyslí na to, že je ojedinělé i v jazycích slovanských: všechny kromě češtiny zůstaly u cizího výrazu muzika.[2] Slovo hudec, od stejného kořene, je však zastaralé a v jazykovém povědomí ani už nepřipomíná svůj původ ze slovesa housti. Koho také dnes u nás napadne, že tak dokonale vžité slovo hudba je utvořeno od tohoto slovesa, které jistě dnešní mnohotvárné hraní na nejrozmanitější nástroje, ne toliko na husle a housle, nikterak nevystihuje!

V oboru theoretickém je česká hudební terminologie dosti [179]pěkně vypracována i ustálena a nemá celkem kazů proti češtině. Kdyby to Naši řeč zajímalo, napsal bych někdy i o tomto odvětví několik slov.


K těmto výkladům, plným cenného poučení o skutečném stavu dnešního hudebního názvosloví, připojujeme několik poznámek filologických.

a) Autor správně soudí, že n v slově flétna a loutna je původu německého. Slov tohoto typu máme v češtině několik: halapartna ze staršího německého helmbarte, kutna z Kutte, lokna z Locke, plotna z Platte, putna z Butte, pryčna z Pritsche, štulpna ze Stulpe. Základní německá slova jsou feminina skloňování „slabého“, podle dnešního stavu „smíšeného“. V dnešní němčině mají totiž -n jen ve množném čísle, ale v starší řeči bylo -n ve všech pádech mimo 1. p. jedn. čísla, v nářečí jihoněmeckém se pak i tento pád končí na -n: Platte je bavorsky plattn, Heide - haidn, Wicke - wicken, Butte - putten atd. Lze tedy české -n- vysvětliti odtud velmi dobře.

b) Také harfenista a zastaralé loutnist jsou slova původu německého. V střední horní němčině bylo „harpfaere“, teprve později se podle cizích slov na -ist vytvořilo „Harfenist, Lautenist“. České „harfenista“, odtud přejaté, nahradilo starší slovo „harfýř“ už v dobách Veleslavínových. Má tedy již plné domácké právo a neměli bychom proti němu námitek, ba postavili bychom se i na jeho obranu, nebýt závažného momentu, který uvádí prof. Jirák. Slovo „harfenista“, zvláště pak „harfenistka“, mají totiž přídech trochu znevažující („Mají Čechové mnoho flašinetářů a harfenistek,“ píše Neruda). Proto lze dobře porozumět snaze virtuosů na harfu, aby nebyli označováni tímto názvem devalvovaným, nýbrž jménem novým, ale zcela pravidelně tvořeným: „harfista“. Vedle uvedené již analogie polské můžeme připomenouti ještě ruské „arfist“.

K názvům jednotlivých hudebních nástrojů poznamenáváme:

1. Harfa je pojmenování germánské (starohornoněmecké harfa, harpha), vzniklé asi podle zakřivenosti nástroje. Slova románská jsou převzata z jazyků germánských.

2. Loutna má základ svého jména v arabském slově al‘ûd, znamenajícím dřevo, potom dřevěný nástroj vůbec; odtud vzniklo provensálské läut, francouzské luth, německé lûte, později Laute. Z německého lûte je slovo české, známé již asi ve XIV. století.

3. Slovo flétna prošlo podobnou cestou; základem provensálského slova je (podle Gamillschega) vulgárně latinské flabeolum [180](k flare, foukati). Původní provensálské flaujol (srovnej flageolet, druh malé flétny) se křížením s läut, loutna, změnilo ve fläut. Odtud potom starofrancouzské fläute, z něho středohornoněmecké vloite. Z této starší německé podoby je staročeské floitna (Gebauer je neuvádí, ale v „Dějinách předhusitského zpěvu“ se cituje z Marešovy „Popravčí knihy pánů z Rožmberka“: „Velík, ježto umie pískati na floitnu a rád bývá v Prčici, jest zloděj“; v Praze vyráběl r. 1397 floitny mistr Mikuláš). Německé „Flöte“ je po prvé doloženo r. 1511; z něho vzešla dnešní česká podoba „flétna“.

4. Hoboj. Základem je francouzské hautbois, vyslovované ještě na počátku XVIII. stol. „hoboä“; znamená „vysoké dřevo“, neboť je to dřevěný nástroj vyšších tónů než fagot. Z francouzštiny je italské oboè. Němčina má podle francouzštiny Hoboe ž., podle italštiny Oboe ž. Také čeština má obojí podobu: Jungmann uvádí hoboj m., huboj m., hoboje ž., Wenzlův Pravopisný ukazatel 1886 oboj ž., oboje ž., oboe ž.; Pravidla 1902 oboj m., oboe stř., 1913 jen oboe stř., 1941 hoboj m.; Příruční slovník uvádí pět podob: hoboj a oboj, obé častěji mužské, řidčeji ženské, a oboe stř.

5. Klarinet je buď slovo italské, nebo francouzské; základem je latinský kmen clarus, jasný; nástroj tento, sestrojený 1690 Dennerem, uplatnil se až kolem r. 1750 ve vídeňské škole. Z lidových forem připomínáme ještě lašské klarneta, závislé na polském klarnet.

Slovo štěbenec se dnes cítí jako žertovné, ale tak nebylo původně myšleno. Kott je uvádí po prvé v VII. díle z r. 1896 a cituje je z ceníku; v IX. dílu je uvádí z Řezníčkovy povídky.

6. Název fagot lze snáze odvoditi přímo z italského fagotto, otýpka.

7. Trouba je slovo velmi staré; je to obecně slovanské přejetí ze staré horní němčiny: v polštině je trąba; v ruštině a jižní slovanštině truba, ba i v textech staroslověnských nacházíme adjektivum trǫbьnъ (Codex Marianus). Základní starohornoněmecké slovo trumba je původu zvukomalebného.

8. Pozoun, slovo zapsané také již Veleslavínem, pochází přes starší německé busûne ze starofrancouzského buisine, bussine; a základem toho je latinské bucina.

9. Tympany přišly přes francouzské tympan z řeckého tympanon (k typto, biji). Dnes však jmenují Francouzové tympany les timbales.

[181]10. Klavír je vlastně označením klaviatury (ke clavis, klíč; clavier, původně kroužek na klíče, potom klaviatura, hlavně varhan). Dnešní význam se vyvinul v němčině počátkem XVIII. století na označení nástroje s novou kladívkovou mechanikou, na němž bylo možno podle síly úderu hráti silně (forte) nebo tiše (piano): fortepiana.

Připomeňme ještě, že se v starší češtině vedle názvu „pištec“ vyskytovalo také slovo „pískač“ (Winter, Řemeslnictvo a živnosti 709), pro dnešní potřebu ovšem bezcenné. — Musíme tedy skutečně zůstati u slangového názvu „dechař“, tvořeného způsobem v slangu velmi oblíbeným (srovnej sportovní výrazy půlkař, znakař, prsař, lékařské srdcař, plícař, zlodějské bytař, půdař atd.).

Red.


[1] Napadá mě ještě jedna analogie, která snad původ německého označení „Harfenist“ osvětlí ještě lépe. Je to nástroj dnes v hudební praxi již zastaralý a vyskytující se snad již jen v básních: loutna. Tento český výraz je utvořen zřejmě z německého názvu die Laute, a to s vloženým -n-, podobně jako je tomu u názvu flétna. Také toto -n- je původu německého, neboť hráč na tento nástroj se jmenuje německy Lautenspieler nebo Lautenschläger, pak více méně poeticky Lautner (podobně jako Harfner), s cizí koncovkou (podle Sterzingerova-Mourkova slovníku) Lautenist nebo Lautnist. Od toho je patrně české slovo loutnista. Jiné jazyky vložené -n- nemají, franc. je le luth, it. il liuto. Není snad nepravděpodobné, že podle staršího názvu Lautenist (loutna je v hudební praxi nástroj starší nežli harfa) vzniklo i slovo Harfenist, ačkoliv i název Harfist byl jazykově možný. Poněvadž pak slovo harfa přešlo do češtiny bez vloženého -n-(na rozdíl od loutny), zdá se mi i z této příčiny výraz harfista správnější nežli harfenista. Podle německo-polského slovníku Boochova-Árkossyova je v polštině slovo harfenista i harfista.

[2] V polštině je sice také slovo „gedžba“, ale má toliko původní význam „hudení“. Slovinci užívají slova glasba, Charváti a Bulhaři glazba, ale i v těchto jazycích žije stále slovo muzika vedle oněch umělých nebo puristických názvů, kdežto u nás slovo „hudba“ zdomácnělo již mnohem víc.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 6, s. 172-181

Předchozí Vladimír Šmilauer: Jména našich stromů

Následující František Novotný: Dvě cizí slova

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1