Dvě cizí slova

František Novotný

[Články]

(pdf)

-

1. Posthumní. V Lidových novinách jsem četl 3. března t. r., že kniha V. V. Zeleného o B. Smetanovi vyšla „posthumně“. Naše přídavné jméno posthumní je odvozeno právě tak jako na př. franc. posthume z latiny. Avšak v latině zní to adjektivum původně postumus, nikoli posthumus; je to superlativ k posterus a znamená ‚poslední‘. Ve zvláštním významu ho užívali římští právníci o pohrobku, synu narozeném po smrti otcově. To dalo již ve starověku původ nesprávnému výkladu, že postumus je „post humatum, id est post sepultum patrem natus“ (t. j. narozený po „humaci“ otce, srov. „ex-humace“), a tento výklad, nalézající v tom adjektivu sloveso humare = ‚pohřbíti‘, způsobil, že se ve středověku ujalo psaní posthumus; tak je píše na př. Isidorus ze Sevilly (570—636) v svém díle Origines. Při tom se nehledělo k tomu, že postumus znamená v právnické mluvě také syna narozeného ještě za života otcova, ale po napsání závěti. Římští gramatikové učí psát toto slovo bez -h-, i když přijímají jeho souvislost s humare; také nápisy a nejstarší rukopisy píší jen postumus. Nová Pravidla českého pravopisu neuvádějí toto slovo v jeho počeštěném tvaru; chceme-li ho užívat místo českého pohrobek, posmrtní, není, myslím, příčiny, proč bychom nepsali postumus, postumní.

2. Extase. Tímto způsobem je psáno toto slovo v Slovníku Vášově-Trávníčkově, v Příručním slovníku akademickém i v nových Pravidlech českého pravopisu. Podle toho by se zdálo, že [182]v něm je „předpona“ ex- právě tak jako v slovech extense, extrakt, export a j. Ale ve skutečnosti to je slovo řecké, a není složeno z ex- a slova základního jako druhá uvedená slova, jež mají původ latinský. Stav, při kterém něco „vystoupí“ ze své normální polohy, označovali Řekové slovem ek-stasis, vlastně ‚vystoupení‘. Jeho základ stasis souvisí etymologicky i s čes. státi; jiná jeho složenina je apo-stasis, srov. zčeštěné apostata = ‚odpadlík‘. Začíná-li se v řečtině základní slovo nebo složka souhláskou, má předpona značící ‚vy-‘ tvar ek-, a ne ex-, srov. počeštěná slova ekloga, ekliptika; tak je utvořeno i řec. ek-tasis = ‚vytažení‘. Slovo ek-stasis přešlo do latiny i do jiných jazyků s významem ‚vytržení mysli‘ a s významy z něho odvozenými. V latině se píše rozličně, ecstasis, exstasis (s latinským ex-) i zjednodušeně extasis, jako se zjednodušuje exsilium v exilium. Etymologický způsob psaní se zachovává v angl. ecstasy, kdežto v něm. Extase a franc. extase je původ toho slova zatemněn. Kdyby se tedy psalo v češtině ekstase, ekstatický, nebylo by to nedávno zaváděné a nyní zase potlačené nahrazení cizího znaku x domácí složkou ks jako na př. v slově praxe — prakse, nýbrž byl by to výraz skutečného složení toho slova.[1]

---

[1] Dodáváme, že v starší české normě se skutečně psalo ekstase (na př. u Kotta 1878, Vymazala 1886, Wenzla 1886, v Pravidlech 1902). Až Pravidla z r. 1913 zavedla psaní s x, jednak asi vlivem francouzštiny, jednak proto, že při obecně chabých znalostech řečtiny bylo etymologické psaní těžko uchrániti před vlivem slov jako exaltovaný a pod. Pravidla z r. 1941 psaní slova extase už neměnila.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 6, s. 181-182

Předchozí Karel B. Jirák, Red. (= Redakce): O některých hudebních názvech

Následující Dr. Josef Petrtyl: Výraz místního tisku