Časopis Naše řeč
en cz

Oči u J. Zeyera

Václav Polák

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

Zcela moderní a stylisticky i básnicky účinný je v této oblasti ohně, žáru, jasu a plamenů, podávaných a zachycovaných v metaforických obrazech, protiklad ohně a vody, protiklad dvou nepřátelských živlů tam, kde se mluví o lijáku ohně v očích, o jiskrovém dešti očí, o tom, že suché oči dští plameny, jak jsme čtli už v dřívějších dokladech.

Ohnivý lesk očí, který Zeyera tak uchvátil, vyjadřuje básník někdy také epithetem lesklý, jasný nebo tvarem slovesným: oči se lesknou. Tomuto chladnému konstatování však Zeyer dodává výraznosti tím, že připojuje buď epitheta další, nebo nový, obyčejně neobvyklý obraz v podobě přirovnání. Na př.:

Lesklé, duchaplné oči. Dobrodružství Madrány. — V očích zablesklo se jí cosi podobajícího se záchvěvu vln jezera; změnily barvu, lesk jejích očí byl stříbřitějším. Gompači a Komurasaki.

Jasné jeho zraky usmály se na ni. Dobrodružství Madrány. — Zasvítila naň zrakem hlubokým a jasným jako nebe. Gompači a Komurasaki. — V jeho očích, jasných jako voda, v kterou slunce svítí. Vertumnus a Pomona. — Oči byly jasné jako vody, v nichž luna se shlíží. Ibid.

[164]Představa mihotavého lesku v očích vede často básníka k tomu, že oči přirovnává k hvězdám. Srov. verše Appollinairovy ve sbírce Alcools: Ses yeux brillaient comme des astres.[1] Třpyt hvězd na ztemnělém nočním nebi v mnohém mu připomíná to, co vidí v záři prýštící z pohledu očí do něčeho zahleděných:

Temné, smutné její oko bylo vzhůru k ní obráceno a stkvělo se jako hvězdné nebe. O. Černyšev. — Čistě, svatě, snivě, jako vycházející hvězdy zazářily ty zřítelnice v jeho vášní se kalící zrak. J. M. Plojhar. — Temně její oči zářily jako vzcházející večerní hvězda. Gdoule. — Oči jeho noci černější plály pod čelem jako souhvězdí na mraky krytém nebi. Vůně. — Oči její zářily cudně a svatě jako věčné hvězdy. Večer u Idalie. — Oči její unylé, tonoucí v slzách, byly smutnější než svit zamlžených hvězd. Asenat. — Pozvedla pomalu krotké oči, a bylo, jak by zpod temných řas se světlo lilo sterých jasných hvězd. Aleksej. — Z očí jí svítilo jako stříbro mléčné dráhy na nebi. Ibid.

Metaforu „hvězdy očí“ přivedl Zeyer k širší známosti v naší literatuře. Před Zeyerem se s ní shledáváme jen u V. K. Klicpery, Rubše a E. Špindlera. A patrně ne bez vlivu Zeyerova se objevuje u J. Vrchlického, E. Krásnohorské, S. Čecha, K. V. Raise, J. Durycha a j. Doklady:

Jakoby hvězdy jejího zraku na něj posud ještě svítily. Amis a Amil. — Eva celovala hvězdy jeho oka. Báje Šošany. — A její oči byly plné hvězd. Z letopisů lásky I. — Nechť na mne září hvězdy očí tvých. Sulamit. — Zamyšleně upřel zraky své, dvě hvězdy modravé, na zachvělý můj list. Poesie. — Temné hvězdy jejích očí obracovaly se ke kříži. Tři legendy o krucifixu. — Zář zamžené hvězdy se lila z jejího pohledu. Stratonika. — S očima, jichž hvězdný žár se topil v slzách jejich kajícných. Zahrada Mariánská. — Vlahé záře snivého souhvězdí pod jejím bílým čelem. Amis a Amil. — Rudá zář vykouzlila celý voj blýskavých hvězd z temných očí mladé dívky. Dobrodružství Madrány. — Zraky její byly noci dvě, z nichž démantové hvězdy pršely. Z letopisů lásky. I. — Z očí jejich lilo se jako hvězdné nebe. Darija.

Někdy Zeyer v přirovnání zdůrazňuje klidný svit hvězdy na temném nebi (zejména o klidném pohledu):

Hleděla v jeho oči, jako když hvězdy svítí. Kunálovy oči. — Hleděla na mne jako večernice. Amis a Amil.

Někdy básníkovi představa očí a hvězd splývá (Jednotlivé hvězdy dívaly se démantovými zraky s výše na soumračnou zemi ve Stratonice) tak, že mluví dokonce o hvězdných očích (jako před ním už G. Pfleger), o hvězdném zraku, hvězdných zřítelnicích, o očích, jež svítí, hoří nebo září hvězdně:

[165]Nejsem hoden jediného pohledu z hvězdného zraku té dívky. J. M. Plojhar. — Blesky šlehaly z hvězdných zřetelnic spanilé cigánky. Novely I. — Líc její odlesk nitra jevila: do hvězdných očí vláha stoupala. Z letopisů lásky. — Alexej odpověděl na každou ránu hvězdným pohledem. Alexej. — Oči její svítily hvězdněji každým dnem. Amis a Amil. — Zrak hořel unyle, hvězdně pod závojem dlouhým, podobným mlze. Poesie.

— Oči její zářily hvězdně. Stratonika. — Jak hvězdně, snivě, víc než spanile jste závojem se na svět dívaly (ženy). Z letopisů lásky.

Vliv Zeyerův snad způsobil, že se „hvězdné oči“ objevují později i u Heyduka, Wojkowicze, Šlejhara, Liera, Šaldy, Hladíka a j.

Představa, která vedla básníka ke srovnání hvězd a očí, měla na spisovatele vliv i tehdy, když vybíral přirovnání z oblasti drahokamů. I tu rozhodoval obyčejně spíše vjem třpytu a jasu, lámajícího se na broušených hranách drahokamů, než vjem barevný:

Chvalozpěv na mosaikové ty oči s ideálním démantem. Jeho svět a její. — Zraky její byly noci dvě, z nichž démantové hvězdy pršely. Z letopisů lásky. I. — S očima hluboko zapadlýma, ale zářícími jako karbunkule. Král Kofétua. — Oči její svítily jako tmavé safíry. Dobrodružství Madrány.

— Z očí jejich vytryskl proud slz jako ručej perel. Zrada v domě Han. — Oči její byly modravé jak průhledný mramor. Král Kofétua.

Představa kovového lesku drahých kovů se uplatňuje jenom zřídka:

Z očí jí svítilo jako stříbro mléčné dráhy na nebi. Aleksej.

Zato častější je přirovnání očí k slunci, s kterým se i jinak setkáváme dost často v tehdejší literatuře, na př. u K. Světlé: Dívčiny velké oči se zaskvěly jako slunce. Doklady:

Temné její oko plálo jako slunce pod bílými brvami. Báje Šošany. — Nikdy nepřipomínaly oči více na slunce než její. Ibid.

Záliba Zeyerova v adjektivech na -ný (hvězdný, holubinný, vesenný, jasný, krásný, temný, nevinný, čarovný, čaruplný, něžný, vznešený, šílený, čarodějný o očích) rozhodla i o adjektivním epithetu slunný, s nímž se často potkáváme. Zeyer zná slunné oči, zraky, slunný zrak, zor a p.:

Chladnost moje ustupuje před slunným zrakem toho oka. Na pomezí cizích světů. — Sklopila pak zmateně svůj slunný, temný zor a mlčela. Z letopisů lásky. — Slunné její oči vbodají dva žhavé blesky záští v jeho tvář. Vyšehrad. — Slunné jeho zraky se vpily v její oči. Večer u Idalie.

[166]Se „slunnými zraky n. očima“ se setkáváme také v díle Heritesově, S. Čecha, K. Kučery, F. X. Svobody, J. Vrchlického a j.

Do této skupiny náleží také přirovnání očí k ptáčatům sršícím zlatými jiskrami:

Oči její byly jako dvě zázračná, temná, zlatými jiskrami sršící ptáčata. Zrada v domě Han.

Zeyera tedy na očích lákal nejvíce jejich lesk. Ale vedle lesku usiloval náš autor vyjádřit slovně také kouzlo černých očí; snad se za tím skrývá osobní prožitek, nebo je to i u něho romantická móda zpodobňovat hlavně hrdinky s černýma pronikavýma očima italskýma. A tu nejlepší výrazový prostředek na vyjádření propastné hloubky jejich černě nalézal v přirovnání k noci — ve shodě s lidovým přirovnáním „černý jako noc“ (srov. též na př. u K. Světlé: Měla oči černé jako noc); tohoto přirovnání vydatně užívá i mimo oblast očí, na př. vonných vlasů noc. Vyšehrad. Doklady:

Oči jeho temné jako noc bez luny byly k smrti truchlivé. Legenda z Erinu. — Černá noc jejích očí démonicky bezednou temnotu linula do zlata dne. Vůně. — Z očí jejích zela hluboká noc. Amparo.

Snad osobní prožitek, jehož možnost jsme už připomenuli, způsobil, že se v této metaforické oblasti Zeyer vymaňuje z mezí konvence více než kde jinde. Černé oči dovede zachytit do nejjemnějších podrobností:

Ty temné čarovné oči italské! Jak je možno, že ta tmavá noc v nich tolik jasného, slunného světla v sobě slučuje, a přece nocí tmavou zůstává, nedusíc svit ten jasnojasný. Miss Olympia. — Zřítelnice závratně černé z modravého smaltu bělma očí hořely. Rustem a Sohrab.

Zde se už uplatňuje princip protikladu v kontrastu černě a světla, závratně černých zřítelnic a modravého bělma. A v protikladech záře, světla a tmy, noci se Zeyerovo romantické vidění projevuje i jinde v této skupině metafor a přirovnání. Představa noci vybavovala básníkovi zároveň i představu hvězd, a protože se mu hvězdy staly symbolem pro oči, mohl obě ty představy sepnout v jeden obraz ke zdůraznění prudkého lesku očí.

Zraky její byly noci dvě, z nichž démantové hvězdy pršely. Z letopisů lásky. — Temnost noci sálala černými paprsky z vlahých, nyjících očí. Zrada v domě Han. — Kdybys byl viděl temnou očí noc a hvězdný rej pod víček řasami. Sulamit. — Noc hvězdná linula ze zraků. Vyšehrad.

Sledujeme-li přirovnání očí k noci v naší literatuře, vidíme, že z předchůdců Zeyerových je měl v oblibě G. Pfleger:

[167]Pak svoje černé zraky okouzlivě jak žárnou otevřela letní noc. Cypřiše. — Když jsem já nazřel v tu milou noc, v milou noc, ó co se mi dělo se srdcem mým. Dumky.

Jinak je však přirovnání černých očí k noci nebo metaforické užití slova noc o očích celkem řídké. Kromě Zeyera a Pflegra se podle mých dokladů vyskytuje ještě u Světlé a Sovy. Je tedy dobře možné, že je Zeyer poznal rovněž u Pflegra. Avšak toto přirovnání není známkou speciálně českou; zdá se, že je spíše majetkem novoromantické literatury vůbec, jak ukazují dosti četné doklady z francouzské literatury tohoto období:

Philippe Chabaneix: Je songe à vos beaux yeux couleur d’ombre molle et de minuit. — Albert Samain: Les heures d’autrefois, défilent tour à tour dans mes yeux de minuit. (Myslím na vaše krásné oči v barvě měkkého stínu o půlnoci. — Někdejší hodiny kráčejí postupně v mých očích půlnočních.)

Zeyer je tedy mohl míti také odtud.

V černých ohnivých zracích Zeyer obyčejně viděl plát vášeň nebo vůbec hluboké hnutí citové. Tuto propastnou vášnivost černých zraků však nehledal v modrých očích, které jsou obyčejně smavé, sladké, snivé, jak nebe smějí se, i když někdy modře zahoří. Spíše sladká nyvost z nich vyzařuje:

Dvě světlemodré oči zahořely naň. Vánoční povídka. A temné zraky její hořely modře. Donato a Sismonda.

Barvu modrých očí obyčejně charakterisuje Zeyer jako blankytnou, stejně jako činili jeho předchůdci i vrstevníci, neboť také u nich byly oči nebo zraky blankytné rovněž velice v módě (doklady na př. u B. Pichla, Purkyně, J. V. Friče, J. Vrchlického, B. Havlasy, V. Hladíka, I. Herrmanna, S. Čecha, K. Klostermanna, K. Světlé, J. Rubše, V. Nebeského, J. J. Kolára, V. Vlčka, J. Heritesa, J. K. Tyla, V. Hálka, A. Heyduka a j.):

Oči byly jako kus blankytného nebe. Tři legendy o krucifixu. — Oči jak blankyt smavé, a přec nyjící. Karol. epopeja. — Zrak blankytný jak nebe směje se. Vyšehrad. — Oči její, posud jasné a blankytné, byly hluboko zapadlé. O. Černyšev. — Všechny rysy její tváře byly pravidelné, oči blankytné. J. M. Plojhar. — Já blankyt jeho očí viděla a zlato jeho kštic. Z letopisů lásky. III.

Tmavou modř očí přirovnává Zeyer obyčejně k violkám, ale hovoří i o zracích violových:

Mělo to dítě krásné oči, jako rozkvetlé fialky. Tankredův omyl. — Oči její svítily sladce barvou temných violek. Amis a Amil. — Pozvedla violové, sladké, snivé, vlahé svoje zraky. Tankredův omyl. — Oči, šlehající violové blesky. Amis a Amil.

Hnědé oči jej zajímaly nejméně:

[168]Hnědé jeho lesklé, duchaplné oči hleděly zkoumavě na ni. Dobrodružství Madrány. — Kde viděl jsem tu dojímavě krásnou tvář, ty hluboké, temnohnědé oči, ty světlé vlasy, rozjímal pan Plojhar. J. M. Plojhar.

Zeyer měl vytříbený smysl pro odstín, jak jej zdůrazňoval později symbolismus, a dovedl jej vidět a podat někdy neobyčejně výstižně.

Velké její oči, temné nad všechnu černost, sálaly modravé paprsky. J. M. Plojhar. — Dlouhé modravé paprsky z nich (očí) šlehaly. Aleksej. — Zamyšleně upřel zraky své, dvě hvězdy modravé, na list. Poesie. — Z temnohnědých zraků vysršel modrý blesk. Donato a Sismonda. — Oči byly modravé jak průhledný mramor. Král Kofétua. — Vbodala své ocelové zraky v tvář příchozí. Stratonika. — V sivých, šerých očích. J. M. Plojhar.

Dojmem původnosti působí přirovnání očí zelenavého tónu k vlnám lagun nebo k vlnám moře. Hledat jas vody v oku svědčí o jemném barevném i světelném rozlišování a připomíná to tak trochu Hálka (Tvé oko krásné jezero, jež v šeru tam se houpá) a Nerudu (Tvé oko bylo černým jezerem) vedle jiných, zejména cizích spisovatelů. Doklady:

Oko její zelenavé jako vlny lagun a jiskrnaté jako moře, když se v něm shlíží tisícero hvězd. Krásné zoubky. — V očích zalesklo se jí cosi podobajícího se záchvěvu vln jezera; změnily barvu, lesk jejich byl stříbřitějším. Gompači a Komurasaki. — Oči sivomodré jako vlna severního moře. V soumraku bohů. — Zraky jeho byly snivé a měnily siné odstíny své jako hladina moře. Král Kofétua. — V jeho očích jasných jako voda, v kterou slunce svítí. Vertumnus a Pomona. — Oči byly jasné jako vody, v nichž luna se shlíží. Ibid.

Záliba v polotónu je u Zeyera ještě zdůrazněna zálibou v romaneskním temnosvitu, v němž mizí jasná barva a oko se jeví šerým, temným, tmavým nebo zas jasným a pod.:

V sivých, šerých očích. J. M. Plojhar. — Temné zraky její hořely modře. Donato a Sismonda. — Něha linula z temných jeho očí. Stratonika. — Ty temné čarovné oči italské. Miss Olympia. — Jak září temně oheň jejich zraků! Báje Šošany. — Temný oheň těch nyvých, vlahých očí. Stratonika. — Temný požár sklopených očí. Tři legendy o krucifixu. — Oči jeho zdály se jí jako dva úsvity, šeřily se a jasnily zároveň. J. M. Plojhar. — Oči jeho svítily a šeřily se opět jako dva úsvity, avšak úsvity jakési naděje, vycházející na obzoru lepšího nějakého žití. Ibid. — Světlá zář jí stoupala jak úsměv duchovní až do očí, jež svítat začaly jak úsvit nad mořem. Zahrada mariánská.

Polotón je vystřídán kombinovaným barevným efektem, typickým pro Zeyerovu představivost, když básník v hnědých očích objevuje modravý přísvit:

Byly hnědé její oči slzami naplněny, v kterých se jejich modré blesky čarovně lámaly. Donato a Sismonda. — Z temnohnědých zraků vysršel modravý blesk. Ibid. — Hnědé její oko, v němž jakési modravé světlo plálo, zazářilo na něj dojímavou dobrotou. O. Černyšev.

[169]S ostatními vlastnostmi oka (velikostí, tvarem) se Zeyer obyčejně vyrovnává epithetem. Tvar oka určuje často adjektivem mandlový, které do naší literatury přinesli právě jeho vrstevníci (Ž. Podlipská, Al. Jirásek, J. Lier) a které se později objevuje u V. Hladíka, J. Kvapila, J. S. Machara, A. Sovy, B. Benešové i autorů pozdějších:

(Déšť jisker) dlouhé její oči mandlové zpod tmavých řas na koráb krále sýlají. Poesie. — Dlouhé její oči mandlového tvaru září. Dobrodružství Madrány.

Jednou z nejčastějších je u Zeyera představa hlubokých očí, v níž představa očí uložených v očních důlcích hlouběji než obyčejně splývá s představou očí temných, tmavých. Toto spojení zná arci nejen literatura, nýbrž i hovorový jazyk.

Oči měla hluboké a zraky palčivé, jak uhel řežavý. Legenda z Erinu. — Zasvítila naň zrakem hlubokým a jasným jako nebe. Gompači a Komurasaki. — Kde viděl jsem tu dojímavě krásnou tvář, ty hluboké, temnohnědé oči, ty světlé vlasy, rozjímal pan Plojhar. J. M. Plojhar. — Byly (oči) hluboké jak nebe. Tereza Manfredi. — Hloub těch zářících a nyjících zraků. Král Kofétua. — Zářivé její zraky jej porazily bleskem svým a hloubkou i temností. Gompači a Komurasaki.

Představa hlubiny tající se v pohledu inspirovala básníka také k těmto obratům:

Pravila prostě noříc velké, nevinné, zázračně krásné zraky v zraky jeho. J. M. Plojhar. — Ponořena v jeho pohled stála opodál. Kunálovy oči.   

Sentimentální roztouženost, příznačná pro celkové ladění díla Zeyerova, objevuje se i v nyvých, nyjících očích:

Temný oheň těch nyvých, vlahých očí. Stratonika. — Zasvítila na něj tmavým bleskem svého oka. O. Černyšev. — Z vlahých, nyjících očí. Zrada v domě Han. — Gompači hleděl na ni svým zrakem. Gompači a Komurasaki. — Hloub těch zářících a nyjících zraků. Král Kofétua. — Oči její, plny nyjícího lesku. Evadna. — Byla neodolatelná s nyjícím výrazem těch čaruplných očí. Darija.

Nyvé oči přejal Zeyer asi z Pflegra, neboť u něho se objevují stejně často, ne-li ještě častěji:

Hněvně naň upřela ach! nyjící své zraky. Pan Vyšinský. — V zrak její nyjící zřel (jsem). Dumky. — A ty hledy láskou nyvé. Ibid. — Oko nyvé touhy sladké zchmuří. Ibid. — Vnikl v sladkém palu ve zrak nyvý. Ibid.

Tuto spojitost s Pflegrem jsem zdůraznil už při hvězdných očích. Zeyerovi se slovo nyvý, nyjící líbilo asi pro svůj sentimentální ráz; mluví nejen o nyvých a nyjících očích, nýbrž i o nyjícím úsměvu, o stromech nyjících vedrem, o nyvě bledém modru nebes, o nyjící luně, nyvé únavě a pod. S nyjícíma nebo nyvýma očima se pak v české literatuře potkáváme hlavně [170]u Zeyerových vrstevníků a u pozdějších generací spisovatelských (u T. Novákové, J. Holečka, A. V. Šmilovského, B. Kaminského, I. Herrmanna, Fr. Kvapila, J. Karáska, S. Čecha). Pfleger však měl předchůdce ve Wenzigovi, neboť ten podle mých záznamů první užil v literatuře výrazu nyvé oči. A je možné, že naši spisovatelé přejali nyvé oči a zraky od Zeyera. K těmto nyvým a nyjícím očím se pojí dále snivý zrak, snivé oči i snivost očí:

Pohlédla cizinci snivým zrakem do očí. J. M. Plojhar. — Hleděl na snivé oči její hluboké. Z letopisů lásky. — Vlahé, snivé její oči sršely nyní blesky nevole. Dobrodružství Madrány. — Snivost východní obestírá je (dívčiny oči) jako závojem. Ibid. — Nenáviděl v chlapci snivost jeho očí, jež byla dědictvím po matce. V soumraku bohů.

I se snivým zrakem se Zeyer asi seznámil u Pflegra (srov.: Z nenadání sklonila snivé oko. Dvojí věno), ačkoliv už z doby před tím mám doklady, hlavně z Němcové.

Téhož citového ladění jsou i vlahé oči:

Temný oheň těch nyvých, vlahých očí. Stratonika. — Vlahé, snivé její oči sršely nyní blesky nevole. Dobrodružství Madrány. — Pozvedla violové, sladké, snivé, vlahé svoje zraky. Tankredův omyl.

Sem můžeme přiřaditi i přirovnání:

Oči jeho byly jako plny snů. Darija. — Oči její byly jak básnické sny. Rustem a Sohrab.

Mezi typicky zeyerovská epitheta patří adjektivum vesenný:

Hleděl na krásného eféba vesenných zraků. Gdoule.

Toto slovo je vůbec řídké v českém spisovném jazyce a znamená „jarní“. Zeyer jím chtěl asi vyjádřit smavou pohodu čistého zraku, kterou karakterisuje jindy také příd. jménem holubičí, holubinný:

Naň svým holubiným zrakem hleděla. Gompači a Komurasaki. — Na vrcholu sedí deset panen holubičích zraků, temných vlasů. Poesie. — Obrátila naň holubičí svá očka. Novely I. — Své krásné, krotké, holubičí hledy k němu zvedla. Stratonika.

Holubice je romantickému básníkovi vzácným symbolem mírnosti, laskavosti a něžnosti, a proto i spojení holubičí oči o očích mírných a něžných je v naší literatuře dosti obvyklé (užívá ho E. Krásnohorská, B. Jablonský, K. Světlá, A. Heyduk, J. Vrchlický, Ž. Podlipská, F. L. Čelakovský, E. Jelínek, J. Červenka, J. Kronbauer a j.).

Symbolem krotkosti a něžnosti je též srna nebo laň, a také u Zeyera se setkáváme s obrazy jako:

Pohlédla na něj zase tím srnčím zrakem, plným nevinné upřímnosti. Jeho svět a její. — Ty temné snivé oko gazelly, proto ten stín smutku [171]ve hvězdné tvojí hloubce. Na pomezích cizích světů. — Caterina, s tím čistým čelem, s těma hlubokýma očima laňky. J. M. Plojhar.

Pronikavý zrak je naopak karakterisován jako sokolí:

Gompači ani nedýchal a pronikal šero sokolím svým zrakem. Gompači a Komurasaki.

Ostatní epitheta, kterých Zeyer užívá, nevyskytují se ve větší míře a shledáváme se s nimi u všech českých spisovatelů. Uvádíme z nich aspoň:

čarovné oči (Dobrodružství Madrány), čaruplné oči (Darija), čarodějné oči (J. M. Plojhar), nevinné oči (ibid.), krásný pohled (ibid.), zázračné krásné oči (ibid.), něžný pohled (ibid.), krotké hledy (Stratonika), veselé oči (Plojhar), oči smavé (Karol. epopeja), vznešený jeho zrak (Opálová miska), divoký zrak plný nenávisti (Amis a Amil), šílený zrak (Darija), ďábelské oči (Dobrodružství Madrány), zraky sladké co ráj a strašné co gehenna (J. M. Plojhar), sladké oči (Tankredův omyl), upírové oči (J. M. Plojhar).

Mezi stylistické útvary týkající se očí můžeme zařaditi velikou skupinu obratů, v nichž Zeyer používá očí k vyjádření nálady, pohledu a úsměvu. Od vyjádření jako: Zasvítila na něj tmavým bleskem svého nyvého oka (O. Černyšev) přechází Zeyer s oblibou k metaforickým útvarům jako: Zazářila na něj kouzelným úsměvem tajné důvěrnosti (ibid.). Tu v metaforickém užití slovesa zářiti se skrývá představa zářícího zraku. Toho druhu jsou doklady:        

Zářila radostným úsměvem. Blaho kvetoucích broskví. — Zazářila na mladíka úsměvem. J. M. Plojhar. — Zachytil ten pohled a zazářil na ni, nadšeně pln kořícího se obdivu. Gdoule.

Jiné metaforické představy se skrývají v obratech:

1. Bodla mne divokým zrakem plným nenávisti. Amis a Amil. — Svíjel se pod zrakem dívky, který se krutě a mrazivě jako ocel do tváře jeho vbodal. Ibid. — Vbodala své ocelové zraky v tvář příchozí. Feniciin hřích. — Vryla ty své oči do něho. J. M. Plojhar. — Kradmo po něm zrakem šlehla. Ibid.

2. Pravila prostě noříc velké, nevinné, zázračně krásné zraky v zraky jeho. J. M. Plojhar. Doklady tohoto typu v. výše.

3. Oko Gabrielino viselo s pohnutím na té jabloni. Jeho svět a její. — Jeho zrak visel ustavičně na její tváři. O. Černyšev.

4. Slunné jeho zraky se vpily v její oči. Večer u Idalie. — Ani nepozoroval, jak něžným ho pohlcovala pohledem. J. M. Plojhar. — Mohl tedy snadně mlčeti a své zraky krásným pohledem nasytiti. Ibid. — Sytila své zraky strádáním, které tvář jeho jevila. Ibid. — Nemohl zraky svoje dosti její krásou nasytiti. Ibid.

[172]5. Jasné jeho zraky usmály se na ni. Dobrodružství Madrány. — A stínila si oči, které krásné jako lotosové květy jí pod obočím snily. Kunálovy oči.

6. Na oči se mu položil oblak mlhavý. Amis a Amil. — Mrak se spustil na mé oči. Ibid. — Každý pohled byl bouří, jímající v sobě blesky hněvu. Svědectví Tuanovo. — Mlha kryla mu oči, mlha bílá jako vonného kadidla. J. M. Plojhar. — Oči tonuly v soumračném mysteriu, v mlhách mezi životem a smrtí. Tři legendy o krucifixu.

Tyto závěrečné skupiny metafor, vzaté úmyslně jen z děl prozaických, ukazují jasně, do jaké výše se vzepjala i v próze Zeyerova představivost. Teprve v nich podal Zeyer typické ukázky osobitého umění metafory.

Shrnujeme:

Zeyer se zmocňoval představy očí obyčejně trojím způsobem: 1. epithetem, 2. přirovnáním, 3. metaforou.

1. V řadě Zeyerových epithet vztahujících se k člověku (týkajících se zejména ženské krásy, vlasů, úsměvů a pod.) mají epitheta o očích místo velice čestné a svědčí o silně citovém vztahu básníkovu k očím. Vedle běžných epithet (krásný, něžný, vznešený, čarovný, sladký, veselý, smavý, mandlový a pod.) má Zeyer ve zvláštní oblibě metaforické epitheton hvězdný (a to nejen o očích, jak jsme stanovili, nýbrž i o jiných předmětech: u Zeyera je i čelo ohvězděno krůpějemi, závoj je hvězdný safírovými jiskrami, skály jsou fialkami celé ohvězděné). Elegická sentimentalita novoromantického básníka se jeví v užívání epithet nyvý, nyjící, snivý, vlahý. Tu má Zeyer předchůdce v Pflegrovi, neboť on také s oblibou užíval adjektiv nyvý, snivý a hvězdný o očích. Téhož sentimentálního ladění jako nyvé oči je i holubičí, krotký, nevinný, něžný zrak. Zeyerovskou zvláštností je tu zrak holubinný (místo holubičí), podobně jako vesenné zraky.

Barevné cítění vyjadřují epitheta tmavomodrý, modrý, světlemodrý, blankytný, violkový, sivý, sivomodrý, zelenavý, šerý, temný, někdy doprovázená přirovnáním z oblasti květů, vod, nebe a p. Romantický smysl pro protiklad ohně, světla a tmy se objevuje často při užívání adjektivních epithet temný, tmavý, lesklý, jasný. Z oblasti ohně, žáru, světla užívá Zeyer přívlastků jako ohnivý, žhoucí, zářivý, palčivý a po. Zde můžeme připomenouti také příd. jméno slunný.

2. Hvězdy zaujímají čelné místo i v přirovnáních: oči jsou jako hvězdy, ale i jako souhvězdí, hvězdné nebe, mléčná dráha. Z květů zaujala Zeyera jedině violka a lotos, violka pro barvu a lotos [173]pro symboličnost.[2] Černá barva očí je zdůrazňována přirovnáním k noci, modrá k blankytu, nebi. Jinak oči připomínají básníkovi zelenavou nebo sivomodrou barvu lagun nebo moří. Jas očí někdy vybavuje i představu slunce. Pohledy často zase připomínají svit hvězd, zejména to platí o klidném, něžném pohledu. Zde opět zdůrazňuje básník optický vjem světla, který se projevuje i v přirovnáních očí k požáru nebo k řeřavému uhlu stejně jako v přirovnáních k drahokamům (démantu, safíru, karbunkulu) nebo k drahým kovům (stříbru, zlatu). Přirovnání tohoto typu však nejsou hojná.

3. Zeyerovy metafory o očích jsou téměř všechny vzaty z oblasti ohně. Představa ohně, žáru, požáru, záře, blesku se objevuje v nesčetných variacích. Nejsou sice vždy pozoruhodné svou novostí, ale zaujmou každého čtenáře nebo posluchače jemným odstíněním a provedením jednotlivých obměn tohoto metaforického spojení. V nesčetných variacích se opakují obrazy očí chovajících v sobě oheň, vyzařujících a vyšlehujících jej blesky a plameny, a to od metafor substantivních (blesk žhoucích očí, žár zasmušilého oka, zář očí, blesky vášnivých zraků) až po slovesné metafory (oči zaplály, zajiskřily, zářily, svítily atd., hořely, sršely), při nichž je sloveso dokreslováno rozvíjecími výrazy (oči svítí divoce, jiskrně, příšerně, vlídně, ale i hoří modře, z temnohnědých zraků vysrší modrý blesk, oči svítily ohněm, zahořely vášnivým plamenem). Jen malá skupina metafor je vzata, z oblasti hvězd a noci (hvězdy očí, černá noc očí) anebo z jiných oblastí (bodá zrakem, pohlcuje pohledem, sytí se pohledem, na zrak se klade mlha).

Tato bohatost obratů o očích v Zeyerově díle je způsobena tím, že Zeyer byl silně zaujat představou „ohnivých“ očí, jejichž pohled naň kdysi snad působil tak silně, že na něj nemohl zapomenout a musil jej stále znovu v nových a nových variacích slovně vyjadřovat. Není to snad zcela náhoda, že ve svéživotopisných Trojích pamětech Víta Choráze mluví Zeyer tak přesvědčivě o podmanivé síle zraku ženy, stejně jako není jistě náhodou, že autobiografický J. M. Plojhar podává v tolika obměnách řešení tohoto typicky zeyerovského tvůrčího problému — pohledu očí.


[1] Jeho oči svítí jako hvězdy.

[2] Srov. na př.: Stínila si oči, které krásné jako lotosové květy jí pod obočím snily. Kunálovy oči. — Mělo to dítě krásné oči, jako rozkvetlé fialky. Tankredův omyl. Srov. též výše.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 5-6, s. 163-173

Předchozí Antonín Opravil: Úřední jazyk

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1