Časopis Naše řeč
en cz

Český národní zpěvník

Aug. Jar. Doležal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Český národní zpěvník. Písně české společnosti 19. století. Literárně historicky zpracoval Bedřich Václavek, hudebně historicky Robert Smetana. Vydal a v úpravě F. Muziky vytiskl 1940 Melantrich v Praze. Stran 445, brož. za 80 K.

Tato publikace — jak udává i její podtitul — obírá se jednou složkou našeho kulturního života v minulém století: společenským zpěvem, t. j. zpěvem české společnosti městské a měšťanské. Zpívaly se především písně lidové, pak písně umělých básníků a skladatelů, písně společenské v užším slova smyslu (městské), skládané ad hoc, a konečně (málo již) písně kramářské. S rozvojem společenského zpěvu se brzy projevuje i potřeba společenských zpěvníků; ty pak vycházejí od r. 1848 nepřetržitě až podnes, ale od r. 1918 se již jeví jejich úpadek. Nejpřednější mezi nimi je Pichlův „Český zpěvník společenský“ z r. 1851.

Pořadatelé naší publikace podávají výbor z repertoáru společenského zpěvu českého; vybrali 190 písní nejrozšířenějších, nejhojněji zpívaných, a tedy typických — písně lidové vyjímajíc. Většina jich vznikla v letech třicátých a čtyřicátých minulého století; v této době byla produkce společenského zpěvu nejživější. O výběru písní nerozhodoval tedy význam autorů a jejich cena estetická, nýbrž jejich oblíbenost. Co se týká jejich ceny literární, slovesné, jsou mezi nimi vrcholy tehdejší české lyriky, ale i písně literárně méněcenné, ba i skoro bezcenné. Vůbec je jisto, že »písně znárodnělé, pouťové a písně tak zvané vlastenecké nemají ani zdaleka tolik estetické a jazykové ceny jako vskutku lidová píseň lyrická, epická, taneční nebo obřadní«.[1]

Z autorů slovesné části písní si odnáší (za svých 22 písní) palmu V. J. Picek, nejúspěšnější básník společenského zpěvu českého. Po něm je klasik „ohlasů“ lidových písní českých F. L. Čelakovský (s 16 písněmi), pak V. Hanka, jenž se u nás první opíral o lidovou píseň, ji překládal a napodoboval (14 písní), F. J. Vacek - Kamenický, básnicky menší druh Čelakovského (12 písní), J. Kr. Chmelenský a J. J. Marek (po 7 písních). Mezi ostatními autory se vyskytují i jiná jména významných básníků a spisovatelů, starších i novějších, ale ojediněle. Přes polovinu čísel výboru (101) jsou písně vlastenecké, více než čtvrtina (54) (milostné) písně lyrické, ostatek pak písně společenské (19), písně zobrazující lidový život a projevující lidovou moudrost a humor (13) a po 1 je tu i romance, balada a píseň dělnická.

Chceme si povšimnouti jazyka těchto písní.[2] Jak pořadatelé na str. 55 prohlašují, cíl jejich práce je badatelský, vědecký; proto také reprodukují text věrně podle původního znění. Nemíníme jej nijak kritisovati; ale bude jistě zajímavé konfrontovati jazyk (zhruba) prvé poloviny 19. století s dnešní normou.[3] Při tom musíme mít ovšem stále na mysli, že většina odlišností od dnešní normy má svůj důvod v rozmanitých okolnostech zvláštních, jako jsou rýmy, rytmus atd.

Takový právě je důvod mnohých zvláštností tvaroslovných. Ne sice u gen. sg. u potoku 100 (101, 139 u potoka), ale 116 u gen. do potoku (Čel.: pojď za mnou, dej mi ruku, — nespadneš do potoku); podob. 145 z ocela (rým vnitřní: ten má je z ocela neb žádné docela). Odchylné jsou dále tvary lok. sg. na stromu 117 a instr. skálou 290, pod lípou 123. Neživotná jména mužská mívala dříve v mluvě knižní v nom. pl. častěji konc. -ové než dnes[4]: klokočové 87 (rým: klokočové hustí — vítr listím šustí), větérkové 105 (pod zelenou třešní — větérkové spěšní), lupínkové 114, větérkové 121 (s matkou v háji stály — [větérkové] z křoví na mne vály [!]), dnové 139, větérkové 141 (rým: klidně labuť plove — hraví větérkové), sloupové 181 (byli sloupové — kvítí májové), oudové 257 (Jednoho těla oudové — jsme bratři, jsouce synové); i lid. nom. hosti 174 má svůj důvod v rýmu: Zpěv a radosti — jsou naši hosti. Rým je také asi příčinou odchylného gen. pl. ruk 297 (Nepřátel se valí pluk — Čechů blaho do tvých [= Žižkových] ruk), ne však tvaru (od mých) přátelů 309; dnes archaistické genitivní tvary na -ův (otcův 269, duchův ib., Čechův 308, mnichův 318, rekův 348 m. otců, duchů atd.) bývaly před sto lety zcela běžné. Nespisovný dnes tvar akus. pl. vrchole 350 zavinil opět rým. Archaistický lok. pl. perutech čteme u J. J. Marka 227; Hanka píše 139 v prsech, Šmilovský 233 v prsou. Několik odchylek je i v instr. pl.: 201 s faldama, 157 s radovánky (Sabinův rým: rozžehnej se s radovánky — muž se uklídá za džbánky), 145 křídlama, 206 mezi zděmi (u Jablonského: Kamžkoliv mne v širé zemi — pod nebem i mezi zděmi).

Odchylný adj. tvar hezčejší 101 rovněž zavinil rým (které jste hezčejší — které jste mocnější), stejně jako akus. tvar Šalamounovou 169 (podle slož. deklinace): na kolébku drnovou — píseň Šalamounovou.

Z obecného jazyka se přejímají odchylné, nepřehlasované tvary slovesné: zasměju 121, žiju 152, vypravuju 169, přeju 189, miluju 199, 200, 206, nepiju 201, zasvěcuju 206 — nezrajou 98, zahrajou ib., zahanbujou 105, podřimujou 141, napijou 218, bojujou ib., zakryjou 251, potupujou 268, smějou ib. Rým je příčinou nespisovných plur. tvarů chodějí 339, vodějí ib., klaní 204, shání 210 — ne však tvaru zemdlí 353 a kdysi Blahoslavem zaznamenaného tvaru spějí 154 (3. os. pl. slovesa spáti). Archaistické jsou tvary šepcí 268 a zova 229; tvar nezklamáš 211 vnutil do pera rým: tys bratr náš, tys bratr náš, — ty v blahu svém se nezklamáš, tvar uklídá se 157 (muž se uklídá za džbánky) asi vznikl nějakou kontaminací (uklízí + …dá). Některé imper. tvary jsou vzaty z obecného jazyka: krej 93 (tvar skrej 300 má důvod v rýmu: mé slzy v svoje lůno skrej — a na věky se dobře měj), vem 119, píme 181, připíme 184, 185 (některé z nich má i Dobrovský, na př. pí, píte, krej). Odchylný partic. tvar tisknul 90 se vysvětluje rýmem vnitřním: on ji vinul, líbal, tisknul; tvaru neklesnul 207 však užil Jablonský uvnitř verše mimo rým. Tvarů přepnutý 151 a napnutě 350 užito patrně pro rým: Jizbu sprostou, sklípek klenutý, — pro mléko a soudek přepnutý; Máš ocelové perutě — a v dol jak hledíš napnutě. Tvar bysi (= bys, z by jsi) 315 je ovšem zhola nespisovný.

Odchylné zájmenné tvary v našich písních jsou tytéž, s kterými se setkáváme i v dnešním spisovném jazyce. Nejvíce odchylek je v zájmenech osobních. Velmi často se užívá silnějšího akus. mne a dat. mně místo slabších tvarů mě a mi; jen několik příkladů: síla mne opustila 96, On mne věrně miloval 99, Porodila mne moje matička 271 — až nepřítel ostrou zbraní srdce puklé mně poraní 100, darmo ústka růžovatá zlíbati mně zbraňuješ 113, když mně jedno dáte 339, on jest mně uletěl do lesíka 340. Objeví-li se tvar mně v platnosti akusativu, jako 129 „když mně slzet těší“ nebo 139 „k níž mně krásná Vesna zve“, je to ovšem chyba. Jako dnes, zrovna tak před sto lety užívali někdy spisovatelé tvaru ho i v akus. muž. jmen neživotných a u jmen středních (m. jej a je): vsadím ho (prut) do zahrádky 114, na stranu ho (prach) dejte 148; nebudu ho (proso) žíti 89, nebudu ho (děvče) míti ib. I s odchylnými tvary předložkovými jako z něj (98, 99) n. naň (když naň [na srdce] málo dbáš 144) setkáváme se dnes často; zato se dnes už vůbec neužívá v prostých pádech tvarů zájm. 3. os. ní (99, 231), ním (113), nima (110) (m. jí, jím, jimi); před sto lety to bývalo dost obvyklé. Nestažených tvarů zájmen můj, tvůj, svůj se užívalo asi stejně jako dnes (mojí rady 116, s mojí milou 129, chci být tvojí 209, svojí krásou 115, láskou svojí 200, vlasti svojí 280, svojí české máti 346), ač se už Blahoslavovi tyto tvary zdály nečeské. Ukazovací zájmeno sama má v jedn. akus. sklonění jmenné; 152 a 182 čteme samou.

Odchylný (dial.) tvar číslovkový čteme tu jen jediný: 140 dat. dvoum; je ovšem jisto, že se mu mohl Hanka (překládaje Schillera) docela dobře vyhnout.[5]

Méně než tvaroslovných je odchylek syntaktických, a také u většiny jich lze najíti důvod (to neznamená, že i omluvu) ve zvláštnostech básnického jazyka (v rýmu, rytmu atd.). Tak někdy v doplňku, kde dnešní norma užívá adj. jmenného, je tvar složený (na př.: Byltě pěkně ustrojený, učesaný, naškrobený 109) a naopak zase tvar jmenný tam, kde by ho dnešní dobrý autor jistě neužil (od jejích lící, jak byly zarděly, atd. 103). Přivlastňujeme-li určitému jedinci, užíváme příd. jmen přivlastňovacích; náš zpěvník však mívá 2. pád podst. jména: nevěrnost milenky 86, ocel Břetislava 288, Svatopluka hrad 321, Žižky polnice 348, kniha Husa ib. Srovnání vyjádřené superlativem s gen. měrovým (zemi nejkrásnější všech 333) je dnes zastaralé.

Rovněž archaistické je dnes plusquamperfektum: (oheň) již se v něm dávno byl vzňal 83. V užívání sloves jsou některé nepravidelnosti, na př. přechodník místo minulého času (Řka: Kdyby i za Rejnem byla 83, pod. 84), přítomný přechodník slovesa dokonavého m. přechodníku minulého nebo m. přít. přechodníku od slovesa nedokonavého (Aj, tu Jeník vstana volá 126 m. vstav n. vstávaje; ovšem tato oprava porušuje rytmus), přechodník minulý m. přítomného (U potoka hoch si seděv, kvítí u věnec si vil 139 m. sedě).

Často čteme v těchto písních přivlastňovací zájmeno můj, tvůj místo zvratného zájmena svůj, na př.: domov můj hledat mám za mořem 309, od mých přátelů (!) vzdálen žít (musím) ib., ale mé lásky k tobě přestanu želet v hrobě 96, (Já jsem) mé Andulky věrný hoch 192, Přijmi… tvou dceru do hrobu k sobě 209. Místy se užívá tvaru jich ve významu přivlastňovacím (pak jich sláva bude tvoje 277, pro jich blaho 325, jich činů odkazy 348) a absolutivního relativa jenž (Co jich tu po nás zas bude, jenž hráti a smát se budou 186, získáš chválu všech, jenž svůj národ v lásce mají 277). Neshodné relativum co stává dílem jako lidová náhražka zájmena který, jenž (Mládenci, co světem… kráčíte 86, s drahými přáteli, co mi zde pomřeli 95, zloději, co do vína vodu lejí 184 a j.) n. i adverbia kde (za vinohrad, co ty husté stromy stojí 205), dílem pak ve smyslu srovnávacím (jako t. zv. čoček) m. spojky jako (co vítězové 106, co stín 108, co med 127, 261, co dítky 171 atd.). Rčení jíti s sebou (273) je ovšem dnes stejně nesprávné, jako bylo před sto lety.

Místy se vyskytují vazby nečeské: dativ s předl. k u slovesa přijíti, býti (Přijde-li [dáreček] k ztracení 97, není k nahrazení [!] ib. [obě známé básně Čelakovského Dárek z lásky], Snad by lůžka přichystání pro mužíčka k obstarání mělo býti babičkám? 149, opět z Čelak.); vazba „jeden jazyk mluvíme“ 258 podle němč.; neosobní konstrukce Z Prahy dodáno mi lístku 107, bude nám zas zpěvu dáno? 285. Vazba „světa cizinec“ (= samotář) 86 je hodně neobvyklá.

Také slovník těchto písní má některé odchylky od spisovného způsobu vyjadřovacího. Čteme tu na př. lidové a nářeční výrazy rozžít 103, jindá 142, teprva 103, 120, drůbeř 150, tož 347, jméno role jako neut. 277, zastar. jesen (= jasan) 89, pěňavý 22, frašně (= šprýmovně, dovádivě) 228, spíl (= žert, hříčka) 139, arch. a bás. okotěšky (= pomněnky) 202, dial. a bás. lůže 151, kniž. a bás. vezdy 261, líčeny 104, vine 136, slouchal 147 (m. komposit nalíčeny, přivine, naslouchal), neobvyklá slova, zpravidla ad hoc utvořená, j. zápol (= zápolení) 351, uzíral (= uviděl) 300, zapoleť (= zaleť) 287, zabodnuv oře 83 (m. simpl. bodnuv), zabodal (?) ib., skrze (= po)[6] tři dni 86, spustí 126 (m. pustí), cizo - ustně (268). Rým je důvodem neobvyklého, ojedinělého výrazu „v Česku“ (= v Čechách) 229: Ohlídněm se po okresku — Neuzříme místa v Česku. Tvar žiť (175) v české básni A. H. Škultétyho je slovakismus, výraz ustraněna 83 je rusismus.

Ve vokalisaci předložek pozorujeme ve větší míře totéž, co ve spisovném jazyce pozdějším i dnešním: někde se vokalisace potlačí (k zpěvu 306, nad mnou 168, nad vše 214, nad všecko 316), ale častěji se vokalisuje nadbytečně (ke vojsku 198, ke druhému 297, ve městech 106, ve kterém 107, ve plesích 171, ze Chrudimi 112, ze růží 198, ode písní 140, nade vojskem 297; ku měsíčku 118, ku ozdobě 206, ku severu 294, ku zdaru 158, ku každému 203, ku kněžně 287). Pravda ovšem je, že důvody rytmické někdy básníka svádějí, aby vokalisace užil odchylně.[7]

Na mnoha místech je porušen rytmus verše, na př.: smutný mládenec — na hlavě věnec 85, večer po třetí — přesmutně pěti ib., z kapličky zvonec — smutný mládenec ib., zvoneček nezněl — Snad pak neumřel 86 (vesměs u K. S. Šnaidra), z celé české země — košíčky ode mne 112, sladinká teče šťáva — jí hořkosti dodává 188 (Erben), časně ráno vstávám — po dvoře běhávám 201.

Jak jsme se už zmínili, pořadatelé prohlašují, že cíl jejich práce je badatelský, vědecký; text se reprodukuje sice věrně, ale „novočeským pravopisem a interpunkcí“. Ale úprava mohla být místy (když se nepodržoval pravopis původní) ještě důkladnější.

Nemálo nedopatření zůstalo právě v interpunkci, ač ji pořadatelé upravovali. Zejména scházívá čárka k oddělení vokativu (na př. pojď, pojď dívče ven! 132, jen když tebe pivko mám 182, k Praze tam větérku věj! 287), k oddělení věty vedlejší od hlavní (vše co mám, v obět ti dát 209), k oddělení přístavku (Jaroslav kde světa rek porazil Tatarů vztek 321). Naopak bývá kladena nadbytečně a nesprávně (Jeden ústa obdivuje, druhý chválí oči (,) a třetí se jako holub po mé nožce točí 112; darmo na tom světě širém (,) hledáš jiné vlasti 269; Tážete se, proč své Čechy víc než sebe miluji (,) a proč poslední své vzdechy jim a jim jen věnuji? 295). Na mnoha místech schází apostrof (na př. vyloup 98, vypad ib., nevyrost ib., sed 103, stisk ib., moh ib., klek 105, nedoved 128, sved 135); v slovech kolik’s 124, že’s ib., jak’s ib., zhynul’s 319 atd. je zase apostrof zbytečný. Nesprávné je i velké písmeno po dvojtečce, za níž následuje důvod n. vysvětlení (na př. 160, 203).[8]

Zmínili jsme se už výše, citujíce Weingarta, že umělé písně, jaké obsahuje i naše publikace, nemají ani zdaleka takovou jazykovou cenu jako písně lidové. Ale to neznamená, že bychom se, pročítajíce je, v jazyce nevzdělávali a o něm se nepoučovali. I z těchto písní, třeba někde mile starosvětsky naivních, pozná čtenář, že nejen krásně, sladce a měkce, ale i slavně, mocně, ba někdy i strašně slovo české zní, jak o tom (261) zpívá Fr. Šír. A nejen číst, i zpívat: „zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“. „Dokud český zpěv nezhyne, nezhynou též Čechové“, pěje (229) Jablonský a mladší Šmilovský jeho slova jen nepatrně obměňuje: „národ dotud bude živý, dokud znít mu bude zpěv“ (233).


[1] M. Weingart, Český jazyk v přítomnosti 110.

[2] U velké většiny písní je to spisovný jazyk český; 15 písní má text slovenský, 3 písně jsou hanácké a v 1 písni jsou ruské vložky (přímá řeč).

[3] Srovnání si většinou provede laskavý čtenář sám.

[4] O. Hujer, Vývoj jazyka č. v Č. vlastiv. III, 56.

[5] „Co básníkovi dovoleno, týkej se jen odchylek nepodstatných. Skutečná chyba však ani jemu se nepromine; stromy se kácí a dvoumi otepy nesmí nikdo napsat…“ (Jos. Durdík, O pěstování jazyka, v Lindnerově Paedagogiu.)

[6] Palacký píše 1853 Havlíčkovi do Brixenu: „Teprv od nedávna jsem konečně pozdravil se, ale mám ještě i s manželkou zabrati se na Rýn a léčiti se tam hrozny skrze několik neděl.“ (K. Hikl, Listy z českého probuzení, 145.)

[7] Neuškodí, připomeneme-li si tu slova vzácného znalce jazyka V. Ertla: „Spisovný jazyk je soubor forem daných i pro básníky; básníci mohou spisovný jazyk obohacovati, ale ne plichtit.“ (NŘ. VII, 221.)

[8] Výboru písní je předeslána delší úvodní studie pořadatelů vztahující se k dějinám českého společenského zpěvu a zpěvníků. Nechceme a ani nemůžeme se jí meritorně zabývati; nemůžeme však zamlčeti, že naprosto nejsme spokojeni s jejím jazykem — působí dojmem chvatu a obsahuje nemálo nesprávností. Uvádíme jich několik na doklad: 3. os. pl. staví (19, 48), souvisecímu (50), křísení (32), ujmuvší se 53 (30 a 36 spr.), ku výletům 339, dotyčný rok 10, úzce souvisí (17) a úzká souvislost (42), v dalším (43), jak dalece jsou závislá na… (54), neberoucí zřetel (30), textů bylo značná zásoba (18), byla divadla i koncertní síně nabity obecenstvem (20), katolická Omladina (36), milostné pocity (?) (46), relat. věta m. parataxe (… je připojen ještě druhý díl písně, opakující text a harmonisovaný pro sbor, který se však neujal 160), mechanické užívání čas. spojky zatím co (9, 17, 18, 28, 30, 37, 43, 45, 52, 58), vadná interpunkce a j.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 9-10

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující kvh.: Z našich časopisů