Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

kvh. (= Kvido Hodura)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve 2.—4. č. XXVII. ročníku Časopisu pro moderní filologii pojednává Josef Janko o zvukodobých typech začínajících a končících se souhláskou retnou (je to pokračování Poznámek a příspěvků k českému slovníku etymologickému). K typu baf- (anebo paf-) patří na př. citoslovce baf, známé z dětské řeči, a jeho odvozeniny bafnouti, bafati, bafavý; bafati znamená v řeči vulgární také „křičeti“, v nářečí domažl. „silně kašlati“ a v podskalštině „jísti“. Obecně známý je též význam nápodoby zvuku vydávaného při kouření (baf, citoslovce, baf, podst. jm. = vtažení dýmu do úst, vypuštění a vytvoření oblaku z dýmu). V němčině sem patří baffen (štěkati; vaditi se) a citoslovce baf(f), totožné s paf(f) a označující zvuk při vystřelení a pádu. Také úsloví paff sein (býti překvapen), známé též z familiární češtiny, náleží do této skupiny. Bohatý v češtině je typus buf-. Patří sem stč. buf(f)a (žába), nč. citosl. buf (napodobení supění lokomotivy), han. jméno psí bufik n. bufina, dále slova bufati (kašlati), bufal (kašlavý), bufy (velké teplé boty, pak i vysoké boty sportovní), slc. bufandle (načechrané vlasy), bufon (načechraná sukně, něco jako honzík; je přejato z franc. bouffant), přezdívka Přerovanům bufan n. pufan a konečně bufák (hra pěti kaménky, drápky). V němčině má tento typus (buf-, puf-) trojí význam: úder, nafouknutí a nějaký vztah k alkoholu. Patří sem asi něm. der Puff (půjčka; významové přenesení z rány, kterou bylo slyšet při dělání vrubů sekyrou na označení dluhu), buffe (nafouknutí úst nebo tváří), Puffärmel, Buffjacke (havířský šat u pasu nafouknutý), Buffhose (pumpky), der Puff (sedátko nízké, ale kulatě objemné, duté a sloužící k úschově prádla a p.), er hat einen buf n. puf, ein büffel n. büfferl (je podnapilý), puff (špatné pivo) a snad der Buff (bordel), slovesa puffen (das Bier pufft, das Herz pufft- vydávati temný zvuk, tlouci), büffen (čechrati, kadeřiti), büffeln (namáhavě pracovati; s tím souvisí čes. biflovati), einen püffeln (řezati, mlátit koho).

Románské jazyky se omezují na útvary s b-: franc. buffet (kredenc, původně vypouklá, břichatá schránka na uschování cenných číší), italské buffo (šprýmař, také příd. jm. = komický), které má svoje jméno asi od toho, že clowni při komických výstupech nafukují [290]tváře nebo že se komické výstupy starší doby vyznačovaly bitím, ranami.

Typus paf- je zastoupen slc. pafunec (hluk, výtržnost), franc. se paffer (opíti se) a něm. paffen (knallen, bouchnouti). Typus pif- poznáváme v českém piflík (druh hřebíků), slc. pifnúť (udeřiti), čes. pifka (zamýšlená rána); míti na někoho pifku (ne pivku!) = zlobiti se na někoho, podle něm. eine Pik (Pique) auf jemand haben. Typus puf- je zastoupen čes. pufar n. pufarka (malá krátká pistole).

Další výklady se týkají zvukodobých typů založených na slabikách začínajících retnicí + l. Typus blaf- je doložen v hojných slovech českých: blaf (štěknutí psa) n. blafnutí (podřeknutí), blafy pl. (žvást, tlach), blafati (štěkati; žvastati, tlachati; hltavě jísti), blafkati (poštěkávati; žvaniti, hubovati), blafal n. blafoun, blafka, blafna (žvastal; žrout), mor. blafoň (štěkavý pes), mor. blafúňat (štěkati), frenšt. blavonit (tlachati), frenšt. blavonit sa (silně se smáti), blavkat (čuměti). Z něm. sem náleží citoslovce blaff (třesk, pád) a subst. Blaffer n. Bläffer (štěkoun n. honicí pes s širokou hubou), z franc. blaffer (hlučně zavírati) a blaffetures (okenice). Typus bluf- je zastoupen jen v jazycích germánských: něm. bluffen (rámusiti; naháněti strachu); nejznámější, angl. bluff znamená ránu na zastrašení, vyzývavou řeč, hru v karty, při níž se klame tím, že se něco předstírá, uvádění v omyl, záminku, vytáčku; vychloubavé žvanění, příkrý sráz; klapku na oči. Pro mezinárodní slovo bluf (chvastavé žvanění) je základem asi význam vychloubavého žvanění.

Typus bruf- (benátské brufolo, neštovička) je vlastně totéž jako buf- se vsunutým -r- a s významovým odstínem nabotnalosti. Typy se vsunutým -l- nebo -n- za samohláskou (bxlf-, bxnf-) nejsou v slovanských jazycích vůbec zastoupeny.

Výklad o skupině zvukodobých typů s retnicí na začátku a na konci zakončuje Janko poznámkami obecnými. Ze všech jazyků je zastoupena slovanština nejméně. Účasti slovanských jazyků ubývá směrem na východ. V češtině jsou nejvíce zastoupeny typy -a-ové, méně -i-ové. Přednost mají typy s b- (hlavně typus baf-) podobně jako v románštině, ač tam se vedle baf- uplatňuje hlavně buf-. Germánština má hojně zastoupeny typy -u-ové (buf- puf-, bluf-). Přes to, že to, co vyrostlo z těchto typů samostatně, je zakořeněno hlavně v sídlech Keltů, Germánů a starých Italiků, nemůžeme prohlásit tyto útvary za praindoevropské, neboť podle vší pravděpodobnosti prajazyk indoevropský neměl hlásky f. S tím také souvisí, že i maďarština, tedy jazyk neindoevropský, má zjevné stopy těchto útvarů (na př. maď. böff-, říhnutí, krknutí). Z toho ze všeho soudí Janko, že ani u těchto útvarů nelze odmítat předpoklad substrátu praevropského, alespoň v oblastech jazyků indoevropských.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 9-10, s. 289-290

Předchozí Augustin Jar. Doležal: Český národní zpěvník

Následující Š.: Bleskorychlý — bleskurychlý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1